Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 5

      Střípky příběhů - Kapitola 5 Dobrý den,

      Podařilo se mi, jak doufám, upravit pátý díl Střípků. Osobně doufám, že do podoby čitelné. Všechny připomínky vítám, a předem děkuji za všechny komentáře, který zanecháte. Ať kladný či záporný. Člověk se nějak zlepšovat musí :D

      Výlet s králem Bheirgovi přinesl napětí, zodpovědnost a následná hádka s Alexem také krvavý nos. Co mu přinese nový den?

      Ráno

       

            Zprvu mi nešlo usnout, ale jakmile zvítězila únava nad zážitky, byl můj spánek hlubokým bezvědomím, ze kterého mne probudil až dotek na tváři. Mami?

            „Jak se cítíš, Bheirgu?“ Vytrhl mně z polospánku královnin hlas.

            „C-co…?“ Sáhl jsem si na nos a pocítil bolest. Dobře, tak tohle sen nebyl…

            „Kdo ti to udělal?“ Seděla na mé posteli. Pohlédl jsem jí přes rameno, kde Alex právě dopnul poslední knoflík u košile…

            „Nikdo.“ Už se mi mluvilo mnohem lépe a krvácení se zastavilo.

            „Opravdu?“

            „Byla to nehoda. Praštil jsem se o dveře,“ zkusil jsem tu první lež, co mne napadla.

            Anatola ale jen pochybovačně nakrčila nos, ukryla pramen vlasů za ucho a otočila se na svého syna.

            „Je to pravda, Alexi?“

            Ani ho to nezaskočilo…, všiml jsem si.

            „Proč by ti lhal?“

            Jo, proč vlastně?, odfrkl jsem si v duchu a pohled mi ztvrdl.

            Královna si tiše povzdechla.

            „Jak je králi?“ zkusil jsem změnit téma.

            „Žije,“ vydechla si a usmála se, „díky tobě.“

            „Ale ne -“

            „Ale ano. Děkuji ti.“ Říká to tak vážně… Otočila se znovu na svého syna a já zatím bojoval s nastupujícími rozpaky.

            „Na stole máš snídani, Alexi, hned tam přijdu.“

            Princ po mě ještě vrhnul přísný pohled, než odešel. Ne, že by se s jeho odchodem atmosféra v pokoji nějak vylepšila. Naopak, připadala mi ještě tíživější.

            „Vážně mi nechceš nic říct?“ ptala se starostlivě Alexova matka, jakmile se za ním zavřely dveře.

            „Ne…,“ uhnul jsem pohledem. Královna zřejmě pochopila, že o tom s ní nechci mluvit, zvedla se a zamířila ke dveřím.

            „Převlékni se, ano? Vyprala jsem tvé oblečení, můžeš si vzít buď to, nebo si půjčit něco z Alexových věcí.“

            Kouknul jsem k nohám a našel ho tam složené na dece.

            „D-děkuju.“

            Zavřela za sebou a já osaměl.

            Vím, že lhát se nemá… Ale žalovat na prince? To bych si moh rovnou podepsat rozsudek smrti… Král s královnou jsou možná milí lidé, ale Alex by mi to neodpustil. Nehledě, na to, že na to nejspíš čeká… A přece mu neudělam tu radost, ne? Vstal jsem a šel se opláchnout a převléknout, jak královna poručila.

            „Vůbec bych tu neměl být,“ říkal jsem svému odrazu v zrcadle. Co tu vlastně dělám?

      „Alexander je princ. Možná sem v právu, ale co je to platný? Jak s ním mám po včerejšku bydlet v jednom pokoji?“ povzdechl jsem si. NE! Já mám pravdu. A dokud se mi neomluví, nebude pro mě existovat. Rozhodl jsem se.

            Pochybuji, že to někdy udělá…

            Vyšel jsem z pokoje, přešel chodbu a přímo skrze otevřené dveře zamířil do sednice, kde již čekala celá královská rodina.

            „Dobré jitro.“

            „Dobré jitro, Bheirgu,“ odvětili Arthur s Anatolou unisono. Můj pohled padl na Alexe, ale ten mlčel.

            „Tak se posaď,“ vyzval mně král. Bylo s podivem, že ho již pustili domů. I když… Zakažte králi vstát z postele… Sedl jsem si.

            „Už je vám lépe?“

            „Ano, to je. A teď se najez. Musíš mít po včerejšku velký hlad.“

            Dal jsem mu za pravdu a hned se zakousl do připraveného chleba. Jo hlad mám jako vlk… Královna nalila čaj a postavila ho na mé místo u stolu. Alex po mě vrhl tvrdým pohledem. Mé rozhodnutí ho ignorovat, ale zlomit nemohl. Nechtěl jsem se vetřít do jeho rodiny, ani za mák nestál o přízeň jeho rodičů, ale neměl jsem ani potřebu se mu z ničeho zpovídat. Já se je neprosil o soucit, ani o vděčnost!

            Arthur Elat tázavě pohlédl na svou ženu. Ta sjela pohledem svého syna i mě a pokrčila rameny.

            „Co se stalo?“ I Když to byla neadresná otázka, bylo zřejmé, koho se týká. Ale Alex mlčel.

            „Nic.“

            „Bheirgu, dlužím ti díky za tvou pomoc a svůj život. Ale prosím nelži mi, ano? Teď mi řekni, ale popravdě, co se stalo mezi tebou a mým synem?“

            „A-a co by se mělo stávat?“ Hloupá otázka…

            „Nejsem slepý, Naidhe Bheirgu Caldwelte!“ Zajímavý zvyk… Všiml jsem si toho už, když se zlobil na Alexe, že když chce Arthur Elat dát důraz na svá slova, oslovuje vždy celým jménem.

            „Myslíš, že jsem hlupák, abych uvěřil, že ses udeřil sám? Tohle se musí vyřešit a to hned!“

            Asi by se teď neměl vůbec rozčilovatA co ho vlastně tolik naštvalo? Že mu neříkám pravdu nebo že už se s Alexem nechci kamarádit?

            „Any, mohla bys nás nechat o samotě prosím?“ Zvedl zrak ke své ženě. Ta beze slova vstala od jídla, a když procházela kolem něho, něžně ho pohladila po tváři. Arthur chytil její ruku do svých dlaní, přivoněl a po té ji políbil na bříška dlouhých prstíků, jako by se bál, že se mu její ruka rozplyne pod dotekem rtů. Nakonec se za královnou zavřely dveře a král opět věnoval pozornost nám dvěma: „Vy mi teď, mladí muži, řeknete, co se stalo.“

            Alex se odvrátil od otce a já zůstal zírat na prázdný talíř. A co mám teď dělat, hm? Arthur vstal, opřel se o stůl a naklonil se nad nás.

            „Takže?“

            „O nic nejde, veličenstvo…“

            „Alexi?“

            „Jak řekl, nic se nestalo.“

            „Přestaňte mi už lhát!“ zakřičel. Úplně ve mně hrklo.

            „Chci od vás slyšet jedno! Jste spolu schopní vycházet, nebo si hodláte hrát na uraženě děti?“

            Ticho.

            Král Arthur pustil stůl, narovnal se, otřel zpocené čelo a promluvil hlasem, který byl nebezpečnější než jeho křik:

            „Dobrá… Komu není rady, tomu není pomoci. Dal jsem vám možnost. Jelikož spolu nejste schopní mluvit, sdílet jednu místnost, ani být přátelé, jsem nucen vás rozdělit.“

            Alex mě počastoval vítězným úsměvem. Jistě. Rozdělí nás. Král nikdy nedá přednost cizímu klukovi před vlastním synem. Ten kdo bude muset jít, sem já…

            „Bheirgu. Převezmeš klíč od archivu a staneš se jeho správcem.“ To nebyla otázka, ale rozhodnutí krále. Strohé a neměnné… Přikývl jsem, že beru na vědomí. Alex se pořád usmíval.

            „Ty, Alexandře, odjedeš do sousedního království. Vévoda z Adaru, tě jistě přijme ve svém domě. Tam se, jak doufám, naučíš chovat jako šlechtic a vytříbíš si charakter,“ odmlčel se. Alexovy zelené oči se záhy na to rozšířily.

            Cože?! Nechápal jsem ani já.

            „Odjedeš zítra. Doprovodí tě pět mužů. Jakmile dorazíte do Adaru, vrátí se zpět. Zde je jich třeba více, než tam. Odvezeš vévodovi dopis, ve kterém ho požádám, aby se tě dočasně ujal.“

            Ale to přece…? Věnoval jsem princi nechápavý pohled. Alex mě ale nevnímal. Jen otevřel nevěřícně pusu a zíral na svého otce se stejnou otázkou v očích jako já. Prudce se postavil. Jeho židle to tak-tak ustála.

            „To nemůžeš myslet vážně!“ ohradil se ostře.

      • „Ale ano, mohu.“

            „Já nikam nejedu!“

      • „Už jsem rozhodl.“

            „Nemůžeš mě vyhnat. Tady sem doma…!“

      • „Když se doma učit nechceš, musím tě poslat někam jinam!“

            „Ale já se už budu učit. Přísahám, tati, jen mě neposílej od sebe,“ zaprosil Alex. Z předešlé arogance nezbylo v jeho tváři vůbec nic.

            Arthur se odmlčel.

            „Slibuju, že už budu poslouchat,“ vycítil Alex svou příležitost.

      • „Ne.“

            „Neposílej mě pryč…“

      • „Je to nutné.“

            „Copak ti na mně vůbec nezáleží?“ Alexander chytil svého otce za košili na prsou a upřel na něho prosebný i tvrdý pohled zároveň.

            Arthur položil dlaně na synovi pěsti a velmi pomalu je jemně stiskl.

      • „To víš, že ano. A právě proto tě teď musím poslat pryč.“

            „Ale - “ Alex ho pustil.

      • „Narodil ses, abys vládl.“

            „Ale - “

            - „Žádné “ale“, synu.“ Alex ustoupil a Arthur ho pustil. „Taky nesmíš zapomínat, že je tu ještě Bheirg.“

            Princ se nadechl, ale dřív než stačil říct své další: „Ale.“; král ho zarazil zdviženou rukou a sám pokračoval:

            „Vaše přátelství má trhliny, jistě -“

            „Trhliny? Známe se dva dny - “

            - „Neskákej mi do řeči! Já věřím, že ještě není všechno ztraceno! Až budete každý sám, získáte, jak doufám, na věc jiný názor. Třeba si uvědomíte, co jste ztratili a přestanete se nenávidět.“

            Alexův pohled mým směrem byl dost výmluvný.

            To určitě...

            „Tati, já - “

            „Pane králi, určitě to půjde i jinak - “ chtěl jsem navrhnout, že odejdu, ale Arthur mně odbil: „Ne!“

            Na to už ani jeden z nás nic neříkal.

            „Měli byste být rádi. Budete rozděleni jen dočasně. Já o svého přítele přišel již před lety. Zemřel ale s vědomím, že nikdy nebude zapomenut. To ovšem vy, ještě nemůžete pochopit. I já to začínám opravdu chápat, až teď…“ Arthur Elat se od nás otočil a odešel. My s Alexem zůstali v sednici sami…


      Vydáno: 4.9.2016 13:59 | 
      Přečteno: 188x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde