Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 6

      Střípky příběhů - Kapitola 6 Dobrý den, po čtrnácti dnech se mi konečně podařilo upravit šestou kapitolu. Bheirgův pobyt mezi Zrádci se začíná vyostřovat. Výlet s králem a princem poznamenala roztržka otce a syna a skončil silným záchvatem královy nemoci. Bheirgovi se sice podařilo Arthura Elata přivést zpět do vesnice i s léčivou bylinou, pro kterou původně jeli, ale následná hádka s princem poznamenala jeho úspěch krvavou ranou do nosu. Následujícího rána se král rozlítil a rozhodl, že pošle prince Alexandra do exilu pod ochranná křídla vévody sousedního království. A co teď? To je otázka, na níž musí Bheirg najít odpověď…

      Přeji hezké čtení.

      Pod Jasanem

       

            Otočil jsem se na prince stále ještě vyveden z míry. A co teď? Aniž by se na mě podíval, odešel do pokoje a já ho následoval. Žádná rána? Začal vyndávat ze skříně své šaty. Možná bych mu měl něco říct…

            Ale co?

            „Odejdu…,“ navrhl jsem mu.

            „To nemá cenu.“

            Už sem myslel, že ani neodpoví...

            „Asi ne…“

            „Otec už se rozhodl.“

            „Jo.“ My se shodli? Zvláštní. Ne, že by to snad něco měnilo, ale…

            „Zítra odjíždím. Tohle je můj poslední den s mou rodinou. Nechci, abys překážel.“

            Jak si princ přeje…, přikývl jsem a s povzdechem beze slova odešel z pokoje i domu. Tohle jsem ale nechtěl, víš? Jakoby snad mohl…

            Slunce už dávno vyšlo a lidé ze vsi připomínali pilné včely.  Já zamířil do lesa. Mě do Talronu přivedl Alex. Mám právo zůstat, když tu nebude on? Ani nevím, jestli skutečně věřím tomu, že jsou Elatovi pravými následníky trůnu…

            Ještě naposledy jsem se ohlédl po Talronu. Copak králova volba dává nějaký smysl? To by mě totiž vážně zajímalo komu a jaký… Dál už jsem se neohlížel a pokračoval dál od vesnice, ponořen do vlastních myšlenek. Svého syna pošle pryč a nechá si tu mě? Jak ho chtějí, u všech Draků, dostat do Tristenolu? Dyť jsou všichni Zrádci. Zabijou je v první vsi, i kdyby je měli místní ukamenovat. Vzpomínka na mé vlastní vyhnanství nečekaně zabolela. Po mě hodil kamenem i vlastní otec…, zakroutil jsem hlavou.

            Les se náhle změnil a já se ocitl na malé mýtince s jediným vzrostlým jasanem uprostřed, pod kterým seděl král. Nechtěl jsem rušit. Otočil jsem se, že půjdu jinam, ale zastavil mě jeho hlas:

            „Zlobíš se na mě, Bheirgu?“

            Cože…? JÁ?

            „Nemusíš odcházet, pojď, posaď se. Je tu hezky,“ díval se na mě docela přátelsky, „Alex to tu měl taky rád, než sem přestal chodit.“

            Nevím, jestli je tohle zrovna dobrej nápad… Došel jsem pomalu k němu a posadil se. Zvědavost, ta nepěkná vlastnost vedla moje kroky až k němu. Že bych se zlobil nebylo to pravé označení. Nechápu to…

            „Proč sem přestal chodit?“ Já se… vážně zeptal na tohle?

            „Nevím přesně,“ povzdechl si pan Elat, „možná… Myslím, že to nějak souviselo s Kleou.“

            „S kým?“

            Otočil se na mě tázavě. „No jistě, ty ji znát nemůžeš,“ uvědomil si. „Klea… Ona byla dcerou Sebastiana a Lucie Rawneových - “

            „Sebastian je celé jméno pana Seba?“

            „Seba?“

            „A-ano. Říkala mu tak vaše paní, když jsem vás v noci přivezl.“

            „Aha. Ano, říkáme mu Seby.“ Král se nostalgicky usmíval a přendal malý kamínek z jedné ruky do druhé, načež mi ho podal.

            Co já s tim?

            „Představ si, že se skamarádili díky podobnému kamínku.“

            Nechápavě jsem si ho prohlédl. Kamínku? Byl to docela obyčejný kámen, jakých se dala najít slušná hromádka naprosto kdekoliv.

            „Bylo to právě tady, kde k sobě našli cestu. Ačkoliv to bylo zvláštní přátelství, Klee bylo tehdy čtrnáct let a Alexovi čerstvých šest.“

            Proč o ní pořád mluví, jakoby už nebyla?

            „Šel jsem ho tehdy hledat. Takový malý kluk sám v lese, mohlo by se mu něco stát. A když jsem ho tu našel…,“ začal král v exilu své vyprávění.

      ***

            Bylo pod mrakem a foukal příjemný teplý větřík. Alex seděl pod stromem a plakal. Arthur k němu chtěl jít, ale zaváhal, protože zpoza ostružinového keře vyšla právě Klea.

            „Alexi,“ oslovila jej. Jestli se lekl, nedal to znát. Jen si setřel slzy a dál tiše hleděl před sebe. Klea se k němu posadila.

            „Co se stalo?“

            „Nic!“ odsekl jí hořce, vzal do ruky kamínek a hodil ho kamsi do trávy.

            „Nic, vypadá jinak, Alexi,“ poznamenala, vstala a došla pro ten kámen. Když se vrátila, Alex se od ní odvrátil.

            „Copak ti ten kamínek provedl, hm?“

            „Záleží na tom?!“

            „Mě ano,“ podotkla a kamínek mu podala. Alex se zarazil. Chvíli těkal pohledem mezi ním a Kleou až si jej nakonec opravdu vzal a povzdechl si. Otáčel ho v dlani, ale díval se jinam.

            „Tak co se stalo…?“ Chvíli bylo ticho. Nakonec jí ale vše řekl:

            „Všichni se mi buď smějou, nebo mně ignorujou. Nechápu proč… Udělal jsem jim něco? Proč taky nemůžu mít kamarády?“

            „Nebude tak zle, Ali,“ zkusila ho konejšit.

            „Ale jo. Táta říká, že sem princ. A právě proto, že se ke mně prej všichni budou chovat jinak. Hlavně teď, když rostu a stává se ze mě velkej kluk. Ale já nechci bejt velkej kluk. Radši bych byl malej a moh si s někým hrát…“

            Klea se u něj usadila a položila mu ruku kolem ramen.

            „Ale kamarády můžeš mít i jako velký kluk. Každý může.“

            „A koho asi?!“ odsekl jí a chtěl znovu mrštit tím kamínkem, ale ona jeho ruku zastavila a přiměla ho, aby se jí podíval do očí.

            „Třeba mě,“ navrhla mu. Alex se jí chtěl vyškubnout, ale to mu nedovolila.

            „To nejde,“ odfrkl si.

            „A proč?“

            Věnoval jí nechápavý pohled.

            „Protože… Protože…“

            „Protože sem holka?“

            „No… Jo!“ vyhrkl a rychle dodal. „A seš stará, abys věděla.“ Klea se upřímně rozesmála, že Alexander zůstal jen nechápavě koukat

            „Chceš slyšet tajemství?“

            „Tajemství?“

            „Emhm,“ přitakala.

            „Jaký tajemství?“

            „Chceš to vědět?“

            „No jasně!“

            „Ty a já, my jsme v podstatě příbuzní. Tvoje prababička, byla sestrou mého pradědečka.“

            „Vážně?“

            „Emhm,“ přikývla mu a pohodila ohnivými vlasy.

            „A, abys neřekl, že je to málo. Povím ti ještě jedno tajemství.“

            „Jaký?“

            Klea se k Alexovi naklonila a cosi mu pošeptala do ucha.

            „A to je celý? Sme příbuzný a zdává se ti sen?“

            „Jo, jen to,“ usmála se, „říkala jsem o tom snu zatím jen mámě, ale ta mi řekla, že je to jenom sen. Jenže… No prostě myslím, že ona to nechápe.“

            „A ty jo?“ znělo to posměšně, ale zároveň uvolněně a vesele.

            „Ne…“ odpověděla popravdě.

            „No vidíš.“

            „Tak…?“

            Alex se na ni tázavě zahleděl.

            „Budeme přátelé?“ zeptala se ho. Alex mlčel. Nakonec ale váhavě přikývl. Podali si ruce a ona mu hravě rozcuchala vlasy.

            „Hej!“

            „Copak, copak?“ Oba se zasmáli.

            „Mám odejít?“ zeptala se jakoby žertem, ale myslela svou otázku zcela vážně. Alex to poznal a zarazil se.

            „Je to přeci jen tvé místo,“ napověděla mu. Trochu se ošil, ale nakonec pokrčil rameny a řekl: „Asi bysme už stejně měli jít domů.“

            „No, možná jo,“ vstala a podala mu ruku, aby mohl vstát. Alex na ni koukal, jakoby se chvíli rozhodoval, zda přijmout či odmítnout, ale nakonec jí ruku podal a vstal s její pomocí…

      ***

            „Sledoval jsem je, jak odcházejí, a v duchu se usmíval. Už je to devět let…“ Král asi povzdechl. Připadalo mi, že to pro něj není zrovna veselé téma, přesto že to takhle z poslechu vlastně vypadalo, jako veselá příhoda.

            „A co se vlastně s Kleou stalo?“ To by mě totiž vážně zajímalo…

            „S Kleou?“ král se poškrábal na bradě.

            „Říkal jste, že sem Alex přestal chodit kvůli ní.“

            „Ano, to jsem říkal…“ Na čele se mu vyrýsovala nová vráska. „Víš, Klea zmizela o dva roky později… Nikdo neví, jak se to stalo, nebo proč. Večer se ještě smála a tančila a ráno byla pryč. Okno v jejím pokoji zelo dokořán, postel rozestlaná a dívka nikde,“ povzdechl si znovu. V jeho očích se mihl stín.

            „To je divné…“ Copak může někdo jen tak zmizet? Tady v Talronu? Někdo ze Zrádců? Nemohla utéct, to by byla skoro sebevražda. Ale pokud neutekla, tak…

            „Ano, to je. Ale je to tak. Hledali jsme ji dlouho, ale nenašli nic. Alex sem od té doby co zmizela, už nepřišel. Musí mu chybět. Co se spolu navyváděli rošťáren…“ Arthur Elat se pousmál spíš pro sebe než pro mě.

            „Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle, Bheirgu. Opravdu ne. Ale věřím, že to tak bude lepší pro tebe, i pro mého syna. Koneckonců za rok, nebo za dva, se může zase vrátit a všechno bude jako dřív.“

            Pokud se toho ovšem dožijete, že?

            Postavil se.

            „Vždy jsem chtěl, a budu chtít, pro svého syna, jen to nejlepší.“ Otočil se a já mohl jen sledovat, jak odchází. Nechal mě na té mýtině samotného, jen s malým kamínkem - jedinou připomínkou Alexanderovy kamarádky, kterou jsem měl nahradit. A evidentně se mi to fakt povedlo…


      Vydáno: 4.9.2016 14:01 | 
      Přečteno: 149x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde