Strom, drak a růže - Kapitola 1

Na cestě

„Alexandře.“

Alex si v duchu povzdechl. Uběhlo už dva a půl dne, co opustil Talron, svou rodnou vesnici, a vydal se, společně se svým doprovodem, na cestu do Tristenolu, do města Adar. Celou tu dobu musel snášet přítomnost pěti dalších mužů, které mu otec přidělil jako ochranu. Lewis, Rawan, Orbus, Nate a Sal. Jména, ke kterým ve většině případů nemohl před začátkem cesty přiřadit obličej.

Lewise znal, staral se o vesnické stáje, ve kterých Alex trávil spoustu času, a z celé skupinky byl jediný, jehož mohl jakž takž snést. Nate a Sal byli jen o pár let starší než Alex. Mohlo jim být tak osmnáct, devatenáct let a Alex nechápal, proč je otec vybral. V čem byli zkušenější než on? Stejně jako Alex ani jeden z nich nikdy Talron neopustil a Alex pochyboval, že by byli ochotní za něj položit život, kdyby na to přišlo. Přece jen, nikdy spolu nepromluvili ani slovo.

Jenže co otec řekl, to se stalo. Nikdo v Talronu nezpochybňoval slovo krále.

Alex si znovu povzdechnul, tentokrát nahlas, a zvedl hlavu. Proti modré obloze bez mraků se rýsovala Lewisova tvář zarostlá tmavým plnovousem. Podával mu vak s vodou a pšeničnou placku.

Alex je beze slova přijal a položil vak vedle sebe na zem.

„Měl by sis nasadit kápi,“ ozval se znovu Lewis. „Jsme stále v Aldormě.“

Stejně jako dny předtím mu Alex nevěnoval pozornost. Od té doby, co opustili Talron mu bylo všechno jedno. Co záleželo na tom, jestli ho zajmou, když jej vlastní otec vyhnal z domova?

Ještě teď viděl před očima otcovu tvář plnou zklamání a vzteku a slyšel jeho tvrdá slova:

„Alexandře, odjedeš do Tristenolu. Tamní vévoda přislíbil, že tě uvítá na svém dvoru. V Tristenolu se naučíš, jak se chovat jako šlechtic. V této vesnici jsem se tě to snažil naučit, ale nedaří se mi. Proto jsem se rozhodl přijmout nabídku vévody. Zítra tě doprovodí pět mužů. Jakmile se ocitneš u vévody, vrátí se zpět do vesnice, kde je jich třeba.“ (1)

V tu chvíli, kdy stál před otcem ve světnici, se cítil zrazený. Nechápal otcův vztek. Nerozuměl, proč by měl odjet do Tristenolu. Myslí mu probíhaly události toho dne - ranní vyučování, pomoc matce v kuchyni, Bheirgovo učení jízdy na koni, a pak samotný výlet s otcem. Ale ať přemýšlel jak chtěl, na svém jednání neviděl nic špatného. A že rozbil Bheirgovi nos? Co na tom? Kolikrát jen viděl ostatní kluky ve vesnici se rvát a kolikrát skončili s oděrkami a krví tekoucí z nosu. A on pro to měl pádný důvod. Bheirg měl být jeho přítelem, měl stát při něm. To přece přátelé dělají. Nebo si to alespoň Alex myslel...

„Já jsem Bheirg,“ představil se. Z vlasů mu kapala voda a předek košile měl špinavý od bláta. Na první pohled vypadal jako bezmocné štěně. V tu chvíli Alex zapomněl na to, že se Bheirg smál, když slyšel Alexovo jméno, a sám se rozesmál. Podivné jméno, pro podivného chlapce, říkal si.

Ještě teď si dokázal vybavit výraz Bheirgova obličeje, když se dozvěděl, že i jeho vlasy jsou rudé, že už taky patří mezi ty, které sám nazýval Zrádce. Několik dlouhých minut strávil Bheirg tím, že se snažil rudou barvu z vlasů smýt. Ale Alex věděl, že to bylo nemožné. Když už jednou uvěříš, barvy, která tě odlišuje, se už nikdy nezbavíš. O to se stará kletba rodu Clemens postarala. Kletba, kvůli které jeho předci přišli o právoplatný trůn. Kletba, kvůli které museli žít ukryti před okolním světem. Kletba, kvůli které je teď na cestě do Tristenolu!

Nenáviděl to.

Při přemýšlení ukusoval suchou placku, kterou zapíjel vodou. Byli na cestě teprve dva a půl dne a neměli ani pořádné jídlo!

Nenáviděl to.

„Ještě deset minut a pokračujeme v cestě, Alexandře,“ řekl Lewis pevným hlasem. „Chtěl bych k večeru dorazit k hranicím.“

Alex už věděl, že jeho přemlouvání neudělá nic. Zkoušel to už včera, ale Lewis byl neoblomný a Alex musel poslechnout. Povzdechl si.

Nenáviděl to.

Jízdu na koni měl sice rád, ale nebyl zvyklý sedět v sedle delší dobu. Neměl dovoleno vzdalovat se z Talronu na více než hodinu jízdy a teď už byl na koni, s přestávkami, dvacet pět hodin a ani noční spánek mu na zlepšení nálady nepřidal. První noc to byl nerovný povrch, který ho tlačil do zad, a tu druhou slabě mrholilo.

Alex dojedl poslední kousky placky a zapil je. Poté otočil tvář směrem, kde tušil, že se nachází Talron. Ucítil v srdci slabé bodnutí. I když teď otce z hloubi duše nenáviděl, matka mu nic neudělala. Nezastala se ho, ale při odjezdu jej pevně objala a políbila do vlasů. Její slova lásky byly to jediné, co ho popohánělo dál. Splnit otcovo přání. Ať už k otci cítil cokoliv, znal své povinnosti. Byl přece králův syn. A dokud nebude králem on sám, musí se podvolit otcově vůli.

„Na koně!“ zavolal Lewis a Alex se neochotně zvedl. Na cestě ke své klisně předal Lewisovi vak se zbytky vody, a pak se začal šplhatdo sedla. Dvakrát minul třmen, ale napotřetí se mu to už podařilo. Pak jen stačilo přehodit druhou nohu přes hřbet koně a byl bezpečně usazen. Rozhlédl se kolem sebe, pohled tvrdý, varující je, ať se jen opováží něco říct.

Neřekli nic. Starší muži věděli, že pro mladého chlapce je důležité zachovat si jakýsi pocit důstojnosti, a mladší jej jako obvykle ignorovali.

Když byli všichni v sedlech, rozjeli se. Jeli po polní cestě. Napravo od nich bylo pole s žitem, nalevo s mákem. Daleko před nimi byl vidět obrys jehličnatého lesa. Cesta se vlnila a od kopyt koní se začal zvedat prach. Alex si povytáhl zelený šál, který měl uvázaný kolem krku, a zakryl si s ním spodní část obličeje. Poté si nasadil kápi a pevně chytil otěže.

Asi po půl hodině jízdy dorazili k okraji lesa. Alex si sdělal šálu z obličeje a nechal ji jen volně obvázanou kolem krku.

„Támhle je studánka!“ zvolal Rawan po několika minutách. „Doplníme zásoby.“

Sesedli z koní. Rawan, Lewis a Orbus, další z Alexova doprovodu, sesbírali měchy na vodu a vydali se ke studánce. Alex zůstal u koní společně s Nateem a Salem, dvěma mladšími členy. Nate a Sal se dali do hovoru a Alex se začal rozhlížet po straně lesa, na které nebyla studánka.

„Půjdu si odskočit,“ prohodil, když zahlédl zvláštní odlesk. Nečekal na odpověď. Věděl, že by se jí stejně nedočkal. Nate a Sal skoro jako každý ve vesnici respektovali krále, ale jeho syna ignorovali, jak nejvíc to šlo. Alex to nikdy nechápal. Bývaly doby, kdy s dětmi v Talronu vycházel, kdy jej braly mezi sebe. Ale pak se něco změnilo a ony mu začaly dávat najevo, že s ním nechtějí mít nic společného.

Alex, tehdy sotva šestiletý, to hodně prožíval. Sedě v lese, proplakal dlouhé hodiny na svém tajném místě a víc než lidí si začal všímat přírody kolem sebe. Trávil čas na lesní mýtině a pozoroval mravence z nedalekého mraveniště. Čas od času jim drobil do trávy drobečky z chleba nebo buchty. Občas k nim i mluvil. Představoval si, že mu rozumí, že mu odpovídají. Nemohli ho soudit, nemohli ho odstrčit. Nakonec to byl on sám, kdo je opustil a ponechal je vlastnímu osudu.

Když trochu zestárl, otec ho naučil jezdit na koni. Jeho malá postava mu zezačátku bránila vylézt do sedla bez pomoci, ale Alex byl chytrý a v přírodě byla spousta věcí, které mu k jeho cíli vždy pomohly. To bylo před pěti lety a dodnes s tím měl problémy. Ale učil se. Rostl. Jen jeho zvědavost a láska k přírodě se nikdy neutlumily.

Po několika metrech došel k malému stromku s temně rudými listy. Skoro jako mé vlasy, pomyslel si. Přišlo mu to zvláštní. Všude kolem stály vysoké jehličnany a tady, pod jedním z nich, si hověl malý, listnatý stromeček.

Poklekl do jehličí a rukou vytáhl šišku, která jej tlačila do kolene. Prsty přejel po vrchním povrchu zvláštního listu. Byl hladký, dlouhý asi jako Alexův prostředníček a široký jako jeho palec, tvarovaný do srdce. Chytil list mezi palec a ukazováček. Ze spodu cítil výraznou žilnatinu.

Něco ho k němu přitahovalo. Prsty pomalu přejížděl po povrchu jednoho z listů. Ostatní se k němu jakoby otáčely, jako kdyby se jim jeho dotek líbil a chtěly ho ještě víc. Nikdy nic takové neviděl, nikdy nic podobného necítil. Poprvé za dva dny si připadal v klidu, zproštěn všeho vzteku a smutku.

„Alexandře!“ ozval se Lewisův hlas z cesty.

Alex si povzdechl. Od té doby, co se vydali na cestu to bylo pořád samé Alexandře, pospěš si, Alexandře nezdržuj. Ale to oni by měli poslouchat jeho, ne naopak. On byl přece víc než otcovi muži! Měl královskou krev.

Začal se zvedat, ale pak si to rozmyslel. Vytáhl z opasku nůž a odřízl jednu z tenčích větviček, na které byly tři listy. Vrátil nůž zpět do pouzdra a větvičku si zastrčil za opasek. Naposledy pohladil nejbližší červené listy a vstal.

„Jednoho dne se vrátím,“ zašeptal a rozběhl se zpět ke koním.

Prvního člověka potkali asi dvě hodiny od hranic s Tristenolem. Alexovi to přišlo zvláštní, ale když se zamyslel nad tím, jak jeli skrz pole a lesy, nebylo to až tak nepochopitelné.

Byla to postava zahalená v dlouhém, černém plášti tlačící vozík s řepou. Rawan s Nateem ji beze slova předjeli. Když se k ní přiblížil Alex, postava vzhlédla, ale nebylo jí vidět do tváře.

„Dávejte si pozor, mladý pane,“ ozval se tlumený mužský hlas, „ne každému přinesou listy Rubrie štěstí.“

„Jak...“ začal Alex, ale Lewis ho přerušil:

„Jeď, Alexandře.“

Alex pobídl koně ke kroku, ale svůj pohled z tajemného muže nespustil.

„Neztraťte je,“ pokračoval, „budou se vám hodit.“

Po těch slovech sklonil hlavu a začal znovu tlačit svůj vozík. Alex švihl otěžemi a dohnal Rawana a Natea. Když se pak otočil zpět, cesta byla prázdná.

---------

(1) citace z povídky Doba změn od Eillen – (výměna slov v Tristenolu za u vévody, aby mi to víc sedělo)