Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Umění odpouštět

      Umění odpouštět - Kapitola 10

      Umění odpouštět - Kapitola 10 10.kapitola.

      Co když už není Margarita?

      * V Hůrce *

           Valeria právě šla zkontrolovat kováře Kreiona v jeho práci, protože bylo zapotřebí okovat  koně sedláka Řehoře, když do Hůrky vjeli dva muži. Seděli na hřbetech svých ořů a vypadali velice důležitě. Připadali jí nějak povědomí. Oba jakoby už někdy viděla, ale neuměla je nikam zařadit. Ten první, byl velice hezký muž kaštanových vlasů se zlatou čelenkou, která mu je držela od čela. Měl světle zelené oči, které zářily na slunci jako dva korálky, v jeho tváři byl ryze aristokratický výraz a tělo měl vypracované tak akorát. Ten druhý měl černé, středně dlouhé vlasy a tmavé oči, které byly tmavě modré, skoro jako ty její protkané šedivými linkami. Z jeho tváře vyzařovala inteligence a i když tělo neměl na pohled nijak zvlášť vypracované vyhlížel autoritativně jako jeho společník. Na chvíli se zastavili a rozhlíželi se.

           „Co se to tady děje?” ptal se ten první.

           „To nevím, příteli, mohu se to pokusit zjistit zatímco ty budeš u vědmy,” odvětil druhý.

           „Tak dobrá Trivete. Brzy se opět uvidíme.”

           „To doufám, můj králi.” Naznačil muž jménem Trivet úklonu a pak se ten první s úsměvem rozjel pryč.

           Valeria je pozorovala a zaslechla každé jejich slovo. Když ten, kterému říkal král, odjel, přišla k druhému muži. Byl ten první opravdu král? A pokud ano proč přijeli? Jsou mi nějací povědomí, ale… To není možné… Ať jsem byla dříve kýmkoliv rozhdodně jsem nemohla znát krále…, říkala si.

           „Buďte vítán, cizinče, mohu vám nějak pomoci?” oslovila jej a muž jménem Trivet se na ni překvapeně zadíval. Takové uvítání ani neočekával.

      * U vědmy *

           Orena seděla u ohně a vařila jeden ze svých lektvarů, když se ozvalo tiché zaklepání.

           „Jen pojď dál, králi z Aldormy a vítej v mém skromném sídle.” Creagan uposlechl stařenin hlas a vešel.

           „Už jsi splnil, co jsem ti zadala?” ptala se celkem zbytečně Orena, která věděla, že se Creagan doposud s Margaritou nesetkal. Král cítil nutkání sklopit pohled, ale neučinil tak. Jeho zem se řítila do záhuby a on nutně potřeboval její pomoc.

            „Ne, ale…“

           „Tedy nenašel jsi svou sestru, neodpustil a nepřivedl k ní muže, který by ji miloval, chceš mi říct?” nenechala jej stařena domluvit a ohlédla se po svém návštěvníkovi. Creagana její chování nanejvýš pohoršovalo, ale netušil co by měl dělat. Když mu znovu zopakovala co, že měl udělat úplně se mu zatočila hlava, že se musel opřít o dveře. Asi to bylo tak trochu i těmi podivnými výpary, které stoupali z kotlíku nad ohněm.

           „Nevím kde bych ji měl hledat. Byli jsme všude. Projeli celou naši zemi…” řekl nakonec popravdě, již klidnějším hlasem než napoprvé začal.

           „Ale co když minuli jste se. Co když jsi nebyl všude, kde mohla být? A posaď se králi Aldormy,” nabídla vědma králi židli. Creagan ještě chvíli stál. Nevěděl jestli se ho ta stará žena nesnaží jen očarovat, ale nakonec se posadil. Byl po cestě unavený a potřeboval si odpočinout.

           „A teď, mi odpověz, Creagane, synu Alexandrův, poznal bys svou sestru?” Creagana taková otázka zaskočila. Okamžitě si znovu uvědomil kde je a proč přijel. „Jistě že. Znám Margaritu. Poznal bych ji vždy,” odpověděl okamžitě, aniž by nad tím přemýšlel.

           „Ale co když už není Margarita…?” Zeptala se ho tajemným hlasem, který ho nabádal k opatrnosti a on si pojednou připadal jako malý hoch, který něco provedl a ptají se ho proč.

           „Nerozumím…,” pravil král popravdě. Díval se na Orenu hluboce zamyšlen, ale také se strachem. Poprvé ho napadlo, že se jí za ten rok co vyčkával třeba něco stalo. Býval by si nepřipustil, že by se o ni mohl ještě někdy bát, ale teď pomyslel na nejhorší. V mysli mu vytanul obraz, její mrtvé tělo v kaluži krve a ve tváři měla zmučený výraz svých velkých modrých prázdných očí… Celý zbledl při pouhém pomyšlení.

           „Co když se změnila a není již takovou jakou jsi ji znával?” ptala se znovu vědma. Creagan sice pocítil úlevu, ale i tak vážil její slova jakoby měla stejnou důležitost jako zpráva o sestřině smrti. Připadala mu nemyslitelná. Znal jen dvě podoby Margarity. Povýšenou, hrdou, silnou ženu a v jeden čas i zhrzenou, mladou ženu prahnoucí po nesmyslné pomstě.

           „To není možné,” Zakroutil odmítavě hlavou. Vyschlo mu v krku. Potřeboval se něčeho napít, ale bylo mu hloupé žádat o něco k pití, býval by se stejně bál zde něčeho napít, a o to hloupější se mu zdál nápad vyprázdnit vlastní polní láhev, kterou u sebe měl.

           „Ale co když přece. Poznal bys ji vždy?” Ptala se ho ta žena a on si připadal čím dál tím víc zmatenější.

           „Ano.” Řekl nakonec, aby mu už konečně přestala klást takové nesmyslné otázky. On potřeboval vědět, co má teď dělat. Jeho zem ho potřebovala, potřebovala aby někdo zlomil Margaritinu kletbu…

           „Pak tedy poslyš má slova, králi. Splnil jsi již část toho co jsem ti zadala a tak ti pomohu. Tvé srdce už se tolik nezdráhá odpuštění jako dříve a i muže, který by ji miloval, objevil a přivedl jsi kam bylo třeba…“ Odmlčela se. Creagan měl dojem, že se ocitl v prapodivném víru slov a událostí, které nabrali zcela nečekaný spád a on se není sto nikde zachytit, natož aby zastavil celé to pomyslné kolo změn, které ubíhalo kamsi do nenávratna. „Tedy přesně za rok v tento den k tobě Margarita přijde, králi, a tehdy poznáš kým je. V ten den musíš dokázati odpustit jí, i muži který ji miluje, před lidem i před sebou samým,” pravila Orena a její hlas zněl osudově.

            „Za rok?“ Ptal Creagan a postavil se. „Mám čekat ještě celý další rok? Víš kolik lidí do té doby zemře?! Řekni mi, kde je má sestra, a to hned!“ přikázal jí, ale Orena se nedala ničím zastrašit. Stála tam a hleděla králi upřeně do očí.

            „Kdybych ti prozradila co chceš slyšet, zmařil bys naději své země i svou. Dej své sestře ještě rok a uvidíš, že její kletba bude zrušena, pokud jí odpustíš.“ Zadívala se kamsi do nitra plamenů. „Chceš-li pozdržeti účinky kletby a zabránit, prozatím, alespoň válce s barbary, dej poslat jejich vůdci havranní lebku. Ale pozor, králi, toho havrana musíš ty sám ulovit, uříznout mu hlavu, lebku nechat očistit v mraveništi, a vlastní krví na ni nakreslit znak rudé lilie.“ Řekla mu a aby měl představu o tom, jak má znak vypadat, ukázala mu na kusu kůže namalovanou rudou lili. „To bude znamenat, že žádáš jejich právo Osudu a přijímáš všechna pravidla jejich zvyků s tím spojená.“ Creagan hleděl střídavě na obrazec na kůži a vědmu. Netušil odkud toho tolik ví o barbarských zvycích. Cítil, že by jí měl být vděčný, že se mu snaží poradit, ale nedokázal to. Chtěl vědět do čeho se hodlá uvrhnout pokud udělá jak mu poradila.

            „Ale co je právo osudu? A jaké jsou jejich zvyky s ním spojené?“ Ptal se nanejvýš opatrně.

            „Právo osudu stanovuje souboj. Souboj mezi vládci… V tomto případě mezi tebou a jejich zvoleným vůdcem. Pošleš-li lebku jak jsem ti zadala, obdržíš zpátky havraní spár. Tím bude dohoda o vašem vzájemném souboji ztvrzena. V předvečer následujícího úplňku se pak oba setkáte v nejužším bodě Černé řeky, kde uslyšíte jeden druhého a stanovíte dobu souboje. Trvej na tom, ať se souboj koná, přesně den poté, co by se u tebe měla Margarita objevit a uvidíš co se stane. Pokud mě neuposlechneš, nebo nedokážeš s barbary vyjednat den a čas boje, buď padne celá tvá zem ve válce, nebo ty sám v boji s jejich vůdcem.“ To už bylo na krále příliš. Ničemu nerozuměl a tohle pro něj znamenalo další obrovský risk. Na druhé straně, uvědomil si, raději ať zemřu já, než aby trpěl lid ve válce.

            „Co by se stalo, kdybych prohrál? Co by se stalo s Aldormou a mým synem?“ Zeptal se.

            „Pokud bys prohrál takový souboj, tvá zem by náležela jim. Pokud jde o tvého syna, zabili by Michaela, aby tak potlačili královskou krev, která by je mohla někdy v budoucnu ohrozit…“

            „A co když to nevyjde? Co když se mýlíš, vědmo, a Margarita nepřijde. Nebo přijde, ale já jí nedokážu odpustit…“ Začalo mu být na omdlení. Ty výpary mu stále více otupovaly smysly a jemu dělalo čím dál větší problém přemýšlet.

            „Tak málo mi důvěřuješ? Nebo tvá nedůvěra pramení odjinud?“ Měřila si ho podmanivým pohledem. „Nevěříš jí, že by přišla? Nebo sobě, že jí odpustíš…?“ Ptala se. Jenže Creagan nechtěl na něco takového odpovídat. Nevěděl, jestli ho to víc uráží, nebo je mu to jen nepříjemné.

           „Ale co zákony mé země? Margarita zabila. Za tento čin pravý spravedlnost na hrdle vraha ztrestat,” vyslovil obavy, které jinak znal už pouze Trivet, raději než by odpovídal… Orena se od něj nyní odvrátila a začala míchat obsah kotlíku nad ohněm.

           „Kdyby Lenka žila. Kdyby nezemřela její rukou, tak jako Margarita byla by nyní vražedkyní, neboť otrávila Lautuse. Dal bys ji popravit?” Creagan na vědmu vykulil své překvapené oči a vážil její slova. Uvědomoval si, že má pravdu, ale takto o tom nikdy nepřemýšlel. Věděl, že Lenka otrávila Lautuse, ale nikdy neuvažoval o tom, že by ji měl nějak trestat.

           „Je snad vražda spáchána na někom jako byl Lautus zločinem?” ptal se nyní nejen vědmy ale hlavně sám sebe.

           „A je vražda vražedkyně zločinem?” ptala se ho vědma zcela nezaujatě. To už bylo na Creagana příliš. Nechtěl aby někdo takhle mluvil o dívce, kterou stále ještě miloval.

           „Nemluv tak o ní!” nařídil přísně. Vědma se na něj opět zadívala, aby mu sdělila co potřeboval slyšet.

           „Až se rok s rokem sejde, sám budeš muset podobná slova pravit. Chápu však, že dnes se jich zdráháš.“ Odmlčela se. „Říkáš vražda spáchaná na někom jako byl Lautus, ale měl bys vědět králi Aldormy, že i Lautus býval dítětem. Býval chlapcem, potomkem velkého rodu a silné, ušlechtilé, ženy. Byl však sám. Sám, trýzněn králem Lidranem obzvláště poté, kdy jeho starší bratr uprchl do Tristenolu. Kdyby nežil na královském dvoře, kdyby měl přátele a nepoznal ve svém životě jen krutost, zlobu a bolest, popřípadě soucit služebnictva, mohl by být docela jiným člověkem, Creagane, synu Alxanderův. I ty bys byl jiný, kdybys místo své sestry na bedrech odmalička třímal tíhu odpovědnosti. Stejně jako ona. Přemýšlej o tom…“ Odvrátila se od něj pohledem, usedla na židli a upřela pohled do plamenů. „Přišel jsi pro radu a té se ti dostalo. Nyní znáš vše co jsi potřeboval slyšet, králi Aldormy. Neodjížděj však v dnešní noc. Přespi zde a až zítra se vydej do Hůrky pro svého přítele.” Creagan se vysíleně posadil. Už neměl sílu na nic jiného než vlastní myšlenky…


      Vydáno: 4.9.2016 20:47 | 
      Přečteno: 174x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde