Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Umění odpouštět

      Umění odpouštět - Kapitola 11

      Umění odpouštět - Kapitola 11 11.kapitola.

      Na první pohled

      * V Hůrce *

           Připadala mu povědomá. Jako by ji už někdy někde viděl. Ale kde?, ptal se sám sebe. Na první pohled ho uchvátila. Stále tam a vzhlížela k němu s bezelstným vlídným úsměvem. Záplava tmavých sestřihaných vlasů a její velké modré oči ho uhranuly. Ostatně Valeria měla podobné pocity. Připadal ji povědomý. Snad ho dříve znala. Dříve než ještě byla Valerií, ale pokud ano? Zná i on ji? Nevěděla. Hlava ji začala bolet. Jakoby se v ní, kdesi uvnitř něco vzedmulo, ale ona vnímala jen tu bolest.

           „Kdo jsi paní?” zeptal se Trivet, zvědavě, když už ticho mezi nimi trvalo příliš dlouho a bylo mu nepříjemné. Takto ho v životě okouzlila jen jediná žena a pomyšlení na její lásku se už dávno vzdal. Ostatně nebylo možné aby ta, která teď stála před ním, byla tatáž žena.

           „Valeria,” představila se jediným jménem, které znala. Snad měla říct nevím, jak nyní uvažovala, ale jméno Valeria už měla natolik zažité, že jej vyslovila bez rozmyslu. Trivet se na ni usmál s viditelnou úlevou.

           „Valeria,” převalil to jméno Trivet několikrát v ústech, “to je moc hezké jméno, paní.” Valeria… No jistě, jak jsem mohl jen na okamžik pomyslet, že by snad…

           „Slečno,” opravila jej s úsměvem. Její tváře začaly rudnout. Byla nervózní. Teprve nedávno přišla do Hůrky a pokud do této doby mluvila s muži, tak jen jako jejich velitelka a ne jako nyní mluvila s Trivetem. Dívala se mu do těch jeho tmavě modrých očí lemovaných tenkou šedou linkou a cítila podivnou nervozitu bodání v hrudi.

           „Omlouvám se, slečno,” Opět mezi nimi nastalo ticho. Jen se tak dívali jeden na druhého a oba přemýšleli odkud toho druhého znají a zda se vůbec znají. Připadalo jim toto setkání jako nějaký podivný osud.

           „Valerie,” ozvalo se od kováře a oba se tam ohlédli. “Jsem hotovej, čí je to vlastně kůň?” volal Kreoin.

           „Řehoře, ale já mu ho odvedu, tady mladý pán také potřebuje ustájit koně,” vysvětlila a kovář jen přikývl, měl ještě mnoho práce. Trivet se na ženu před sebou podíval zvídavým pohledem. “Co se to tady děje?” Dal průchod své zvědavosti.

           „Ale,” mávla nad tím Valeria rukou, “Místní lidé se zadlužili, tak stavíme dílnu na oděvy. Snažím se je všechny neustále udržet zaměstnané, aby bylo vykonáno co nejvíce práce, aby si vydělali dost peněz a mohli dluh splatit.” Vysvětlovala jako by nic a vedla Triveta ke stájníkovi, který s radostí ustájil oba koně.

           „Místní lidé?“ Zeptal se. Připadalo mu zvláštní, že mluví o lidech z vesnice jako o někom zcela cizím.

           Zarděla se. „Víte…“ netušila jak by měla začít. „Nejsem odsud…“ řekla tedy pravdu. Nemohla si přece jen tak něco vymýšlet. Nikdy nezkoušela pořádně lhát. Tedy nikdy jako Valeria, co bylo dřív netušila…

           „Nejste odtud? A odkud?“ zeptal se. Teď už musela lhát. Bála se říct, že neví. Ten muž byl jiný než všichni ostatní ze vsi a už za tu kratičkou chvíli, kdy spolu mluvili jako rovný věděla, že nechce aby si o ní myslel cokoliv zlého. Jak by mu pak vysvětlovala, že neví kým je? Že se probudila u vědmy v lese, za níž jel i muž, kterému říkal král, kterou zve svojí babičkou?

           „Jsem, no… Z Tristenolu…“ plácla to první co jí napadlo a dělala že jí zaujali hrající si děti. Věděla že by je měla napomenout. Všichni zde měli spoustu práce a i dětí bylo zapotřebí. Pro tentokrát to ale nechala být. Necítila se ve své kůži.

           „Z Tristenolu? To je zvláštní… Proč jste přišla do Aldormy? Tedy jestli nejsem příliš zvědavý?“ začal hned, aby ji náhodou neurazil. Pohled, který mu věnovala byl rozporuplný. Nakonec se však šibalsky usmála a skousla ret.

           „Když vám odpovím, odpovíte vy mě?“

           „Ale jistě,“ usmál se i on. Bylo to zvláštní. Takhle ještě s žádnou ženou nemluvil. Jistě Lenka byla jeho kamarádka, mluvili spolu a laškovali, ale to bylo jiné. Ona milovala Creagana a on? On také miloval, i když věděl, že nemá žádnou šanci aby si ho všimla.

           „Přišla jsem protože… Zemřela mi babička a těsně před smrtí si přála, abych odešla z Tristenolu. Pokud jsem si tedy měla vybrat mezi divočinou, nebo Aldormou, zvolila jsme vaši zem…“ Odmlčela se. Trivet přemýšlel. Mluvila o smrti své babičky, jako by se snad o nic nejednalo. Jistě spatřil v její tváři jisté pohnutí, ale nebyl si jist co přesně znamená… „A teď já,“ otočila se přímo k němu a udělala několik kroků pozadu. „Kdo byl muž, který s vámi přijel?“ Podle toho jak se k ní tento mladý muž choval, usoudila že sotva může být přítelem krále.

           Triveta jeho otázka zaskočila. Ne, že by nechtěl odpovědět, ale netušil zda by měl. Chvíli přemýšlel a utápěl se v jejích očích. Nenašel v nich žádnou lest a tak tedy popravdě odpověděl. „Král Creagan Elat.“

           Řekl to jako by nic až se dívka zarazila. „Král…“ poznamenala pouze pro sebe.

           „Ano,“ usmál se na ni, „vadí vám to?“

           „Ne…“ ohradila se, znovu upřela pohled někam úplně jinam a vrátila se Trivetovi po bok. „Jen jsem… Nikdy jsem si nemyslela že uvidím vašeho krále,“ zamlouvala své překvapení.

           „To asi hodně lidí…“ poznamenal Trivet. Chtěl ještě něco říct, ale to už se zastavili u stájí, kde Valeria předala oba koně stájníkovi.

           „Tenhle je Řehořův, řeknu mu kde koně má,“ poznamenala ještě a pak už se stájník ztratil uvnitř. „Omlouvám se vám, pane, ale mám ještě spoustu práce…“ Otočila se zpět k Trivetovi a ten nevěděl kde mu hlava stojí. Neuvědomil si jak zaměstnaná tato žena musí být. Připomínala mu Margaritu v době, kdy ještě vedla lid z Talronu.

           „Slečno, Valerie, kde bych zde mohl spočinout na noc?” zeptal se ještě než mu odejde.

           „Nejlépe asi v hostinci, mladý pane,” odpověděla a snažila se zakrýt rozpaky ve své tváři. Trivet přikývl a nechal se k němu beze slov odvést. Neustále si ji prohlížel. Líbila se mu. Byla rozhodná, měla obrovské velitelské a organizační schopnosti a také byla milá. Nebyla v ní ani kapka arogance přes to, že by to její krásná tvář zajisté dokázala. Sám sebe ujišťoval že jakákoliv podobnost s Margaritou je zcela náhodná. Snažil se ostatně vybavit si tvář Creaganovi sestry, ale vůbec se mu to nedařilo. Stále přes sebou viděl Margaritu a myšlenky ho ne a ne poslechnout.

           „Mám nejasný pocit, že vás znám…,” vyslovil nakonec, když se zastavili před hostincem. Valeria na něj upřela své velké, tmavě modré oči a on se v nich začal ztrácet.

           „To já také…,” řekla, co jí vrtalo hlavou od prvního okamžiku jejich setkání. Dívali se na sebe a oba cítili cosi zvláštního.

           „Valerie, to sem rád, že sem tě našel. Pojď. Rebeca má nějaký problém,” vysvětloval ji jeden z místních lidí, které Trivet neznal a už ji od něj odváděl pryč. Ještě jednou se za ním ohlédla a uviděla jak se na ni také dívá. Poté byla pryč.

       

           Tu noc se jí spalo špatně. Zdál se jí podivný sen o dracích a malém dítěti. Sen protkaný pláčem, zuřivým křikem i snahou to vše utišit. Probudila se uprostřed noci propocená a vyděšená tím vším. Nerozuměla tomu. Do dnešního dne spala vždy dobře. Došla si udělat bylinkový čaj na uklidnění. Hlava se jí hrozila rozskočit, jako by právě prodělala obzvlášť silnou migrénu.

           Když čaj vypila trvalo ještě asi půl hodiny, než se jí ulevilo. Podívala se oknem na setmělou ulici a vzpomněla si na Triveta. Teprve nyní měla čas nad tím bádat a měla čistou hlavu. Že by ten první skutečně byl králem Aldormy? A pokud ano, kdo je tento muž? Trivet... Nejlepší králův přítel. Ano. Tak to říkala babička. Páni, já jsem ale hloupá. Copak bych kdy mohla znát krále a jeho nejlepšího přítele? Vždyť ani nevím kým jsem byla před tím… Je top celé jeden velký nesmysl…

           Myšlenky se rozproudily a Valeria se cítila být čím dál více zmatená. Snažila se uvažovat chladně a rozhodně, jako to poslední dobou dělala téměř pořád, ale nedařilo se jí to. Vzpomněla si na pohled Trivetových překvapených očí a přistihla se jak se těší na ráno, až se s ním znovu shledá. Snažila sama sobě vysvětlit, že králův přítel a vrchní rádce má jistě mnoho jiných žen, kterých by si všímal spíše než-li jí, ale přeci se těšila. To nemohla popřít.

       

           Ráno bylo jako těch několik předešlých. Ještě nebyla vystavěna budova, kde měli ženy pracovat a kolovraty a tkalcovské stavy nebyly zdaleka všechny zhotoveny. Valeria vstala tak jako každé jiné ráno, posnídala se švadlenou a pak společně vyšly do ulic učit dále ženy jejich nové práci. Těšila jsem se zbytečně. Trivet si jistě rád přispí a já mám tolik práce, že se mu beztak nemohu věnovat..., poznala náhle. Sama sebe napomenula za doufání v přízeň toho muže. Raději budu pracovat než plýtvat nadějí na jeho… co? Přízeň? Lásku…? Jsem hloupá…

       

           Trivet na tom byl podobně jako Valeria. Neměl sice v noci žádný děsivý sen, zato se mu nedařilo usnout. Pořád na ni musel myslet a snažil se přijít na to kdo by mohla být. Už od pohledu byla jiná než ostatní zde ve vesnici. Vlasy ostřihané sotva pod bradu, což se příliš nenosí a tak trochu i vznešený vzhled. Kdyby nebyla tak milá, řekl by, že viděl Margaritu, ale… Přeci se představila jako Valeria, ne? Valeria z Tristenolu, které zemřela babička…  Přese všechno jak zněla její historka pravděpodobně, něco mu na to nesedělo. Proč by si její babička přála aby odešla z jejich království? Hrozilo jí tam snad nebezpečí? A proč o její smrti mluvila, jako by se o nic nejednalo? Neměla snad svou babičku ráda? A pokud ne, proč tedy poslechla její přání? Možná nad tím moc přemýšlím…Bylo to zvláštní. Poprvé potkal ženu, která ho upoutala na první pohled. Nevěřil na takovou lásku. Byl v tomto ohledu dosti skeptický, ale i tak jí musela přiznat jistý šarm.

       

           Toho dne se nakonec přeci jen viděli, protože oba dělali všechno proto aby na toho druhého narazili. Setkali se na stavbě, když měli muži přestávku na oběd. Ženy, které se zrovna neučily, vařily pro muže, kteří pracovaly a nyní roznášely jídlo. Valeria jim zaskočila pomoci s roznášením a Trivet se tam zašel podívat na práci aby pak mohl svému příteli a králi vyprávět co viděl.

           Valeria předala jednomu z mužů misku s obědem a pak Triveta zahlédla. Srdce se jí náhle rozbušilo rychleji a krev se nahrnula do tváří takže raději ihned zase sklopila zrak. Trivet uviděl její rozpaky a chvíli váhal zda za ní má jít či nikoliv. Pak se ale odhodlal. Byla snad tím nejzajímavějším co mohl zde ve vesnici nalézt ať už se zde dělo cokoliv.

           „Zdravím, slečno Valerie,” pozdravil ji s úsměvem.

           „Prosím, jen Valerie,” začala a podívala se na něj, jak pravila slušnost a její vlastní hrdost. Když s někým mluvila byla zvyklá hledět mu do očí.

           „Dobrá, Valerie. Koukám, že zde vládneš rukou pevnou a lidé tě poslouchají,” poznamenal s obdivem.

           „Děkuji, pane,” zarděla se ještě více.

           „Prosím, jen Trivete,” řekl tentokrát on, i když věděl, že se jí minulého dne nepředstavil připadalo mu toto jako dobrý způsob, jak tak učinit, a vykouzlit tak na její tváři úsměv, což se mu podařilo.

           „Trivete,” usmála se.

           Pak už ho Valeria provázela celou vesnicí a ukazovala vše co už stihli a vysvětlovala, co ještě udělat chtějí a Trivet byl uchvácen jak to měla všechno promyšlené a jak dokázala, že ji všichni lidé poslouchali.

            „Je úžasné co jsi dokázala, Valerie.”

           „Ani ne. To jsem nedokázala já. Všichni přiložili ruku k dílu. Toto dílo patří jen ostatním vesničanům. Já jen dohlížím a pomáhám.”

           „Ne. Ty jsi jim ukázala jak na to. Dala jsi jim směr a pomáháš jim jít za jejich společným cílem.” Trivet nedokázal skrýt překvapení nad její skromností. Den se nachýlil a oni znovu jako minulého dne stáli před hostincem, kde měl Trivet zaplacený pokoj. Dívali se na sebe a v tom pohledu bylo jiskření jaké Valerie doposud nepoznala. Oba byli nervózní a ticho, které je obklopilo by se téměř dalo nahmatat.

           „Dobrou noc,” řekla ona.

           „Dobrou noc,” odpověděl, ale ani jeden z nich se nepohnul. Nechtěli porušit jedinečnost té chvíle.

           „Zítra už se asi král vrátí z lesa,” začal Trivet. Bylo to poprvé co se o svém příteli před ní zmínil zcela sám a dobrovolně. “Nejspíše ještě toho dne oba odjedeme.” Znělo to jako by mu dalo velkou práci aby to vůbec řekl.

           „Rozumím…,” sklopila pohled a porušila tak svůj zvyk, “Tedy šťastnou cestu. Mám hodně práce, tak se už asi neuvidíme…,” vypravila ze sebe pomalu. Trivet cítil tíhu na své hrudi. Srdce mu bilo stejně rychle jako jí. Nevěděl co by měl dělat. Líbila se mu. Chtěl by jí být blíž a přeci se k ničemu odhodlal. Líbal se doposud jen jednou a to s Lenkou, když jí Creagan zanechal na Wildaranu samotnou s jejím posláním a jí přemohlo zoufalství tak jako jeho potřeba být milován. Zahnal ty vzpomínky…

           „Někdy, až budu mít cestu kolem, se tu zase zastavím. Tedy, pokud bys mě ještě někdy chtěla vidět,” dodal rychle když žena před ním pozvedla své modré oči k němu.

            „Ráda Vás zase uvidím.” Už si tykali, ale nyní mu přece opět vykala. Snad pro ní bylo snazší se tak rozloučit. Připomněla mu, že je mezi nimi příliš velká dálka. Ta vzdálenost minulosti, kdy miloval jinou ženu, i postavení, neboť on byl královým rádcem a ona obyčejná žena. A přitom není tak dávno, kdy i já nebyl více než mladý muž z Talronu…

           Jejich ruce se propojili a v tom dotyku bylo něco víc než jen přátelství. Bývali by tam asi stáli ještě déle, ale z hostince právě odešel jeden z místních mužů a zcela opilý vrazil do Triveta. Valeria snad chtěla něco namítnout, ale když se muž začal potácivě belhat pryč, jen se tomu s Trivetem oba zasmáli.


      Vydáno: 4.9.2016 20:48 | 
      Přečteno: 116x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich