Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Umění odpouštět

      Umění odpouštět - Kapitola 12

      Umění odpouštět - Kapitola 12 12.kapitola.

      Myšlenky

      * U vědmy *

      Bylo to jako zlý sen. Ležel na kožešinách přikrytý vlastní cestovní dekou a hleděl do stropu. Nemohl usnout pod tíhou Oreniných slov. Za celý první rok vlády neměl nikdy tolik času zabývat se vlastními nepokojnými myšlenkami jako nyní. Vracel se v nich k Lence, k jejich prvnímu setkání i jak vlastně vyplynulo, že se měli rádi.

      ***

      Margarita se toho dne vrátila do vesnice s nějakou dívkou s rudými vlasy, které zavázala oči. Až později se dozvěděl, že to bylo pro to, že netušila kým vlastně je a chtěla chránit vesnici a ostatní v ní před nebezpečím z prozrazení. Přeci jen, pokud existovala barva, která měnila vlasy na rudé, mohlo to značit, že by Lautus mezi ně mohl zavléct nějaké své špehy, nebo vrahy…

      Nechala dívku stát se zavázanýma a očima a šla jemu i ostatním říct co se stalo, když v tom se ona neznámá kráska začala dusit jako v záchvatu nějaké nemoci. Proběhl kolem své sestry jako jediný, kdo se dokázal vzpamatovat v čas. Chytil ji do náruče a strhl pásku z očí, bez ohledu na nebezpečí, které mohla znamenat.

      Konečně spatřil celou její tvář. Oválný obličej s několika pihami pod očima a krásný úsměv růžolících rtů. Nemluvě o očích. Takové oči ještě nikdy neviděl a ihned poznal, že je ztracený.

      „Jsi v pořádku?" zeptal se jí hlasem plným obav. Nebyl sto ovládnout svůj hlas natolik aby nebylo znát, že ho uchvátila.

      Přikývla. „Už je vše v pořádku…“ vypravila ze sebe po chvíli. Zdála se zmatená. Není divu, napadlo ho. Taky když jí sem Margarita přivedla jako prase na porážku… Věděl však moc dobře, proč tak učinila a i kdyby tehdy chtěl, nemohl jí to zazlívat.

      „To jsem rád. Moc jsi nás vyděsila. Mysleli jsme, že jsi nakažená. První příznaky jsou většinou dušení." Pokoušel se obhájit fakt, že ji držel v náručí.

      „Ne, nic mi není. To je u mě normální. Opravdu. Mám to snad celý život," snažila se ho uklidnit. Usmál se a ona úsměv opětovala. Celý okolní svět jakoby v ten okamžik byl na hony vzdálený.

      „Musím tě vzít dovnitř, aby ses umyla a převlékla. Tvé oblečení není zrovna moc čisté." Podotkl po chvíli ticha vyplněného jen zmatenými myšlenkami, které se mu nedařilo rozluštit a které měly společné jedinou věc. Záhadnou krásku o níž nikdo nic nevěděl.

      Podívala se na své oblečení a upadla do rozpaků. „Kdo vůbec jsi?" zeptala se. Uvědomil si jak moc je rád, že se ptá.

      "Creagan," zašeptal tiše. Až v té chvíli se pořádně rozhlédla kolem sebe a zdála se být vyplašená. Poznal slzy v jejích očích.

       "Co je ti?" ptal se jí, ale ona neodpověděla. S tím trýznivým smutným pohledem konečného uvědomění si nějaké tíživé skutečnosti vstala a šla do jednoho z domů v Talronu.

       ***

      Viděl to před očima jako by to znovu prožíval. „Ale co zákony mé země? Margarita zabila. Za tento čin pravý spravedlnost na hrdle vraha ztrestat,”; „Kdyby Lenka žila. Kdyby nezemřela její rukou, tak jako Margarita byla by nyní vražedkyní. Dal bys ji popravit?” nechápal jak se mohla takhle ptát. Jak by mohl dát popravit ženu, kterou miloval? Tu která mu dala syna, která se obětovala pro blaho jeho země…? Nikdo z Aldormy by neměl právo něco takového chtít, zákon, nezákon! Říkal si. „Je snad vražda spáchána na někom jako byl Lautus zločinem?”; „A je vražda vražedkyně zločinem?” Nechápal jak to mohla srovnávat. Lenka přeci byla úplně jiná než Margarita. Ne tak pyšná, ne tak zlá a krutá…

      „Říkáš vražda spáchaná na někom jako byl Lautus, ale měl bys vědět králi Aldormy, že i Lautus býval dítětem. Býval chlapcem, potomkem velkého rodu a silné, ušlechtilé, ženy. Byl však sám. Sám, trýzněn králem Lidranem obzvláště poté, kdy jeho starší bratr uprchl do Tristenolu. Kdyby nežil na královském dvoře, kdyby měl přátele a nepoznal ve svém životě jen krutost, zradu, zlobu, bolest a samotu, popřípadě soucit služebnictva, mohl by být docela jiným člověkem, Creagane, synu Alexanderův. I ty bys byl jiný, kdybys místo své sestry na bedrech odmalička třímal tíhu odpovědnosti, stejně jako ona. Přemýšlej o tom…“ Vytanulo mu na mysli ač nechtěl. Tohle bylo to nad čím uvažovat opravdu nechtěl. Kdyby tak učinil, musel by Lautuse přestat vidět jako zrůdu, ale jako člověka. Jako někoho, kdo byl ponechám strašlivému osudu, který ho zbavil všeho dobrého, co v něm jinak mohlo být. Stejně tak, kdyby si představil, že by nikdy nebyl Creaganem, ale zůstal Anarcegem, jak se narodil.

      Slzy v očích ho pálily. Jak dlouho už doopravdy neplakal? Ani si nevzpomínal… Proč tu nejsi Leni… Tolik mi chybíš, kde je teď tvá síla, tvá rozvaha a smysl pro správnou věc…? Už dvakrát jsi přišla a pomohla Aldormě a teď? Kdo pomůže nyní? Kdo bude stát při mně, až se postavím Margaritě čelem? A opravdu by bylo vše jinak kdyby se Bheirg nerozhodl utajit pravdu o mé existenci?

      ***

      Vedl ji lesem. Tohle místo objevil nedávno a zcela ho uchvátilo. Jezírko a vodopád na jeho druhém konci. Neuměl si představit báječnější místo a rozhodl se, že ho Lence ukáže. Napadlo ho, že by zde mohli strávit společný večer. Jen oni dva. Doposud neměl pořádně šanci s ní být sám…

       „Bože, to je krása," zašeptla uchváceně.

      „To jsem našel předevčírem. Jsem rád, že se ti tu líbí," usmál se a pomohl jí ze sedla.

      „Jestli se mi to líbí? Vždyť je to ráj." Rozhlížela se kolem dokola. Všechny obavy z její reakce z něj spadly jako by je ani nikdy neměl.

      „Pojď si sednout. Mám tu nějaké ovoce, tak se můžeš trochu najíst," navrhl jí možná trochu přehnaně ochotně a rozložil deku, doprostřed položil růži a kolem ní rozložil ovoce, které s sebou vezl.

      „Není to vzácné ovoce? Já myslela, že se jíst nemá." Zeptala se a on byl potěšen, že si zapamatovala co jí říkal, když jí poprvé dával ochutnat.

      Tohle je vzácná chvíle a na tu se to hodí," odvětil s úsměvem. Přál si aby to byl vskutku výjímečný večer. Seděli, jedli a povídali si. Ne o důležitých věcech, prostě si povídali a to byla nesmírná úleva. Pro oba, jak doufal. Lenka si lehla doprostřed deky když kraj zahalila tma. Zabalila se krajem deky a on ulehl vedle ní. Objal ji jako by byla nejvzácnějším pokladem. Lenka usnula brzy, ale on nespal. Nechtěl promeškat svítání, kvůli kterému ji přivedl. Ležel a užíval si jejich vzájemné blízkosti. Vůbec ho tehdy nenapadlo, jak velký jed se ukrývá v srdci jeho sestry…

      Pohnul se a lehce se snažil svou přítelkyni probudit. Netrvalo to dlouho. Lenka měla mělký spánek.

      „Sedni si přede mě a opři se. Kvůli tomu jsem tě přivedl," řekl jí a ona tak učinila. Nikdy mu ještě nebylo tak krásně jako v té chvíli…

      ***

      „Ne… nikdo by nemohl chtít, abych ji dal popravit…“ řekl pojednou polohlasně, aby se v tom sám ujistil. „…Právo musí být jednotné.” Upozornil ho Trivetův hlas znějící v jeho mysli.

      ***

      Seděl u postele královny Anatoly. Byla už velmi stará a nemocná. Měla vpadlé, bledé tváře a rudé vlasy propocené, přesto že se třásla chladem. Ne, že by snad v místnosti byla taková zima, aby ji teplá peřina nedokázala zahřát…

      Bylo mu právě patnáct let a ona si ho vyžádala, ke smrtelnému loži. Netušil proč. Znal královnu jako silnou ženu, babičku princezny Margarity, která ne před tak dlouhou dobou osiřela, ale vlastně o ní nic moc nevěděl. Občas za ní za ta léta docházel. Více než obyčejní vesničané, méně než příslušníci její rodiny. A teď tady seděl veden zvědavostí, strachem a úzkostí. Bheirg stál u dveří. O to méně si připadal oprávněn tu být.

      „Creagane…?“ zašátrala rukou po té jeho a on vložil svou dlaň do královniny. Její sevření nebylo nijak silné. Spíše naopak. „Musím… Musím ti něco říct, víš…? Slib mi ale… Slib, že to nikomu nepovíš…“ upřela k němu své oči, které už téměř osleply.

      Chvěl se. Netušil co říct. Ležela před ním bezbranná a přece silná. S neustálím smutkem ve tváři, který znal odmalička, protože ji snad nikdy neviděl šťastnou. Cítil palčivé slzy, ale nechtěl plakat.

      „A-ano…“ nadechl se. „slibuji…“ dodal ještě. Nemohl říct víc. Kdyby se o to pokoušel hlas by mu jistojistě selhal.

      Přikývla. Evidentně jí každý pohyb a každý nádech působil bolest.

      „Tvé pravé jméno, Creagane, je Anarceg… Anarceg Elat…“ dodala, když viděla jak nechápavě se tvářil. Usmála se. Byl to bolestný smutný úsměv, který však ani náznakem nemohl přebýt bolest jíž mu působilo vidět ji takhle a palčivost slov jež vyslyšel.

      „Ano… jsi mým vnukem a Margarita je tvou mladší sestrou…“ vydechla. Creagan tomu nemohl uvěřit. Všechno mu to připadalo nesmyslné, přeci nemohla být pravda, že celý svůj dosavadní život žil ve lži, že to byl jen sen, ze kterého ho nutili právě teď, v této zoufalé chvíli, aby procitl. Nikoho nenapadlo zeptat se ho jestli chce, nikoho nenapadlo, jaké pro něj bude tohle zjištění a přece nemohl nic říct. Postěžovat si nebo jinak dát najevo svůj zmatek, nemohl se ani zeptat, co by teď podle ní měl dělat a proč, že to nesmí nikomu říct. Ohlédl se po Bheirgovi, se slzami v očích. Přikývl. To byl poslední úder kladivem, které ho přinutilo procitnout.

      „To ale… To není možné… Jak? Proč?“ Nechápal. Měl pocit, že se řítí někam a vůbec netušil kam.

      „Creagane… Prosím… Bheirg ti… Ti všechno vysvětlí, ale teď. Musíš mi slíbit, že… Že dohlédneš na Margaritu. Její úděl je těžký a… Bude tě potřebovat… Slib mi, že budeš vždycky stát při ní, ano…?“ žádala ho.

      Připadal si zmatený. Smířit se s tím, že Margarita je jeho sestra pro něj bylo velice obtížné a sám v sobě tušil, že je to běh na dlouho trať, že něco takového nejde hned, i tak ale nemohl odmítnout o co ho žádala.

      „Slibuji,…“

      „A teď běž, chlapče… Bheirgu, prosím, odveď ho…“ řekla ještě. Nechtěl odejít, ale Bheirg mu položil ruku na rameno.

      Nesouhlasně kýval hlavou, ale když ho Bheirg odváděl, nevzpíral se.

      ***

      „…Její úděl je těžký a… Bude tě potřebovat… Slib mi, že budeš vždycky stát při ní, ano…?“, znělo mu v hlavě. Až teď. Teď když na to vzpomínal, na dobu od královniny smrti uvědomil si co všechno nesla. Bheirg ho jako malého ukryl a jeho vlastní matce namluvil, že zemřel. Jeho otec s tím souhlasil a on? Byl příliš malý než aby s tím něco udělal. Když se dozvěděl kým je bylo mu patnáct let. Do té doby bezstarostné dětství se v ten okamžik změnilo.

      „Musel jsem to udělat Creagane. Život dědiců trůnu ani tady v Talronu není obyčejný. Nejprve se zdálo, že jsi mrtvý. Chtěl jsem tě odvést na hřbitov někam daleko abych ušetřil tvé rodiče trápení, jenže jak jsem jel na koni, začal jsi brečet. I tak už jsem ale dojel až na hřbitov. Daniela už tě oplakávala a Alex taky. Netušil jsem co dělat a aby se mi lépe přemýšlelo prostě jsem jel. Na hřbitově jsem našel osamělou ženu. Nal Laux, ta, kterou znáš jako svou matku, ztratila dítě a tu noc ho dlouho oplakávala. Odvezl jsem tebe i ji k sobě domů a až později vše řekl tvému otci. Nejdřív byl naštvaný to jistě, ale pak to pochopil. Víš, kdybys nesl jméno Anarceg, kdybych ti nedal jiné jméno a nedal tě Nele Laux, žil bys teď jako Margarita. Neměl bys přátele a všichni by od tebe očekávali, že je jednou budeš vést. Už odmalička by ses musel chovat dospěleji než patří k tvému věku. Kdyby Anatola žila jistě by ti má slova potvrdila. Můžeš se zeptat své sestry, jaké to je.

      A kdyby nás odhalili a zaútočili na vesnici…? Kdyby se tak stalo, všichni budou chránit Margaritu. Tebe si nikdo všímat nebude a budeš moci utéct… O to šlo. Za každou cenu uchránit naději pro lidi. Jste s Margaritou posledními potomky Sida Clemense, musí být naděje, že alespoň jeden z vás přežije!“ Vrátila se mu i Bheirgova slova, která mu sdělil několik hodin po Anatoliině smrti. Tehdy na Bheirga křičel, ale když si tohle všechno vyslechl, rozbrečel se. Bylo toho na něj moc. Teď když se mu vrátil jeho hlas ve vzpomínkách také nezadržoval slzy. Stejně jako tehdy.

      Od té doby byl vždycky poblíž Margarity. Kamarádil se s ní a radil jí, když potřebovala. Kdyby věděl, že se do něj zamiluje nečinil by tak. Těžko mohla vědět jak těžké pro něj bylo každý den skrývat co se dozvěděl. Skrývat kým doopravdy je. Margarita byla silná a zdálo se, že všechno zvládá dobře…

      Tak co se s tebou stalo sestřičko? Proč ses tak změnila? Kdy se stalo, že se tvá mysl uvěznila v okovech šílenství?, ptal se teď neslyšně sám sebe.

      „…I ty bys byl jiný, kdybys místo své sestry na svých bedrech odmalička třímal tíhu odpovědnosti, stejně jako ona. Přemýšlej o tom…“

      Otočil se na bok. Chtěl spát ale nešlo to. Zavřel oči, ale stále je viděl. Lenku i Margaritu. Jako by byly dvě strany jedné mince, jako by jejich životy a osudy byly více než propleteny.

      ***

      „Proklínám vás. Proklínám do konce vašich dnů. Proklínám celou tuto zem!” Rozkřičela se.

      „Mlč!” naléhal Creagan, ale už nemohl nic změnit.

      „Nikdy nedojdete pokoje. Nikdy nebudete šťastní tak jako nebudu šťastná já. Nemoci, války a zkázu volám na vás. Nic ať nezůstane, za vše, oč jste mě připravili! Nic!”

      ***

      Tehdy si myslel, že už ji nikdy nebude brát jako svou sestru. Myslel, že po tom všem už to není možné, ale teď, když tak sám ležel ve tmě se všemi těmi protichůdnými myšlenkami věděl, že tomu tak není.

      Ale dokázal bych jí odpustit? Všichni říkají, že musím, ale já… Jak bych mohl? Říkají, že musím, ale nezeptají se jestli chci, neřeknou jak… Kdybych řekl, že jí odpouštím stačilo by to? Asi ne… Musím jí odpustit celým svým srdcem ale co potom? Mám jí odpustit a pak se dívat jak ji popraví na můj vlastní rozkaz? , Povzdechl si. „…Právo musí být jednotné.” Uslyšel znovu Trivetův hlas.

      A Lenka? Což by někdo doopravdy mohl chtít abych ji popravil? A kdybych to neudělal, měli by mě za slabocha? A kdo by ji žaloval? Kdo by si dovolil žádat trest pro Lautusova vraha, když jeho smrt byla pro všechny požehnáním? Krom toho o tom, že to byla Lenka jsem věděl mimo Margarity jen já a Trivet…

      A kdo by žádal trest pro vraha Lenky? Sám se pokáral za tu myšlenku. Jistěže on. Ale kdybych Margaritě dokázal odpustit nemohl bych pro ni žádat trest… Je tu ještě Trivet. Nenávidí Margaritu… Možná bych mu to i rozmluvil… Nikdo jiný naštěstí neví o tom, že to byla právě Margarita… Povzdechl si.

      „Kdybys tu teď byla, Leni, nevěřila bys nad čím tady přemýšlím…“ „Až se rok s rokem sejde, sám budeš muset podobná slova pravit. Chápu však, že dnes se jich zdráháš.“ Orenina slova byla nožem do jeho bolavého srdce.

      „Ne… To po mě nikdo nemůže chtít. To nejde…“ Znovu se převalil na záda. Noc už se chýlila ke konci. Poznal, že teď už nemá ani cenu jít spát a tak vstal z kožešinového lůžka a protáhl se.

      Mám čekat celý další rok… Zakroutil odmítavě hlavou a setřel si poslední stopy po slzách. Sestřičko, sestřičko, co mi to děláš…? Mám ti odpustit? A co ty? Dokážeš zapomenout? Dokážeš milovat někoho jiného? Dokážeš se uzdravit? Pohlédl z okna na okolní les. Věděl, že ho čeká cesta zpátky do Hůrky. Čekal, že to tu celé bude probíhat úplně jinak, ale na tom už teď nezáleželo. Co má dělat už věděl a s tím co mu vědma řekla se zdá se bude muset poprat sám… Těšil se na svého přítele, jako snad ještě nikdy. Potřeboval si s někým o tom všem promluvit a on byl jediný komu natolik důvěřoval aby ses ním o Orenina slova a své myšlenky podělil.


      Vydáno: 4.9.2016 20:49 | 
      Přečteno: 352x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.