Umění odpouštět - Kapitola 13

Přátelé

*Na cestě*

     Za rok v tento den…, opakoval si stále dokola. Stále se ne a ne zbavit se snítek slov a myšlenek, které mu poslední noci nedopřály spánku. Vyrazil na cestu zpět do Hůrky. Hnal svého koně cvalem i když to mezi stromy bylo obtížné. Potřeboval si pročistit hlavu a rychlá jízda mu pomáhala. Dojel do vesnice ještě těsně po poledni, i když jeho kůň byl velice unaven a potřeboval nutně odpočinek. Zastavil u krčmy a vešel dovnitř. Trivet tam na něj čekal a když vešel prudce se napřímil jako by se vylekal. Creagana to rozesmálo.

     „Polekal ses, příteli?” usmál se na něj a Trivet mu úsměv opětoval. Přesně tohle potřeboval.

     „Trochu… Tušil jsem, že přijedeš už dnes, ale…” nedořekl. Takhle ho Creagan neznal. Probodával Triveta svým pohledem jako by přemýšlel zda je důvěryhodný. Jeho přítel se díval jako by byl myšlenkami někde úplně jinde, netušil k čemu ten pohled přirovnat.

     „Nemuselo se to podařit. Vědma chtěla abych tam přenocoval,” vysvětloval král a posadil se k němu. Po probdělé noci a rychlé jízdě mu bylo konečně dobře a nechtěl se zabývat dalšími starostmi. Ostatně předpokládal, že pokud je to něco důležitého, Trivet mu o tom poví.

     „To jsi uštval koně, ne?” ptal se Trivet a zahnal své vlastní myšlenky do pozadí.

     „Co si panstvo bude přát?“ vyrušil je hostinský. Mírná úklona a zcela jasná otázka, která si žádala stejně jasné odpovědi.

      „Jídlo a pití pro oba,” objednal Trivet a předběhl tak Creagana, který už-už otevíral ústa.

     „Hele nejsi ty nějaký drzý, rádče?” ptal se svého přítele Creagan a pozvedl jedno obočí.

     „Já? To bych si nikdy nedovolil, Vaše Veličenstvo…“ Poklonil se až se  udeřil čelem o desku stolu. Oba se pak začali smát, jako už dlouho ne. V hostinci byli sami. Jediným dalším mužem byl hostinský, který se právě věnoval tomu, aby oběma vzácným hostům posloužil.

      Asi tři hodiny věnovali odpočinku a starání se o Creaganova koně, než znovu vyrazili na cestu. Trivet už Valerii neviděl a bylo mu líto odjet jen tak bez rozloučení. Jistě loučili se již předešlého večera, ale stejně se přistihl že by ji ještě rád viděl.

      Tentokrát jeli pomalu.

     „Tak co ti řekla vědma?” zeptal se Trivet jen tak mimochodem aby nemusel myslet na tmavovlasou Valerii z Hůrky.

     „Mluví v hádankách. Říkala, že už jsem schopen Margaritě odpustit, a že jsem muže, který ji může milovat, zavedl kam bylo třeba. Ale já si toho nejsem vědom, víš? Je to podivné. Také říkala, že přesně za rok v den kdy jsem u ní byl, ke mně Margarita přijde a tehdy, že jí a tomu kdo ji bude milovat, budu muset odpustit před lidem a sám před sebou. Nerozumím tomu, ty ano?”

     „Ne,” řekl Trivet ale byl hluboce zamyšlen. Ta slova v něm znovu probudila jeho tíživé myšlenky.

     „Co tě trápí, Trivete?” Zeptal se nakonec Creagan. Nemohl tak svého přítele vidět. Vždycky to byl Trivet kdo byl silný, kdo řešil jeho starosti a teď sám vypadal, že má starostí nad hlavu.

     „Nic, jen…“ zarazil se. Nevěděl jak by mu měl své obavy říct. Nakonec se však rozhodl že mu nic nepoví. Nejdříve si musel být zcela jist. Jist tím že se mýlí, protože kdyby se ukázalo že má pravdu… Netroufal si ani domyslet. „Víš potkal jsem zde ve vesnici jednu ženu. Je krásná a já…,” nedořekl. Nevěděl, jak by to vypověděl.

     “Tobě se líbí,” dodal prostě Creagan jako by se nechumelilo. Vlastně ho do té doby nenapadlo, že by se Trivet mohl zamilovat. Nikdy se mu ještě nesvěřil s tím že by se mu nějaká žena líbila. Jistě vtipkovali na účet Lenky, ale to bylo něco jiného. Zabolelo ho u srdce, ale nemohl popřít, že mu přeje štěstí.

      “Jo…,” vydechl Trivet.

      “Tak ať se přestěhuje do Telmiru. Budeš to k ní mít blíž. Jistě by se tam pro ni něco našlo a práce taky,” navrhl Creagan ve snaze alespoň trochu příteli pomoci. Starosti s přítelovou láskou byly rozhodně příjemnější než ty, které měl s celou zemí.

     “To teď nejde. Vesnice jí potřebuje. Ale rád bych se do Hůrky brzy znovu vypravil…” Stále ten zamyšlený tón. Creagan tušil, že je zatím něco víc, ale nevěděl jak by se zeptal aby ho neurazil…

      „No dobře… Je to tvá volba, pokud to bude možné rád tě do Hůrky pustím. Nyní beztak musíme čekat až se Margarita vrátí…“ Povzdechl si. „Ještě tě ale budu potřebovat,“ naznačil a pověděl mu co se od vědmy dozvěděl o barbarských zvycích a o tom co má vykonat. Trivet ho poslouchal zprvu jen napůl, ale pak ho ujistil že mu samozřejmě bude nápomocen, jak jen bude schopen.“  Mezi přáteli zavládlo napětí…

      Ten den jeli už mlčky. Oba pohrouženi do svých myšlenek ve vzájemné shodě, kdy ani jeden nechtěl rušit toho druhého…