Umění odpouštět - Kapitola 16

Za rok v tento den

 

     Trivet se do paláce ke Creaganovi už nevrátil. Napsal mu list, kde oznamoval, že zůstane nějaký čas v Hůrce, ale kdyby jej potřeboval ať mu napíše a on hned přijede. Nemohl odjet po tom co se stalo. Pocítil nenávist k Margaritě, ale ta odezněla a on věděl, že se o ní bojí. Že ji má rád. Po těch několik dní, kdy nad ní seděl a doufal, že se probudí, cítil velký strach a výčitky, že to dopustil.

      Nyní byla vzhůru a už několik dní sedávala vždy večer po stromem, kde jí to řekl. Seděla tam a objímala svá kolena. On si k ní vždy přisedl a mlčky seděli, dokud nezašlo slunce. Obdivoval ji. Obdivoval jak se zachovala, když se probudila.

***

     Dala svolat lidi z vesnice a předstoupila před ně.

     “Milí přátelé. Nemám právo vás tak zvát a nemám právo zde stát a vésti vás. Nejsem totiž Valeria, jak jsem si i já dříve myslela. Mé pravé jméno je Margarita,” davem to zašumělo, “Margarita Elata.“ Ozvala se vlna zděšení a vzrušený šepot. Zvedla ruku, aby se utišili.

     „Vím co mi teď chcete říct. Ano… Dopustila jsem se mnoha chyb a způsobila bolest mnoha lidem. Mrzí mě to. Omlouvám se… Ale má slova nic nezmění a já to vím. Chápu vaši zlobu a nenávist. Rozumím vám. Nežádám odpuštění. Vím, že si jej nezasloužím… Nežádám nic.“ Slzy jí stékaly z očí. „Máte chuť se pomstít? Máte chuť mě zabít? Chce mne vydat spravedlnosti? Prosím… Nebudu se vzpírat. Je jen na vás jestli budete pokračovat v tom, co jsem vám poradila, nebo si zvolíte jinou cestu. Já jsem poznala, kdo jsem a vím tedy, že nemám žádné právo po vás cokoliv žádat.“ Nechala svá slova doznít a sledovala jejich překvapené, pohoršené i smutné pohledy. „Omlouvám se za lež jíž jsem se dopustila. Netušila jsem…,” sklopila pohled a lidé nevycházeli z úžasu. Ten den stál Trivet po jejím boku a díval se na jejich tváře. Byl v nich hněv ale v některých poznal i slzy. Věděl, že kdyby cokoliv řekl, mohl by porušit ten okamžik, kdy se museli sami lidé rozhodnout jak se zachovají. Margarita projevila opravdovou lítost a vydala se na milost a nemylist lidí, kterým lhala a kterým svými činy i kletbou jíž uvrhla na Aldormu, tolik ublížila.. Stál tam jako její opora a tím vykonal více než by zmohla všechna slova jež by mohl vyřknout. Ta chvíle se zdála nekonečná…

     Kdosi pleskl dlaněmi o sebe. Jednou… Dvakrát… A pak se přidali další dlaně. Brzy tleskali všichni a Margarita plakala. Zdejší lidé jí odpustili. Pro ně už nebyla tyranem. Pro ně byla někým koho potřebovali, kdo jim pomáhal, kdo se přiznal ke všem svým chybám a také někým pro koho by sami riskovali život.

***

     Když na to nyní Trivet vzpomínal byl na ni hrdý. Zachovala se jako opravdová královna, i když jí nikdy nebude. Kéž by tu byl Creagan… Dál ji objímal a přál si nějak ulehčit jejímu zoufalství.

     “Jsi silná žena, Margarito… Změnila ses a oni ti odpustili… I já ti už odpustil,” zašeptal. Pohlédla na něj. Copak tomu mohla věřit? Chtěla něco odseknout ale on ji nenechal. Zajel jí rukou do tmavých vlasů a lehce spojil jejich rty.

* Na zámku *

     Creagan seděl v trůním sále a choval Michaela, který už byl tak velký, že už uměl i sám chodit, ale zrovna se chtěl chovat v tátově náručí a král teď se svým synem trávil všechen volný čas.

      “Vaše veličenstvo?” vešel dovnitř sluha.

     “Ano, Darene?”

     “Přišel vám dopis od pana Triveta,” odpověděl sluha a list přinesl svému vladaři na malém stříbrném podnose.

Drahý příteli

Omlouvám se, že jsem nepřijel a jen píši tento list, avšak poznal jsem tajemství té, o níž jsem ti vyprávěl a také, že je mne zde třeba. Žádám tě tedy tímto, můj králi, zda bych coby tvůj rádce nemohl nějaký čas pobývat zde. Pokud mne budeš potřebovat u sebe, přijedu, hned co se ke mně dostane tvůj vzkaz.

Trivet Veill, první královský rádce.

     Creagan se nad vzkazem pousmál. Měl radost, že je Trivet s tou dívkou šťastný a o to šťastnější, že spolu mohou trávit svůj čas. Jemu už takové štěstí osud nedopřál. Jistě mnohem raději by měl teď Triveta po svém boku, ale nemohl mu odepřít, šťastné chvíle. Napsal tedy rychlou odpověď a podal ji sluhovi obratem.

* V Hůrce *

Drahý Trivete

Samozřejmě, že máš mé svolení zůstat v Hůrce tak dlouho, jak jen budeš potřebovat. Ani nevíš jakou radost mi působí tvůj dopis, který mne mile překvapil. Když jsi odtud tak znenadání odjel nabyl jsem dojmu, že se děje něco hrozného, jsem rád, že jsi v pořádku a mé obavy byly zbytečné. Přeji tobě i ženě, jež sis vyvolil, hodně štěstí a budu se těšit na den, kdy mi ji představíš.

Sám mám teď mnoho starostí. Brzy mne čeká shledání s vůdcem barbarů a domluvení souboje. Mor se zatím dále nešíří, tak snad budeme mít štěstí, ačkoliv mne vyhlídka na celý další rok plný pohrom ani v nejmenším netěší, doufám že pak už konečně vše skončí…

Nerad bych se nechal zcela ochudit o tvé rady, příteli, proto ti budu čas od času psát. Doufám, že budeš i nadále tak vstřícný, jako jsi byl vždy. Každý další dopis od tebe je více než vítaný.

Buď zdráv, příteli.

Král Creagan Elat

     Trivet si dopis od svého přítele četl několikrát po sobě a tvář mu zdobil úsměv plný úzkosti. Věděl, že jednou bude muset Margaritu přivést ke Creaganovi. Ostatně přesně za rok v den, kdy Creagan navštívil vědmu Orenu. Ale dokáže to? Přivést jí k němu? Co když ji pak skutečně bude muset dát popravit? Dokázal by tomu přihlížet? Sám se bál pojmenovat to, co k ní cítil, tak jako se bála ona. Políbil ji. Byli více než přátelé, ale ani jeden z nich tomu druhému neřekl že ho miluje. Báli se… Tolik po ní toužil. Ještě, když se skrývali v Talronu před celým světem, který je měl za zrádce, i teď, když už byl Creagan králem Aldormy. Vždycky jí miloval, ale teď když ji měl na dosah, bál se. Bál se, že ho odmítne a všechna naděje, jíž cítil v něm pohasne.

      Dny plynuly až se měnily v týdny a měsíce. Přišla zima, která zde v jižních částech království nebyla nikdy nijak tuhá, vlastně skoro žádná, ale ten rok všechny zaskočila. Padal sníh, mrzlo a lidé byly natolik šokovaní, že se báli, že snad zimu ani nepřežijí.

     „To jsem způsobila já?“ ptala se Triveta, když hleděla oknem na zasněžené domy i cesty. Vstal od stolu a přišel k ní. Objal jí kolem ramen a hořce se pousmál.

     „Brzy všechno skončí, uvidíš…“ Podívala se na něj jako by chtěla něco odseknout, nakonec však ale jen sklopila hlavu a zadívala se na své ruce.

     „Jakmile zdejší lidé splatí svůj dluh, odjedeme ke Creaganovi. Vědma říkala že už je schopen ti odpustit, uvidíš, všechno dobře dopadne…“ Sám tomu však nedokáízal úplně věřit. Věděl že by měl jít a odvést jí k němu hned, byl přeci jeho přítel a rádce, ale snad právě proto to nemohl udělat. Vědma přeci říkala, že kdyby se s ní setkal dříve, bylo by vše ztraceno…

     „Sám tomu nevěříš, Trivete…“ Povzdechla si.

     „Na tom teď nezáleží. Ano, nejspíše je i toto důsledkem tvé kletby, Margarito, ale… Tak jdi. Pomoz jim aby zimu lépe přižili. Víš, nemám s tím žádnou zkušenost stejně jako ty, ale největším nedostatkem je teď málo dřeva. Pojď, vezmeme několik mužů, rozdáme již hotové oblečení mezi lidi, aby nikomu nebyla zima, a vyrazíme do lesa na dřevo. Bude nejspíš také trochu problém s jídlem, ale určíme někoho, kdo bude chodit lovit. Sami se také chopíme práce, jako doposud, společně to nějak dokážeme, co ty na to?“ Zeptal se jí, chytil ji za ramena a otočil čelem k sobě. ¨Dívali se jeden druhému do očí. Zase to jiskření, úzkost na hrudi, příval touhy. A přece oba odolali…

     „Máš pravdu… Nemůžeme se poddat beznaději…“ řekla nakonec, a odvrátila se od něj, došla si pro kabát, a vyrazila ven do mrazivé chumelenice.

      Už měli hodně šatů, košil i látek různých druhů. Všechno pečlivě skladovali aby to mohli na jaře začít prodávat. Takže s oblečením nebyl nakonec až tak velký problém jak by se mohlo na začátku zdát. Margarita a Trivet měli neustále plné ruce práce a na sebe jim nezbývalo příliš času. Na druhou stranu neměli čas ani na zbytečné přemýšlení a chmury. Dokonce i jídla se jim podařilo získat dostatek a mor se jim prozatím vyhnul…

 

      To jaro měli štěstí. Farmáři říkali, že úroda bude nad očekávání veliká a i práce šla všem od ruky. Margarita by se nejraději všem stranila, dokonce i Trivetovi, na jehož lásku si myslela, že nemá ani to nejmenší právo, ale nemohla. Potřebovala ho mít vedle sebe, potřebovala jeho sílu, oporu i naději, kterou v ní jeho blízkost vzbuzovala a ostatní vesničané potřebovali jí, i když nedokázala pochopit, proč ji stále poslouchají.

      Vypravili několik vozů na trhy všude po Aldormě a několik i do Tristenolu. Mezitím vyráběli stále nové a nové šaty. Všechno běželo podle plánu…

* Na zámku *

     “Vaše veličenstvo.”

      “Ano, Darene?” optal se král jako vždy unaven všemi událostmi poslední doby. Setkání s vůdcem barbarů nebylo z nejpříjemnějších, pak přišla zima, kterou z jeho království znali pouze lidé ze severu z hor. Teď když zima skončila se zjistilo, že se morová nákaza rozšířila i mezi vojáky, což nebyla ani v nejmenším dobrá zpráva. Další umírání bez konce. Creagan dělal všechno co mohl aby situaci zvládl, ale bylo to čím dál obtížnější. V očekávání dalších špatných zpráv zvedl hlavu od svého pracovního stolu a zahleděl se na svého sluhu.

     “Na našem trhu se objevilo mnoho nového zboží. Látky, šaty, kolovraty, tkalcovské stavy… Všechno to prý pochází z vesnice Hůrky.”

     “Z Hůrky povídáš?” Král se po dlouhé době pousmál. Triveta už neviděl velice dlouho. Jednou za čas od něj dostával zprávy, že se mu daří dobře a když potřeboval poslal i nějakou tu radu, ale to bylo vše.

     “Ano, králi…”

     “To je zvláštní…”

     “Nějaká žena, Valeria, prý zbudovala v té vesnici dílnu a všichni lidé se tam tEď věnují výrobě oděvů.”

     “Opravdu pozoruhodné… Inu napíši Trivetovi a uvidíme co mi poví. Nyní můžeš jít.” Po dlouhé době to nebyla špatná zpráva, i když si nebyl tak docela jist, zda je opravdu dobrá. Potřeboval vědět více a rozhodl se, že by bylo nejlepší, kdyby Triveta požádal aby přijel.

* V Hůrce *

     Bylo krásné jitro a Margarita se probudila vedle Triveta. Tiskla se k němu a dvěma prsty jemně hladila jeho hruď. “Dobré ráno…,” pronesl, když jej to hlazení probudilo ze spánku.

     “Dobré ráno…” Vypravila ze sebe tváře rudé od studu. Nevěděli co by si měli povědět. Minulá noc byla pro oba krásná nečekaná…

***

     Doprovodila Triveta do hostince, kde přebýval.

     „Dobrou noc…“ Vypravila ze sebe úzkostně. Cítila tu šílenou touhu ho obejmout, políbit, jak jí kázaly z ničeho nic vyprahlé rty, říct mu ta dvě slova, kterých se zdráhala “Miluji tě“…

     „Nechceš jít dál?“ zeptal se jí. Cítil totéž a nechtěl se s ní ještě loučit. Jistě zítra se zase uvidí, ale nechtěl aby teď odešla. Přes den na sebe neměli téměř žádný čas, i když vlastně vůbec netušil co bude pokud přijme…

     „Je už dost pozdě…“ ošila se a zadívala se chodbou pryč.

     „Ale no tak… Slunce teprve zapadlo a přeci neodmítneš pozvání královského rádce.“ Usmál se na ni vlídně a vzal ji za ruku. Nechala se. Vlastně byla ráda za každou chvilku, kterou mohla strávit s ním, i když v jeho přítomnosti byla velmi nervózní. Bála se, aby neudělala nějakou chybu, něco, čeho by později litovala.

     Posadila se k stolu a Trivet oběma nalil sklenku vína. „Nic lepšího tu neměli, ale myslím, že přijde k chuti, co říkáš? Po celém dni práce…“ Nechal svou větu doznít, ale Margarita se jen usmála a hleděla do sklenice.

     „Uvolni se. Teď už bude všechno dobré…“ klidnil ji a sám trochu upil. Díval se do její tváře a očí, jako by se v nich utápěl. Celý den si říkal že jí to konečně řekne, že vyjeví své city k ní ať zareaguje jakkoliv. Potřeboval se toho tíživého kamene v hrudi konečně zbavit.

     Mlčeli. Nedokázal to ať se sebevíce přesvědčoval, že musí. Přál si laskat její vlasy, dýchat jejich vůni, líbat její plné rty… Z letmých doteků ho mrazilo po celou dobu co zde prodlévali. Políbil ji zatím jen jednou víckrát se toho odvážil. Teď by však nejraději odhodil stůl mezi nimi, učili potřebný krok a sevřel ji v náručí.

      Upil ze své číše jako pokaždé, když se tolik přiblížil konečnému rozhodnutí. Myšlenky začaly proudit na novo s ještě větší naléhavostí. Cítil jak zábrany jeho mysli mizí a doufal že u ní je to stejné. Drželi se za ruce. Hladil její dlaň i hřbet ruky, dotýkaly se prsty a přece se jejich ruce nepropletly.

      Sklenky byly prázdné. Poslední doušek spláchl všechny zdi, které si za tu dobu nastavěl kolem svého srdce.

      „Musím už jít…“ vstala ze svého místa. Její hlas zněl smutně a prosebně. Přála si zůstat ale nedokázala to říct.

      „Vyprovodím tě,“ hlesl Trivet a vstal tak prudce, že mále převrhl židli. Neubránila se úsměvu. Úsměvu, který u říká, že už musí. Že se nedokáže déle mučit. Potřebuje vědět zda ho miluje, zda má naději s ní být...

      Šla ke dveřím a on ji následoval. Vzala za kliku. To byl konečný okamžik Trivetova rozhodnutí. Vzal ji za ruku a otočil k sobě.

      „Neodcházej…“ vydechl. Vzhlédla k němu s nadějí. Nadějí mladé dívky, která tolik potřebuje lásku, jíž jí může dát. Jistotu v tom citu, který ještě nikdo neopětoval. Už to nemohl vydržet. Políbil jí. Znovu ten výbuch emocí. Exploze neskonalé touhy. Nechtěl aby ta chvíle skončili. Konečně si patřili. Tělem i duší, splynuly v jedno. Už pochopil co Creaganovi řekla vědma. Byl si tím jist. „Mluví v hádankách. Říkala, že už jsem schopen Margaritě odpustit, a že jsem muže, který ji může milovat, zavedl kam bylo třeba…“

***

     Teď leželi vedle sebe a nevěděli, co by si měli říci. Margarita zrudla a sklopila pohled.Cítila se hloupě. Byla Creaganovou sestrou. Tou, která mu zabila milovanou ženu a tou, která se mu pokusila vzít i syna a teď? Teď se milovala s jeho nejlepším přítelem. Jak si to vzal? Nemyslí, že je to jen další má vypočítavost? A není třeba? Co když jsem stále zlá?, ptala se sama sebe.

      “Miluji tě,” zašeptal konečně Trivet, který se k tomu konečně odhodlal. Měl ji rád. Nyní to věděl a byl o tom přesvědčen celou svou duší.

      “Opravdu?” ptala se a z očí jí vyteklo několik slz. Trivet jí slzy setřel a znovu ji políbil. “Opravdu…,” zašeptal. „Vždycky jsem tě miloval…“ Pohlédl na něj. Připadalo jí to jako sen. Copak to může být pravda? Jak by mohl?

     „Ano, ještě v Talronu. Byla jsi vždycky velmi krásná a spolehlivá, silná a rozhodná. Všichni si mysleli, že jsi chladná, ale já věřil, že ne, že se pod tou slupkou odtažitosti skrývá citlivá mladá žena…“ Margarita se zastyděla. „Ty jsi ale neviděla můj zájem. Stále jsi se upírala ke Creaganovi a já se cítil bezmocný.  Bál jsem se ti cokoliv říct, protože jsem měl strach z odmítnutí. Když se poté Creagan zamiloval do Lenky, myslel jsem že bych mohl mít šanci ale ty jsi se hodně změnila a já se tě začal bát. Byla jsi ještě odtažitější než kdy dřív a to mi působilo obrovskou bolest…“ Odmlčel se. Díval se do její smutné tváře a pohladil jí po vlasech. Usmál se na ni.

      „Je to už pryč…“

      „Mrzí mě že jsem ti tak ublížila…“ zašeptala.

     „To nemusí… Víš… Musím se ti k něčemu přiznat.“ Rozhodl se nakonec, že jí to poví. „Víš jak Lenka dělala ty své Vánoce? Svátek co se slavil v jejich světě? Jak Cregan odjel z Wildaranu?“ Přikývla. „No ten den jsem za Lenkou přišel a viděl ji jak chce všechno zničit. Byla úplně nepříčetná zoufalstvím. Všechno to dělala pro Creagana a on odjel ten den ráno a nechal ji tam samotnou. Potřebovala se vypovídat, potřebovala vědět že není sama a tak jsme jí chtěl utěšit…“ Zarazil se. Margarita se na něj dívala v němém očekávání a chvěla se. Napadlo ho jestli jí tím jen neublíží, ale teď už bylo pozdě na takové úvahy. Už řekl příliš mnoho. „No ona… Políbila mě víš?“ Posadila se. „Políbila mě a já se nevzpíral…“ Dořekl konečně a tváře mu lehce zrůžověly.

     „Ty ses…“ Ani to nedokázala  vyslovit. Svět se s ní zatočil. Po tom všem jí klidně oznámil že se líbal s ženskou kterou z duše nenáviděla a ještě ani teď na ní nedokázala myslet jinak než s hořkostí… Připadalo jí, že se Lenčina přízraku snad nikdy nezbaví.

     „Jo, ale… Nebylo to jak si myslíš. Ona potřebovala vědět, že není sama, že jí má někdo rád a já to potřeboval taky. Ty ses mi vyhýbala, jí opustil Creagan v nejtěžší chvíli. Prostě se to stalo, ale… nic víc nebylo. Nadále jsme byli jen přátelé. Moc dobře si uvědomila že miluje Creagana a já moc dobře věděl, že ona není tak, kterou miluji…“

     Už-už chtěla vstát a utéct. Uprchnout od toho všeho. Nejspíš by se zabila, protože jí všechno připadalo marné. Copak každý muž, pro něhož zaplálo její srdce musel chovat její sokyni ve svém srdci? Ale tato Trivetova slova ji zarazila v panickém pokusu o útěk. Nedokázala se ani pohnout.

     „Nemiloval jsem Lenku. Ani na okamžik. Byla pro mě nedosažitelná a i když bych v tu chvíli třeba mohl využít situace, neudělal jsem to, protože něco takového bych si nikdy neodpustil. Chápeš? Mé srdce patřilo jen a jen tobě…“

     „Jenže… Teď miluješ Valerii a ne mě…“ vypravila ze sebe. Nedokázala už potlačit své slzy.

     „Ne… Díky Valerii jsem poznal, že stále miluji tebe…“ usmál se a znovu spojil jejich rty. Nechtěl aby se trápila. Něco takového nebylo vůbec zapotřebí. Chtěl jen aby věděla všechno, aby se sám zbavil tíživého pocitu viny. Potřeboval už to někomu říct, vždyť o tom neřekl nikdy ani Creaganovi. Myšlenky na jeho přítele mu teď nebyly však vůbec příjemné… Bál se okamžiku kdy se znovu setkají…

 

Drahý příteli.

Dozvěděl jsem se o dílně na oděvy, kterou u vás ve vsi zřídila jakási Valeria. Jsou mé domněnky správné, že se jedná o ženu, kterou jsi pojal za svou přítelkyni? Pokud ano, rád bych se s tou ženou co nejdříve vám čas dovolí setkal a přivítal vás oba ve svém domě.

Král Creagan Elat

     Trivet nad vzkazem přemýšlel a Margarita, která ho viděla se hned šla pozeptat co se stalo.

     “Creagan by nás rád oba viděl…” Tím řekl vše. Odvrátila zrak a sklopila hlavu.

     “To nic… Počkáme až místní lidé zaplatí dluh a pak…,” nedořekl bál se ji tam vzít. “Creagan už ti určitě odpustil…” Pokusil se jí dát naději.

     Dívka se na něj podívala s vykulenýma očima. “Opravdu?”

      “Ano, vědma říkala, že už je toho schopen… I on sám tě má rád a ví, že to tak je. Možná si to ještě zcela nepřiznal, ale až tě pozná, jaká jsi teď, bude rád.”

     “Možná…,” odvětila nejistě.

     “Nemusíš se bát. Budu tam s tebou.” Trivet ji objal a ona se trochu uklidnila. I tak v nich však zůstávalo mnoho úzkosti.

 

      Čas letěl a nervozita je brzy opět dohonila. Přišlo léto a pak sklizeň. Přijel pan Paren a nevěřil vlastním očím. Lidé už stáli připraveni na návsi a v předu stála Margarita a Trivet před nimiž byla malá truhlička plná peněz. Paren zastavil svůj vůz a sesedl.

      “Zde je zbytek našeho dluhu, pane Parene. Vezměte si jej a již vícekrát nevracejte se do těchto míst!” rozkázala Margarita vedle níž stál Trivet a držel ji za ruku. Byli nádherný pár a Paren je neznal. Netušil, co si má myslet, a tak raději beze slov zvednul truhličku, zavřel ji a nasedl zpět na vůz. Vyjel z Hůrky tak rychle jako ještě nikdy odnikud neodjížděl. Lidé propadli veselí.

      “Teď už je čas, Margarito…,” řekl Trivet jaksi osudově. Srdce mu bilo na poplach, když to vyslovil.

      “Já vím… Creagan nás bude očekávat.” Posmutněla.

     “Ano…” ani jemu nebylo do smíchu. Vůbec netušil jak před svým přítelem a králem obhájí, že mu celou dobu tajil, Margaritinu novou totožnost.

* Na zámku *

Creagan seděl v trůním sále a jako už tolikrát hleděl na Margaretinu podobiznu. Už je to dva roky sestřičko. Dva roky od chvíle, kdy jsem tě viděl naposledy. Kde jen ti je konec. Dneska bys měla podle slov vědmy ke mně přijít. Ale přijdeš doopravdy? ptal se Creagan v myšlenkách toho obrazu, ale nahlas neřekl nic. Další den ho čekal souboj s barbarským vůdcem. Ceasta na hranice byla dlouhá a on by měl být již na cestě pokud by se ho chtěl účastnit, ale zatím stále vyčkával.  „Co by se stalo, kdybych prohrál? Co by se stalo s Aldormou a mým synem?“ ; „Pokud bys prohrál takový souboj, tvá zem by náležela jim. Pokud jde o tvého syna, zabili by Michaela, aby tak potlačili královskou krev, která by je mohla někdy v budoucnu ohrozit.“ vzpomněl si na Orenina slova a uvědomil si, že pokud se na souboj nedostaví bude to jako by ho vzdal. Nakonec si ale řekl, že počká do soumraku, pokud se do té doby Margarita neukáže, vyjede na místo setkání. Věděl že by to znamenalo jízdu přes noc a celý další den, musel by několikrát vyměnit koně aby ho neuštval a až by tam dorazil byl by tak utahaný, že by jeho šance na vítězství byly mizivé…