Umění odpouštět - Kapitola 2

Šílenství

     “Já mám vládnout. Já mám být královnou!” Zazněl v její mysli neodbytný hlas. Po kolikáté už? Nevěděla. Nezáleželo na tom. Na ničem. Všechno se stalo zbytečným, vše postrádalo smysl tvar i rozměr…

     “Vždyť já ho miluji… Nechtěla jsem se mu mstít…” Zoufal si druhý hlásek o tolik slabší než předchozí.

     “Takhle to být nemělo… Co jsem to jen udělala?” Ptal se další hlas. Poslední z těch tří žen jimiž se Margarita stala. Dokud je pojila pomsta jako společný cíl, dokud existovala šance na to, že získá Creaganův post, měly všechny tři hlasy naději, která se ovšem nyní rozplynula.

      “Však já to dobudu zpět. Oni přijdou! Přijdou až mor padne na jejich zemi. Přijdou a ještě budou prosit abych byla jejich královnou!” Jenže ostatní dvě věděly, že to není řešení.

     “Ale on je opravdu můj bratr… Nikdy mě nebude milovat… Navždy budu sama. Ale to já nechci… Proč já?” Plakala. Nikdo si nikdy neuvědomil jak citlivá je její duše, nikdo nepřišel aby ji utěšil, když potřebovala a tak zůstávala sama. Navždy sama… Dokonce i Bheirg raději utěšoval Lenku než ji. Ji která ač nedala nikdy nic znát, to potřebovala možná proto mnohem víc.

     “Tohle není řešení. Musím se vrátit a žádat o odpuštění. Lépe být sestrou krále nežli nenáviděnou vyděděnkyní.” Říkala jakási praktická část v tom všem chaosu nadějí a zoufalství, lásky a nenávisti, snažíc se zachránit alespoň něco z toho co jinak by bylo ztraceno.

     “Hloupost. Budu královnou. Já budu královnou a oni mne budou poslouchat.”

     “Ale jen ze strachu. Já nechci aby se mě báli… Měli by mě ctít a věrně za mnou stát, chci aby mě někdo taky miloval…”

     “Láska je jen slabost! Není k ničemu!”

     “A pomsta ano? K čemu tolik vzteku, tolik bolesti?”

     Mragarita neviděla les kolem sebe. Potácela se od kmene ke kmeni neschopna čehokoliv. Šla stále kupředu utíkajíc sama před sebou. Vždycky dokázala najít řešení, každý boj dokázala vyhrát jen ne ten, který vedla sama se sebou…

* Na zámku *

     Brána na nádvoří se otevřela a král vjel tryskem dovnitř. Projel celou zahradou, kterou měla Lenka tak ráda a zastavil se před schody do paláce.

“Co bude teď?” ptal se Cragana Trivet, když král sesedl ze svého oře. Ten se na přítele podíval stejným zmateným bolestným pohledem.

“Nevím, příteli.“ Odvětil a zamířil přímo do trůnního sálu paláce Wildaran.

„Margarita nás všechny proklela. A ty víš sám příliš dobře, že některé kletby se plní. Ona je šílená…” Creagan jediným pohybem ruky utkl řeč svého přítele a rádce.

“Já vím, Trivete. Ale dokud nevíme jak kletbu zlomit, nemůžeme s tím nic dělat. Dej hledat vědmu. Jistě nějaká ještě brázdí naši zemí. Potřebuji vyložit a důkladně zvážit Margaritina slova…,” jeho řeč byla plná beznaděje a očima probodával okno s Margaritinou tváří. Pořád byla jeho sestrou, to nemohl popřít i když věděl o všech jejích zločinech a cítil k ní teď jakousi hořkou zatrpklost. Dokázal bych jí odpustit, kdyby teď stála přede mnou? A dokázali by jí odpustit lidé? Zaslouží vůbec odpuštění?, ptal se sám sebe. Když se rozhlédl uzřel, že je v místnosti sám. Trivet už odešel.

* V lese *

     “Nenávidím!”

     “Miluji!”

     “Ani jedno není řešení…”

     “Zničím!”

     “Zachráním”

     “Nejprve musíš zachránit sama sebe.”

     “Zabiju!”

     “Ale jen sebe.”

     “A tím to vyřešíš?”

     “Mlč!”

     “Dost!”

     “Přemýšlej…”

     Margarita už nemohla dál. Její tělo bylo znavené, duše poničená. Padla do lesního mechu neschopna čehokoliv.

***

     ”Co to děláš?” ptá se vyděšeně.

     ”To, co vidíš. Chci se zbavit toho bastarda,” odpovídá klidně Margarita, které se v očích zrcadlí šílenství.

     “To tys otrávila Lenku?”

     “Ano, zasloužila si to. Sebrala mi vše, co mělo být mé. Objevila se tu odnikud a všichni ji hned považovali za naši jedinou naději a zapomněli, kdo je celou dobu chránil a staral se o ně. Pak si vyrukovala s tím, že ty jsi dědicem a ne já. A ještě mi tě ukradla. Dokud se tu neobjevila, miloval jsi mě. Jenže ona tě očarovala a tys jí podlehl. Jak si myslíš, že ji Lautus tak rychle našel? Řekla jsem mu, kde má hledat. To já ho proti ní poštvala. Věřil mi, tak jako Lenka. Oba dva jsem jen využívala. Škoda jen, že Bheirga dostihl dříve čas, než má pomsta. I tak je ale mrtvý.”

***

     Začala se šíleně smát při té vzpomínce. Její smích otřásal celým lesem. Už neměla rudé vlasy. Prokletí, které to určovalo bylo zlomeno. Měla nyní vlasy tmavé barvy, které ji za jiných okolností dělaly ještě krásnější než bývala, ale nyní se o ní nedalo říci, že by byla krásná. Vlasy měla rozcuchané, šaty špinavé. Brnění ze sebe dávno svlékla, i když si to neuvědomovala.

     Válela se v mechu a tu a tam si strčila do pusy žížalu či slimáka, jak čím dál hlouběji upadala do svého šílenství. Za ty dny co zde strávila byla pohublá a šaty měla roztrhané. Kdosi ji uchopil za ruku. Žena se přestala smát a škubat sebou trhaně na zemi. Na okamžik se její oči zvědavostí pročistili a Margarita pohlédla do tváře staré ženy před sebou. Ta žena musela být velmi stará, ale než by se stačila nad ní zamyslet ozvaly se v ní znovu ty hlasy.

     „Zab ji.”

     „Pomoc… Ať pomůže…”

     Hlava ji začala nesnesitelně třeštit jak se něco v ní snažilo těch hlasů zbavit. Nedokázala to však.

     Aniž by věděla co dělá vyškubla se staré ženě a uchopila jednu silnou větev. Už - už s ní chtěla máchnout, ale ruce ji neposlechly a ona větev upustila. Stařena sáhla do jednoho ze svých váčků s bylinkami a vyňala z něj sušený květ Raflézie, obzvlášť smrduté květiny. Dříve než Margarita stihla znovu uchopit větev přistoupila k ní a rozdrolený květ smrduté byliny jí nacpala do nosu, až se žena začala dusit.

    Hlasy utichly a Margarita na okamžik procitla. Byla unavená, hlava ji nesnesitelně bolela jako by snad uvnitř měla ještě jednu větší než tu první. Bolestným pohledem zírala na stařenku s prošedivělými vlasy a četnými vráskami po celé svraštělé tváři.

     “Poslouchej mne princezno z Aldormy. Udělala jsi mnoho zlého, ale já ti přesto pomohu. Pomohu ti, ale musíš mne ve všem poslechnout, ano?” ptala se. Margarita jen přikývla tak – tak, že vůbec vnímala její slova.

     “Vypij toto,” nabádala ji stařena a podávala ji drobnou lahvičku s jakýmsi nápojem. Žena se na ni podezřívavě podívala, ale jelikož nebyla sto přemýšlet vyprázdnila obsah lahvičky jedním douškem.

     Ucítila teplo, které se jí vlévalo do celého těla a pak začala odeznívat i migréna. Na krátkou chvíli mohla zase normálně uvažovat, ale pak ji pohltila prázdnota hlubokého bezesného spánku.