Umění odpouštět - Kapitola 4

Rozhodnutí

     Posel se uklonil stařeně a odešel. Ještě zněla kopyta jeho koně, ale Orena už měla plné ruce práce s Margaritou. Musela ji probudit. Chvíli vařila bylinky. Meduňku, šalvěj, kontryhel a ještě nějaké tajné suroviny, jež znala jen ona… Poté louh slila a čekala až zchladne. Ale ne úplně. Jen tolik aby se dal vypít.

     Postavila rendlík k Margaritě. Jednou rukou jí nazdvihla hlavu a druhou jí znovu dala přičichnout ke květu Raflézie.

     Margarita začala kašlat. Ničemu nerozuměla. Jediné co chtěla, bylo zbavit se toho odporného pachu a pak už jí ona stařena dávala něco pít. Margarita se nezmohla na odpor jen plnými doušky hltala téměř ještě horký, snad čaj, který ihned tišil hlasy, které se znovu vracely do její mysli. Slyšela je. Slyšela, ale ne už tak mocně jako dříve. Hlava sice hrozila, že se migréna znovu brzy navrátí, ale nyní bolela jen slabě. Netušila, kde je. Naposledy si pamatovala nějaký les a před tím draky a vojáky… Cítila zmatek, ale než se stihla na něco zeptat vědma pravila.

     „Poslouchej mě a poslouchej dobře, Margarito! Způsobila si této zemi velké trápení svými činy i slovy, kterás tak neuváženě vyřkla. Tvoje bolest je silná a hluboká, ale na každou ránu existuje lék. Mohu ti ukázat cestu z tohoto pekla. Umím najít světlo ve tvé vlastní temnotě, která tě pohltila, ale léčba je dlouhá a náročná…“ Nadechla se aby mohla pokračovat. Její skřípavý hlas jen probouzel Margaritinu bolest hlavy, která postupně oět nabývala na intenzitě. „Nyní mi odpověz, princezno z Aldormy. žádáš si mé pomoci? Ale pozorně rozmysli svou odpověď,” nařídila vědma. Do jedné ruky uchopila dýku a přitiskla ji hrotem na její hruď. Margarita se otřásla. „Obnáší to tvé plné odhodlání. Pamatuj, že je lepší se nabodnout na tuto dýku, než to podstupovat se strachem v srdci!”

     Žena hleděla vědmě do tváře svýma tmavě modrýma očima. Hlasy v ní se začaly ozývat silněji a ona poznala, že se musí rozhodnout hned. Buďto zemřít a nebo přijmout. Nebylo jiné volby. Ale opravdu to chce? Pomoct? Ona a od nějaké staré neznámé šarlatánky? Netušila co dělat. Chladné ostří ji děsilo, ale stařena zatím nebodla a čekala na její odpověď.

***

     “Copak to nechápeš? Byla jsem jediná žena, která nebyla nikomu zaslíbena a Creagan byl jediný, starší muž než já, který byl ještě bez závazku. Zamilovala jsem se do něj a doufala jsem, že se někdy stanu jeho ženou. Přála jsem si, aby i on cítil totéž, co já. On mě však nemiloval. Nikdy mi to neřekl přímo, a proto jsem tajně dál doufala. Kdybych věděla, že je můj bratr, tak bych se takhle nemučila. On to věděl a ubližoval mi. Měl mi říct pravdu. Teď trpím víc. Vědomí, že mi lhal vlastní bratr je snad bolestivější, než to, že není žádný muž, který by mne miloval,” plakala. Jenže Lenka ji nedokázala utěšit.

     “Alespoň máš volnou cestu. Můžeš si s ním dělat, co je ti libo. Máš jistotu, že už ti nebudu stát v cestě. Přeci proto jsi neudržela tajemství,” vpálila jí najednou do obličeje. Bylo to od ní tvrdé, to ano. Za celý svůj život neměla žádnou opravdovou kamarádku a když už si myslela že jí nalezla v Lence, zklamala se. Snad doufala, že to zkousne, že k ní přijde, omluví se jí za způsobenou bolest a řekne něco ve smyslu “Však se určitě najde někdo kdo tě bude milovat…“, Jenže to se nestalo. Lenka odešla…

***

     Ano to byla ta vzpomínka. Tehdy mluvila s Lenkou naposled jako přítelkyně. Byla na ni zlá a krutá, ale potřebovala víc, než vidět její záda. Potřebovala, aby ji utěšila, aby se skutečně zachovala jako přítelkyně, ale trpělivost nikdy nebyla Lenčinou silnou stránkou. Tehdy v samotě se zrodila ta šílená touha po pomstě, Tehdy povstaly hlasy, které jí trýznily. Bylo to jako plamen, který nedokázala utišit. Plamen pomsty, plamen zášti a nenávisti. Jak snadno se její láska změnila v nenávist. Teď, když nad tím přemýšlela uvědomila si, že vlastně měla být ráda za to, že jí to Creagan řekl, ale tehdy to nedokázala.

     „Vraž jí tu dýku do srdce. Ještě se můžeš pomstít a způsobit Craganovi mnoho bolesti.”

     „Ať ti ho pomůže svést, ona by mohla…”

     „Znič ji a uteč!”

     „Přijmi.

      „Ne!”

     “Ano…”

     Margarita zavřela bolestně oči. Dýka se přitiskla naléhavěji na její hruď v místech, kde jí bilo srdce. “Ano žádám... Žádám!” Vykřikla, aby přehlušila ty hlasy. Ostatně jeden z nich si to také přál…

* Na zámku *

     Creagan seděl na posteli a díval se jak v kolébce spí jeho malý synek, Michael. Byl, jako už dlouho, hluboce zamyšlen. V ruce držel vzkaz od vědmy Oreny a i když jej četl snad už po sté, stále to nechápal.

Chceš-li, králi, zlomit kletbu tu, jež stihnouti má tvoji zem. Odpustiti musíš té, která ji vyřkla. Odpustit musíš jí a štěstí dát. Dokud ona nebude šťastná žít ani tvá zemi tvou či lid žádné štěstí nečeká.

Poslechneš-li, vše bude jak má být. Jdi a sám vyhledej svou sestru, ale pozor dej. S čistotou srdce a upřímností svých slov jí musíš odpustit a muže jež by jí miloval nalézti.

     Ten dopis zněl tak jasně a on mu přeci nerozuměl. Musí jí odpustit a udělat šťastnou? Jak by mohl. Ano je to stále jeho sestra a on k ní cítí lítost, ale tohle… Jak by měl hledat muže, který by jí miloval? V celé Aldormě by takového nenašel i kdyby chtěl. Poznal, že to bude velmi těžký úkol. Pokud jej vůbec vyplní.

     „Smím dál?” zeptal se Trivet, který právě vešel.

    „Ano, jen pojď,” vyzval jej Creagan a odložil vzkaz od vědmy.

     „Co tě trápí? Luthomar měl pravdu s tou vědmou. Co je v tom vzkazu, že jsi zde již celého hodiny?” Creagan jen podal vzkaz svému příteli, aby si jej mohl taktéž přečíst. Trivet přečetl ta slova a pak se na svého krále zadíval téměř pohrdavým pohledem. „Tohle, že máš udělat? A to jak? Ta ženská neví co říká!” rozohnil se Trivet.

     „Ale ne…,” klidnil ho Creagan, „Ví přesně co říká. Pamatuješ jak vyřkla kletbu? Řekla, že nebudeme šťastní tak jako nebude šťastná ona.”

    „Ano, máš pravdu, příteli, ale… Kde ji chceš najít? Může být kdekoliv. A ty bys jí snad odpustil?! Po tom všem?” Creagan se na svého přítele dlouze zadíval. Do této chvíle se neuvědomoval jak silnou nenávist k Margaritě cítí jeho přítel. Neubránil se myšlence z čeho asi pramení, ale jelikož nepřišel na nic víc než je jejich vlastní přátelství, které by ho mohlo vést k takovému postoji, odpověděl:

     „To nevím…,” řekl jen to, čeho se nejvíce bál. „Hned zítra se vypravím na cestu,” začal, ale Trivet ho přerušil.

     „Chcete říct vydáme, můj králi.” Mrkl na něj. Creagan se na přítele usmál a Trivet mu úsměv opětoval. Přes všechnu hořkost a nenávist oni dva zůstávali přáteli a to krále povzbudilo v jeho snažení.