Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Ve stínu klášterních zdí

      Ve stínu klášterních zdí - Prolog

      Tento příběh navazuje na konec Dračího práva, které mi momentálně vůbec nejde psát. Sice jsem se snažila příběhu nevěnovat, ale jelikož je jediný, u kterého se mi daří alespoň trošku psát, rozhodla jsem se nakonec, že mu dám šanci. Třeba, až mi přestane Adamar krást inspiraci, se mi zase podaří vrátit k Dračímu právu...

      Prolog: Rozloučení

       

      Cesta z Dramonu do kláštera probíhala v absolutním tichu. Ač se v začátku snažil komunikovat se svým synem, Cormac veškeré snahy ignoroval. Adamar se tomu nedivil. Ne potom, co se mezi nimi stalo na Planině smrti. Věděl, že si takové chování zaslouží, ale přesto si přál, aby k němu syn promluvil.

      „Můžeš mě nenávidět z celého srdce, ale stále jsem tvůj otec. Stále tě miluji,“ pronesl ve chvíli, kdy měli klášter na dohled. Pokusil se uchopit Cormacovi dlaně a byl překvapen, když se mu nevytrhl. Adamar si v tu chvíli dovolil lehčí úsměv.

      „Nemusíte se snažit, pane. Svůj názor na moji osobu jste dal najevo velmi jasně. Neztrapňujte se tím, že byste se snažil svá slova překroutit v něco, čím rozhodně být nemohou,“ pronesl Cormac hlasem prostým emocí. Adamar si však všiml náznaku odporu v jeho pohledu a tak jej rychle pustil.

      „Jen jsem se snažil, abys zůstal v bezpečí,“ pronesl tiše a zadíval se synovi do očí. Doufal, že opět v jeho pohledu spatří ty obdivné hvězdy, které patřily jen jemu. Ale nebyla tam ani jedna. Všechny vyhasly v den, kdy pronesl slova, kterými svého syna ranil.

      „Nebojte se. V bezpečí budu. Jen co se za vámi zavřou brány kláštera,“ odpověděl mu Cormac a zadíval se z okýnka. Začínal litovat toho, že se nabídl k odvozu svého otce. Cesta pro něj byla náročná. Mnohem víc, než předpokládal. Před ním seděl muž, kterého léta bezmezně obdivoval. Kterého miloval a kterému svěřil krom své duše i své tělo. Myslel si, že šlo o lásku. Ale pomalu začínal chápat, že tohle nemohla být láska. Láska není tak zvrácená. Láska by člověku neměla tolik ubližovat. Šlo jen o pobláznění. Nic víc. Nic míň. Jediné čeho litoval, bylo to, že na to nepřišel sám a mnohem dřív.

      „Dokážu se smířit s tím, že jsem o tebe přišel. Opravdu dokážu. Nic jiného si nezasloužím. Ale bojím se, že nedokáži žít s tím, že jsem přišel o syna,“ pronesl tiše Adamar a Cormac si překvapeně uvědomil, že mu věří. Poprvé od Planiny smrti věřil slovům, která jeho otec pronesl. „Prosím, postarej se o Charlotte,“ dodal Adamar po chvíli ticha.

      „Postaráme se o ni. Nikdy na tebe nezapomene, ale pokusíme se, aby neprožila zbytek života ve smutku. Můžeš se na mě spolehnout, otče,“ odpověděl Cormac a na chvíli zahodil svoji ledovou masku. Šlo o jeho matku a moc dobře věděl, že ji otec miloval.

      Kočár se s trhnutím zastavil. Dorazili na místo. Adamar se zhluboka nadechl, narovnal se a s lehkým úsměvem na tváři vystoupil. Cormac ho musel obdivovat. Byl vyhnán do kláštera, kde má strávit zbytek života, a přesto si dokázal zachovat svůj styl. I když se zařekl, že nebude jako jeho otec, tato stránka jeho charakteru by mu vůbec nevadila.

      „Měl jsem dostat oprátku. Na tu jsem byl připravený. Ne na tohle,“ zaslechl šepot otce, když vystupoval z kočáru. Cormac se rozhlédl kolem. Klášter i jeho okolí působil impozantně. A přesto stroze a děsivě prázdně.

      „Možná už nejsi vévoda. Ale stále jsi Brangan. Ukaž jim, co to znamená,“ pronesl pevným hlasem a pevně objal otce kolem ramen.

      „Že by to nakonec nebylo tak hrozné?“ pousmál se Adamar a rozhlédl se kolem. Cormac poznal ten pohled. Jeho otec začínal plánovat. „To by mohlo jít. Nakonec to nebude taková nuda, jak jsem se bál,“ dodal pobaveně.

      „Je čas se rozloučit,“ ozvalo se jim za zády. Adamar s Cormacem se otočili. „Mé jméno je Caleb. Jsem opatem zdejšího kláštera. Očekávali jsme tvůj příjezd již ráno, bratře,“ pronesl směrem k Adamarovi.

      „Cesty draků jsou nevyzpytatelné,“ pronesl Adamar s hranou úctou a ironickým úsměvem na tváři.

      „Nechám vám pár minut na rozloučení,“ pronesl opat a z tónu jeho hlasu bylo poznat, že se mu Adamarův přístup nezamlouvá.

      „Nechci se vás dotknout, opate, ale můj otec neumírá. Pouze vstupuje do kláštera,“ pronesl Cormac a nesnažil se zakrýt ironický tón hlasu. Nikdy neměl rád kněze a zdejší opat mu byl nepříjemný už od pohledu.

      „Ale víckrát jej neuvidíte. Dostal jsem pokyny od krále. Od chvíle, kdy nastoupíte do kočáru, končí veškeré vaše styky s vaším otcem. Nejsou povoleny návštěvy. Má zakázanou písemnou komunikaci. Jsou to vaše poslední chvíle. Nepromarněte je,“ ozval se překvapeně opat.

      „Zapomínáte na jednu věc, Calebe. Rod Branganů může mít, a samozřejmě má, chyby. Ale rozhodně mezi ně nespadá sentiment,“ odpověděl mu Adamar a s pobavením sledoval, jak opata překvapilo, že jej oslovil jménem. „Povězte mi, kudy se dostanu do své cely?“ otočil se k mnichům, kteří byli zaskočeni jeho drzostí. Odvážili se pohnout až ve chvíli, kdy jim opat dal svolení.

      „Budeme si brzy muset popovídat na téma úcta, bratře,“ pronesl pevným hlasem, když kolem něj Adamar odcházel.

      „Úcta nevychází z postavení. Úctu si člověk musí zasloužit,“ odpověděl mu Adamar vážným tónem a pokračoval za mnichy.

      „Doufám, že si váš otec uvědomuje, že mu jeho chování může uškodit,“ otočil se opat ke Cormacovi.

      „Neberte si to osobně, opate. Ale co horšího ho může potkat, než doživotí v klášteře bez možnosti opustit konvent?“ zeptal se Cormac a aniž by čekal na odpověď, uklonil se a nastoupil do kočáru. Opat jej pozoroval, jak mizí v dáli. Pomalu začínal chápat, proč ostatní opati byli proti tomu, abych byl vévoda Brangan umístěn v jejich klášteře. Uvědomoval si, že klidná léta skončila a s Adamarem Branganem jako jedním z bratrů nastanou zajímavé časy. Vznesl tichou modlitbu k drakům, aby mu dali dostatek sil.  


      Vydáno: 9.7.2017 18:50 | 
      Přečteno: 251x | 
      Autor: Eillen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , Komentar odpovědět
      Jackie-Decker
      Tak jsem si to konečně přečetla, jak jsem slíbila. Pro mě osobně má ta chvíli zvláštní nádech. Takový, že nevím co si myslet. Jakoby ani Cormac, ani Adamar neměli zájem nic ukončovat. A přestože Cormac otce nenávidí, nechce se ho vzdá a pořád ho obdivuje. Ne že by se to nedalo pochoit, ale čekala jse masi něco maličko jiného. Nedokázala jsem si užít ani jednu ze stránek atmosféry, která se v prologu střídala jako na kolovratu.
      Pak je zvláštní že přijedou ke klášteru, vidí impoizantní strohost a pustotu, ale najednou je osloví opat (kde se vzal tu se vzal) a z ničeho nic je tam zástup mnichů, kterých si nikdo před tím nevšiml. Já ti nevím, je to takové zvláštní, ale dialogy v klášteře dobrý :) Jsem zvědavá co z toho bude.
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Díky za přečtení.
      Co se týká toho, že se ani jeden nechce vzdát toho druhého, tak to může působit zvláštně. Ale u Adamara je to logické. Ztrácí vše a tak snaha ukončit to v relativně dobrém u něj dává i smysl.
      No a Cormac se.má cítit rozporuplně. Na jednu stranu Adamara nenávidí a nechce s ním mít nic společného (jakožto milenec, který byl zrazen), ale současně o něj nechce přijít a obdivuje ho, jak to všechno zvládá (a v tu chvíli přemýšlí jako syn, který navždy ztrácí otce).
      Ten příchod opata jsem napsala blbě, to uznávám. Upravit to bude maličkost.
      Dialogů ještě bude :-) tak alespoň na ně se můžeš těšit.
      icon odpověděl(a)
      Jackie-Decker
      Těším se, neboj :D

      „Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain