Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Vždy druhý

      Vždy druhý - Kapitola 1

      Vždy druhý - Kapitola 1 Tak jo... Předně děkuji Lomeril za kritku a Eillen za zajímavý nápad . První kapitola je vlastně jen úvodem do příběhu. (Taky nepočítejte, že to zde bude přibývat markantně rychle pořád je pro mě proroctví teď hlavnější... .)

      Loqar Niman je v této době 14-ti letý chlapec. Syn králova bratra, ale jak brzy poznáte, není tato úloha vždy tou nejsnazší... Jaký tedy vlastně Loqar je?

      Vévoda z Dramonu

       

      Král Villafran seděl ve své pracovně lokty opřený o mahagonový stůl v bytelném leč jednoduchém provedení. Tři pergameny, zdánlivě ledabyle hozené na jeho desce lehce překrývající jeden druhý, prohlížel už asi potřetí a právě si unaveně promnul oči, když byl vyrušen několikerým zaklepáním.

      „Dále,“ vyzval neznámého. Spěšně protáhl své ztuhlé svaly a potlačil zívnutí. Byl unavený a nevyspalý. Otcův pohřeb, vlastní korunovace, dlouhé noční bdění a probírání se jednotlivými dokumenty… To vše se podepsalo na novém králi Tristenolu, jímž byl, více než řada bitev, kterými prošel.

      Nadechl se.

      Dubové, ozdobně kované dveře se otevřely a ruka jeho bratra pustila mosaznou kliku, až když sám Ludvík Niman překročil práh a podrážky jeho černých, vysokých, kožených bot dopadly na bílý koberec královy pracovny. Ani se neobtěžoval dveře opět zavřít. Tuto zbytečnou námahu přenechal sluhovi před nimi.

      „Buď pozdraven, bratře,“ utrousil nezvaný host, „jak se ti líbí, tvůj nový úřad?“ Rozhlédl se ledabyle po pracovně od levé stěny s obrazem jejich matky a dveřmi do králových komnat, přes okno na balkón za Villafranovými zády, po pravou stěnu s policemi plnými svitků a vázaných knih, do nichž jejich otec, král Vilibald, čas od času potřeboval nahlédnout.

      Zatímco mladší z bratrů se rozhlížel po pracovně, starší za stolem si prohlížel jeho. Stál stejně hrdě a sebejistě jako vždy. Světlé vlasy mu poutala ozdobná čelenka v černé a stříbrné barvě, aby mu nepadaly do tváře. Jeho bledě modré oči se dívaly přezíravě pouze s předstíraným zájmem a v jeho arogantní, aristokratické tváři, jíž zdědil po matce, mohl třeba rok hledat známky citů a nenašel by je. Tolik byl Ludvík zběhlý ve světě politiky.

      Villafran znal bratra dobře. Mnoho let se vídali jen sporadicky, ale přesto stačil pochopit, že se za jeho tváří karetního kráče, ukrývá mnohem více, než říká. A také pochytil některé z jeho laciných gest, mezi něž patřilo i toto.

      „Děkuji za optání, bratře. Časy jsou zlé, avšak mohlo by jistě být i o něco hůře,“ odvětil král a nechal ve svém hlase záměrně zaznít i část únavy, kterou před chvílí tak pracně zaháněl, a spolu s ní i netrpělivost, kterou ani nemusel předstírat. Nebyl jako Ludvík. Neliboval si v dlouhých, obrazných rozhovorech, které nikam nevedou. A nepochyboval, že jeho bratr má jistě ‘velice důležité‘ téma k hovoru, které ho sem přivádí, jen ho potřeboval správně postrčit. Ostatně svými slovy řekl mnohem více, než na první poslech obsahovala.

      „Učíš se rychle,“ podotkl králův bratr a poprvé od chvíle, kdy vešel, se na jeho tváři objevil, pro něj typický, samolibý úšklebek.

      „Mám dobrého učitele,“ poznamenal Villafran sleduje jej, zatímco usedal na protější židli.

      „Ryze diplomatická odpověď, jen co je pravda. Pověz, ještě stále tě vládnutí neomrzelo?“ Ludvík vzal ze stolu jeden z pergamenů a spěšně jej přelétl očima. „Všechen ten shon, klepy, účty, potíže s poddanými a jejich nicotné problémy…“ učinil rozmáchlé gesto.

      Villafran zastával svůj úřad teprve měsíc, ale Ludvík hovořil, jako by se divil, že vytrval takovou dobu a to jej trochu popudilo.

      „Nemám problémy s poddanými, bratře.“ Vzal si zpět pergamen, sebral i ty ostatní a vše uložil do velké přihrádky na své straně stolu. „Zdá se ovšem, že tebe něco tíží na srdci, že kvůli tomu přicházíš právě za mnou.“ V té chvíli bylo jasné, že atmosféra ještě zdaleka nezhoustla tolik, kolik by mohla.

      Ludvík nechal klesnout nohu, kterou měl ledabyle přehozenou přes druhou a nahnul se kupředu, aby byl bratrovi blíže. Evidentně chtěl, aby jeho slova zapůsobila co nejvíce, i když budou pronášená šeptem, jak nakonec i učinil: „Oba dva víme, Ville, že tvým kolbištěm, vždy byla a vždy budu bitevní pole. Jsi dobrý válečník, dobrý voják, ale NE dobrý král. Nevíš nic o politice ani diplomacii. Náš otec…“

      „NE-otírej se o památku našeho otce, bratře!“ přerušil jej. Na něco takového nyní opravdu neměl náladu. „Náš otec zemřel a já, coby prvorozený princ, jsem se, právem krve, stal králem. Měl jsi deset let na to, abys ho přesvědčil, aby tě ustanovil za následníka. Deset let, po které jsem jezdil s vojskem a bojoval…“ odmlčel se, zadíval na matčin obraz a znovu se nadechl. „Nestalo se tak! Z toho lze vyvodit jediný závěr. Náš otec si přál, aby to bylo právě takto.“ Tím to skončilo. Celou věc měl za uzavřenou již okamžikem korunovace, avšak jak se ukázalo, Ludvík na to měl jiný názor.

      Oči obou bratrů se setkaly. Mladšímu z bratrů ztvrdly drobounké vrásky kolem, jak odmítal polevit v soustředěném pohledu. V králově tváři vyvstalo několik jizev, které jindy nebyly tak znatelné, jedna z nich táhnoucí se od levého spánku až k rameni, a hluboké vrásky na čele.

      Ticho trvalo snad celou minutu. Alespoň jim to tak připadalo. Vyrovnaný souboj dvou myslí, kde ani jeden nemohl zvítězit.

      A pak se Ludvík Niman od bratra odvrátil a zahleděl na druhý stůl v rohu u dveří, kterými přišel a při prvním letmém průzkumu bývalé otcovi pracovny jej přehlédl.

      „Tak jak to tedy bude dál, bratře? Pošleš mne i s Lotrein a našimi dětmi, jako vyjednavače do Tezárie, nebo dokonce Theosu, aby ses mne zbavil?“ Z jeho hlasu zněla povýšenecká ironie. Moc dobře věděl, že tohle Villafran neudělá.

      „Ne, bratře. Nemám zájem posílat tě pryč. Jsi jistě mnohem sběhlejší v diplomacii a politice než já, nebylo by rozumné vysílat tě, coby vyjednavače do vzdálených končin. Nemluvě o tvé těhotné ženě a čtyřleté dceři,“ vydechl král tak trochu dle očekávání.

      „Naopak budu rád, budeš-li mi nadále nablízku, jako bratr a rádce. Ostatně nemýlím-li se, coby královu bratru, náleží ti titul vévody.“

      Ludvík se pro sebe pousmál. Přesně k tomuto směřoval celý rozhovor už od počátku.

      „Ano, to jistě,“ odbil ono sdělení laciným pohybem ruky a obrátil se na bratra. Popravdě si ani na okamžik mapy rozložené na druhém stole skutečně neprohlížel. „Ovšem k titulu vévody, náleží zpravidla panství a léno, bratře.“ Neřekl to nijak důrazně. Spíše jen tak mimoděk, jakoby mu ta slova pouze nedopatřením splynula ze rtů, nebo by snad šlo jen o pouhý žert.

      Villafran jej však prohlédl. „Kam tím míříš?“ zeptal se přímo. Tento rozhovor už jej začínal unavovat.

      Ludvíka však přímá otázka z míry nevyvedla. „Je to jednoduché, bratře, v současné době má Tristenol osm vévodství. Počítám-li samozřejmě Trelanské údolí, coby jedno z nich, ačkoliv tato oblast náleží pod přímou správu králi. Máme zde dalších sedm krajů: Gerlach, Ullumane, Salamirsko, Aldormu, Avar, Valburgii a nedávno dobitý Kenton. Každý z těch krajů už ale svého vévodu, který jej spravuje, má. Jaké léno, chceš tedy přiřknout mému úřadu? Nebo si mne ponecháš zde v Tristu s titulem, královskou rentou, ale bez léna? “ To byla vskutku těžká otázka, to musel Villafran přiznat. Nemohl jinému vévodovi vzít jeho pozemky, ani titul. To se nehodilo. A to dokonce ani u kentonu, kam vévodu dosazoval ještě jejich otec. Na druhé straně, nechat si Ludvíka přímo tady? Nechtěl jej posílat do jiné země, protože tam by mohl napáchat více škody než užitku, ale mít jej přímo pod nosem? Přímo v politické kolébce celé říše? Ani to by jistě nedělalo dobrotu. V takovém případě ovšem stále zůstávala otázka, co tedy s ním?

      „A co navrhuješ?“ zeptal se tedy opět přímo.

      Ludvík už měl skoro vyhráno.

      „Dej mi Aldormu,“ vypálil na něj. Sebejistý a cílevědomý.

      Pokud se o Villafrana opět pokoušela únava, toto je probudilo. Ludvík málokdy přicházel s něčím tak přímým a jasným jako byl tento požadavek.

      „Aldormu?“ Nechápal to. „Aldorma již sto let náleží rodu Volanů a ty to víš,“ začal král opatrně s obezřetností jestřába, jenž vycítil nebezpečí. „Nestačí ti, žes vévodu Petra zavázal svou nevýhodnou smlouvou na materiál ze svých dolů na stavbu hradu pro jeho syna?“ Sepjal ruce.

      Vévoda se pousmál, přejel si bříškem levého palce přes ostatní nehty na ruce a jen tak pro odlehčení pronesl: „Ale no tak, bratře. Ta smlouva je velice výhodná, zadíváš-li se na to z jiného úhlu pohledu…“

      „Myslíš tím z tvého úhlu pohledu,“ namítl král.

      „Záleží na tom?“ Opřel se Ludvík oběma rukama o opěrky židle a pohodlně se v ní usadil.

      „Mne tedy ano.“ O tomhle Villafran odmítal dál diskutovat. Bratrovi metody v tomto směru neuznával a vlastně nejen v tomto směru.

      Nadechl se.

      „Ne, bratře. Nedám ti Aldormu. Nikdy nebudeš vládnout Wildaranskému paláci. Ale toužíš-li po tom koutu země tak moc, že jsi o něj přišel žádat, mám pro tebe návrh,“ odmlčel se. Mladší bratr jej upřeně pozoroval. Levou ruku opřenou o opěrku se sevřenou pěstí ve výšce očí.

      „Návrh?“ bylo znát, že otázku procedil skrze zuby jen nelibě.

      „Dám ti Dramon a jeho okolí.“ To Ludvíka viditelně překvapilo. „Aldorma je velké vévodství. A Dramon stojí na největší křižovatce místních cest. Je to stejně bohaté město jako Telmir a hodné být spravováno královým bratrem.“ To bylo konstatování. Jasné a neměnné.

      „DRAMON?“ téměř zasyčel.

      „Ano, Dramon.“

      Ludvík vstal, div neporazil židli na níž seděl.

      „Od tohoto dne, ti tedy bude náležet titul Vévody z Dramonu.“ Začal král psát na prázdný list pergamenu, který měl připravený na kraji stolu pro podobné nenadálé případy, kdy bylo třeba něco spěšně vystavit. Vypadalo to, jakoby snad bratrovo pohoršení ani nepostřehl, přesto že si ho byl až příliš dobře vědom a kdesi uvnitř něj švitořilo uspokojení. „Převezmeš Dramonský zámek a správu území náležících k městu. Tvá žena, dcera i nenarozené dítě jistě vezmou za vděk zázemí, které ti tvůj nový úřad bude skýtat,“ pokračoval v načaté řeči.

      Nově ustanovený vévoda jen pracně zakrýval své rozhořčení. Semknuté rty utvořily tenkou linku a blesky téměř sršely z očí ve své smrtonosné hrozbě…

      „Jistě, bratře,“ šeptl nebezpečně s opět kamennou tváří.

      Villafran zapečetil dekret ustanovující jeho bratra správcem a pánem Dramonského panství, které v něm přesně vyměřil a vymezil, a předal mu jej. „Rád tě kdykoliv opět uvidím.“ Nebylo to upřímné, ale žádná neupřímnost z jeho strany by těžko mohla být větší než ta, ve slovech jeho protějšku.

      „Má vděčnost, bratře, nezná mezí.“ Vévoda převzal dekret, zastrčil ledabyle do podpaží a vysekl králi až příliš hlubokou úklonu. „Nakonec možná, přeci jen, budeš ‘dobrý‘ král.“ Ušklíbl se, otočil a odešel.

      Villafran osaměl. Povzdechl si a opřel hlavu o dlaň. Vůbec se mu nelíbilo bratrovo chování. Doufal, že propast mezi nimi není až tak veliká, ale teď se ukazovalo, že je tomu právě naopak. Jedna věc byla jistá. Ludvík ještě neřekl své poslední slovo.

       

      O čtrnáct let později…

       

      „Au!“vypískl světlovlasý mladík. „To bolí, ženská! Nemůžeš být opatrnější?“ začal pohoršeně a kopl švadlenu do prsou, až se svalila na zem.

      „Opusťte, mladý pane,“ hlesla ta žena a pokusila se zvednout. Jenže chlapec do ní znovu kopl ze své stoličky a usmíval se při tom.

      „Příště si dávej větší pozor…“ zasmál se. „A teď! Už toho mám dost…“ Přetáhl si přes hlavu halenu, kterou se švadlena pokoušela našpendlit, aby ji mohla dokončit a vůbec mu nevadilo, že svým hrubým zacházením nejspíše zmařil všechno její snažení. Několik špendlíků se rozsypalo po podlaze, až to zacinkalo.

      „Ale pane…“ naléhala ženština. Jenže toho to vůbec nezajímalo. Otočil se ke dveřím, že se dá na odchod, ale zarazil se, když se jeho pohled setkal s otcovým. Téměř ho to přikovalo na místě, jak se polekal. Až do této chvíle si myslel, že jsou v místnosti sami a zřejmě také byli, neboť švadlena byla stejně překvapená jako on sám.

      „Copak se tu děje, synu?“ přelétl je oba pohledem. „Birgit?“

      Švadlena, asi třicetiletá žena hnědých vlasů spletených do copu, naprázdno otevírala ústa, jakoby nenalézala slov. Mladík se po ní ohlédl svým přísným, nenávistným, arogantním pohledem, kterým jako by jí hrozil, že pokud něco řekne, bude toho litovat a ta jen sklopila hlavu a začala sbírat z podlahy špendlíky a halenu v naději, že nebude muset odpovědět.

      Chlapec se vrátil vítězným pohledem k otci a pousmál se.

      „Nic otče, je hotová, mohu už jít?“ zeptal se jen. Vlastně chtěl být co nejdřív pryč.

      „Je to tak, Birgit? A nelžete, víte, že to nemám rád…“ optal se vévoda švadleny.

      Chlapec zbledl. Pokud by teď řekla pravdu, bude potrestán on a otec trestal přísně…

      „Odpusťte, pane,“ hlesla. Hlas se jí třásl stejně jako ruce. O vévodovi bylo známo, že nic neopouští a lháře trestal stejně přísně jako zloděje. A ten víc slyšet nepotřeboval.

      „Můžete jít, Birgit!“ přikázal jí.

      „Jistě, pane…“ přikývla spěšně na souhlas a co nejrychleji se vytratila i se všemi svými pomůckami. Kolem samotného vévody doslova proběhla, až za ní režná sukně povlávala.

      Když byla konečně pryč a klapot jejích dřeváků dozněl v chodbě za Ludvíkovými zády, přistoupil vévoda Niman ke svému synovi. Zpoza zad vytáhl svůj bičík, který nosíval neustále při sobě, a přísně si měřil syna od hlavy až k patě.

      Loqar ucouvl.

      „Tedy nejen arogantní fracek, ale ještě k tomu zbabělec, ano…?!“ začal vévoda. Loqar se zastavil. Své trochu delší plavé vlasy měl rozcuchané, jak si před chvílí stáhnul přes hlavu halenu a v blankytu modrých očí se mu leskl strach i odhodlání.

      „Dobře. To už je lepší,“ podotkl jeho otec jakoby zamyšleně. „Pamatuj si, že můžeš cokoliv, ale nikdo na tebe pak nesmí moct ukázat prstem, rozumíš?“ stále ten hloubavý tón hlasu. Zdálo se, že by z toho mohl vyjít ještě docela lehce. Přikývl a snažil se pochopit, co se mu otec snaží říct. Myšlenky mu vířily hlavou jako splašené. Jejich proud však přerušila další otcova slova.

      „Předpokládám, že se něco podobného již nebude opakovat…“ přejel prstem po bičíku zase zpátky a neustále sledoval svůj nehet.

      Loqar znovu přikývl, jako by snad mohl dělat něco jiného.

      „A teď se jdi obléknout. Za hodinu vyrážíme,“ oznámil mu pak vévoda a konečně se na syna opět podíval. Chlapec nestihl zakrýt své překvapení. Žádný trest? Věděl, že budou dnes jeho rodiče odjíždět do královského paláce, netušil však, že má jet s nimi.

      „Už teď? Mám jet s vámi? Ty mě nepotrestáš? A co má hodina šermu, otče?“ ptal se. Vévoda se však jen pousmál.

      „Ano teď. A kroť svůj, jazyk Loqare, jestli mi uděláš před mým královským bratrem ostudu, věř tomu, že trest, který jsem si pro tebe připravil, nebude ničím, v porovnání s mým hněvem. Čeho přesně se tvůj trest týká, se dozvíš až na místě. A pokud jde o tvou hodinu šermu…“ opět přejel prstem po celé délce svého bičíku. „Již brzy budeš mít jiného učitele, tedy není třeba, abys dál plýtval silami na hodiny, mistra Roderika. A teď se jdi převléct, nechceš mi přeci udělat u krále ostudu, že ne…?“ Stále mu na rtech hrál ten nevlídný úsměv. Loqarovi se tento otcův postoj vůbec nelíbil. Nechtěl nikam jet a otec to věděl. Celou dobu doufal, že se nebude muset plesu účastnit, ale teď už bylo jasné, že tomu neunikne. Čekal trest, ale tohle vypadalo ještě hrozivěji než vše co doposud zakusil. Měl strach, že se stal jen loutkou v nějaké otcově hře na královském dvoře, kterou nechápal a ani pochopit nemohl. Nevěděl co si o tom myslet ale vzal za vděk možnosti odejít z otcovy přítomnosti tak lacino.

      „Co má otec v plánu, matko?“ ptal se později své matky, která přišla dohlédnout na jeho přípravy.

      „To nevím, Loqare, opravdu mi nic neřekl… Ale jistě to nebude nic hrozného. Ačkoliv, co se mi doneslo o tvém chování, schvaluji, že se chce Ludvík postarat o to, aby se to již neopakovalo.“ Chlapec zmlkl a již se víc k tomuto tématu nevracel. Nevěděl tak úplně přesně, o čem matka mluví, ale rozhodl se raději nepokoušet její trpělivost. Vždyť kdyby měla na mysli jen incident se švadlenou, jistě by se to dalo odbít jen obyčejným, pokáráním. Marně se snažil přijít na to, co měla na mysli.

      Vůbec se mu nechtělo jet do paláce Trelan. Doposud se nikdy žádné takové společenské události neúčastnil. Byl na takové věci ještě mladý a neměl rád tolik dvorní etikety, kdy si musel dávat pozor na každé gesto a slovo, které vypustil z pusy, a ještě méně tíhnul k tanci… Vlastně ale tak trochu doufal, že právě proto bude přítomnost na královském plese pravá podstata jeho trestu. Ačkoliv kdesi v hloubi srdce tušil, že to tak není a jeho otec má v plánu ještě něco, o čem prozatím neměl ani tušení.

      Brzy na to usedali do kočáru. Matka trvala na tom, aby si oblékl brokátovou košili v barvě půlnoční moři a hnědé kalhoty. Otec zase požadoval, aby si s sebou vzal svůj meč.

      „A k čemu mi bude na plese meč, otče?“ ptal se ho. Ten se však jen nehezky ušklíbl.

      „Uvidíš. A teď pospěš, nebudeme na tebe čekat.“ Přes veškeré sebeovládání se chlapci ve tváři objevil záchvěv naděje, že by třeba mohl zůstat… Ludvík Niman si této synovi slabosti povšiml a svůj bičík mu přitiskl na hruď až Loqar polkl překvapením.

      „A nemysli si, že to budeš mít tak jednoduché, pokud totiž na plese nebudeš, nebo se jakkoliv protivíš mé vůli, či se dopustíš jiné hloupé nerozvážnosti, počítej s tím, že se tě veřejně zřeknu a ztratíš tak nárok na rodinné jméno, všechna šlechtická práva i případné dědictví, rozuměl jsi?!“

      Přikývl. Tušil, že je toho otec schopný a tak raději už nic nenamítal a došel si zpět do pokoje pro svůj meč.

      „Lestrie s námi nepojede, matko?“ zeptal se, když se konečně rozjeli.

      „Ne, Loqare, tentokrát zůstává doma, aby dohlédla na Verenu a připravila se na blížící se zásnuby.

      „Zásnuby?“

      „Už je tomu tak, synu a teď buď prosím zticha,“ požádal jej otec a tak pouze přikývl a podíval se z okna.

      Jak tak seděl v kodrcajícím se kočáře a upíral pohled na krajinu ubíhající za oknem, cítil se stísněný. Připadalo mu, že se celý svět okolo něj svírá a on nemá jak uniknout…


      Vydáno: 27.8.2016 9:26 | 
      Přečteno: 312x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.