Vždy druhý - Kapitola 10

Služebná

Victor odešel a Valentýna se zadívala zpět do ozdobného zrcadla u toaletního stolku, kde jí Rosie česala. Nemohla tomu uvěřit. Tohle, že její otec udělal? Ale proč? Proč by měl tolik stát o to, aby se provdala? Jistě některé šlechtičny se již zasnubovaly v mladším věku, ale ona se přeci ještě nechtěla vdávat. Byla princezna, ale na jejích bedrech neležel osud království. Stále ještě tu byl Victor. Korunní princ. To on bude králem a jeho žena královnou. Její osud ležel nejvýše na úrovni vévodkyně. Samozřejmě bude záležet, koho si vezme. Teoreticky by se mohla stát sňatkem i královnou jiné říše, ale obě království. Theos i Tezaria, ležela od jejich hranic přes území barbarů. Jediná bezpečná cesta tedy vedla po moři a ta byla poměrně dost dlouhá a nebezpečná. Šance, že by se provdala, do některé z nich byla poměrně malá a ona si v tomto směru nedělala iluze. Mimo to přeci do teď nikdy o sňatku jako takovém neuvažovala nijak vážně. Jistě, již dva roky byla ženou. Copak ovšem to muselo nutně znamenat, že se hned musí stát majetkem nějakého muže?

„Zajisté nebude tak zle, madam,“ snažila se jí služebná povzbudit, „Váš otec to jistě nemínil nijak zle. Jeho Výsost pro vás určitě chce jen to nejlepší…“ Usmívala se. Ach ten její úsměv. Jak ji teď pobuřoval…!

„Nejlepší?! Jak to můžeš říct, Rosie?!“ Vstala ze židle a hřebínek jí uvízl ve zlatých kadeřích.

„Jasnosti!“ vyhekla služka.

„Musím s otcem mluvit. Tohle nemůže dělat! Nemůže se mnou jednat jako bych byla nějaký voják…!“ Začala přecházet po místnosti.

„Ale, madam!“ Snažila se ji komorná uklidnit.

„Nesnaž se mě zastavit, Rosie!“ Ukázala na ni a tvrdě se zadívala. „Nic, co řekneš, mi v tom nezabrání… Řeknu otci, že se vdávat nebudu, tak!“ rozhodla se a hrdě vztyčila hlavu.

„Ale já…“

„Co je?!“ znovu se na služku zadívala a ta pokorně sklopila hlavu.

„C-chtěla jsem jen… M-máte totiž… Máte hřebínek ve vlasech, paní…“ Zakoktala se Rosie a princezna na ni pak zůstala chvilku jen nechápavě hledět, než jí pohled padl na velké zrcadlo na dveřích skříně z bílého dřeva a zjistila, že má její komorná pravdu.

V té chvíli se Valentýna rozesmála. Připadalo jí to legrační, vždyť ona byla opravdu celou dobu na tom, že se jí Rosie snaží vymluvit její postoj…

„Máš pravdu, Ros,“ řekla a usmála se. Vyndala si hřebínek z kadeří a znovu se posadila. „Promiň, nechala jsem se usnést…“ Připadala si náhle jako malá hloupá holka. Neměla vůbec v úmyslu reagovat tak přehnaně.

„To je v pořádku, Výsosti.“ Usmála se i její služebná.

„Jsem jen rozčilená. Copak takhle smí otec jednat s dcerou?!“ Zeptala se a zadívala se na Rosii v zrcadle. Ta se však začervenala.

„Nezapomeňte, milosti, že Váš otec je především král,“ připomněla jí.

„A proč mi to neřekl sám? Proč se to musím dozvědět od bratra a ještě k tomu jen v hněvu?“ Valentýna měla pocit, že svět odložil pozlátko, kterým až doposud zakrýval tvář.

„Těžko říct, Výsosti. Nepřísluší mi soudit rozhodnutí krále, ale chápu, že se cítíte zrazená…“

Zrazená… Ano, to bylo ono. Přesně tak se cítila. Zrazená vlastním otcem, vlastní krví…

„Teď jsi to vystihla, Rosie. Zrazená… Ano. Přesně tak se cítím…“ Napůl důrazně a napůl posmutněle jí zněl vlastní hlas.

Ticho. Účes byl hotový a čas k obědu se neodvratně blížil. Rosie položila hřeben na stolek.

„Nebuďte smutná, Veličenstvo, jistě existuje nějaký způsob, jak byste mohla svého otce přesvědčit...“ Položila své paní ruku na rameno. „Možná Vaše matka…“

Ano, jistě…! Blesklo jí hlavou.

„Ano…“ vydechla a podívala na svou komornou, se zábleskem odhodlání v pomněnkových očích. „Máš pravdu!“ Vstala a objala Rosie kolem ramen. „Nemusím se vdávat, dokud nebudu chtít a taky se vdávat nebudu!“ Ten nápad přišel jako blesk z čistého nebe a jí se více než zamlouval.

 „Jistě, ona Vás…“

„Nechám svého mladého bratrance, aby se mi dvořil!“ Rozhodla nakonec.

„Cože?“ něco takového Rosie nečekala. Měla na mysli, že královna by se jí v tomto směru mohla zastat, ale rozhodně ne něco takového…

„Ano. Nechám Loqara, aby se mi dvořil. Pomůže to nám oběma. Nemusí to být doopravdy… Otec mě zradil a já mu teď ukážu, že některé věci se zkrátka nedělají!“ Usmívala se vítězoslavně. Takhle se Rosiina paní usmívala, když vyhrála v nějaké hře. Jenže tohle, a to si Valentýna měla uvědomit až mnohem později, žádná hra nebyla.

***

Když Loqar dorazil do stájí, zjistil, že je tam sám. Tentokrát se rozhlédl důkladně i po trámech a prošel jednotlivé kotce, aby se ujistil, že tam opravdu nikdo není.

Jenže nevěděl co dál…

Posadil se na práh a povzdechl si. Stále ještě nevstřebal, co od generála uslyšel. Vyplašená myš? Já?! Proč mě pořád přirovnává ke psu? Jistě, že mám důvod ho nenávidět, co by ne… Je rytíř a generál. Pomohlo mu to nějak? Tohle bylo to jeho tajemství, co chtěl otec odhalit? A nebo to ví a otázky u snídaně byly jen naoko…?

Podepřel si hlavu dlaní a stéblem slámy začal rýpat do pilin na zemi.

Prý, že mám o čem přemýšlet. To ano… Ale vymyslím snad něco? Proč mi to všechno říkal? A jak myslel to s tím, že mi dají druhou šanci, a záleží na mně, jak se budu chovat?

„Tak jak se mám tedy chovat?!“ vykřikl do prázdna a neměl daleko k slzám. Ničemu nerozuměl. Svět se zdál temný a nehostinný a on nenacházel východisko ze své situace. „Chovej se vždy slušně a zdvořile, Loqare. Dělat si můžeš co chceš, ale vždy zdvořile a uctivě. Jen tak tvoji nepřátelé nepojmou podezření dřív, než bude pozdě.“ Říkala mu kdysi matka. Jenže copak mu tohle mohlo nějak pomoci? Nevěděl co má dělat, jak naložit s tím co ví, zda chtít vědět víc, nebo to radši nechat být.

Jenže když nic nebudu vědět, budu pořád jenom loutka… A to bylo přesně to, jak skončit nechtěl. Jenže jak zjistit víc? A o čem? A jak se chovat ke Clemensovi? Jak mluvit s někým kdo mu vidí až do žaludku?

Generálův ryzák zafrkal. Ve vedlejší ohradě zadupal černý hřebec. V dalším kotci hnědák pohodil hlavou…

Začínaly ho ty zvuky rozčilovat. Zvuky i pach zvířecího pyžma.

A mám toho právě tak dost! Vytáhl meč z pouzdra a vydal se černému hřebci. Ten pohodil hlavou, zařehtal, pokusil se couvnout a věda, že nemá kam, vzepjal se na zadní. Jen to Loqara zastavilo. Lekl se, až upadl na zadnici. Díval se vyděšeně do očí zvířete, které ještě před malým okamžikem chtěl poranit. Zvířete, které teď mělo navrch, protože jemu vypadl meč z ruky.

Hmátl po něm.

Hřebec dostoupl.

Chtěl ho zvednout k obraně, ale zabránila mu v tom noha, která přidržela ostří meče u země. Noha, která tam neměla být…

„PRrrrr! Tiše, prrrr…“ Přešlápl štolba a zachytil otěže, dříve, než mohl chlapce zadupat do země.

Loqar tam ležel, plavé vlasy mu spadaly do tváře a srdce bušilo jako při boji. Štolba se nad ním tyčil. Vysoký silný muž, do půl těla obnažený. Svaly v jeho tváři se napjaly, když se kůň utišil a on pohlédl, do vzpurné tváře dítěte u jeho nohou. Napřáhl dlaň. Nikdo přec nesmí ubližovat jeho koním!

To ne! Loqarův meč už byl volný, napřáhl ho.

„Vikomt Niman?“ Proťal tu chvíli dívčí hlas.

Chlapec i muž se ohlédli ke dveřím, kde stála mladá služebná…