Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Vždy druhý

      Vždy druhý - Kapitola 2

      Vždy druhý - Kapitola 2 Četla jsem ji po sobě několikrát. Pořád mi tam něco tak úplně nesedí, ale snad se mi podařilo alespoň trochu to vystihnout.

      PS: Děkuji Eillen za domluvu a Lomeril za kritiku :)

      Na Plese

       

      Cesta připadala Loqarovi dlouhá a nudná. Bodejď by ne. Z Dramonu do hlavního města Tristu se jelo několik dní. Poprvé přespávali ve svém Telmirském domě na Dračím náměstí, podruhé na hradě Donnelu u hraběte Kristonda, potřetí ve městě Oradom, v zájezdním hostinci a pak ještě jednou ve městě Erwan u jednoho z otcových známých. Roland Dauth, hrabě z Erwanu, a jeho žena Viktorie, je měli druhého rána totiž doprovázet až do Trelanského paláce, kde se měla slavnost konat.

      Slavnost… Už od počátku se mu tam nechtělo, ale čím blíže byli tomu dni, tím menší byl i jeho zájem. V Telmiru se ještě cítil docela dobře. Dům byl jejich a v čase, kdy tam nepobývali, se o něj staralo služebnictvo. Navštěvovali ho jen zřídka, ale v časech cestování a nejen v nich, byl velice účelný.

      Na Donnelu už to ale bylo o něčem jiném. Hrabě Lucretias Kristond byl zdvořilý starší muž, ale bylo znát, že žije převážně na venkově, jeho žena Sarah byla velmi málo vidět. Údajně se věnovala více než je běžné mateřským povinnostem, že se velmi upnula na jejich nedávno narozenou dceru. Ovšem sama Sarah, když už byla náhodou vidět, byla mlčenlivá, duchem nepřítomná a miminko ani jedinkrát neviděli. Další věc byla ta, že jejich nejstaršímu synovi - vikomtu Osvaldovi, bylo sedmadvacet let a přitom hraběnka nemohla být o příliš starší. Ono celkově měly zvláštní děti. Dvojčata Agátha a Ambra, kterým bylo jen o málo víc než Loqarovi trávily čas vlastně jen spolu a bylo nemožné vidět jednu bez druhé. Tak na vlas stejné lidi Loqar ještě nikdy neviděl. A malý Kruel, ho zase úplně vytočil, když po něm na dvoře hodil kuličku za bahna. Kdyby tehdy nestál opodál jeho otec, Loqarovi by činilo nesmírné potěšení tomu frackovi vymáchat ústa v koňských výkalech ve stájích. Naštěstí tam strávili jen dva dny zdvořilostní návštěvy, kterou tedy bohužel, musel nějak přetrpět. Mohl však být rád, že vůbec odjíždějí. Na Donnelu nemohl vůbec spát. V noci slýchal podivné zvuky a celkově mu atmosféra na hradě připadala děsivá.

      V Oradomu to potom bylo velmi rychlé. Neměl čas si město ani prohlédnout. Zastavili před hostincem, dobře se najedli, ubytovali a dalšího dne časně z rána vyráželi na další cestu.

      Zato u Dauthových se pak cítil velice stísněně. Pan Roland po něm vrhal kradmé pohledy a přísahal by, že s ním jeho otec mluví právě o něm a jeho trestu, když večer odcházel v doprovodu hraběnky Viktorie do pokojů pro hosty.

      Hned po snídani následujícího dne pokračovali jízdou v kočáře. Dauthovi jeli hned za nimi. Nezastavovali se celou cestu až do Trelanského paláce, kam dorazili v odpoledních hodinách, nedlouho před zahájením plesu. Po tak dlouhé jízdě Loqar uvítal možnost protáhnout nohy, i když ho vyhlídka samotného plesu příliš netěšila. Dělo se kolem něho příliš věcí, kterým nerozuměl a jelikož znal svého otce, tušil, že to je teprve začátek něčeho mnohem většího.

      Počkal, až vystoupí otec, pomůže matce z kočáru a teprve poté vystoupil on sám. Následoval oba rodiče k hlavnímu schodišti, kde na ně již čekal ustrojený majordomus se škrobeným výrazem zdvořilosti.

      „Vítejte, pane z Dramonu, Jeho Výsost Vás již očekává,“ uvítal je, jakmile mu otec předal pozvánku, kterou obdržel již před měsícem.

      „Děkuji,“ odvětil zdvořile Ludvík a společně následovali uvaděče do vstupní síně, zatímco další sluhové se jali odnést zavazadla do jejich pokojů. Jako jedni z mála šlechticů měli tu výsadu strávit noc na Trelanu a toho hodlal vévoda plně využít.

      Loqar si tiše povzdechl. Rozhlédl se po nádvoří plném květin, bílých věžiček a fontán, kde kolem dokola rostly Trelanské stromy, vysoké s mohutnými kmeny, jejichž koruna byla v tomto ročním období obsypána mnoha malými, růžovými kvítky. Oproti místům, která navštívil po cestě sem, byl tohle hotový ráj. Tedy, až na slavnost, kvůli níž tu byli.

      „…Ale samozřejmě, milosti, Jeho Výsost Vás ještě před zahájením plesu ráda přijme…“ vytrhl ho ze zamyšlení majordomův hlas, když posílal jeho rodiče s dalším sluhou, aby jim ukázal jejich komnaty. Odtrhl pohled od nádvoří, kam právě přijížděl další kočár a následoval své rodiče, zatímco se majordomus ujal pána a paní z Erwanu.

      Otec ho přejel přísným pohledem, ale neřekl nic, když se k nim opět připojil.

      Zachvěl se. Věděl, že i toto jeho malé zpoždění jistě nezůstane opomenuto a měl pravdu. Sotva se propletli chodbami paláce až do pokojů pro vážené hosty a dveře se za nimi zavřely, otec promluvil:

      „Cožpak jsem tě dost jasně neupozornil, synu, že zde nestrpím, žádné tvé výstřelky?“ Sejmul si ze zad plášť a pomohl taktéž matce, aby se odstrojila.

      „Jistě, otče, ale…“ Otec ho gestem zadržel.

      „Žádné ale, Loqare! ‚Ale‘, je pro slabochy.“ Poodešel, posadil se do nejpohodlnějšího křesla u vyhaslého krbu a sjel svého syna jasným nevlídným pohledem, až Loqar nasucho polkl. Neměl rád tyhle otcovi hry. Jako jediný syn ze tří dětí jim byl podrobován nejčastěji a vůbec se mu to nelíbilo. Jedinou útěchou mu bylo, že jeho dvě sestry, mladší Verena a starší Lestrie, budou mít ještě mnoho času, aby si vyzkoušeli jaké to je. Zvlášť Lestrie, jestli se bude vdávat. Spokojeně se ušklíbl. Nedokázal si představit nic, co by nesnesl, pokud měl na mysli tuto vyhlídku.

      Přikývl.

      „Dobrá… Teď jdi do svého pokoje, vybal si a připrav se na ples.“ Vévoda kývl hlavou ke dveřím, které propojovaly jejich pokoje, aby tak dal synovi najevo, že má odejít. Ten se však zdráhal.

      „Cožpak mi se zítra nevracíme, do Dramonu?“ zeptal se. Prostě to potřeboval vědět. Jakoby nestačilo, že na tom hradě jsme byli tak dlouho…

      Otec ho propaloval zlověstným pohledem, ale matka k němu přistoupila, položila mu ruce na ramena a ujala se slova: „To bude záležet na králi a jeho rozhodnutí, Loqare. Jdi si vybalit, ano?“ Znovu mlčky přikývl. Nejprve chtěl odseknout, že od toho s sebou mají sluhy, Rózu a Jeroda, ale nakonec spolkl jízlivou poznámku a odešel.

      „Inu, já teď musím na audienci ke králi, drahá, poradíš si zde beze mne, že?“ Zaslechl ještě otcova další slova, ale matčinu odpověď již přes klapnutí dveří neslyšel. Cítil jak v jeho žilách vře téměř nepříčetný hněv. Opřel se o dveře a aby alespoň trochu ulevil své zlobě, udeřil pěstí do zdi vedle dveřních trámů. Celé mu to připadalo jako zlý sen. Čekal ho ples té nejurozenější smetánky z celého království. Mělo zde být údajně mnoho hostů, mezi nimiž figurovala taková jména jako Petr Volan z Wildaranu a nebo třeba Sidus Clemens… Proč tu mám být? A proč s námi nejela i Lestrie? Je starší než já…! Jakou hru to se mnou otec hraje? Neříkal, že se zde dozvím víc o svém trestu? Pche… Ať už mě trestá za cokoliv za tu švadlenu to není. Ta ženská si stejně nic jinýho nezasloužila! Prej: „A kroť svůj, jazyk Loqare…“ Jo jasně. Trest, který si pro mě připravil to nevypadá na okamžitý nápad… Ušklíbl se.

      Odlepil se od dveří a mnouc si bolavé zápěstí usedl na širokou postel s nebesy. Poprvé se po svém pokoji řádně rozhlédl a zjistil, že tak jako postel a nebesa nad ním mají žlutou barvu, tak i celé vybavení pokoje je laděno do odstínů barvy slunce. Povzdechl si a padl do peřin na znak. To mi ještě scházelo. Nejspíš se to dozvím na poslední chvíli a nebudu s tím moct nic dělat. Jak asi myslel to, že nemám plýtvat silami pro hodiny mistra Roderika? Že údajně budu mít nového učitele šermu… Kdo to asi může být? Cožpak není mistr Roderik, největším mistrem v umění meče v celém Tristenolu? Otec se tehdy tolik chlubil Rolandovi z Erwanu, že je to právě on, kdo získal pro svého syna takového učitele a ne jeho bratr…  Nedávalo mu to smysl. Vstal a přešel k oknu aby vyhlédl na nádvoří halícího se do hávu šera v předzvěsti blížícího se plesu…

      Nevybaloval si. Nepřipadalo mu příliš praktické vybalovat pokud budou hned následujícího rána odjíždět a on by tak musel všechny věci opět složitě připravovat na cestu. Snad to byl i jakýsi vzdor vůči otci, který měl trochu ulevit vnitřnímu napětí čtrnáctiletého chlapce. Měl smíšené pocity, ale těmi hlavními bylo napětí a úzkost.

      Vykonal jedinou přípravu na ples. Opláchl si tělo i tvář vodou, znovu se oblékl, učesal a použil jednu z místních pánských voňavek. Ne, že by mu až tak záleželo na vzhledu a dobrém dojmu ale to poslední co potřeboval bylo, aby se ho otec zřekl pro jeho nedůstojné vzezření, protože ačkoliv ho občas z duše nenáviděl, neuměl si svůj život bez něho představit. Nedokázal by snést takovou hanbu…

      Kdosi zaklepal na dveře jeho pokoje a tak se otočil.

      „Dále,“ vyzval neznámého. Dveře se pomalu otevřely a Loqar zjistil, že vešel jakýsi místní sluha s úlisnou tváří a pomádou pomazanými černými vlasy.

      „Ples za okamžik začne, mladý pane, Váš otec a matka Vás očekávají v loveckém salónku…“ naznačil mu rukou, že má jít s ním a Loqar tak bez řečí učinil. A je to tady…, pomyslel si, ve tváři však nedal nic znát. Držel si svůj povýšený výraz až do příslušného salónku, kde na něj opravdu rodiče již čekali.

      Otec se postavil, prohlédl si ho uznalým pohledem a pak kývl hlavou na souhlas.

      „Tedy jdeme,“ řekl, nabídl matce ruku aby jí pomohl vstát z křesla, a pak i rámě aby se do něj mohla zavěsit. Společně vykročili za sluhou, který Loqara přivedl a nyní je dovedl až k tanečnímu sálu.

      Chlapci se v prvním okamžiku div nezatočila hlava. Uvnitř už bylo několik prvních hostů a další přicházeli ze vstupní síně po mramorovém schodišti se slonovinovým zábradlím s několika malými soškami draků. Majordomus znovu zkontroloval otcovu pozvánku a uvedl je dovnitř. Třikrát poklepal svou holí z černého, leštěného dřeva, ve tvaru kobry o zem a zvučným hlasem pronesl: „Vévoda Ludvík Niman z Dramonu se svou paní Lotrein a synem Loqarem!“ Jeho hlas se nesl zvučně klenbou nad sálem a mezi ostatními hosty to zašumělo, když vcházeli.

      Loqarovi se udělalo mdlo. Všichni se na ně dívali a on se ze všech sil snažil soustředit jen na rovnoměrný krok a vlastní dech, když spolu s rodiči kráčel směrem ke králi.

      „Hrabě Roland Dauth z Erwanu se svou paní Viktorií a dcerou Anastázií!“ ozvalo se za nimi po dalším trojím zaklepání.

      Polkl.

      Poprvé v životě stál tváří v tvář Tristenolskému králi. Jistě podoba s jeho otcem byla nepopiratelná, i když král byl o nějaký ten rok starší. Stejné modré oči i světlé vlasy. Jen v očích strýce Villafrana nebylo ani za mák tolik krutosti a chladu jako u jeho otce.

      Všichni se králi uklonili a ten jim mlčky pokynul, aby se usadili k jednou z volných stolů při kraji velké síně. Loqar byl za to rád. Když přijeli, byl rád, že se může postavit a využít k pohybu pro změnu také své nohy, nyní se však obával, že by mu mohly vypovědět službu.

      Jak tak sledoval vítací ceremoniál, probíhal u všech stejně. Bylo jedno jestli přijel rytíř Karel d’Este se svými dvěma syny a pážetem, nebo – vévoda Petr Volan se synem Joachimem. Popravdě právě tito dva muži jeho očekávání velice zklamali. Jeho otec o panu Volanovi často hovořil, ale vždy jen jako o nule a nechápal jak někdo jako on může být vévodou takového území, jakým byla Aldorma. Chlapec sám si ho ale představoval jako autoritativního muže, který už od pohledu musí vzbuzovat dojem silného protivníka, aby to vysvětlovalo proč je jeho otci takovým trnem v oku. Když ho však nyní spatřil, cítil hluboké zklamání.

      Petr Volan měl vlasy protkané šedinami a nebyl to nijak velký ani silný muž. Naopak. Měl už trochu bříško, vzadu na hlavě lysnu a celkově vypadal spíš jako mírumilovný beránek než nebezpečná šelma, která by musela jeho otce tolik popuzovat. Jeho syn byl sice vytáhlejší postavy, ne však zase o tolik a ani on nebudil dojem někoho nebezpečného.

      Srdce v hrudi mu pokleslo. Vévoda Volan a jeho syn se uklonili králi a posadili nedaleko jejich stolu. Odvrátil pohled a snad omylem zavadil o otcovu tvář, když právě cosi tiše sděloval panu Rolandovi. Anastázie Dauthová se na něj usmála, ale on se přinutil jen ke zdvořilému pokývnutí hlavou. Samotný fakt, že s nimi sdílejí jeden stůl ho téměř dováděl k šílenství. Přibylo několik dalších jmen a rodin, které se přišli králi uklonit. Všechny ani nestačil sledovat a pamatovat si. Bylo jich mnoho.

      „Generál královského vojska, Sidus Clemens!“ ozvalo se po trojím zaklepání ode dveří. Chlapec se mimoděk zachvěl a pohlédl tím směrem jako i mnoho jiných včetně jeho otce. Sidus Clemens asi třicetiletý muž. Vysoký, silný, vzpřímený a hrdý. Jeho delší na ramena spadající vlasy měly barvu špinavé blond a jeho zelené oči připomínaly dva smaragdy. Jak hrdě kráčel přes místnost s karmínovým pláštěm přes jedno rameno ve své slavnostní uniformě, pocítil k němu chlapec zvláštní obdiv a respekt, který kolem sebe šířil. Pomalu začínal chápat, proč ho jeho otec nemá rád.

      Generál se králi uklonil, ale o jejich stůl nezavadil jediným pohledem. Místo toho zamířil k rytíři d’Este s jeho dvěma syny a pážetem, kde se usadil a okázale přehodil nohu přes nohu.

      Loqar z něj nemohl spustit oči. Aniž by si to uvědomil, se ušklíbl. Dveře do sálu se zavřely a poslední hosté se uklonili králi, který vstal jakmile poslední hosté, starý hrabě Fojtl se svou ženou, zaujali své místo.

      Tak jako král vstali nyní i všichni přítomní. Loqar se neznatelně opozdil, neboť byl natolik přikován pohledem k panu Clemensovi, že do něj musela Anastázie pod stolem žďuchnout botou, aby ho upozornila na zdvořilou povinnost plynoucí ze situace.

      Lekl se, věnoval Anně jediný vděčný pohled a jeho tvář zakryla opět maska netečné pýchy. Přeci jen to poslední co nyní potřeboval bylo způsobit nějaký skandál, kterým by otce rozhněval. Za jiných okolností by však Anastázii nevěnoval ani ten jeden pohled. Ne, že by to nebylo pohledné děvče, ale Loqar neměl na dívky ani pomyšlení. Rozhodně ne teď…

      „Vážení přátelé, drazí hosté. Jsme nesmírně poctěni, že jste přijali naše pozvání v tak hojném počtu. Dovolte nám nyní zahájit každoroční výroční ples k oslavám založení Tristenolského království. Přejeme vám, i celé naší zemi, ještě mnoho šťastných let, stejně jakož i připojujeme přání, abychom se zde všichni za ten následující rok opět shledali.“ Pronesl král úvodní řeč a lidé v sále zatleskali. Loqar však stejně jako jeho otec tleskal pouze ze zdvořilosti, téměř neslyšně.

      Hosté se usadili a stát zůstal pouze král. Preceptor dal výzvu muzikantům na balkóně a ti začali hrát k tanci. Král nabídl ruku své ženě a královna povstala. Byla to vysoká hrdá žena s nádhernými, hustými, hnědými vlasy sepjatými ozdobnou jehlicí do pevného uzlu. Její šaty by jí mohla závidět nejedna přítomná dáma či panna. Dlouhé až na zem s krajkovou vlečkou v barvě ranních červánků s několika mašlemi zdobené lesklými kameny. Nadýchaná skládaná sukně, pevný korzet a krajkový závoj. Loqar však zůstal uchvácen jen okamžik, neboť v okamžiku kdy král s královnou započali zahajovací tanec, do něj žďuchl otec.

      Au, chtěl syknout, ale zastavil se právě v čas.

      „Vyzvi princeznu k tanci!“ přikázal mu. Až v té chvíli se Loqar obrátil k dívce sedící na zdobené židli vedle královnina místa. Byla velice podobná své matce, jen vlasy měla po svém otci, stejně plavé jaké měl i on sám. Mohlo jí být nějakých sedmnáct let, pokud mohl Loqar soudit a vypadalo to žese po ně i zvědavě dívá…

      Ne… Ne… S princeznou tancovat nebudu!, pomyslel si, ale otcův pohled ho ujistil o opaku. Pochopil. Tuto noc prožije opravdu jen jako loutka intrik a plánů svého otce. Pokud byl rozzlobený před plesem ve svém pokoji, nebylo to nic proti tomu jak se cítil nyní.

      „Jistě, otče,“ procedil skrze zuby, přikývl a s bezvýraznou tváří vstal od stolu. Byl nervózní, ale nesl se jako vznešený páv v královských zahradách. Cítil se značně mizerně o to více, že to nemohl dát na sobě znát. Připadalo mu, jako by každý jeho krok byl sledován všemi přítomnými a zněl mnohem hlasitěji než tomu ve skutečnosti bylo.

      Když konečně překlenul vzdálenost, která jej od princezny dělila, uklonil se, propalován pohledy všech, kteří na něj viděli. Nechápal to. Proč se po něm někteří hosté dívají tak pohoršeně…  Neměl však čas na takové úvahy. Musel jednat okamžitě.

      „Smím prosit o tanec, Výsosti?“, zeptal se zdvořile. Myšlenky mu vířily hlavou, ale na nic víc se nezmohl. Horkost se mu nahrnula do tváří a jemu nezbylo než doufat, že je od přírody dost bledý na to, aby to na něm nebylo příliš znát.

      Princ Viktor, hrdý, vysoký, dobře stavěný devatenáctiletý muž s hnědými vlasy až na ramena, stojící za princezninými zády, položil své sestře ruku na rameno aby ji zadržel při pokusu vstát. Princezna Valentýna se však na bratra jen otočila, usmála, cosi zašeptala a poklepala svou dlaní v rukavičkách na tu jeho.

      Vstala.

      „Ráda, milosti,“ odvětila, přijala rámě upjatého Loqara a poodešla s ním do víru vířících těl všech ostatních tančících párů, kteří se připojili k zahajovacímu tanci krále a královny. Jen úkosem zahlédl mladý vyzyvatel pohled vlastního otce, který snad byl chopen i zabíjet, což vůbec nechápal. Co je? Přeci chtěl abych vyzval princeznu k tanci, ne? Mimoděk se zachvěl. Bál se co přijde až tanec skončí, ale pro tuto chvíli byl rád, že se stalo alespoň něco, co jeho otci zkřížilo plány. Zřejmě neočekával, že mé vyzvání přijme, ale proč? A je to horší nebo lepší? Nevěděl. Přesto se cítil dobře. Tam někde uvnitř z něj opadla ta největší úzkost a on si připadal mnohem lehčeji.

      Přesto všechno jak tanec neměl rád, uměl tančit dobře. Koneckonců podle slov jeho mistra šermu se tanec od umění meče v takové míře neliší a v šermu Loqar opravdu vynikal… Přemýšlejíc proč ho otec požádal právě o to, aby tančil se svou sestřenkou, a proč se na něj všichni přihlížející tak pohořšeně dívali, vedl svou partnerku mistrně bez jediné chybičky, pohyby zkušeného tanečníka.

      K sobě, od sebe, otočit, vzít za ruku, dva kroky, od sebe, otočit, vzít za ruku, k sobě, od sebe…

      „Něco Vás trápí, bratránku?“ zeptala se ho jeho taneční partnerka z nenadání uprostřed pohybu. V první chvíli téměř ztratil hlavu a dopustil se ošklivého přešlapu, ale nakonec raději vynechal celou jednu dobu, než se mu znovu podařilo lapit melodii do spáru naučených pohybů. Vůbec nebyl připraven na rozhovor s princeznou v průběhu tance. Bral to jen jako svou povinnosti nic víc…

      „Ne, Vaše Výsosti,“ vypravil ze sebe zamyšleně a zdrženlivě. Počkal až se princezna otočí dokola, aby ji znovu vzal za ruku.

      „Ale jděte, Loqare,“ usmála se. „Je to na Vás vidět. Popravdě, překvapilo mne, že jste měl tu odvahu vyzvat mne k tanci a necouvl jste, když jsem se rozhodla Vaši výzvu přijmout,“ pronesla ledabyle. „Byl jste překvapen?“ Ta otázka ho zaskočila. Tedy pokud ho ještě něco mohlo zaskočit více než už se stalo.

      „Bylo by tuze nezdvořilé, Výsosti, kdybych vzal svou nabídku zpět.“ Odvětil co nejslušněji dokázal. Její slova mu však uvízla v paměti a on stále nemohl přijít na to, co za tím vším je.

      „To jistě,“ poznamenala jako by nic.

      „Proč bych měl být překvapen, Výsosti?“ popustil uzdu své zvědavosti. Nejprve si ho jen změřila zkoumavým pohledem. Vzdálila se na krok od něj a teprve když je hudba svedla opět dohromady, odpověděla:

      „Což jste stejně jako všichni zde, neočekával, že budete odmítnut?“ Zdálo se, že teď je spíše překvapená ona. Loqar však stále nechápal co se kolem něj děje. Otázka proč už pálila v mysli téměř nesnesitelně.

      „A měl bych, sestřenko?“ dovolil si příbuzenské oslovení. Kdesi uvnitř cítil, že nyní je ve výhodě, ačkoliv všechno co chtěl vědět, znala jen a pouze jeho partnerka.

      Neodpověděla. Hudba skončila a jeden druhému se uklonili.

      „Děkuji za tanec,“ usmála se na něj.

      „Má paní,“ řekl jen v úkloně a posečkal než se od něj odvrátí, aby se mohl vrátit na své místo.

      Zvláštní… Přesto všechno co mu unikalo a čemu nerozuměl, mu činilo dobře, když dokázal překvapit princeznu, která si evidentně do té chvíle myslela, že překazila nějaký jeho plán. Cítil se dobře i přes všechny ty pohledy, kterými ho lidé kolem nyní častovali. A možná právě díky těm pohledům, protože nikdo z nich skutečně nečekal, že s ním Valentýna půjde tančit. Otcův výraz mluvil za vše. Alespoň pro tuto chvíli nebyl loutkou ale pánem celé situace a to mu více než vyhovovalo. Ačkoliv jak si uvědomil vzápětí, vůbec netušil jak si s tím počít. Tohle nebylo jako na jejich panstvích, v rodinném sídle. Nemohl si dělat co chtěl, když měl navrch.

      Odolal všem těm pohledům a posadil se zpět na své místo. Otec ho pozoroval svým nečitelným pohledem a jemu na čele vyvstal studený pot. Přesto se dokázal spokojeně pousmát. Ludvík Niman se zvedl, vyzval k tanci svou ženu a odešli na parket k druhému tanci. Stejně tak povstali i pán a paní Dauthovi a dokonce i pro Anastázii si přišel jakýsi mladý šlechtic, kterého Loqar neznal. Zůstal u stolu sám, ale nevadilo mu to. Naopak. Jen se ještě ohlédl na princeznu. Snažil se působit sebejistě, ale vlastně ničemu nerozuměl…

      Sledovala ho. Když se jejich oči setkaly, pousmála se a kývla hlavou. Než však stačil její gesto jakkoliv opětovat, sklonil se k ní její bratr a něco jí pošeptal.

      Princ Viktor po něm vzápětí vrhl jeden varovný pohled, který mluvil za všechna slova. Král a královna kteří se právě usadili si také cosi šeptem přisadili a nebylo pochyb že středem jejich rozhovoru je právě on. Dalo by se to považovat za úspěch. Strávil na tristenolském dvoře teprve pár  chvil a už si o něm povídá královská rodina. Na druhé straně nemohl očekávat, že je to v nějakém příznivém duchu.

      Náhle se princ Viktor od krále odvrátil a po několika dlouhých krocích došel vyzvat k tanci jakousi obzvlášť ošklivou baronesu v krvavě rudých šatech, které zde zářili více než křišťálové lustry u stropu.

      Z nějakého důvodu se stále díval tímtéž směrem. Valentýna už mu však nevěnovala jediný pohled a on se přistihl že ho to mrzí. Dokonce si pohrával s myšlenkou znovu ji vyzvat k tanci, ale toho se již neodvážil. Připadalo mu, že z role, kterou pro něj jeho otec pro dnešek připravil se vytančil vcelku snadno, a nebylo by rozumné příliš pokoušet jeho i strýcovu trpělivost. I tak se dalo tušit, že to nejtěžší ho teprve čeká…


      Vydáno: 27.8.2016 9:37 | 
      Přečteno: 165x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich