Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Vždy druhý

      Vždy druhý - Kapitola 7

      Vždy druhý - Kapitola 7 Tuto kapitolu už mám napsanou nějaký čas, ale do teď procházela drobnými opravami a protože tahle povídka má spíše status občasníku (tedy tu a tanm sem z ní něco vložím) tak si nemyslím ani že by to bylo nějak zvlášť na škodu. Teď si myslím že lépe už to neudělám, tak to sem dávám.

      Hezké čtení ...

      Loqar byl vyzván aby se v jednu hodinu dostavil do kasáren, což také učiní. Ostatně nemá příliš na výběr. Jaká ale bude jeho první konfronatace s Clemensem?

       V kasárnách

       

      Přesně v jednu hodinu dorazil do kasáren jak mu bylo uloženo. Čas příchodu si pečlivě vyměřil. Byl učen dochvilnosti. Doma za pozdní příchody dostával uložené tresty, od otce. Teď mu to přišlo vhod. Správné načasování zaměstnávalo jeho mysl, musel se soustředit, aby nepřišel pozdě ani brzy. Tím, že přijde přesně, nemohl nic pokazit. Alespoň o tom byl přesvědčen.

      Sidus Clemens stál uprostřed nádvoří s rukama založenýma za zády a zřejmě ho netrpělivě vyhlížel. Rozhodně ale jeho netrpělivost nepramenila z obav, jestli se jeho novému panoši něco nestalo. Stál tam jako socha vytesaná z mramoru a v jeho tváři se nepohnul jediný sval. Díval se k bráně, ale vojáky procházející kolem na cvičiště, nebo z něj, přehlížel. U jeho nohou ležel vak a přes něj byly položené dva cvičné meče v obyčejných kožených pouzdrech, jako by vybízely každého, kdo projde kolem, aby se jich ujal a dovolil jim změřit navzájem pevnost ocele z níž byly ukuty.

      Právě když sluneční hodiny, umístěné hned za generálovými zády, ukázaly jednu hodinu, Loqar prošel hlavní branou.

      Pro tuto příležitost si oblékl ty nejobyčejnější kalhoty, jaké si sebou vezl, černé, z pratuří kůže, s vázáním po vnějších stranách nohavic, a bílou halenu bez krajek a límce, s širokými rukávy, které se zužovaly až těsně u zápěstí. Jeho delší světlé vlasy spínala zlatá čelenka se čtyřmi zasazenými opály aby mu nevlály do obličeje a pas zdobil široký opasek se zdobenou pochvou krátkého meče.

      Kráčel nádvořím rovnoměrným, hrdým krokem, jako nějaký pyšný páv. Na tváři si držel bezvýraznou masku, ale jeho oči zrcadlily bázeň a nechtěnou úctu a respekt. Věděl, že nyní musí sloužit panu Clemensovi. Otec žádal krále jeho i svým jménem a Loqar moc dobře věděl, že odmítnout, nebo vzepřít se, by mu jen uškodilo. Proto přišel. Na druhé straně byl pořád synem vévody a nechtěl aby na to někdo, třeba jen náhodou, zapomněl.

      Přišel až těsně před generála, který vrhal stín stejně jako hodiny za ním a pohlédl mu do očí, tak povýšeně a vzpurně jak jen dokázal. Sidu Clemensovi zacukal levý koutek úst. Byl to úšklebek hodný mistra kameníka, protože jen skutečný mistr by jej dokázal zachytit se vším jeho pohrdáním, které k tomu chlapci a jeho otci cítil.

      „Pane generále,“ pokynul Loqar hlavou na pozdrav, ale jen tak slabě aby to bylo postřehnutelné, „přišel jsem jak jste žádal.“ Stále s ním jednal z titulu své rodiny a postavení. To bylo něco v čem nehodlal ustoupit.

      „Mladý pane,“ opětoval pozdrav Clemens jako by tuto jeho hru přijal. Loqarovi se mimoděk zježily vlasy na zátylku a ucítil po celém těle husí kůži a knedlík v krku, přesto že všude panovalo možná až moc velké teplo. Dva muži. Dvě masky ve tvářích a dva hlasy prosté emocí. Generál si chlapce měřil kritickým okem a začal ho obcházet. Loqarovi to připadalo jako zlý sen. Byl odhodlaný vytrvat až do konce, ale cítil se nesvůj. Připadal si nejistý přesně jako ve chvílích, kdy mu otec něco vytýkal. Generál ho obešel jednou. Podruhé… Na potřetí ho strčil do zad tak nečekaně, že si musel přešlápnout aby udržel rovnováhu. Ohlédl se s pichlavým nenávistným pohledem. Sidus tam stál a tvářil se zamyšleně. Bez jediného slova pak předstoupil před chlapce, sehnul se a podal mu jeden ze dvou jeden a půl ručních, cvičných mečů.

      Nechápal to. V mysli zvažoval co to má znamenat. Jestli mu ten meč jenom dává potěžkat, nebo co že s ním má dělat. Na tu nejhorší a přitom nejpravděpodobnější možnost však raději ani nepomyslel. Souboj. Převzal meč tak chladně jak dokázal a než se stačil podívat, generál tasil ten druhý.

      „Tas meč! Chci si tě vyzkoušet.“ přikázal mu.

      Nebyl zvyklý, že mu někdo rozkazuje. Krom otce mu nikdy nikdo takhle nerozkazoval a jemu se to nelíbilo. V prvé chvíli zaváhal. Bylo přeci jasné, že nemá šanci na vítězství, tak co se tedy od něj vlastně chce? „Nejen arogantní fracek, ale ještě k tomu zbabělec, ano…?!“

      Odepjal si opasek s krátkým mečem aby mu nebránil v pohybu a vytáhl cvičnou zbraň. Měl rád dlouhé meče, ale byl zvyklý na lehčí čepel. Krátká zaoblená příčka mu také zcela nevyhovovala, ale pro teď to měla být jeho zbraň a s tím nemohl nic udělat. Zadíval se do smaragdových očích svého protivníka a postavil se do střehu. Cítil jak se mu třesou kolena, má napjaté snad všechny svaly v těle, sucho v krku a srdce mu svírají podivné okovy. Přesto však neustoupil ani neuhnul pohledem. S mečem v ruce mu připadalo, že může všechno. Učili ho, že při souboji musí svému soupeři hledět do očí aby tak byl schopen odhadovat jeho příští kroky. Ostatně Sidus Clemens činil totéž. Loqara napadlo zda i muž před ním pociťoval někdy takovou nejistotu jako teď on sám. Vůbec se mu nechtělo šermovat před tolika vojáky jejichž pohledy cítil kolem sebe v nastalém tichu, jak veškerý ruch na nádvoří v kasárnách ustal.

      Polkl.

      „Tedy, co bude? Bojí se snad Jeho milost, že dostane výprask?“ zeptal se Clemens nevzrušeným, tichým hlasem. Loqar se zatvrdil. Už nevnímal pohledy okolostojících mužů. Byl jen on a jeho protivník. Muž, kterého nenáviděl za to, že mu byl přidělen, jako jeho pán a přesto ho obdivoval pro všechno co dokázal a jak mluvil s jeho otcem. Strach se změnil v čirý proud adrenalinu a místo nepřítele mu byl spojencem v tomto nerovném boji.

      Zaútočil.

      Ze svého střehu učinil hbitý překrok a bodl. Základní kroky zvládal dobře s naprostou přesností, ale zbraň, jíž třímal v ruce, mu zcela nevyhovovala a bylo to na jeho výpadu znát. Sidus Clemens byl možná v první chvíli zaskočen typem útoku, který chlapec zvolil, ale rozhodně nic nepodcenil a jediným máchnutím meče odrazil ostří jež mu hrozilo proklát břicho. Než se chlapec vrátil do postoje už měl čepel generálova meče pod krkem. Sidu Clemensovi stačilo jen mírně zakroutit čepelí, chytit jeho ruce a přiložit ostří.

      „Ale, ale. Očekával jsem, že Vás mistr Roderik naučil, že bodné výpady jsou nebezpečné, pokud zcela neovládáte svou zbraň a nejste si jist že Váš výpad bude tím, který boj zakončí, mladý pane.“ Ušklíbl se, pustil ho a začal obcházet. V chlapci to vřelo. Lehkost s jakou ho generál teď mohl snadno zabít, kdyby jejich zbraně byly ostré, tón hlasu jakým s ním mluvil a výsměšný pohled jeho očí, ho rozpalovaly do ruda.

      Ukročil do strany v odpověď na Clemensovo ležérní obcházení aby si stále hleděli do očí a zaútočil na jeho levý bok aniž by se namáhal s odpovědí.

      Dva meče se střetly až se mezi kovy zajiskřilo. Tentokrát ale chlapec nepolevil a nestáhl se zpět do základního střehu, nýbrž protáhl sek a kontroval na jeho druhý bok. Bez přetočení čepele byl zpětný sek rychlejší, ale už do něj vzhledem k postavení rukou, nemohl dát plnou sílu.

      Clemens sice přesně tohle nečekal, i tak byl ale dost pohotový aby do chlapcovi rány vrazil svůj meč. Loqar viděl, že se jeho protivník jen brání, přitom kdyby chtěl mohl klidně přejít do protiútoku.

      Jenže tak generál neučinil. Zatímco Loqar pokračoval v rychlém sledu, tentokrát sekem ze spodu do oblasti třísel, dal si dohromady, že pokud chce Clemense alespoň zasáhnout a dokázat mu tak, že není jen nějaký poskok, musí vsadit na hbitost, protože v síle se mu rovnat nemohl a musí to dokázat rychle, protože jinak se velmi brzy unaví. S těžším mečem než byl zvyklý, bylo jasné, že se unaví nejen dříve než jeho protivník, ale i dříve než byl sám zvyklý.

      Generál chlapcův úder zastavil proti sekem. Nebývalo to moc zvykem, většinou stačilo jen nastavit čepel, jenže tyto cvičné meče jejichž příčka, byla tak úzká a oblá, že by ránu nezastavila k tomu nebyly příliš vhodné. Mimoto jeho ruce nebyly v ideálním postavení aby to stihl. A to ani kdyby ukročil. Loqarova rychlost byla skutečně překvapivá. Jeho volba útoků, sice riskantní, na druhou stranu odvážná, rychlá a přesná. Tedy celkem vzhledem k nevhodnosti zbraně, jíž třímal. Clemens na rozdíl od svého mladého protivníka spěchat nemusel. Byl zocelený mnoha bitvami, kde se bojovalo i mnoho dlouhých minut a třeba i hodin, takže se nemusel bát, že by byl příliš brzy unavený.

      Loqar nezaváhal, když generál vykryl jeho útok a okamžitě přešel do dalšího. Levý bok, pravý bok, levé rameno, pravé rameno… Pot se mu řinul z čela. Začínal být unavený. Mastné vlasy se mu lepily na tvář, propocená košile překážela a každý další nepovedený sek ho rozčiloval a unavoval ještě více. Neviděl už jestli má generál tytéž obtíže. Připadalo mu, že vyzkoušel snad všechno a žádný výsledek to nepřineslo.

      Na okamžik zaváhal, protože nemohl popadnout dech a tentokrát mu jeho protivník začal útoky oplácet. Šlo to ráz na ráz. Levý bok, noha, rameno, pravý bok, hlava…

      Nestihl obraný postoj a musel do otočky aby se vyhnul letící čepeli, která sice minula jeho hlavu, ale zato zasáhla shora odkrytý bok a záda, až povolil šev jeho košile a jelikož se jednalo pouze o tupé meče, chlapec utržil bolestivou pohmožděninu. Ani jeden ze soupeřů totiž neměl zbroj.

      Sykl bolestí a stáhl se do počátečního postoje. Jednoho z pěti, kterým byl učen. Rána na ho bolela. Byl unavený a zpocený. Dech měl těžký a v ústech sucho.

      „Není už Vaše milost unavena?“ zeptal se ho generál stejně jako s ním doposud jednal. Loqar za těmi slovy cítil výsměch a nebylo divu. Přesto, že mu každý nádech a výdech činil veliké problémy, zaútočil. Krev se v něm vařila nebetyčným vztekem. Všechnu svou nahromaděnou zlost za včerejší večer a dnešní ráno vložil do dalších útoků.

      Tentokrát se pokusil vést čepel svého meče shora na jeho hlavu. Byl to dost nebezpečný sek, vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o cvičný boj… Generál jej však bezchybně vykryl. Odrazil čepel jeho meče takovou silou až Loqarův doposud pevný a bezchybný postoj pozbyl rovnováhy. Sehnul se a udělal dobře. Čepel Clemensova meče jej minula pouze o kousíček. Bleskově se napřímil a tentokrát bez kroku se pokusil trefit jeho levé rameno, kterým byl k němu nejblíže. Jenže periferní vidění jeho soupeře bylo bezchybné a tak, když zahlédl jeho snahu, prudce otočil celým tělem. Meče znovu zacinkaly jeden o druhý a než se stihl Loqar vzpamatovat a vrátit do postoje, Clemens pustil meč jednou rukou a srazil chlapce na zem do písčité hlíny, načež mu přiložil ostří ke krku. Již podruhé…

      Loqar dýchal přerývaně a ztěžka. Jak se tak nad ním generál tyčil v záři odpoledního slunce a chladné ostří ho drželo v této nedůstojné pozici, uvědomil si, že prohrál. Věděl, že vyhrát nemůže už před začátkem boje, ale nemyslel si, že dopadne až takhle špatně. Ačkoliv… Krůpěje potu na protivníkově tváři jasně vypovídaly o tom, že pro generála nebyl úplně nejlehčím soupeřem…

      Radost z toho se v něm však ještě ani nestihla řádně usadit, když na něj Clemens promluvil: „Počínaje dnešním dnem,“ rozezněl se jeho tichý nesmlouvavý hlas, „jste se stal mým panošem a já Vašim pánem. Máte dvě možnosti. Ctít pravidla tohoto závazku, nebo odejít a odmítnout jej. Následky obou voleb ponesete sám. Odmítnete-li. Ukážete dvoru, že jste skutečně jen namyšlený fracek, který nemá budoucnost. A pokud přijmete, ztratíte na dobu sedmi let, rodinný titul i privilegia z něj pramenící. Budete můj stín, sluha, přítel, vlajkonoš, vše co bude zapotřebí. Budete spát kde Vám řeknu, jíst co Vám řeknu, poslouchat a učit se. Když vše půjde dobře, vysloužíte si rytířské ostruhy a volnost. Budete moct začít žít nový život, pokud o něj stojíte. Pokud ne,“ odmlčel se, „to vědí jen draci…“ Mluvil tiše. Nebylo potřeba aby všichni vojáci, kteří se pozvolna opět vraceli ke svým původním činnostem slyšeli co si ti dva říkají.

      „Tak tedy? Jak se Vaše milost rozhodne?“

      Loqar pochopil, že jejich souboj skončil. Vnímal každý záchvěv jeho hlasu a slova se mu zarývala hluboko do mysli. Clemens s ním jednal přímo a upřímně. Věděl to, protože tak jednal s každým a byl tím pověstný. Řekl mu vlastně jen to co už sám věděl... A právě to se mu příčilo. Rád by odmítl. Nechtěl nikomu sloužit. Byl přeci z královského rodu. Neměl něco takového zapotřebí. Představa, že by měl spát v pokojích se sluhy, nebo něco takového, ho přiváděla na hranici únosného vzteku. Měl sto chutí se znovu ohnat mečem, ale věděl, že takový souboj by neměl smysl. Skutečně existovaly jen dvě možnosti. Přijmout, nebo odmítnout.

       „Tedy Vás, pan Clemens přijal?“ zeptala se.

      „Ano…“

      „Dějí se zdá se velké věci, bratránku. O to cennější může takové přátelství být. Mějte se na pozoru,“ Uvědomil si, že teď už opravdu nemůže odmítnout a zlobil se proto na celý svět. Na otce, krále, Clemense, pana Dautha, zkrátka na všechny díky nimž se ocitl v této bezvýchodné situaci. Alespoň pro teď bezvýchodné.

      „Přijímám.“ Pokusil se o vyrovnaný, chladný tón, ale hlas mu selhal a zachvěl se zlobou a potlačovanou bezmocí. Generál přikývl. Zaoblenou špicí cvičného meče sňal chlapci zlatou čelenku z hlavy, a ta dopadla do prachu a uvolnila tak Logarovi plavé vlasy z jejího zajetí. Chlapec se na svého pána zadíval ještě nenávistněji než předtím. Už chápal proč jeho otec generála nenávidí a v této nenávisti jako by se ke svému otci přiblížil, protože je pojednou spojovala. Sidus zasunul meč do pochvy, odložil jej a čelenku si vzal. Loqar stále nevěděl zda smí vstát. Bok a záda ho bolela a byl unavený, až se mu chvěly ruce. Vojáci kolem už si šli dávno po svém ale on se na Clemense stále díval ze země nejistým a zlostným pohledem šelmy lapené v pasti.

      Sidus se po něm ohlédl a jemu připadalo, že se na něj dívá snad celou minutu, i když ve skutečnosti to zdaleka tak dlouho nebylo.

      „Nelež tu jak poleno, schovej meč a odnes to do zbrojnice.“ Ukázal mu na druhý meč, který odložil a ze země zvedl vak, který mu předtím ležel u nohou. „Pak přijď do stájí, dostaneš další práci.“ Měl se k odchodu. Loqar se cítil ponížený a zrazený. Zrazený vlastním otcem, ponížený Clemensem. Sám nedokázal říct co z toho je horší. Cítil, že nemá daleko k pláči. Za poslední čas se mu svět otočil snad třikrát kolem dokola a on s tím nemohl vůbec nic dělat. Polkl knedlík hořkosti, zasunul meč do pouzdra a postavil se. Už-už chtěl odejít směrem, kterým mu jeho pán ukázal, když se generál ohlédl a ještě na něj zavolal: „Loqare.“

      Chlapec se otočil.

      „Bojovals dobře.“ Pochválil ho ještě. Nebyl by dobrý generál, kdyby neuměl ocenit schopnosti a dovednosti, stejně jako statečnost svých mužů. Jenže to teď pro Loqara neznamenalo vůbec nic. Sledoval jak generál odchází a přál si aby zemřel. Přál si být strůjcem jeho smrti za tu hanbu jíž byl vystaven. Jeho srdce volalo po pomstě a přece věděl, že jí není schopen. Ani sám nevěděl jak by mohl. Jeho rozčilení ho spalovalo.

      Šel rychle. Zastavil se až ve zbrojnici, kde provrtal vojáka zlostným pohledem, naštvaně položil meče na dubový ponk, tak silně jak byl schopen, otočil se na podpatku a s bradou a nosem nahoru, opět odkráčel a zamířil tentokrát do stájí, kde na něj již Clemens čekal. Loqar ho našel u hnědého plnokrevníka, kterého něžně až láskyplně hladil po čenichu. Byl to pěkný a dobrý kůň. Nijak rychlý, ale evidentně silný a schopný nést těžkého jezdce i dlouhou cestu. Loqar měl koně vlastně rád, i když si ani tím nebyl zrovna jist. Vlastně nevěděl o ničem, co by měl vyloženě rád… Bylo několik věcí, které mu dělaly dobře, ale že by byl šťastný? To zase ne. Jelikož ovšem štěstí nikdy nepoznal, nevěděl, že by mu mohlo chybět.

      „Budeš si muset dát ostříhat vlasy,“ dolehl k němu hlas jeho “rytíře“. Sidus Clemens nyní mluvil hlasem bez zabarvení, jako by zkoumal jeho reakci. Jen úkosem se po něm ohlédl.

      „Ano, pane,“ procedil skrze zuby. Ani se nesnažil krotit své přemáhání s nímž promluvil.

      „Pojď sem,“ zavolal si ho a tak šel. Sice neochotně, ale šel. Sidus jej chytil za ruku.

      „Nenávidíš mě?“ zeptal se ho přímo. Loqar byl překvapený. Tohle od generála opravdu nečekal. Horečně přemýšlel co by měl odpovědět. Přeci nemohl říct pravdu, ne?

      „Ne, pane…“

      Pustil ho. Ne, že by ho snad držel příliš pevně aby to mladého panoše muselo bolet, ale i tak byl onen stisk nepříjemný.

      „Dohodneme se, že si budeme říkat, pravdu, ano? Tady nejsi diplomat ani panák ode dvora…“ Podal mu kartáč. „Tak ještě jednou, nenávidíš mě?“

      Loqarovi se nechtělo odpovídat po pravdě, cítil se uražen přízviskem “panák“, ale na druhé straně, on si to přeci přál ne? Stejně to tušil tak co mohlo ono ujištění změnit?

      „Ano,“ vypravil ze sebe neochotně a pohlédl na kartáč v rukou. Co? To mám jako hřebelcovat koně? Já? Jsem snad nějakej štolba?! Pohlédl zpět na Clemense a ta otázka se mu zrcadlila v očích. Čekal hodně, ale když si generál povzdechl a přes tvář mu přelétl stín, připadal si… Zvláštně. Neuměl to popsat.

      „Tohle přesně jsem nechtěl…“ vydechl jeho pán a vykročil ze stájí. „až vyhřebelcuješ koně, obstarej mu krmení, naolejuj sedlo a pak přijď. Překontroluji tvou práci.“ Věnoval mu ještě poslední pohled a pak už jej zanechal ve stájích samotného.


      Vydáno: 27.8.2016 15:05 | 
      Přečteno: 132x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich