Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Z notového sešitu

      Vánoční dárek

      Motto: Ani to, že nepatříš do mého světa, mě neodradí od toho, aby tě má duše našla a mohli jsme být spolu. Pravá láska umí zbořit všechny překážky, co jí stojí v cestě.

      Vánoční příběh pro všechny čtenáře.

      Nadešel asi poslední den,
      podívej celá planeta blázní
      a já neuroním ani slzu pro ni,
      jenom zamknu dům.

       

      Uplynulo osm dlouhých let, kdy jsem měla pocit že se mi boří celý svět. Kdy jsem se musela naučit, jak znovu žít. Nebylo to lehké, začít znovu, ale krůček po krůčku se to dařilo. V té době jsem v myšlenkách utíkala do Aldormy, kde jsem mohla volně žít a nemusela řešit spoustu starostí. Damiánova slova o lásce jsem měla uložené hluboko v hlavě i srdci, takže když jsem je po návratu do našeho světa uslyšela z úst mladého muže, zpozorněla jsem. Asi na mě musel být komický pohled, protože deja-vu mi doslova podlomilo nohy. Takže jsem klečela u jeho nohou, neschopna slova, a přemýšlela, co dělat dál. Není náhoda jako náhoda a nemusím to být jen já, kdo má schopnosti jít do jiného světa. Ačkoliv technické provedení mi jasné nebylo, cítila jsem, že v tom má Frundor prsty. A tak se k mému stavu přidaly slzy, protože se mi vybavily všechny potlačované vzpomínky. Takže mě mladý muž začal utěšovat. 

       

      Tohle se stalo před sedmi lety, a z toho muže se stal můj manžel a otec mých dětí. A teď se blíží Vánoce, svátek, který v Aldormě zavedla Lenka. Jediný svátek, který máme společný. Neměla jsem žádné přání, neboť materiální dárky mě nechávaly chladnou a díky malému miminku, tříleté dcerce a milujícímu manželovi jsem měla vše, co jsem si mohla přát. Jen mi bylo moc líto, že nemám čas na psaní. Aldorma totiž znovu ožila ve svých příbězích a stejně tak jako tenkrát mě vtáhla do svých sítí. Měla jsem ty postavy ráda, jako by to byli mí přátelé. Uvažovala jsem, co asi dělá Michael a Lucie, po níž dostala jméno má dcera, a jejich děti, Leona a Creagan s malou Abigail a Trivet s Margaritou, Valerii i malým Tormodem. A hlavně co dělá Damián. Čas u nich běžel jinak než u nás, takže mých osm let tady nemuselo být osm let u nich. Ale při představě, že jsou o tolik let starší a dospělejší, jsem si povzdychla. Přitulila jsem se ke svým spícím dětem a s vděčnosti osudu jsem se rozhodla jít spát, než řešit neřešitelné. 

       

      Druhý den bylo hezky a tak jsem se rozhodla jít do lesa na procházku. Muž byl v práci a já si potřebovala vyčistit hlavu, ačkoliv to je s dětma prakticky nemožné. Cestou se snesla mlha, takže jsem pevně sevřela kočár a hlavně dcerčinu ruku. Bála jsem se, aby mi neutekla a tak jsem se otočila směrem k domovu. Nebyla jsem daleko, minizoo se nacházelo jen pět minut chůze od bytu. Najednou se mlha pomalu rozestoupila a já zjistila, že jsem někde úplně jinde. V první chvíli jsem se lekla a hystericky zjišťovala, že na konci jedné ruky je má dcera a že v kočárku stále spinká můj malý syn. Protože teď už jsem si dokázala představit, jakou bolest musí zažívat ženy, které přijdou o dítě. Naštěstí obě děti byly v pořádku a se mnou. Frundore, to je tvoje práce? Zahřměla jsem potichu ve svoji hlavě. Nechtěla jsem nahlas řešit, co se to děje. Malá ruka v mé dlani se začala kroutit a já se musela soustředit na Lucku. Malý lehce zakňoural ze spaní a já doufala, že bude ještě chvíli spát než zjistím, co se to děje. Ačkoliv jsem to okolo sebe nepoznávala, byla jsem si jistá, že jsem v Aldormě. 

       

      To mi vzápětí potvrdil Frundorův hlas v mé hlavě. Ano maličká, jsi v Aldormě. Nevím, proč mají draci ve zvyku nás oslovovat maličká, možná to je nějaký jejich zvyk, ale rozpálilo mé to doběla. Mám teď svých starosti dost a rozhodně nepotřebuju zachraňovat cizí svět navíc s dvěma dětma na krku. Teda nevím, zda bych se tu cítila bez nich lépe, no asi určitě ne, malý Tomášek je kojenec, který matku potřebuje nonstop, takže bych se nejspíš zbláznila starostmi o něho. A ač mám Aldormu ráda, tak mi její osud byl teď ukradený. Proto mě Frundorova odpověď překvapila. Tahle návštěva je dárek pro tebe. A vlastně i pro Lenku a Barboru, které tady nemůžou. My draci máme tuhle možnost velmi omezeně, ale tím že o nás píšete, naše schopnosti sílí. Vaše příběhy jsou pro nás velmi důležité a já vám chci poděkovat, že stále žijeme ve vašich hlavách i srdcích. 

       

      Lucce se podařilo vyprostit se z mé ruky a já jsem instinktivně začala řešit, kde mi chce mizet. Všimla jsem si, že jsem na dohled Wildaranu a doufala jsem, že tahle cesta se bude Lucce líbit víc než ta na druhou stranu. V cizím světě jsem se s ní opravdu nechtěla prát. Naštěstí mi nejspíš Frudor vyměnil i dceru a ta se držela nadosah. Možná to bylo jen cizím prostředím, ale byla jsem za to ráda. A kolik času uplynulo tady? Zkusila jsem se zeptat ještě Frundora. Deset let, ozvalo se slabě jako vánek. 

       

      Deset let. Přemýšlela jsem v paměti, co významného se v té době stalo, ale nic se mi nevybavilo. Věděla jsem, že všichni ti, které jsem poznala, a pak i opustila, by měli být naživu. A místo malých kojenců by měly být děti na prahu puberty. Abigail, Patrick a Lenka. Deset let, které prožili a já o nich nevěděla nic. Žádná povídka nepopisovala jejich život.

       

      Lucka se zastavila. Podívala jsem se proč. Proti mně šla postava. A já už zdálky poznala podle způsobu držení těla a chůze, kdo to je. Zachvátila mě panika a přemýšlela jsem, co a jak říct. Ze všech možných lidí potkám jako prvního jeho – Damiána.

       

      A pak se Lucka rozběhla s výkřikem: „Tati, tati.“

       

       Ano, měli stejnou postavu, stejný styl i humor, ale byli jiní. Takhle na dálku ten rozdíl nebyl vidět. Bylo vidět, že ho to zvolání zarazilo. A když zjistil, že jsem to já, strnul.

       

      „To jsi ty, Martino?“

      „Ano, jsem.“

      „Co tady děláš, vždyť je to deset let, co jsi zmizela. Hledal jsem tě všude, ale i když jsem s Michaelem procestoval celou Aldormu a byl jsem i v Tristenolu, nikde o tobě neslyšeli.“

       

      „Říkala jsem ti, že už mě nikdy neuvidíš, ale jak teď vidím, tak jsem se spletla. Cesty osudu jsou občas nevyzpytatelné.“

       

      „To je tvá dcera?“ zeptal se na Lucku, která se držela jeho nohou. Zjevně ji nevadilo, že to není její táta a cítila se s ním bezpečně.

       

      „Ano a tady je můj syn,“ ukázala jsem do kočárku.

       

      „Tohle je kočár pro děti?“ zeptal se nevěřícně. Něco takového jako kočárek tu neměli, to jsem si pamatovala z minulé návštěvy. Tenkrát se s dětmi ven moc nejezdilo.

       

      „Ano, tohle se u nás používá.“

      „U vás? A kde to je?“

      „Nejspíš to tentokrát můžu říct – pocházím ze světa jako Lenka – Michaelova maminka. A tam jsem se minule vrátila. A jen draci jsou schopni nás přenést.“

      „Ale proč se tu nevrátila ona – když tu měla syna,“ položil jednu z nejlogičtějších otázek.

      „Protože ona ve Vašem světě umřela. Já ne, proto se můžu vrátit – i když jen na chvíli. Dostala jsem tuto návštěvu jako obrovský dar pro nás všechny, co Aldormu znají. V našem světě totiž Lenka, Barbora i všechny ostatní, co Vás navštívili, stále žijí.“

       

      Odmlčela jsem se. Netušila jsem, co říct dál, jak navázat na to, co se stalo.

       

      „Jsi šťastná?“ zeptal se a raději se mi nepodíval do očí.

       

      „Jsem. Víš, jak jsi říkal: „Ani to, že nepatříš do mého světa, mě neodradí od toho, aby tě má duše našla a mohli jsme být spolu. Pravá láska umí zbořit všechny překážky, co jí stojí v cestě.“

       

      „Pamatuju si to, jako by to bylo včera.“

       

      „Mám pocit, že můj muž má tvou duši, že jsi to ty, ale v jiném (a podobném) těle. Že to osud, nebo draci, nebo kdoví kdo zařídil, aby tomu tak bylo. A co ty, jsi šťastný?“

       

      „Jsem. Poté, když jsem tě více než rok nemohl najít, ačkoliv jsem procestoval kus světa, jsem v Tristenolu potkal ženu, která ti byla hodně podobná. Před třemi roky se mi narodila dcera a před nedávnem syn. Přijde mi to jako by nám osud chtěl vynahradit to, co nemůžeme mít spolu.“

       

      Chvíli bylo ticho, které nerušila ani jindy hlučná Lucka.

       

      Tak tady mě máš,
      dnes můžeš říkat klidně co chceš,
      zbylo tak málo vět, tak málo slov...

       

      Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se okolo. Hořkosladké vzpomínky na krásnou zemi Aldormskou a hlavně na všechny ty lidi. Nikdy to nemůže být stejné. Člověk se může vrátit tam, kde byl šťastný, ale už to bude jiné. Lidé zestárnou a umřou, krajina se změní a hlavně už se nikdy nevrátí ty situace, příběhy uplynou jako voda v řece. Carpe diem – užívej dne. Protože každá chvíle je jedinečná a člověk žije opravdu jen teď. Vzpomínky mu sice zůstanou, ale jsou to jen pohlednice daných chvil, které naplňují jeho životní prostor. Milovala jsem své vzpomínky, ale ještě více jsem milovala život, který jsem právě prožívala.

       

      V Aldormě právě slavili vánoce, stejný svátek, jako byl právě u nás. Bylo zvláštní, že se to časově shodovalo, když to Lenka určila vlastně naslepo. Ale jak jsem před chvílí pochopila, naše světy byly propojené víc, než jsme tušili. Nebo možná draci a jejich právo…

       

      Když jsme vešli do trůnního sálu, kde se vánoce slavily, všichni utichli. A hlavně královská rodina na mě zírala jako na zjevení – tedy ti, kteří si mě pamatovali.

       

      „Vedu vám zvláštní vánoční dáreček,“ ozvalo se vedle mě a v tom tichu to znělo dost pobaveně. Kdo jiný než Damián mohl mít podobnou průpovídku.

       

      Nejdřív se vzpamatovala Lucie, která ke mně přiběhla a objala mě. Načež se ozvala má dcera: „To je moje maminka, já se jmenuju Lucinka a tohle je můj brácha Tomášek.“

       

      V té chvíli se vzpamatovali ostatní a začali se ptát jeden přes druhého.

      „Nechte ji chvilku vydechnout, Martina Vám řekne vše, co chcete vědět, ale nejdřív bychom ji mohli nabídnout něco k snědku a taky šálek čaje,“ ozval se Damián, stejně pohostinný jako kdysi.

       

      A tak jsem strávila hezké odpoledne ve společnosti lidí, kteří mi byli stejně blízcí jako přátelé, kteří se odstěhovali na druhý konec světa a které jsem viděla jednou za pár let. Vyslechla jsem si spoustu historek, příběhů a osudů, sama jim povyprávěla svůj předchozí život a všechny děti si hrály okolo a nechápali, čemu se dospělí smějí a proč pláčou.

       

      Ale tohle všechno je život, občas je veselý, občas smutný a všechny začátky mají své konce.

       

      A tak i Frundor po nějaké době usoudil, že čas návštěv skončil a dopřál mi posledních deset minut. Objala jsem všechny své blízké, popřála jim hezké Vánoce a spokojený život. Bylo mi smutno, protože nebyla možnost jim někdy zavolat, poslat mail, ale ruku na srdce, kdo z nás to dělá, i když to spojení možné je. Pokud člověk sejde z očí, sejde i z mysli.

       

      Damián se nabídnul, že mě doprovodí ke kašně, kterou určil Frundor. Když jsme vyšli ven, tak mě beze slov objal.

       

      „Děkuji, že jsem dostal možnost tě ještě jednou vidět. A ačkoliv je to tentokrát nejspíš úplně naposled, co jsme spolu, jsem rád, že vím, že jsi šťastná. Oba teď máme pro co žít.“

       

      „Nikdy nezapomenu, co jsme spolu prožili Damiáne. Jsem vděčná za každý okamžik, který jsme spolu byli, ačkoliv to bylo hodně krátké. Ale není důležité, jak dlouho to bylo, ale jak intenzivní. Dneska jsem dostala od draků ten nejlepší dárek, co jsem mohla dostat a tím je možnost se rozloučit.“

       

      Přede mnou se otevřel portál, který se lehce vlnil v obraze. Instinktivně jsem zkontrolovala děti i věci, co jsem měla sebou, abych tu nic nezapomněla. Uvažovala jsem, co mu dát na památku, ale když jsem sáhla do kapsy, nahmatala jsem pouze propisku. Podala jsem mu ji a on mi věnoval svou píšťalu.

       

      Už je čas jít.

       

      „Sbohem Damiáne.“

       

      Ať platí aspoň dnes co dřív jsem jen lhal,
      carpe diem - život je krátký,
      v Tvých očích je klid
      a nemám chuť snít co by bylo dál....


      Vydáno: 11.12.2016 18:12 | 
      Přečteno: 270x | 
      Autor: Mardom
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Eillen
      Už když jsem četla příběh po kouskách, tak jak si mi ho posílala, se mi líbil. Závidím ti, že jsi měla možnost se dostat do Aldormy podruhé.

      Příběh je krásně vánoční. Opravdu si nemohla dostat hezčí dárek, než všechny znovu vidět - i když jen na chvíli.

      A hlavně! Vítej zpátky! Doufám, že se ti podaří zase ukrást pár chvil pro psaní.
      icon , - odpovědět
      Lomeril
      Jé, moje oblíbená písnička 1 Povídka se mi líbila, jen je možná taková trochu uspěchaná. Chybí mi tam reakce všech ostatních klíčových osob - Michaela, Creagana, Leony především. Možná by jí prospělo víc dialogů a akce a méně úvah. To ale neznamená, že se mi nelíbila. Oceňuji nápad přesunu i s dětmi a hořkosladké loučení. Teď jen nemůžu vyhnat z hlavy představu Damiána, jak začne vytvářet kočárek a jeho syn se bude výrobou kočárků živit 1
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Já zase ocenila, že ty rozhovory tam napsané nejsou. Každý si je může představit sám. Myslím, že příběh byl hlavně o tom, že Damián a Martina měli možnost se konečně pořádně rozloučit...
      icon odpověděl(a)
      Mardom
      Původně to mělo být víc dialogové, když mě to teda napadlo, ale příběh sám se ubíral svým tempem a stylem úplně jinam. Mimochodem, stránka a půl byla naťukána v půl páté na mobil a pak připsána diakritika, takže se vůbec divím, že jsem to zvládla i stejný den dokončit. Takže díky za reakci a snad to příště bude ještě lepší.
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Tak ono je to asi o vkusu, já mám ráda, když se postavy mají možnost vyjádřit se samy. Ale jak říkám, povídka se mi fakt líbila, hořkosladké loučení, to je moje. A hlavně jsem strašně ráda, že sis našla chvilku na psaní a že od tebe zase můžu něco přečíst.

      „Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich