Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Země bez draků

      Země bez draků - Kapitola 1

      Země bez draků - Kapitola 1 A pod stromeček přináším první kapitolu nové povídky. Začínáme přibližně tři týdny po konci Cesty zpátky v Tristu, kde se Ryko Niman ujímá svého úřadu. Objeví se staří známí (které jsem doufám vystihla) i nové tváře. Zvu vás k tristenolskému dvoru roku 160 A.K. Nechť při vás stojí všichni draci. Veselé Vánoce!

      1. Nový regent

      Ryka bolela noha, kterou si nemohl dát nahoru, bolely ho ještě nezahojené rány na zádech, které kromě toho začínaly svědit, a teď se k tomu ještě přidávala bolest hlavy. Rozhodl se, že až příště uvězní nějakého šlechtice, nejdřív si ověří, že jeho manželka nemá tak pronikavý hlas jako vévodkyně Dauthová.

      „Má paní, váš manžel zajal nejen mě, ale i aldormského vyslance. Máme na to svědky. Za tři dny s ním proběhne soud. Do té doby ho nesmí nikdo navštěvovat. Ujišťuji vás, že má veškeré pohodlí,“ vysvětloval a jen těžko se mu dařilo zakrývat netrpělivost v hlase. Rozhodně má víc pohodlí, než jsem měl já. A obě nohy v pořádku, dodal v duchu.

      Vévodkyně Ilara, manželka Waldemara Dautha, se vytáhla do výšky. „Trvám na tom, že se s manželem chci setkat,“ opakovala snad posté tím pronikavým vysokým hlasem.

      Vypadá jako špatně oškubaná slepice, napadlo Ryka, když pozoroval její hubený krk a mírně prošedivělé vlasy, které z dálky vypadaly trochu jako kropenaté peří. Vévodský diadém dokonce připomínal slepičí hřebínek.

      „Má paní, královský regent vám vysvětlil své stanovisko několikrát a velice jasně,“ vložil se do věci Colin Gorlan. „Pokud nemáte nic dalšího, co byste si přála přednést, audience je u konce.“

      Vévodkyně Ilara se načepýřila a Ryko měl co dělat, aby se nerozesmál, když ho to slovo napadlo. Naštěstí bolest hlavy, zad a nohy mu dostatečně kazila náladu, takže se stačil zarazit. Sledoval, jak vévodkyně kráčí pryč ze síně, a uvažoval, jak dlouho tahle audience ještě potrvá.

      Od té doby, co se stal regentem, to bylo jeho první veřejné slyšení. Jakmile se trochu vzpamatoval z věznění a mučení vévodou Waldemarem, naložili ho do kočáru a odvezli ho do Tristu, aby se ujal svého úřadu. Rada ho jako regenta potvrdila ten den ráno a po obědě uspořádal slyšení. Vévodkyně Ilara zatím představovala nejnáročnější část, všichni ostatní přišli jen proto, aby mu preventivně pochlebovali a představili se v naději, že si na ně regent vzpomene, až bude obsazovat nějaký úřad.

      „Urozená paní Irena Maurentová z Maurentu,“ ohlásil herold a Ryko zbystřil, protože tohle jméno v životě neslyšel. U tristenolského dvora prožil většinu dospělého života, myslel, že ze šlechty zná alespoň podle jména všechny.

      Do místnosti vplula asi pětadvacetiletá dívka. Tmavohnědé vlasy v silném copu měla přehozené přes rameno a na sobě měla zelené šaty ze silné látky a tmavý cestovní plášť. Po cestě k trůnu si z rukou stahovala kožené rukavice. Celkově působila dojmem, že před pěti minutami sesedla z koně. Poklekla před vyvýšeným pódiem, na kterém seděla Tristenolská rada, a na Rykův pokyn zase vstala.

      „Lorde regente, můj otec byl baron Bernard Maurent z Maurentu. Celý život strávil ve službách tristonelského krále jako diplomat, cestující po cizích zemích. Před několika měsíci ale zemřel a já osiřela. Prosím vás o uznání mého nároku na panství Maurent a o potvrzení dědičného titulu baronky z Maurentu,“ pronesla jako nacvičenou básničku.

      Tak proto ji nikdy neviděl, nežila u dvora. O Bernardovi z Maurentu slyšel, fungoval jako jakási spojka mezi všemi tristenolskými vyslanci. Cestoval od jednoho k druhému, přiložil ruku k dílu, když bylo potřeba, ale zároveň podával králi o jeho diplomatech podrobné zprávy.

      „Předložte příslušné dokumenty mému písaři,“ vyzval dívku.

      Pod pláštěm měla přes rameno kožené pouzdro, ze kterého vytáhla několik pergamenů a podala je písaři. Ten je prohlédl a kývl na Ryka, aby potvrdil jejich pravost.

      „Zdá se, že je vše v pořádku. Hlavní písař ještě zítra zkontroluje váš rodokmen a pak vám vystaví listinu, která z vás oficiálně udělá baronku z Maurentu,“ oznámil jí Ryko. Poděkovala mu nesmělým úsměvem. „A dovolte mi vyjádřit vám upřímnou soustrast. Váš otec byl věrným služebníkem Tristenolu.“

      „Děkuji, můj pane,“ uklonila se zlehka a připojila se k přihlížejícím. Ryko ji sledoval pohledem. Možná to bylo tím, že nebyla ode dvora, ale bylo na ní něco zvláštního, osvěžujícího. Doufal, že se novopečená baronka zdrží až do korunovace a že se s ní bude mít příležitost seznámit blíž.

      „Je-li zde ještě někdo s žádostí, kterou si přeje přednést královské Radě, nechť předstoupí,“ zvolal herold. Když se nikdo nepohnul, prohlásil slyšení za ukončené. Lidé si začali povídat a pomalu se trousit ven.

      Ryko čekal. I když ho všechno bolelo a toužil se jen v klidu posadit a odpočívat, nechtěl, aby se na něj všichni dívali, jak se belhá. Ještě neměl s berlemi cvik a nevypadal při pohybu nijak důstojně.

      „To se ti tady tak líbí?“ ozvalo se vedle něj.

      Ohlédl se a neubránil se širokému úsměvu. Stál tam Samuel, jeho nejlepší přítel a jeden z mála lidí, kterým mohl věřit. Ruce měl založené na prsou a jedno obočí zvednuté.

      „Proč myslíš?“ opáčil Ryko.

      „Všichni jsou na odchodu, jen ty se tu rozvaluješ, jako by ti to tu patřilo,“ prohlásil Samuel.

      „Tys o tom neslyšel? Jsem regentem království, kolem a kolem mi to tu doopravdy patří. Alespoň tohle křeslo,“ řekl Ryko a pozoroval, jak se Samuel snaží neusmívat se. „Děvčata jsou v pořádku?“

      Samuel přikývl. Těsně po vyhrocených událostech v Oradomu ho Camilla Gorlanová požádala, aby do Tristu přivezl její dcery. Ambra a Ella byly kamarádky prince Simeona a Camilla doufala, že princi, který se má během pár dní stát králem, pomohou v těžkém období.

      Sál už se skoro vylidnil a tak Ryko sáhl po berlích. Samuel přiskočil a chtěl mu pomoct, ale Ryko zavrtěl hlavou. „Zvládnu to.“

      „Co říkali léčitelé? Uzdraví se to?“ zajímal se Samuel a bylo na něm vidět, že ho svrbí prsty, jak by Ryka nejraději podepřel.

      Ryko zavrtěl hlavou. „Ne úplně. Zlepší se to, když budu mít štěstí, tak budu moct chodit i bez hole, ale kulhat nepřestanu.“

      „Dívej se na to z té lepší stránky – jako regent můžeš rozkázat sluhům, aby tě nosili,“ poznamenal Samuel.

      „Abych to nepřikázal tobě,“ zabručel Ryko, který se zrovna soustředil na sestup dolů z pódia. Schody zatím představovaly největší problém a už několikrát na nich málem upadl.

      Samuel ho doprovodil ven na chodbu, ale když Ryko zamířil k chodbě vedoucí k jeho komnatě, uslyšel za sebou odkašlání. Zastavil se a uvažoval, jestli mu stojí za to se otáčet, ale to už Samuel promluvil:

      „Tvoje pokoje jsou tudy,“ ukázal na chodbu odbočující doleva.

      „Tam jsou otcovy pokoje,“ uvědomil si Ryko. „Ani náhodou. Mám tu vlastní místo.“

      „Jsou to komnaty regenta, včetně salónu pro přijímání návštěv. Přece nemůžeš vést jednání v té svojí komoře,“ namítl Samuel.

      „Je to přesně stejný pokoj, jako máš ty,“ připomněl mu.

      „Jenže já mám to štěstí, že nejsem regent a nemusím se zabývat vysokou politikou.“

      „Zapomeň na to. Nechám si svojí starou komnatu.“

      „Všechny tvoje věci jsou v regentských pokojích.“

      „Tak je dej odnést nahoru.“

      „Jsou v prvním patře.“

      Ryko se zastavil a ohlédl se po Samuelovi, který se tvářil vítězoslavně. „Cože?“

      „Regentské pokoje jsou v prvním patře. Tvoje stará komnata je až ve třetím,“ upřesnil Samuel.

      Ryko zaváhal. Jedna jeho část se za žádnou cenu nechtěl vzdát. Svůj pokoj, i když malý, měl rád, užíval si výhled z okna na město a přístav, ale Samuel měl pravdu – nacházel se troje schody ode všech důležitých míst jako trůnní sál a jídelna.

      Neřekl ani slovo, ale vydal se k regentským komnatám. Samuel s ním srovnal krok, ale naštěstí měl dost slušnosti na to, aby zakryl vítězoslavný úsměv.

      „Kromě toho jsem ti tam nechal donést večeři,“ dodal. „Nadívanou křepelku.“

       

      ***

       

      Ve snu mu někdo kroutil všemi končetinami, dokud nepraskaly jako suché větvičky. Křičel, ale bolest neustala, dokud jim nevydal matku a Lamana s Livií a kluky. Pak se propadal do temnoty a bylo stále chladněji a chladněji, dokud se neproměnil v kus ledu a neroztříštil se na kousky.

      Až pak se s trhnutím probudil.

      Noční košile se mu lepila na záda potem a bolest mu napovídala, že si zase strhl strup. Venku se sotva začalo rozednívat a světlo v jeho pokoji bylo šedivé. S povzdechem se pokusil uvelebit se a ještě usnout, ale nedokázal udržet oči zavřené. Tohle bylo potřetí, co se mu jeho noční můra vrátila, a jen děkoval drakům, že se to nedělo častěji. Už tak toho naspal málo a stačilo mu, že mu srdce vyskočilo až do krku při každém hlasitém zvuku, který alespoň trochu připomínal prásknutí biče.

      Ležel, dokud se světlo nezměnilo ze šedivého na zlaté, a pak se rozhodl, že je čas vstát. Když si svlékl noční košili, uviděl skvrnu od krve, kde se mu znovu otevřela rána po bičování. S povzdechem košili položil na truhlu, kde se jí ujme nějaká služebná, a dal se do zdlouhavého a složitého procesu oblékání kalhot. Vlastně mu to prospělo, alespoň nemusel myslet na noční můru, když se snažil udržet rovnováhu víceméně na jedné noze a natáhnout si u toho kalhoty. Bolelo to, ale odmítal se nechat oblékat od cizích. Když už měl vládnout celé zemi, musel být schopen postarat se sám o sebe.

      Snídani si nechal přinést do svého salonu, odkud měl výhled do zahrad, a dal si s ní načas. Potom zamířil ke stájím. Cítil se trochu jako sobec, ale přivezl s sebou do Tristu svého koně, i když věděl, že na nějakou dobu jízda nepřipadá v úvahu a cval a trysk už nejspíš nebudou připadat v úvahu nikdy. Přesto chtěl mít Fantoma u sebe. Přestáli spolu dobré i zlé a Fantomova společnost mu pomohla i tehdy, kdy mu nedovedl pomoct žádný člověk.

      Když vstoupil do stáje, překvapilo ho, když viděl, že u Fantomova stání už někdo je a hladí šedého hřebce po čumáku. Postava se otočila, když slyšela klapání jeho berlí, a on uviděl, že je to novopečená baronka Irena z Maurentu.

      „Ten je váš?“ zeptala se.

      Ryko přikývl.

      „Je to nádherný kůň,“ řekla. „Ale vypadá, že by potřeboval protáhnout nohy.“

      „Není to moje vina, že musel čtrnáct dní pochodovat uvázaný za vozem,“ naježil se Ryko.

      „Nic takového jsem neřekla,“ zarazila se Irena. „Jen říkám, že je to skvělé zvíře a pro stáj je ho škoda,“ pokrčila rameny, nechala tam Ryka stát a vyvedla si ven vlastního koně.

      Ryko vytáhl z kapsy jablko a nabídl ho Fantomovi. Kůň ho zhltnul a Rykovi se zdálo, že teď už jenom čeká, až se spolu půjdou projet.

      „Promiň, kamaráde,“ zamumlal a oči ho při tom pálily neprolitými slzami. „Odteď to bude celé jinak.“

      „Ryko, tady jsi! Můžeš jít se mnou? Potřebujeme tě,“ ozvalo se za ním. Stál tam Colin Gorlan a mírně vyčítavě se na něj díval.

      Ryko zamrkal, aby zahnal slzy, a pak znovu pořádně popadl svoje berle a jal se poskakovat směrem ke Colinovi.

      „Už jsi měl dávno být na zasedání Rady,“ plísnil ho Colin po cestě. „Musíme co nejdřív naplánovat korunovaci, než zase někoho napadne Simeona sesadit.“

      „Na té chvilce snad nesejde,“ zavrčel Ryko.

      „To možná ne, ale jak myslíš, že to vypadá, když se regent místo svých povinností schovává ve stáji?“

      „Tohle ti přišlo jako schovávání?“ zvedl Ryko obočí. „Kdybych se chtěl schovávat, tak mě hledáš ještě večer.“

      Colin si unaveně povzdechl a otevřel mu dveře do paláce. „Prosím, začni to brát vážně.“

      „Já to beru vážně,“ odsekl Ryko. „Ale před čtrnácti dny jsem se dozvěděl, že už nikdy nebudu normálně chodit. Ty už by ses s tím touhle dobou určitě vyrovnal, ale ne všichni máme tvoje morální kvality.“

      „Ryko...“

      „Nesnaž se,“ zarazil ho. „Kde je to pitomé zasedání?“

      Rada měla svou vlastní místnost vedle trůnního sálu. Všichni vévodové už tam byli a v křesle v čele stolu se téměř ztrácela drobná postava prince Simeona. Ryko se dobelhal k místu po Simeonově pravici a s úlevou se sesunul na židli. Přece jen ze stájí byla daleká cesta a noha už protestovala.

      Přejel stůl očima. Kromě křesla pro vévodu z Erwanu byla všechna obsazená a všichni se na něj s očekáváním dívali.

      „Hlavním bodem dnešního jednání by se měla stát korunovace,“ prohlásil. „Je třeba prince korunovat co nejdřív...“

      „Teď, když máme čím,“ zabručel vévoda Noel z Ulmanu.

      Rykovi se zhoupl žaludek. „Co prosím?“

      „Jen podotýkám, že korunovace může proběhnout, když máme Tristovu korunu,“ zopakoval vévoda Noel.

      „A jak se vaše poznámka vztahuje k datu korunovace?“ Když vévoda mlčel, Ryko spokojeně přikývl. „To jsem si myslel. Pozítří nás čeká proces s vévodou z Erwanu, ale myslím, že koncem příštího týdne bychom měli být schopni korunovaci uspořádat.“

      Při tom se Ryko podíval na Simeona. Princ se nervózně kousal do rtu a těkal očima z jednoho na druhého. Ryko si dovedl představit, na co chlapec myslí – vévoda Waldemar mu zavraždil bratra. Kolik z mužů, kteří teď seděli kolem stolu, o tom vědělo? Dá se některý z nich zlákat vidinou moci a pokusí se zaútočit na dalšího nezletilého krále?

      Neboj, Simi, pomyslel si. Až dojde na vraždění, jsem první na řadě já.

      Brzy na to se rozpoutala hádka o to, jak velká oslava se má uspořádat. Colin a vévoda z Valburgie navrhovali co nejvíc zábavy, aby se rozptýlilo napětí posledních týdnů, zatímco vévodové z Ulmanu a Kentonu namítali, že to bude příliš nákladné.

      Ryko věnoval Simeonovi povzbudivý úsměv a sám se zapojil do hádky.


      Vydáno: 24.12.2016 9:49 | 
      Přečteno: 345x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Mardom
      Líbí se mi Ryko, jeho tvrdost sama na sebe. A taky se mi líbí to, jak je Simeon z toho všeho pryč. No nemá to lehké, kolik mu vlastně je? 9-10?
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      To jsem ráda, že se Ryko líbí 1 No, Simeonovi je 10 a i když je na svůj věk docela schopný, je to pořád kluk.
      icon , - odpovědět
      Eillen
      Děkuji za krásný dárek.
      Je hezké mít možnost sledovat jak pokračuje život Ryka, Camilly a Samuela.

      Simeona je mi líto. Chudák musí být vyplesklý z toho, co se kolem něj děje.

      Pobavila mě scéna Ryka a Colina. Když Ryko pronesl, že kdyby se schovával, tak ho jen tak nenajde, tak mi blesklo hlavou, že by se stačilo podívat do nejbližšího keře. 3 Mám pocit, že něco podobného muselo napadnout i Colina.

      A hlavně děkuji za Samuela! Úplně jsem ho před sebou viděla. Vystihla si ho dokonale. Líbí se mi, že když je s Rykem, jak úplně ožije a odhodí tu svojí masku. Sakra, já už chci být v Dračím srdci v části, kde se objeví...
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Jo, Simeon si to chudák taky vyžral. Naštěstí má kolem sebe rozumnější lidi, jinak by z něj vyrostl druhý August Halim.
      Vidíš, ten keř mě nenapadl, škoda 3
      A víš, ono je to jen na tobě, kdy se do té části v Dračím srdci dostaneš. Ne, budu hodná, tyhle záseky znám, v téhle povídce taky jeden mocný zažívám a těším se na Irenu, kterou jsem musela z praktických důvodů pošoupnout. Doufám, že se brzy odsekneš a konečně budu moct číst o Samuelovi 1
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Nejhorší na těch zásecích je, že vím kam se potřebuji dostat a najednou mi v hlavě letí ta budoucí scéna a zase nedokážu psát. Dneska odpoledne budu mít chvíli pro sebe (mezi pečením vánočky a přípravou večeře) a tak se pokusím s tou kapitolou nějak pohnout. I kdybych dala jen odstavec, tak budu spokojená.
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Jo, to já mám teď napsanou polovinu scény, o které jsem věděla, že má někam směřovat, ale za boha si nemůžu vzpomenout, kam jsem se chtěla dostat. Ale bylo to promakané...
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Jo, takové momenty znám. Sama jsem měla jednu hrozně dobrou kapitolu. Hezky by tím otevřela cestu novému zpracování Dračího práva. Napadla mě v autobuse cestou domů. No, než jsem dorazila do bytu, byl nápad fuč...

      „Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich