Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Země bez draků

      Země bez draků - Kapitola 18

      Země bez draků - Kapitola 18 Ryko se po dlouhé době vrací domů. Za pomoc s pasáží o Luthomarovi vděčím Jackie.

      18. Pohřeb

      Když se kočár kodrcal po důvěrně známé cestě k Lesohradu, vzpomínal Ryko na oradomské kobky. Waldemar mu tehdy nabízel, že ho pošle domů, a nikdy se nedozvěděl, že tím Ryka málem zlomil. Od té doby Ryko pořád myslel na to, že musí Lesohrad aspoň na chvíli navštívit, a jednu dobu ho chtěl ukázat Ireně. Nikdy ho nenapadlo, že se bude vracet za takových okolností.

      Otočil hlavu a jeho pohled se setkal s Camilliným. Stále spolu nemluvili, ale od zprávy o Elisině smrti mělo ticho mezi nimi jiný nádech. Teď měl spíš pocit, že se Camilla bojí něco říct. I v šeru, které v kočáru panovalo, bylo vidět, jak je bledá, a každou chvíli si rukou bezmyšlenkovitě přejela po břiše. Dítě se zatím zdálo v pořádku, ale Camilla si dělala starosti s každou drobností.

      „Podívejte, někdo opravil sochy na mostě,“ řekl Samuel, který se k nim pro dnešek v kočáře připojil.

      Na mostě přes potok vždycky stávaly polorozpadlé sochy lesních víl, dvě na každém břehu. Teď, když Ryko vyhlédl z okna, viděl, že je někdo vyčistil a nahradil kousky, které se za ta léta odlomily.

      „Pamatuji si, když jsem je viděla poprvé,“ pousmála se Camilla. „Připadaly mi hrozně ošklivé.“

      Jsou hrozně ošklivé,“ potvrdil Samuel a všichni tři se neubránili smíchu.

      „V porovnání s vámi dvěma to byl vrchol umění. Čekali jste mě na nádvoří a Laman přede mnou utekl. Elisa tehdy zuřila, ale snažila se to skrývat, abych se tu necítila špatně,“ vzpomínala Camilla dál. Na chvilku se odmlčela. „Ryko, promiň. Zlobila jsem se na tebe kvůli tomu vyslanci, ještě pořád se zlobím, ale nechci, aby to přebilo všechno, co jsme tady zažili. Přátelé?“ natáhla k němu ruku.

      Zaváhal. Pořád si pamatoval, že Camilla byla jednoznačně pro Irenino vypovězení. Na druhou stranu, stejný názor zastávala i sama Irena. Už ztratil ji, ale teď mohl získat zpátky sestru.

      Stiskl její ruku. „Přátelé. Omlouvám se za všechno, co jsem řekl po tom plese,“ dodal. „Vám oběma,“ obrátil se k Samuelovi.

      „Choval ses jako hulvát,“ řekl Samuel.

      „Já vím. Mrzí mě to.“

      Samuel se pousmál a poplácal ho po rameni. „Už na to nemysli. Na tvém místě bych kolem sebe v tu chvíli asi taky kopal.“

      „Ale prosím tebe,“ mávla Camilla rukou. „Nanejvýš by ses mračil, ale to stejně děláš pořád, takže by nikdo nepoznal rozdíl.“

      Ryko se uvolnil a pohodlně se v kočáře opřel. Když projížděli mezi sochami lesních víl, poprvé od zprávy o matčině smrti cítil, jako by se tíha na jeho hrudi zmenšila a on se konečně mohl nadechnout.

       

      ***

       

      Jeho první cesta přirozeně vedla k ohradám. Lesohradští koně už ho dávno neznali a všiml si, že lehkonohých běžců tam zbylo jen pár, většina koní se spíš podobala mohutným spolehlivým horalům, jaké měl rád Laman. Dva z nich, sotva víc než odrostlá hříbata, se na Ryka přišli podívat. Pohladil jednoho z nich po čumáku, když se vedle něj objevil jeho bratr.

      „Myslel jsem, že tě tu najdu,“ prohodil Laman a také se opřel o ohradu.

      „Chtěl jsem je pozdravit,“ pokrčil Ryko rameny. S bratrem si měli málokdy o čem povídat. Ryko se snažil dělat všechno pro svého otce, zatímco Laman byl pravým synem své matky – zajímal se o hudbu, praskající krb, spokojenou rodinu a nic jiného. V tu chvíli mu Ryko záviděl.

      „Jsem rád, že jsem tě zastihl o samotě,“ řekl Laman. „Uvažoval jsem o tom, kdo ponese rakev. Rozhodně já, Leo taky. A co se týče tebe... můžeš si vybrat někoho, kdo tě zastoupí?“

      „Nikdo mě zastupovat nebude,“ odvětil Ryko tvrdě. „Ponesu ji sám.“

      Laman se starostlivě zamračil. „Co tvoje noha?“

      „Bude to muset zvládnout. Tohle mámě dlužím.“ Moc dobře věděl, že by si nikdy neodpustil, kdyby matku na poslední cestu nesl někdo jiný. Přesto ho koleno bolelo, jen na to pomyslel. „Nech mě jít po levé straně, ať se můžu pořádně opřít o hůl,“ dodal. „Kdo bude čtvrtý? René je na to moc malý, ne?“

      Lamanovu mladšímu synovi bylo sotva třináct a na rozdíl od sedmnáctiletého Leonarda by měl nejspíš s těžkou rakví problémy. Ryko by nejraději navrhl Samuela, ale nebyl si jistý, jak by se k tomu bratr postavil. Chtěl nejdřív znát jeho názor.

      „Přemýšlel jsem a napadl mě jedině Samuel,“ odpověděl Laman. „Měla ho ráda jako nás.“

      Tím bylo rozhodnuto. Druhý den se všichni sešli v kapli, kde dračí kněz zapálil dubové větve a listí, jehož kouř měl odnést Elisinu duši na nebe, aby se mohla stát hvězdou. Tohohle kněze Ryko neznal, když odcházel do Tristu, o kapli se ještě staral starý otec Dominik. Nový kněz ale zřejmě znal jeho matku, protože ji ve své řeči vystihl dokonale. Když popisoval její povahu, cítil Ryko v krku knedlík, a když zmínil, jak milovala své děti, musel se kousnout do rtu, aby zastavil slzy. Camilla několik sedadel od něj seděla rovně jako svíčka a občas si otřela oči kapesníkem. Samuel se tvářil jako kamenná socha a Laman držel kolem ramen svou manželku Livii, která tiše plakala. Tolik k tomu, že pohřeb má být oslava života zemřelého, pomyslel si Ryko hořce.

      Kněz domluvil a začala hrát hudba. Melodii Ryko neznal, ale domníval se, že to je některá ze skladeb Lamana a Livie. Zároveň to byl signál, aby vstal a postavil se u rakve vedle Lamana a jeho rodiny. Každý z hostů pak přistoupil k rakvi, dotkl se jí, položil si ruku na srdce a uklonil se jim. Teprve když se poslední z nich vrátil na své místo, nastal čas na poslední cestu Elisy Nimanové.

      Když Ryko kulhal na své místo vedle rakve, cítil na sobě pohledy celé kaple. Všichni čekají, jestli ji upustím, blesklo mu hlavou, než v prstech ucítil chladné držadlo rakve. Druhou rukou pevněji sevřel rukojeť Ireniny dračí hole a zhluboka se nadechl. Podíval se po Lamanovi a na jeho kývnutí se zapřel a zvedl rakev.

      Bolest, která mu projela kolenem, ho na zlomek vteřiny ochromila, ale nezavrávoral. Opřel se o hůl, zatnul zuby a vykročil. Věděl, že vchod do hrobky je v přední části kaple, že to není daleko, ale po pár krocích mu to připadalo nemožné.

      Nezklamu ji, opakoval si při každém bodnutí bolesti. Ne ji, ne dnes.

      Tak se soustředil na to, aby se udržel na nohách, že ho překvapilo, když začali zatáčet. To znamenalo, že se dostali na konec uličky a směřovali k hrobce. Schody dolů byly utrpením, ale ostatní tři nosiči zpomalili a přizpůsobili se jeho tempu. Jejich kroky a ťukání hole se v podzemní kryptě rozléhaly a na stěnách tančily stíny, vrhané plameny pochodní, až z toho Rykovi běhal mráz po zádech. V tu chvíli měl pocit, že s nimi kráčí smrt a vybírá si svou další oběť.

      Konečně došli na konec řady rakví k místu, kam před více než rokem uložili Rykova otce. Na Lamanovo kývnutí rakev zvedli a položili ji na kamenný katafalk těsně sousedící s tím Luthomarovým. Pak poodstoupili a Ryko se neubránil pohledu na otcovu rakev.

      Jak moc bys byl zklamaný, kdybys mě teď viděl? pomyslel si. Každou chvíli může vypuknout povstání, kterému nedokážu zabránit, ať dělám, co dělám. Obětoval jsem svoje zdraví, obětoval jsem Irenu, tak mi řekni, tati, co mám ještě udělat? Co bys udělal ty?

      V tu chvíli si uvědomil, že jeho otec v podobné situaci prostě utekl. Když dostal na výběr mezi královstvím a Elisou, neváhal. I když si útěk z Aldormy celý život vyčítal, nebo alespoň to, že s sebou nevzali Lautuse, jeho zásada vše pro království měla své meze. Kdyby dobro království znamenalo, že by někdo ohrozil jeho rodinu, pak by se velký Luthomar Niman otočil ke králi zády.

      Možná by mi nevyčítal občanskou válku na spadnutí. Možná by mi vyčetl, že jsem se tak snadno rozloučil s Irenou.

      Trhl sebou, když mu Laman položil ruku na rameno. Byl čas jít, jestli se tu nechtěl nechat zavřít s mrtvými. Noha mu už při prvním kroku dala jasně najevo, co si myslí o jeho synovské povinnosti, ale dokázal vykulhat na nádvoří, kde už byla připravená oslava. Posadil se na lavičku stranou od největšího rozruchu a začal si mimoděk masírovat koleno.

      Budu muset Lamana a Livii přemluvit, ať mi ty jejich hudebníky někdy půjčí do Tristu, pomyslel si. Hrají líp než cokoliv, co jsem v hlavním městě za ta léta slyšel.

      Chvíli odpočíval, pozoroval mumraj kolem a pomalu ukusoval koláč, který mu přinesl mladší z jeho synovců. Tady na něj starosti nedoléhaly tak těžce jako u dvora a připadal si, jako by se v něm probudil ten uličník, který kradl sklepmistrovi víno a kuřata z kuchyně. Pak ho napadlo, že by se tu líbilo Ireně, a stesk po ní ho zabolel. Rozhodl se vstát a najít někoho ze svých přátel, aby přišel na jiné myšlenky.

      Neušel ještě ani pět kroků, když se vedle něj zjevil Samuel, popadl ho za loket a táhl ho stranou. Z pohledu na jeho výraz se Rykovi sevřel žaludek.

      Něco se stalo. Něco zlého.

      „Přijel jeden z mých lidí v Tristu,“ zašeptal Samuel jen co se dostali pryč z davu. „Ryko, nevím...“

      „Vyklop to,“ vyzval ho Ryko a připravoval se na nejhorší.

      „Waldemar Dauth uprchl ze Vzdychající věže.“

       


      Vydáno: 16.4.2017 12:46 | 
      Přečteno: 478x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Jméno
      Předmět
      Kontrola tyto znaky přepište do pole kontrola
      Text
        b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

      icon , - odpovědět
      Eillen
      Tu scénu v kočáře úplně vidím. Ticho, každý jen se svými myšlenkami. A jen letmá zmínka o sochách stačí, aby se vše zase srovnalo. Stačilo si jen říct, že jsou stále přátelé a už se vrátilo jejich staré rejpání do sebe. Tentokrát to schytal Samuel, ale oprávněně. Camilla má pravdu, on by se v Rykově situaci na všechny mračil (nebo by se netvářil vůbec nijak...)

      Rozhovor Lamana a Ryka je první, kdy sleduji ty dva, že si nedělají naschvál. Lamanovo obava o Rykovu nohu mi přijde dojemná. Stejně jako Rykovo pocit, že by matku zklamal, kdyby nechal někoho jiného nést rakev. I to, jak se nevědomky shodli na čtvrté osobě nesoucí rakev. Prostě na to, jak jsou rozdílní, tak je poznat, že mají dost společného.

      Obřad, i to, jak se každý vyrovnává se ztrátou, si popsala krásně. A Rykova cesta s rakví byla napsána tak věrohodně, že mě z toho až rozbolelo koleno.

      No a co se týká finále, tak bylo jasné, že jde o průšvih (nechci být vulgární) už jen z toho, jak Samuel Ryka popadl a táhl ho stranou. To by si k němu jinak nedovolil (vzhledem k té noze). Mám pocit, že právě začíná boj o království...
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Už bylo načase, aby se ti tři idioti usmířili 1 A jsou přátelé tak dlouho, že vrátit se do starých kolejí nedělalo vůbec žádný problém.

      S Lamanem a Rykem jsem se snažila představit rodinu, kde jsou členové sice hodně odlišní a na svých zájmec se moc neshodnou, ale pořád je to rodina, která se má ráda a drží při sobě. (Což je na Nimany dost výkon).

      A finále... boj o království začne velmi brzy. Waldemarův útěk je v podstatě ještě přesouvání figur do výchozí pozice. Ale to brzy skončí...