Země bez draků - Kapitola 19

19. Ticho před bouří

„Lamane, moc mě to mrzí, ale vážně se nemůžu zdržet,“ snažil se Ryko odbýt bratra, zatímco kulhal směrem ke spěšně přistavenému kočáru a snažil se nevšímat si návalů nevolnosti, které na něj dotíraly od chvíle, co Samuel vyslovil Waldemarovo jméno. „Věci mi pošli do Tristu.“

„Co je tak neuvěřitelně důležité, že to nemůže počkat do zítra?“ vyštěkl Laman.

Ryko se otočil a z očí mu šlehaly bleskly. „Waldemar Dauth utekl z Vzdychající věže,“ zasyčel tak tiše, aby to slyšel jenom bratr. „Pamatuješ si na něj? Otrávil tátu, zmrzačil mi nohu. Nevím, kde je ani kde a kdy udeří. Takže se ti omlouvám, ale budu s tím muset začít něco dělat.“

Laman se zarazil, otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, a pak je zase zavřel. Chvilku zaváhal, než rozhodně přikývl. „Jeď. Vymyslím něco, co řeknu hostům. Máš pravdu, tohle je naléhavé.“

„Buďte s Livií opatrní,“ kladl mu Ryko na srdce. „Dávejte pozor na kluky. Pořád si nejsem jistý, jestli matka zemřela přirozenou smrtí.“

„Co tím myslíš?“

„Že nevím, jak daleko Dauthové zajdou, aby mě zničili. Waldemar mi tvrdil, že se matky ani nedotkl a nejspíš mluvil pravdu, ale i přesto... Nepřijímejte do domu nikoho nového. Ať vaše jídlo někdo pořád hlídá. A netoulejte se nikde sami.“

„Ryko?“ zavolal na něj Samuel, který si zrovna přiváděl koně.

„Doufám, že se to brzy vyřeší. Nejspíš nejste v nebezpečí, ale opatrnosti není nikdy dost,“ řekl Ryko Lamanovi, než se s ním rozloučil a vydal se za Samuelem.

„Nějaké instrukce?“ zeptal se Samuel.

„Jeď napřed, nevaž se na mě. Čím dřív budeš v Tristu, tím líp. Pak mi ho najdi. Použij všechny svoje kontakty, hlavně zjisti, kde je a co dělá,“ řekl Ryko.

Samuel přikývl, vyhoupl se do sedla a odcválal po cestě k mostu. U kočáru se vzápětí objevili Gorlanovi.

„Vracíme se na Tirabil,“ oznámil Colin. „Camilla tam zůstane, dokud se dítě nenarodí, moje matka na ni dá pozor. Já se ujistím, že je tam všechno v pořádku, a pak se vrátím do Tristu.“

„Jistě,“ přikývl Ryko, i když věděl, že bez nich bude u dvora zranitelnější.

„Je nám to líto, ale nás chce Waldemar taky zničit,“ dodala Camilla.

„Chápu to,“ pokusil se Ryko o úsměv a lehce Camillu objal. „Přijedu na návštěvu, až budeš mít to malé.“

„Ne že ho budeš učit nepravosti,“ pohrozila mu Camilla a stiskla ho v náručí, jak jen jí to břicho dovolilo.

„Co asi tak můžu naučit mimino? Jak tě pozvracet?“ zvedl Ryko obočí, když ho pustila.

„No, o tom, jak mi nazvracet do střevíců něco víš,“ připomněla mu incident z jejich prvního společného léta na Lesohradě.

„A já ti pořád opakuji, že to byl Samuel.“

„To říkáš vždycky.“

Oba se zasmáli a Ryko se obrátil ke Colinovi. „Dej na ní pozor a přijeď, jak budeš moct.“

Pak nastoupil do kočáru a během chvilky už pozoroval, jak jeho domov mizí mezi stromy.

***

Přes všechen spěch, všechny přípravy a očekávání se nestalo vůbec nic. Waldemar Dauth jako by se vypařil.

Radvan Kent, který Ryka během jeho nepřítomnosti zastupoval, obrátil Trist naruby hned jak dostal zprávu o útěku, ale nikam to nevedlo. Marysa mluvila se dvěma zloději, kteří se vloupali do Vzdychající věže, ale nepřivedla mu je. Podle všeho omámili strážného před Waldemarovou celou a vyvedli bývalého vévodu ven. Muži ale neviděli tvář toho, kdo je najal, a Waldemar se s nimi rozloučil, jakmile byli z dohledu věže. Samuel povolal všechny své zdroje do Erwanu, ale nikdo tam podle všeho z Waldemara nezahlédl ani vlásek. Po třech týdnech zuřivého pátrání se Ryko musel smířit s tím, že Waldemara najdou, až on sám bude chtít.

„Asi bychom měli být rádi, že se mu nepovedlo ublížit Simeonovi,“ poznamenal, když odvolával své muže ze zbytečné honby. O to se naštěstí zatím nikdo ani nepokusil, i když Ryko nepochyboval, že na to brzy dojde.

Nervy měl napjaté k prasknutí. Teď bylo jen otázkou času, kdy se Dauthové pokusí o smrtící úder, a Ryko by dal svoji zdravou nohu za to, kdyby se mohl dozvědět, co chystají. Všichni vévodové už zbrojili a Kent i Tegan z Adaru Rykovi přislíbili svou podporu. Aroan Glenven, který ode Dne svornosti zůstával v Tristu, chodil po paláci a tvářil se tajemně. Vždycky když ho Ryko potkal, zachvátila ho touha napodobit Irenu a taky ho nakopnout.

Den po odvolání honby se sešel s Colinem a Samuelem a po krátké úvaze přizval i krále. Simeonovi už bylo skoro dvanáct a za poslední rok se o pořádný kus vytáhl. Rykovi ani tak nepřipomínal Villafrana nebo jejich otce, jako spíš královnu Mirandu. Rozhodně zdědil její úsměv, i když v poslední době bylo důvodů pro úsměvy málo. Ke cti Simeonovi sloužilo, že se k událostem stavěl čelem a snažil se účastnit se rozhodování. Ryko ho nechával, čím dřív se chlapec naučí kralovat, tím lépe.

„Samueli, jaká je situace?“

„Vévodové z Valburgie, Erwanu a Gerlachu všichni šikují. Erwan přesunul část svých vojáků na sever. Vypadá to, že jejich první cíl bude Adar,“ oznámil Samuel.

„Coline?“

„Kentové připravují svá vojska na východní hranici, aby se mohli rychle vydat na obranu hlavního města. Teganové jsou v kleštích, snaží se posílit obě hranice, ale jestli na ně zároveň udeří všechny tři vévodství, nevydrží ani dva týdny.“

„A vévoda David si to uvědomuje,“ povzdechl si Ryko. „Už mě dvakrát žádal, abych do jeho vévodství poslal posily.“

„Myslíš, že to k něčemu povede?“ zvedl Samuel obočí.

Ryko zavrtěl hlavou. „Jen k větším ztrátám na naší straně. On to ví, ale nemůže se nesnažit. Na druhou stranu od něj nemůžeme čekat, že bude klást obzvlášť tuhý odpor. Vzdá se rychle, aby zachránil co nejvíc ze svého panství.“

„A pak začne bitva o Trist,“ pokýval Samuel hlavou.

„Pak začne bitva o Trist,“ přisvědčil Ryko.

„Moji muži se shromažďují na severu, aby sem mohli přitáhnout, jen co to začne,“ slíbil Colin.

„Jsme na ně připravení?“

„Těžko se připravuje na něco, co nevíme, jak bude probíhat. Děláme, co můžeme. Dokonce i Glenven slíbil, že povolá několik posádek z Ostrovů,“ pokrčil Colin rameny.

„Dobře. Samueli, vím, že se snažíš, ale nepolevuj. Každý útržek zpráv má cenu zlata,“ pronesl Ryko. „Teď moje zprávy. Vévodové z Erwanu, Gerlachu a Valburgie mi oznámili, že si přejí oslavit Noc pokladů u dvora. Dá se předpokládat, že jestli něco chystají, začne to na slavnostech. Pozval jsem i ostatní vévody, aby byly počty alespoň trochu vyrovnané. Simeone,“ obrátil se ke králi.

„Nebudu se schovávat.“

Ryko zamrkal. „Cože?“

„Mám si zase obarvit vlasy a nosit dlouhé rukávy, aby nebylo vidět to mateřské znaménko. To dělat nebudu,“ prohlásil Simeon nesmlouvavě.

„Ty jsi v téhle válce hlavní cena. Když se zbaví tebe, mají Dauthové volnou cestu k trůnu,“ namítl Colin.

„A taky jsem král a nechci, aby o mně kroniky mluvily jako o Simeonovi Mizejícím,“ nakrčil nos. „Jestli mě nenecháte alespoň stát vedle vás, můžete tu korunu rovnou strčit Rose, protože já s ní stejně nic nedělám.“

„Výsosti, je vám jedenáct let,“ upozornil ho Samuel. „Nikdo od vás nečeká, že budete stát v čele vojska.“

„Skoro dvanáct,“ zpražil ho Simeon pohledem. „To chcete po vojácích, aby bojovali za někoho, kdo tam ani není? Můžete se vsadit, že Rose potáhne v první řadě.“

„Možná přijde chvíle, kdy budeme utíkat všichni,“ upozornil ho Ryko jemně a uvědomil si, že toho malého kluka obdivuje.

„Prostě jdu s vámi,“ pokrčil Simeon rameny. „Žádné schovávání.“

„Ryko, přece nemůžeme...“ zaúpěl Colin.

„Ale Simeon má pravdu,“ povzdechl si Ryko. „A jestli ukáže tuhle odvahu před vojáky, budeme mít snazší práci. Jestli dojde na válku, necháme tě s velením tak dlouho, jak to jen půjde,“ řekl králi. „Ale jestli usoudíme, že je to moc nebezpečné a že tě musíme dostat pryč, nebudeš odmlouvat, jasné?“

Simeon přikývl a Ryko otevřel dřevěnou truhličku, kterou ráno tajně vyzvedl z pokladnice.

„Same, tohle je pro tebe,“ řekl a podal mu korunu Trista Velikého.

Samuel si ji vzal jako kdyby se bál, že ji rozbije. Ryko si uvědomil, že jeho přítel ji v ruce nikdy nedržel. Nikdy ji nevezl dnem i nocí přes celé království, nikdy ji nezahrabával do měkké vlhké hlíny...

Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal špatné vzpomínky. „Schovej ji a neříkej mi kde. Svěř to někomu, komu věříš, ale ne mně.“

„Proč?“ nechápal Samuel.

„Protože kdybych padl Dauthům znovu do rukou, tak jim řeknu všechno, co budou chtít. Podruhé bych oradomské kobky nevydržel,“ odvětil Ryko tiše. Rychle si v hlavě probral seznam všeho, co chtěl dnes vyřídit, jen aby nemusel myslet na bolest v koleni. Rozdal všechny úkoly, byl čas se rozejít. Jen musel Samuelovi říct ještě jednu poslední věc:

„A neschovávej to do žádného šeříku, ano? Teď už by se tam podívali.“