Země bez draků - Kapitola 21

21. Válka na vlastním prahu

„Noel Derw odjel,“ oznámil Samuel a ztěžka dosedl na židli. „Zatím to ale nevypadá, že se chce připojit k Dauthům.“

To, co zbylo z tristenolské rady, si oddechlo. Ryko měl k ruce kromě Colina a Samuela i vévody z Kentonu a Adaru, což byli oba starší, věrní pánové, a samozřejmě Aroana Glenvena. V rohu salónu seděl Simeon a pozorně poslouchal, ale mlčel.

„Aspoň něco,“ zabručel Ryko. Salón v regentských pokojích mu najednou přišel nesnesitelně malý. Od chvíle, kdy vévodové z Erwanu, Gerlachu a Valburgie uraženě opustili slavnost, uplynulo jen pár hodin, ale jemu to připadalo jako věčnost.

„Markýzi Nimane,“ ozval se vévoda z Adaru, „naposledy vás prosím o pomoc. Naše vévodství...“

Ryko se podíval po Colinovi. Od poslední schůzky o tom mluvili několikrát a on pořád nevěděl. Adar neměl šanci se udržet. Na druhou stranu, pokud mu odmítnou pomoc úplně, hrozilo, že se vévoda z Adaru přidá na stranu jejich nepřátel, jen aby zachránil své lidi.

„Coline, můžeš někoho postrádat?“ zeptal se Ryko. Tirabil byl velký a nejdál od nepřátelských vévodství, jestli někdo mohl část sil uvolnit, byl to on. Na druhou stranu, byli to především Colinovi muži, kdo tvořili obranu Tristu. Už před dnem hojnosti Colin umístil část své pohotovosti půl dne pochodu od hlavního města a zatímco se Rada dohadovala, několik set tirabilských vojáků už pochodovalo, aby se postavilo po bok krále.

„Pár oddílů snad najdu,“ odvětil Colin, ale z jeho pohledu čišel nesouhlas.

„Po poradě tu zůstaň a probereme, jak by se Adaru dalo nejlépe pomoci,“ prohlásil Ryko. Colin přikývl a bylo vidět, že přemýšlí, jestli je za těmi slovy o něco víc.

„Jestli mě omluvíte, markýzi, hned za svítání se vrátím domů,“ pokračoval vévoda z Adaru.

„Samozřejmě,“ přikývl Ryko. „Ale jestli můžete, pošlete do Tristu svého syna. Potřebuji tu schopné velitele.“

Vévoda David spokojeně přisvědčil, vděčný za šanci dostat svého syna a dědice do většího bezpečí bez ztráty na cti.

„Coline, tobě svěřuji velení nad obranou Tristu. Předpokládám, že kromě svých vlastních mužů budeš mít k dispozici i naše spojence z Ostrovů,“ obrátil se Glenvenovi.

„Samozřejmě. Čtyři lodě by už kotví v přístavu a v příštích dnech by měl místokrál vypravit další,“ uklonil se Glenven.

Výborně, tak aspoň k něčemu to bylo, že jsem Irenu ztratil, pomyslel si Ryko. „Kolik sil může postrádat Kenton?“

„Zvědové nehlásili u východní hranice Erwanu žádná velká vojska,“ oznámil Samuel.

„Takže Kentonu bezprostřední nebezpečí nehrozí?“ ujišťoval se Ryko a sklonil se nad mapou, rozloženou na stole.

„Ne víc než komukoliv jinému.“

„Výborně. Nechte si malou sílu, která může hlídat hranici s Erwanem a zbytek pošlete do Tristu,“ oslovil Ryko vévodu Robina a přejel prstem po mapě. „Budete jim velet osobně?“

„S dovolením bych to přenechal Radvanovi. Můj syn je mladší a vždycky byl lepší voják než já,“ pousmál se vévoda Robin. „Já zůstanu v Kentu a postarám se, aby vám nikdo nemohl vpadnout do zad. A kdyby se ukázalo, že král potřebuje bezpečné útočiště, brány mého hradu jsou mu vždy otevřené,“ usmál se na Simeona jako hodný dědeček.

Přesně s tím počítám, pomyslel si Ryko.

„Jsem vám velmi vděčný,“ odpověděl Simeon.

„Svá místa znáte,“ pronesl Ryko. „Nechť vás provázejí draci.“

Počkal, než všichni odešli a on zůstal sám s Colinem. Nestačil ale říct ani slovo, než se na něj Colin obořil: „Kolik chceš, abych toho do Adaru poslal? Víš, že je tam všechny pobijí.“

„Vím to moc dobře. Jenže to mám Davida Tegana nechat bez pomoci? To by bylo krátké spojenectví,“ povzdechl si Ryko. „Kromě toho, čím déle se bude válčit v Adaru, tím víc času na přípravu budeme mít v Tristu. Zatím tam pošli jen to, co můžeme bez problémů postrádat tady. Až dorazí zbytek tvých sil, Kentovi muži a další Glenvenovy lodě, promluvíme si znovu.“

Colin přimhouřil oči, ale přikývl. „Chceš, abych je poslal na smrt?“

„Jestli budou jejich velitelé rozumní, včas se stáhnou do Tristu,“ odvětil Ryko a sklonil se, aby si promasíroval koleno, které protestovalo proti dlouhému stání.

Poslední dobou ho bolelo vždycky, když se blížila bouře.

***

Problém Adaru se nakonec vyřešil sám. Necelý týden po Dni hojnosti přijel do Tristu na zchváceném koni Benedikt Tegan, syn vévody z Adaru. Když ho přivedli před Ryka, sotva se držel na nohou, ale nezdál se zraněný. Samuel Rykovi rychle pošeptal, že Benedikt s sebou přivedl jen jediný oddíl, sotva stovku mužů.

„Přišli hned ráno po Dni hojnosti,“ vypravil ze sebe Benedikt. „Museli mít rozkazy k útoku předem, z Tristu se k nim nikdo tak rychle nemohl dostat. Zaútočili ze západu, z Gerlachu, a když jsme se vydali bránit se tam, vpadla nám do zad Valburgie. Otec se k nám sotva dostal, ale tirabilské posily se už neprobojovaly přes vojsko vévody z Valburgie. Nataliin vlastní manžel,“ zaúpěl nešťastně.

„A jak to v Adaru vypadá?“ naléhal Ryko.

„Už tam bude po všem,“ zavrtěl Benedikt hlavou. „Nikdo je nečekal tak brzy, zaútočili na několika místech zároveň a zaskočili posádky na hranicích. Když jsem se tam dostal, už nás tlačili dál směrem k Adaru a z východu a jihu přicházely zprávy o vojácích z Valburgie. Otec...“ zadrhl se, „otec mi kladl na srdce, abych se vrátil sem.“

„Jak se vám povedlo projít?“ zeptal se Samuel. Jeho obličej neprozrazoval jedinou emoci.

„Moji muži znají svoji zem. Vedli mě cestičkami mezi nepřátelskými jednotkami. Proto nás přijelo tak málo, víc by nás neproklouzlo. Je ale pořád naděje, že za námi půjdou další.“

„A co tvoje rodina?“ zeptal se Ryko účastně. Kromě vévody v Adaru zůstala i Benediktova manželka a děti.

„O otci nemám zprávy. Emma s dětmi odjeli na sever, chtějí se tam ukrýt u přátel. Na severu by se jim snad nejhorší bouře měla vyhnout. A říkají, že Natalie je ve Valburgii o něco málo víc než vězeň,“ dodal.

„Aspoň Kristof s rodinou jsou bezpečně uklizení v Aldormě,“ poznamenal Ryko suše. Kolečka v jeho mysli se horečně otáčela. Doufal, že Adar odolá déle, že budou mít víc času... „Běž si odpočinout, Benedikte, draci ví, že to potřebuješ. Samueli, najdi Colina a sejdeme se v mém salonu.“

***

„Budou tu moc brzy. Dnes ráno přistály čtyři Glenvenovy lodě, ale než dorazí další, už tu budeme mít obležení.“ Colin neměl daleko k panice. Na stole v Rykově salonu, který se v posledních dnech plnil mapami a údaji o počtech vojáků, ležely zbytky studeného oběda, který oba muži ujídali, zatímco studovali nejnovější zprávy o situaci. Večer se měla znovu sejít Rada a oni si chtěli nejdřív v soukromí vyřešit, co všechno jim řeknou.

„Ber to z té lepší stránky – aspoň jsi nemusel posílat Adaru další posily,“ poznamenal Ryko.

Colin se zatvářil, že po něm každou chvíli hodí ozdobné těžítko, které přidržovalo na místě podrobnou mapu Tristu a okolí. „Aspoň pro všechny draky pošli Simiho pryč,“ požádal ho.

Ryko okamžitě zvážněl. „Tak zlé?“

„Stojí proti nám tři vévodství, která v Adaru narazila na tak malý odpor, že to snad ani není odpor. My máme moje muže, osm Glenvenových lodí a vojáky, které přivezly, a někde na cestě jsou snad zálohy z Kentonu. Řekl bych, že to je tak zlé.“

„Slíbil jsem mu, že bude moct zůstat s velením,“ namítl Ryko.

„Dokud to nebude nebezpečné.“

Ryko si povzdechl a podíval se po Samuelovi. „Co myslíš ty?“

Samuel se kousl do rtu a zamračil. „Souhlasím s Colinem. Jakmile se Simeon dostane Ogierovi do rukou, je po všem. Přišel čas krále nenápadně odsunout do Kentonu. Pouze se přimlouvám za to, aby se to obecně nerozkřiklo. Nemělo by to dobrý vliv na morálku mužstva. Colin mi jistě dá za pravdu, že ztratit nezletilého právoplatného krále je velice... aldormské.“

Ryko se neudržel a vyprskl smíchy. „Dobře, beru na vědomí. Odvezeš ho tam?“

„Potřebuješ mě tady,“ protestoval Samuel. „Informace od mých lidí...“

„Nemůže je chvíli řídit někdo jiný?“ ozval se Colin. „Tohle je důležitější. Benedikt Tegan nemá komu velet a měli bychom mu nějak ukázat naši podporu a důvěru.“

„Coline, jen mi řekni – a ty se Same neuraž – proč by se měl cítit poctěný uprázdněným místem po bastardovi?“ odfrkl si Ryko.

„A co jiného mu chceš dát?“ rozhodil Colin rukama.

„Můžeme se Simeonem poslat někoho jiného,“ navrhl Samuel.

„Koho? Colin velí vojsku. Když pojedu já, tak to můžeme rovnou dát vytroubit na náměstí, že král prchá,“ promnul si Ryko koleno. „Camilla bude každým dnem rodit a nikomu kromě nás čtyř nevěřím, že by ho dovezl v pořádku.“

Ještě Irena, ozval se neodbytný hlásek v jeho hlavě. Té bys taky věřil. Jenže draci ví, kde ta zrovna lítá.

„Coline, promluv si s Benediktem Teganem o možnosti, že by se stal velitelem našich informátorů. Jestli bude souhlasit, Samuel mu předá všechno potřebné. Stihneš to než nás obklíčí?“

Samuel přikývl. „Stihnu. Ale pořád si myslím, že je to špatný nápad.“

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil sluha s dopisem. „Pro vás, pane,“ podal list Rykovi.

„Od koho to je?“

„Nějaký muž to přivezl k bráně. Neměl na sobě barvy žádného šlechtice,“ uklonil se sluha a vycouval.

Ryko roztrhl obálku a začetl se do dopisu. S každým dalším slovem bledl víc a víc, až měl pocit, že by se v něm krve nedořezal.

„Kdo píše?“ zajímal se Colin, příliš slušně vychovaný na to, aby se mu pokusil nakukovat přes rameno.

„Waldemar Dauth,“ vypravil ze sebe Ryko. Podal mu list a sledoval, jak Colinovi a Samuelovi při čtení tuhnou rysy. Dovedl si představit, které věty ve Waldemarově mnohomluvné omáčce zasáhly nejvíc.

...Můj syn a vévoda Orb mi oba sdělili, že jim některá jejich hrabata odepřela poslušnost, jakou jsou svým lenním pánům povinováni. Je nepříjemné, že tito věrolomní šlechtici museli být uvězněni, ale snad ještě poslouží naši věci. Pokud je mi známo, patří mezi ně i hrabě Tristam ze Sovího hrádku a hrabě Niman ze Šedého lesa... Samozřejmě pokud by se král zřekl svého nároku...

„Uvěznili Lamana a Camillina otce,“ vydechl Colin.

„Slyšel jsem, že odmítli poslušnost, ale o uvěznění se nic neříkalo,“ vydechl Ryko. Mysl se mu zaplnila obrazy oradomských kobek a jen vypětím všech sil se dokázal soustředit víc na přítomnost než na vzpomínky.

„Nemůžeme dovolit, aby to něco změnilo,“ prohlásil Samuel, i když z jeho hlasu bylo znát, jak těžké to pro něj je.

„Popraví je!“ Do Rykova hlasu prosakovala panika.

„Musíme doufat, že ještě ne. Koneckonců mrtví jim na nic nebudou, jen by s nimi zabili jakoukoliv naději na vyjednávání,“ pokusil se Samuel znít klidně. „Waldemar dokáže být krutý, ale ne bezdůvodně. Dokud budeme opatrní, neublíží jim.“

Ryko věděl, že jeho přítel má pravdu, stejně jako věděl, že nemůže obětovat království kvůli dvěma bezvýznamným hrabatům. Přikývl na znamení, že chápe a souhlasí.

Promiň, bratříčku. Odpusťte mi, hrabě Ranulfe. Snažil se nemyslet na to, jak Waldemar Dauth zachází se svými zajatci, na oradomské kobky a špinavou slámu a křupání v koleni, kterým Gero kroutil. Gero je mrtvý, ten jim neublíží. Waldemar ví, že kdyby jim zkřivil byť jen vlas, tak šance na jakoukoliv dohodu padají. Zatím jim nic nehrozí.

Kéž by tomu dokázal věřit.