Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Země bez draků

      Země bez draků - Kapitola 24

      Země bez draků - Kapitola 24 Asi nejdéle očekávaná kapitola této povídky. TA kapitola. Kdo ví, tak se připravuje, kdo neví, nechá se překvapit. Sejdeme se na Maurentu.

      24. Maurent

      „Měl byste jet s námi,“ snažil se Ryko přesvědčit vévodu Kenta. On sám už byl připraven opustit hrad, než s konečnou platností padne. Věděli, že nemá moc času. Vojsku Dauthů chybělo už jen málo k tomu, aby prolomili hradby města. Až začnou bušit na hradní bránu, Kent se vzdá.

      „Mé město je tady,“ odpověděl vévoda.

      Bez Marysy a Samuela byl Ryko napůl slepý a hluchý, ale nějaké zprávy z bojiště se k němu dostaly i tak. „Waldemar Dauth i Filip Orb si vás váží. Budeme vás potřebovat, jestli dojde na vyjednávání.“

      „Však si poradíte i beze mě,“ odtušil vévoda. „Běžte už, nebo se ven nedostanete.“

      Ryko původně doufal, že přiměje paličatého vévodu k rozumu, ale teď pochopil, že to není paličatost. Vévoda Kent svůj domov miloval natolik, že ho v takovéto chvíli nedokázal opustit. Byl to starý pán, rod pokračoval jeho synem a vnoučaty, a jemu zůstala už jenom jeho čest. Jakmile si to Ryko uvědomil, přestal se hádat.

      „Ukažte jim, jak se chová pravý šlechtic,“ řekl.

      „Nechť vás draci provází,“ odvětil vévoda Kent.

      Uklonil se mu tak hluboko, jak mu to jen noha umožňovala. Rád by ho ještě někdy viděl, ale neodvažoval se doufat.

      Hrad Kent opustil v poledne, hodinu předtím, než bylo město dobyto. V podhradí na něj čekalo dvacet ozbrojenců v barvě Dauthů. Ryko si také oblékl uniformu Erwanu a vmísil se mezi vojáky. Jen co se dostali z dohledu obléhání, zamířil na Maurent.

      I přes obavy a naléhavost situace byl na to místo zvědavý. Dopis za dopisem sledoval, jak ho Irena opravovala a vytvářela z polorozpadlé barabizny baronskou tvrz. Když měla náladu, připojila i náčrtek toho, na čem zrovna pracovala, a tak si Ryko dovedl živě představit altánek v sadu, hodovní síň a nebo i takové detaily jako tapisérii, která visela za její židlí v hodovní síni. Těšila se, jak sídlo zvelebí, aby mohla svým dětem odkázat něco, na co je hrdá. Dívka, která nepoznala opravdový domov, si jeden postavila.

      Noc strávili v hostinci u cesty a ráno shodili barvy vévody z Erwanu, které jim doteď zajišťovaly bezpečí. Pokud se obyvatelé Maurentu od své paní něco naučili, erwanským vojákům by u nich hrozila spíš šipka z kuše než uvítání. Ryko cestu spíš matně tušil, ale jeden z jeho mužů pocházel z okolí a vedl je. U oběda jim řekl, že už jsou blízko, a od té doby Ryko všechny popoháněl. Přece jen v Kentu muselo být dávno po všem a hrozilo, že Dauthové vyšlou do okolí vojáky, aby pátrali po uprchlících. Museli najít krále a dostat ho do bezpečí. O to tu šlo především.

      Ryko byl zabraný do svých myšlenek a probral ho až výkřik jednoho z vojáků. Rozhlédl se a sledoval, kam muž rozrušeně ukazuje. Když konečně pochopil, na co se dívá, srdce mu vynechalo úder.

      Zpoza kopce, přímo v místech, kam mířili, stoupal hustý tmavý kouř.

      Jeho prvním instinktem bylo zabodnout paty Fantomovi do slabin a pobídnout ho do trysku, ale na poslední chvíli se zarazil. Nikomu nepomůžeš, když spadneš a zlomíš si tu druhou nohu, napomenul se a vyrazil alespoň klusem. Při každém kroku mu kolenem, v posledních dnech namáhaným až až, projížděla ostrá bolest, ale sotva to vnímal. Třeba to není Maurent, třeba jsou všichni v pořádku za tím dalším kopcem, snažil se přesvědčit, ale nemusel se dívat na jejich průvodce, aby věděl, že to není pravda.

      I když si to představoval horší, když vyjel na kopec a uviděl před sebou skutečnost, bylo to jako rána do břicha. Kouř stoupal z tvrze na návrší na druhém břehu potoka. Přes hradby, i když byly nízké, se nedaly odhadnout škody, ale brána otevřená dokořán a něčí tělo, ležící na příjezdové cestě, jim nedávalo mnoho naděje.

      Po cestě k mostu přes potok si Ryko všiml, že kus po proudu stojí vesnice, které se nájezd snad nedotkl. To jim nikdo nepřišel na pomoc? Ani potom, co skončil boj? Nebo jsou vojáci pryč tak krátce, že se ještě nikdo neodvážil vystrčit nos?

      Na nádvoří vlastní tvrze se potácelo několik málo lidí. Někteří se snažili hasit požár, který hrozil strávit hlavní budovu, jiní si ošetřovali vlastní rány. Když viděli další ozbrojence, sáhli po zbraních. Kdybychom byli nepřátelé, pobili bychom je okamžitě, pomyslel si Ryko.

      „Jsme spojenci vaší paní!“ zvolal a pak se otočil ke svým mužům. „Pomozte jim hasit,“ rozkázal. Sám sesedl a sykl bolestí, jak jeho koleno zaprotestovalo. Dokulhal k ženě s prázdným pohledem, která se snažila obvázat zranění starého muže.

      „Vaše paní, baronka Irena. Je tady?“ zeptal se.

      Chvíli se na něj dívala, jako by jí dělalo potíže pochopit, na co se jí ptá. Pak beze slova ukázala k druhé bráně, přímo proti té první. Ryko sledoval její pohled a v první chvíli si myslel, že ukazuje na mrtvého koně, který tam ležel. Pak si ale všiml nenápadné postavy, která seděla v bráně a opírala se o zeď. Poznal ji a vzápětí měl pocit, že se rozkřičí.

      V bráně seděl Samuel, celý zkrvavený. Oči měl zavřené a nehýbal se.

      Nepamatoval si, jak se k němu dostal, jen to, jak hledal na jeho krku puls. Ve chvíli, kdy po prsty ucítil tlukot srdce, mu spadl kámen ze srdce. To ale trvalo jen do té doby, než si uvědomil, jak nepravidelně mu srdce tluče a než si lépe prohlédl jeho rány. Dlouhý sek přes hrudník. probodnutý bok, rameno, další bod do stehna, pramínek krve, který mu vytékal odněkud z vlasů... Nic z toho nebylo přímo smrtelné, ale bylo jich tolik... Samuel na sobě neměl ani kožený kabátec, který ho mohl aspoň trochu ochránit, jen košili. Museli ho zaskočit.

      „Ryko?“

      Nadskočil leknutím, ale pak se usmál, protože Samuel otevřel oči a díval se na něj.

      „Cos to zase provedl?“ zeptal se, zatímco si stahoval plášť, aby ho přikryl. Pak se otočil a z plných plic zakřičel: „Léčitele! Obvazy!“

      „To nemá cenu,“ vypravil ze sebe Samuel. „Simeonovi zastřelili koně.“ To musel být ten vraník, který ležel kousek od nich. „Dal jsem mu svého.“ Rozkašlal se a na rtech se mu objevila krev. „Ujeli.“

      „Pst, nemluv,“ nabádal ho Ryko. Dal by cokoliv za to, aby se dozvěděl, jestli se Simeonem utekla i Irena a Marysa, ale to mu Samuel řekne, až mu bude lépe. Kde je u všech draků ten léčitel?

      Samuel se chrčivě nadechl a víčka mu klesla. Ryko s ním v panice zatřásl a donutil ho zůstat při vědomí. „Ne, ne, ne, to ať tě ani nenapadne. Tohle zvládneme.“

      Vedle nich se objevil jeden z vojáků a podal mu obvazy. „Poslali jsme do vesnice pro léčitele, pane,“ oznámil a jeho pohled zabloudil k Samuelovi. Oči se mu rozšířily překvapením, opatrně se k němu sklonil a prohlédl si jeho zranění zblízka. „Můj pane,“ zašeptal Rykovi, „už jsem něco viděl a tady léčitel nepřijde včas.“

      „Nemáš hasit požár?“ odsekl Ryko a pustil se do ošetřování. Prsty měl jako dřevěné, obvazy mu v nich klouzaly a jen co je přiložil, nasákly celé krví. „Toho si nevšímej,“ řekl Samuelovi. „Zvládneme to. Zvládneme. Bude to v pořádku.“

      „To je vždycky lež. Postarej se o mámu.“ Samuelův hlas už byl stěží víc než šepot. „Slib mi, že i když budeš vládnout království, nezapomeneš na ni.“

      „Žádné takové, postaráš se o ni sám. Zašijeme tě a pošleme na Antares, aby tě mohla obskakovat. Budeš se válet u jezera, tloustnout a mračit se, to ti jde nejlíp.“ Do jeho tónu začala prosakovat panika a doufal, že si toho Samuel nevšimne.

      „Jeli za nimi vojáci. Najdi je,“ stiskl mu Samuel ruku. Neměl víc síly než kotě a Ryka to vyděsilo natolik, že mu hned nedošlo, že mluví o Simeonovi a Ireně s Marysou, pokud obě jely s ním.

      „Najdu je. A postarám se o Violu, neboj,“ slíbil. Doufal, že se Samuel přestane rozčilovat. „Léčitel už je na cestě, to zvládneme.“

      Samuel se pokusil o úsměv, ale vzápětí se mu obličej zkroutil bolestí. Chvíli zhluboka dýchal a Ryko si všiml, že se mu na rtech objevuje víc krve.

      „Víš, co si myslím?“ zasípal. „Že jsi do Ireny přece jen trochu zamilovaný.“

      Tak si vyber, chlapečku, buď jsme zamilovaní oba nebo ani jeden. Jiná možnost není.

      Vzpomínka na jejich poslední rozhovor na okamžik odvedla jeho pozornost. Rychle se vrátil do přítomnosti, jen aby viděl, jak se Samuelovy oči znovu zavírají. Zatřásl s ním, jednou, dvakrát, ale tentokrát už to nepomohlo. Nahmatal jeho puls, rychlý a mělký, jako třepetání motýlích křídel, a ucítil, jak jeho srdce začíná vynechávat.

      „Ne, ne, ne,“ opakoval horečnatě a pokusil se přitisknout nasáklé obvazy pevněji na ránu. Když se věnoval jeho rameni, uvědomil si, že necítí žádný pohyb hrudníku.

      Samuel nedýchal.

      Znovu našel místo, kde předtím nahmatal jeho tep, ale tentokrát nic. Zkusil to znovu, pak na druhé straně krku. Nastavil mu před ústa čepel svojí dýky, aby viděl, jestli se zamlží dechem. Nic.

      Nejdřív si to odmítal připustit. Čekal, že Samuel otevře oči a začne se smát, že se Ryko nechal nachytat. Že se objeví léčitel, vynadá mu, že ani nepozná, jestli je pacient naživu, a dá Samuela do pořádku. Že přiletí Frundor a zachrání ho. Že se Ryko probudí a zjistí, že regentem je pořád jeho otec a poslední dva roky byly jen noční můrou.

      Když se nic nedělo, rozhodl se, že musí začít něco dělat. Jen kdyby věděl co.

      Místo toho se ztěžka opřel o zeď vedle Samuela a dal se do pláče.

       


      Vydáno: 3.12.2017 11:38 | 
      Přečteno: 188x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Eillen
      Měla jsem si dát panáka ještě před čtením. Brečím tu jak želva. A upřímně, řvala bych stejně, i kdyby nešlo o Samuela. Protože je to popsané tak dokonale, že prostě nejde zadržet slzy.

      Jediné, co mě na tom dokáže trochu utěšit je fakt, že neumřel sám na úplně cizím místě a měl možnost se rozloučit se svým kamarádem.

      Samueli Antaresi, nechť tvá duše nalezne cestu k věčnému klidu!
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Jop, takové scény mi jdou. Ale napsat něco normálního, to ne 1

      „Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain