Země bez draků - Kapitola 27

27. Čtvrtá noc

S vojáky cestovali další tři dny. Většinou se ubytovali v jedné vesnici a předstírali, že je to náhoda a neznají se. Na cestě obvykle mlčeli, po útěku z obleženého města, Samuelově smrti a ztrátě Marysy nebylo nikomu do řeči. Simeon se tvářil vážně, ale zdálo se, že je zatím se situací srovnaný a dokud nezačnou panikařit dospělí, tak zůstane taky v klidu.

Ryko a Irena přes den mluvili většinou jen o praktických záležitostech, jako jak se najíst a kde přespat. První noc, kdy je jeden sedlák nechal na seně ve stodole, se každý z nich poslušně zabalil do vlastní přikrývky a lehli si alespoň na délku paže od sebe. Uprostřed noci ale Ryka probudil tlumený výkřik. Sáhl po holi a byl by tasil skrytou čepel, kdyby se neozval Irenin roztřesený hlas:

„To jsem jen já. Promiň. Měla jsem noční můru.“ Zněla jako malá vyděšená holčička.

„To byl jen sen,“ uklidňoval ji. „Spi, nic se neděje.“

„Zdálo se mi, že jsi umřel,“ zašeptala.

„Jsem naživu.“ Přitáhl si ji do náručí, vzal její ruku a přitiskl si ji na hrudník. „Vidíš? Pořád tluče.“

„Chlapi,“ zavrtěla hlavou. „Vy si najdete záminku v čemkoliv.“

„Mám jít pryč?“ zvedl obočí.

„Opovaž se,“ zasmála se tichounce a přitulila se blíž. Během chvíle už oba zase spali.

Další noc probíhala podobně a tu třetí už se rovnou večer uvelebila u něj. Čtvrtý večer už neměli, protože za soumraku dorazili k branám Tirabilu.

Na městě bylo vidět, že je vévodské teprve třetí generaci, protože mělo ještě horší obranu než Kent. Architektura Tirabilu byla inspirovaná starým Telmirem a spíš připomínal něčí letní sídlo, krásné a pohodlné, než vojenskou pevnost.

O to důležitěji se ale tvářila dvojice strážných u brány.

„Po setmění nikoho nepouštíme!“ oznámil voják nekompromisně.

„Nás pustíte,“ prohlásil Ryko.

„A proč?“ naježil se strážný.

Ryko si zhluboka povzdechl. „Protože za vévodkyní jede regent království s chlapcem,“ pohodil hlavou směrem k Simeonovi.

„Regent nemá syna,“ ozval se druhý voják.

„No právě. Takže se v žádném případě nemůže objevit ve společnosti jedenáctiletého chlapce,“ zdůraznil Ryko. Draci, jak moc jsou tupí?

Podívali se po sobě, pořád nejistí.

„Jestli chcete, tak pošlete pro vévodkyni, jestli je doma,“ řekla Irena.

„Vévodkyně nemůže přijít,“ oznámil jeden z vojáků důležitě.

Rykovi přeběhl mráz po zádech. Co když se s Camillou něco stalo?

V tu chvíli ho předjel Simeon a naklonil se v sedle dopředu. „Horste, Johane, otevřete tu bránu,“ řekl tiše. „To je královský rozkaz.“

Teď teprve si ho strážní pořádně prohlédli a zalapali po dechu. Simeon v Tirabilu strávil tři roky, musel tu za tu dobu znát každý kámen a určitě každého strážného. A všichni znali jeho.

Otevřeli bránu bez dalšího slova, zato s hlubokou úklonou. U vstupu do hradu se Ryko ani nenamáhal a prostě pustil Simeona jako prvního. Už si to mohli dovolit, ve větším bezpečí sotva budou.

Na hradě byl nezvyklý rozruch – z čeledníku se ozýval halas a zpěv a v kuchyni se ještě otáčely kuchařky. Copak Camilla pořádá hostinu? blesklo Rykovi hlavou, když seskakoval z koně.

„Lízo,“ zavolal Simeon na nejbližší dívku.

„Vaše Veličenstvo,“ vysekla Líza rychlé pukrle. „Co tu děláte?“

„To teď není důležité. Kde je vévodkyně?“

„Přece odpočívá,“ usmála se stydlivě Líza. „Nemá ji nikdo rušit, ale u vás snad udělá výjimku.“

Simeon se otočil na Ryka s Irenou a pokrčil rameny. „Tak jdeme,“ prohlásil.

„Já tu zůstanu,“ couvla Irena. „Mně vidět nechce.“

„Nesmysl,“ zavrtěl Ryko hlavou. „Zachránila jsi život králi. Jdeš s námi.“

Společně vystoupali až k vévodským pokojům v druhém patře a po tolika dnech v sedle byl Ryko za Irenin doprovod opravdu rád. Nabídla mu rámě a posledních pár schodů ho div netáhla. Simeon je vedl a bez rozpaků zaklepal na jedny dveře.

„Nerušit!“ sykl zevnitř dětský hlas.

„Neštvi mě a otevři!“ houkl Simeon.

Ozvalo se zašustění a dveře se otevřely. Stála tam mladší z Colinových dcer Ella a tvářila se bojovně, ale do pokoje je pustila. Prošli kolem ní a zjistili, že v Camillině budoáru je ještě Ambra, která očividně spala na pohovce a jejich příchod ji probudil.

„K mamince nesmíte!“ protestovala Ella.

„Proč bychom nesměli?“ ohradil se Simeon.

Než stačila Ella odpovědět, dveře se otevřely a vstoupila Camilla. Vypadala unaveně a šaty měla jen nedbale natažené přes noční košili, ale hlavně v náručí houpala malý uzlíček přikrývek.

Simeon vykulil oči. „Vy už máte...?“

„Kdy?“ zeptal se Ryko.

„Dneska ráno,“ usmála se Camilla pyšně a unaveně zároveň. „A je to kluk.“

„Blahopřeji,“ mrkl na ni Ryko a pomyslel si, že jí to konečně vyšlo. „Ale pokud vím, tak bys tu neměla takhle pochodovat, máš odpočívat, ne?“

„Ležela jsem celý den. Ale vy tři vypadáte, že sotva stojíte. Seženu někoho, aby vám připravil pokoje. Ello, zaběhni pro paní Stellerovou.“ Zdálo se, že i Camilla má důležitější starosti než to, že je Irena ode dvora vlastně vypovězená. „Dostala jsem zprávu od Colina, že se tu možná zastavíte, jestli budete prchat z Kentu. Samuel s vámi přijel?“

Ryko zaváhal, nebyl si jistý, jestli je vhodná chvíle přijít z takovou zprávou. „Ne, nepřijel,“ řekl nakonec opatrně.

Camilla přimhouřila oči, poznala, že něco není v pořádku, ale nevyptávala se a nechala rozhovor stočit se zpátky k chlapečkovi, kterého pojmenovala Ciaran. Ten ale začal brzy pofňukávat a tak se Ryko s Irenou svorně dali na ústup, než se rozbrečí doopravdy. Ambra se Simeonem je pak uvedli do jejich pokojů, kde už se činila paní Stellerová a její pomocníci.

Rykovi přinesli večeři a zatímco jedl, tak mu dokonce připravili i koupel. Když se natáhl do peřin, uvědomil si, že je mu poprvé od útěku z Kentu teplo. Zavřel oči a pomalu usínal, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře a na jeho výzvu do pokoje vstoupila Irena. Už na sobě měla noční košili, župan a trepky, ale vypadala naprosto bdělá.

„Nečekala jsem, že mě přivedeš až k vévodkyni,“ prohlásila. „Myslela jsem, že mě necháš v čeledníku.“

Ryko se posunul na posteli a poklepal rukou na matraci vedle sebe. „Ty jsi moje.“

Posadila se vedle něj, sklonila se k němu a políbila ho, nejdřív něžně a potom vášnivěji. Nejdřív se mu honilo hlavou, jaké klepy o nich můžou začít kolovat, jak to může zničit Ireninu pověst, a snažil se držet se zpátky. Ale pak mu zajela rukou do vlasů a tichounce vzdychla a veškerá rozvaha vyletěla komínem. Přitáhl si ji blíž a když pootevřela rty, vklouzl mezi ně jazykem.

Přerušila polibek, shodila trepky a položila se vedle něj.

„Tak co?“ zeptal se a objal ji. „Už věříš, že se tě nevzdám?“

„Věřím, že se budeš snažit. Ale i kdyby ti to nevyšlo, kašlu na to, beru, co můžu, dokud můžu,“ pokrčila rameny a přitiskla se k němu. Dotek jejího pružného, teplého těla nezůstal bez odezvy. Opatrně se pokusil posunout boky tak, aby nic nepoznala, ale ona se jen zasmála a začala ho líbat na krku.

Spokojeně zamručel a jeho ruce začaly bloudit po jejím těle. Ona mu odpověděla stejně, ale když zavadila o jeho koleno, zarazil se a odtáhl se od ní.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Nemusíš vidět všechno,“ zamumlal.

Přimhouřila oči a pak z něj jediným pohybem stáhla peřinu. Tak ho překvapila, že se ani nestihl bránit. Palčivě si uvědomoval nateklé koleno, jizvu kolem kotníku a, i když v tu chvíli nebyly vidět, jizvy na zádech. Než ale stačil začít protestovat, sundala si vlastní noční košili a jeho myšlenky se rozutekly do všech stran.

„Tohle,“ ukázala na tenkou jizvu na rameni a Ryko se donutil sledovat její prsty, „je z výcviku v Zaře. Tuhle,“ dotkla se zubaté jizvy na boku, asi půl dlaně nad kyčlí, „mám z rvačky v přístavní čtvrti v Eilegu. Tady,“ ukázala na lýtko, „jsem se napíchla na klacek v pralese v Theosu. A kvůli tomuhle,“ přejela po plošce veliké asi jako květ pampelišky na zádech, „jsem trávila celý úplněk zavřená ve svém pokoji v tezarském královském paláci, protože mi táta dal domácí vězení.“

„Ty jsou zahojené, malé,“ vypravil ze sebe Ryko.

„Ale myslíš na ně, ne na ty svoje,“ usmála se lišácky.

Chtěl podotknout, že to nejsou její jizvy, co ho zaujalo, ale tím by jí dokázal, že má pravdu. Místo toho se sklonil a přitiskl rty na rameno, kde se kdysi zranila během výcviku. Zavrněla blahem a on pokračoval.

***

Ráno ho probudila přeležená ruka. Vytáhl ji zpod Ireniny hlavy a opatrně ji promasíroval, aby do ní vrátil krev. Pak se natáhl a pozoroval spící Irenu.

Myslela jsem, že mě necháš v čeledníku.

Věřím, že se budeš snažit.

A až válka skončí?

Beru, co můžu, dokud můžu.

Napadal ho jen jediný způsob, jak si ji udržet. Museli by to provést teď, jinak by jim to nikdy neprošlo, ale když to udělají, už jim to nikdo nevezme. Bude to tak uspěchané, že se jeho rodiče budou obracet v hrobě, ale on to byl ochoten udělat. Unavovalo ho ztrácet blízké lidi, měl pocit, že je na čase pro jednou někoho získat.

Jen co na to řekne ona.

Jako by vycítila jeho myšlenky, otevřela oči.

„Dobré ráno,“ zamumlala.

„Vezmeš si mě?“ odpověděl.