Země bez draků - Kapitola 28

Tak ji to překvapilo, že sebou škubla a skulila se z postele na zem. Zůstala sedět na předložce z vlčí kůže, jenom zamotaná v peřině, rozcuchaná a zmatená, a vypadala tak legračně, že se Ryko rozesmál.

„To má být vtip?“ vyprskla.

„Ne, to myslím vážně. Vezmeš si mě?“

Zírala na něj jako by se na posteli objevil zelený drak. „A tohle ti přijde jako vhodná chvíle k žádosti o ruku?“

„Zrovna mě to napadlo,“ pokrčil rameny. „Ale dává to smysl. Teď, uprostřed války, nás nikdo nezastaví a potom už s tím nic nenadělají,“ vysvětloval jí svůj plán. „Taková příležitost se opakovat nebude.“

Irena si prohrábla vlasy a pak vstala a začala hledat svojí noční košili. Ryko cítil, jak se mu svírá srdce. Tohle rozhodně nebyl vrchol mých diplomatických schopností...

„Slíbil jsem, že vymyslím způsob, abychom spolu mohli být i po válce. A sama jsi říkala, že potřebuješ dědice,“ dodal.

Zarazila se s noční košilí v ruce, pak si povzdechla a oblékla se. Otočila se k němu a pokusila se o úsměv. „Dej mi čas,“ řekla tiše. „Potřebuju si to rozmyslet. Odpovím ti včas... ale ne hned. Tohle nemůžu rozhodnout jen tak.“

Sklonila se k němu a políbila ho. Na chvilku to vypadalo, že chce něco říct, ale pak zavrtěla hlavou a odešla. Ryko zůstal zírat na zavřené dveře a připadal si jako největší hlupák pod sluncem.

Celé dopoledne se mu Irena vyhýbala. Simeon prováděl někde s Ambrou něco, o čem Ryko nechtěl nic vědět, a Camilla pořád potřebovala odpočívat, takže bloumal Tirabilem sám a přemýšlel. Vyšel na terasu a posadil se tam na lavičku. Bylo sice chladno, ale mezi mraky občas vykouklo slunce. Opřel se o zeď, zavřel oči a položil si tu nejzávažnější otázku.

Co dál?

Věděl, že by se měl vrátit do Tristu, pokud se do města vůbec dostane, ale zároveň měl pocit, že Simeon tady není v bezpečí. Vždyť první místo, kde ho každý bude hledat, bude u Gorlanových. Jenže do Aldormy by musel přes Gerlach nebo Erwan. Možná by mohl požádat Irenu, ať ho odveze k nějakým přátelům do Tezárie. Ale bude s ním Irena po jeho ranním výstupu chtít mít ještě něco společného? A i kdyby souhlasila, kdo mu zaručí, že vliv Waldemara Dautha nesahá až daleko za hranice Tristenolu?

Možná by bylo nejjednodušší se vzdát, napadlo ho. Prostě předat vládu Ogierovi a Rosalii a pro Simiho zajistit klidný život na nějakém odlehlém místě. Jenže jak si být jistý, že ho nikdy nevystopují?

Mírný závan větru mu pocuchal vlasy a donesl mu vůni polévky, kterou někde připravovaly kuchařky k obědu, a dětský smích. Zdálo se mu, že slyší Ambru, ale neotevřel oči, aby se podíval. Ani se nechtělo věřit, že tam venku probíhá válka, celý Tirabil byl poklidný, dokonce radostný, protože vévodkyně konečně porodila zdravého syna. V ten moment netoužil po ničem jiném než prosedět na té terase zbytek svého regentství. Simeonovi by to nevadilo, pro toho byl Tirabil dost možná větším domovem než Trist.

Waldemarovo vojsko, které dobylo Kent, tam nejspíš nezůstane napořád. Bude pokračovat v úkolu, kvůli kterému bylo vysláno – najít krále. Dříve či později se objeví u jejich vrat a ohrozí nejen jeho, Irenu a Simeona, ale i Camillu a její děti.

Vzpomněl si na Camillu, jak šťastná vypadala včera večer, když chovala svého vysněného synka, a před očima mu vyvstal obraz Ireny s podobným uzlíčkem v náručí. Představoval si, jak chová své a Irenino dítě, a chtělo se mu plakat. Zdálo se to neuvěřitelné, a přesto měl takovou budoucnost na dosah ruky. Jen to všechno správně načasovat, jen mít trochu štěstí...

Jsme v pasti, pomyslel si. Nemáme kam jít, aniž bychom riskovali Simeonův život. A draci pomozte mi, já pořád uvažuji nad tím, jak zůstat s Irenou.

„Vaše Milosti?“

Pomalu otevřel oči a uviděl nad sebou stát rozpačitou služebnou.

„Podává se oběd.“

S povzdechem sáhl po své holi, kterou po všem tom ježdění potřeboval skoro pořád, a přešel do malé jídelny. Bylo tam prostřeno pro čtyři – Camilla odpočívala ve svých komnatách a Ella ještě pořád jedla s chůvou v dětském pokoji, ale Ambra se ujala hostitelských povinností s neochvějným sebevědomím, které mu připomínalo mladou Camillu. Proti Amře seděl Simeon, sice se na ni usmíval, ale Rykovi se zdálo, že chlapcovy oči zůstávají smutné a vystrašené. Poslední, chvilku po něm, vstoupila do místnosti Irena. Měla na sobě jedny z Camilliných šatů, vínové se zlatým vyšíváním a daleko honosnější, než cokoliv, co jako obyčejná baronka obvykle nosila.

Vypadala jako markýza.

Všimla si jeho pohledu, sklopila oči a pousmála se. Omluvila se za pozdní příchod, usadila se přímo proti Rykovi a začala neutrální zdvořilou konverzaci. Ryko za to byl rád, odpovídal naučenými frázemi a mohl se soustředit na to, aby nezíral na Irenu.

Nemůžu o ni přijít, uvědomil si, když se servíroval hlavní chod, a hrdlo se mu sevřelo panikou, div se nezakuckal kančím gulášem. Po tom všem bych nepřežil, kdybych ztratil ještě jedinou ženu, která... Která...

No tak, přiznej si to, Ryko, napomenul se. Nebuď jako Samuel, který lhal všem kolem a nejvíc sám sobě. Postav se k tomu čelem.

„Až se vrátíme do Tristu, budete nás zase učit, Ireno?“ zeptal se zničehonic Simeon při dezertu.

Pečlivě zdvořilá atmosféra u stolu se během okamžiku změnila v tíživé ticho.

„Výsosti, víte, že se do Tristu vrátit nemůžu,“ řekla Irena tiše a vyhnula si jeho pohledu.

„Ani když si vezmete Ryka?“ Simeon vypadal jako nevinnost sama, ale Ryko si nebyl jistý, jestli mu věří.

Irena ztuhla v polovině pohybu a pak položila lžičku zpátky do misky s ovocným kompotem. „Kde jste přišel na to, že bych si měla brát Ryka?“

Simeon a Ambra si vyměnili provinilý pohled. „Služebné si povídaly...“ pípla nakonec Ambra.

„Co si povídaly?“ zeptala se Irena nuceně klidným hlasem, ale tváře jí zčervenaly.

„Že jste nespala ve své posteli.“ Ambra mluvila tak tiše, že jí skoro nebylo slyšet. „Že máte políčeno na regenta, abyste se mohla vrátit do Tristu...“

Irena vstala tak prudce, že převrhla židli. „Omluvte mě,“ vyhrkla a rychlým krokem odešla z místnosti.

Ambra a Simeon se oba obrátili k Rykovi s tázavými pohledy. Když si uvědomil, že od něj čekají nějakou reakci, rychle nahmatal svojí hůl a vydal se za Irenou. Po krátkém hledání ji našel v jejím pokoji. Přecházela tam jako šelma v kleci a když ho uviděla, vrhla po něm tak zuřivý pohled, že málem zase vycouval. Nakonec ale sebral odvahu a zůstal.

„Tak tohle si o mně všichni myslí?“ vykřikla, jen co za sebou zavřel dveře. „Že jsem prospěchářka, která tě chce využít? Že jsi pro mě jen nástroj, jak se dostat zpátky ke dvoru?“

„Služky klevetí, to přece víš,“ pokusil se ji uklidnit. „Z toho si nic nedělej.“

Prudce si odfrkla. „Kdybych na tu tvojí nabídku teď kývla, jen to všem potvrdím.“

Ryko se nadechl, aby se uklidnil. „To ti to tak vadí, co si o tobě budou šuškat v kuchyni?“

„Tobě ne?“

„O mně už se toho šušká,“ mávl rukou. „Nezapomínej, že jsem synovec Lautuse Nimana a vnuk, pravnuk a prapravnuk aldormských Nimanů. Čekají ode mě to nejhorší a nejzištnější, co je napadne. Svatba z lásky, kvůli které bych přišel o postavení, by bylo asi to jediné, čím bych je doopravdy překvapil, a i tam mě předběhl otec. Naučil jsem se na to kašlat. Koneckonců, ty jsi svým vystupováním taky vyvolala pár skandálů a nezdálo se, že by ti to vadilo.“

„Jenže tam všude jsem věděla, že nezůstanu napořád. Na většinu se zapomnělo, než jsme se tam zase vrátili. Jediné, co mělo kdy nějaké závažné následky, byla ta věc s Glenvenem,“ sklopila hlavu. „Nesnesla bych žít celé roky někde, kde se na mě dívají mezi prsty.“

„A kdybychom žili daleko ode dvora? Můj bratr nás u sebe rád nechá...“ Kdysi s ní chtěl bydlet na Maurentu, ale pochyboval, že by je tam nepronásledovaly vzpomínky.

„To bys nechal Simeona samotného?“ zvedla obočí. „Vzdal by ses království, když jsi pro něj už tolik obětoval?“

Ryko zaváhal. Trefila do černého. „Tak na Lesohradě zůstaneš ty a já budu jezdit na návštěvy?“ navrhl zkusmo.

„To bude výborné manželství. Jak často se tam dostaneš? Kolik asi tak bude dětem, než se naučí, kdo je jejich tatínek? Tři roky? Čtyři?“ rozhodila rukama.

„Tak si pořídíme nějaký letohrádek za Tristem. Ty tam budeš chovat koně a já budu jezdit do města regentovat,“ pokrčil rameny. „Stejně je to jen na pár let, než Simimu bude osmnáct a začne vládnout sám.“

„Myslíš, že to bude trvat tak dlouho? Ten kluk si začne dělat věci po svém daleko dřív,“ pousmála se Irena.

„Tím líp. Tak za tři roky už mi můžou jen vozit listiny k podepsání a já budu mít čas na tebe a děti,“ souhlasil.

Oba se zarazili a konečně se podívali jeden druhému do oči. Přistoupila až k němu, kdyby natáhl ruku, mohl by se jí dotknout. Vzduch najednou jako by praskal napětím.

„Všimla sis, že oba počítáme s tím, že se vezmeme,“ poznamenal.

„Všimla,“ přisvědčila opatrně. „Jen přesně nevím, jak k tomu došlo.“

„Záleží na tom?“

Zamyslela se. „Je to velký krok a může nás oba zničit. Když to uděláme, už se nemůžeme vrátit.“

„Já o nevratných rozhodnutích něco vím,“ zvedl významně svojí hůl. „Zatím jsem se se všemi naučil nějak žít.“

„Já nevím.“ Skoro ta slova zavyla. „Co když to nevyjde, co když za rok, za dva zjistíme, že to spolu nevydržíme...?“

„Tak spolu žít nebudeme. Když bude nejhůř, tak řeknu, že jsem se před tebou tajně oženil s někým jiným, takže naše manželství je neplatné. Jsem Niman, ode mě nikdo nic lepšího nečeká.“ I když věděl, že na to nejspíš nedojde, ta představa ho bolela, ale kdyby se ukázalo, že je bez něj šťastnější než s ním, doufal, že by našel sílu nechat ji jít. „Kromě toho,“ dodal, „je válka a pro naši stranu se nevyvíjí zrovna dobře. Jestli mě chytí, tak z tebe dost dobře může ještě před Dračí nocí vdova.“

28. Nezodpovědnost

Při těch slovech se natáhla a chytila ho za ruku. „To neříkej.“

„Je to pravda. Možná všechny problémy s naším soužitím vyřeší Waldemar Dauth.“

Dívala se na něj jako by umíral právě v tu chvíli a oči se jí leskly. Pak si ho přitáhla do náručí tak prudce, až jeho koleno ostře zaprotestovalo. Ona si ale jeho bolestného zašklebení nevšimla, protože už tiskla rty na jeho jako by ho už nikdy nechtěla pustit.

„Zeptej se mě znovu.“ vyzvala ho, trochu bez dechu po tom vášnivém polibku.

„Miluji tě,“ prohlásil bez obalu. „Nevím proč ani jak k tomu došlo, ale jsi jediná, koho k sobě pustím tak blízko, jediná, s kým si připadám jako obyčejný chlap... prostě jediná. A i kdybys teď odešla a já už tě nikdy neviděl, tak tohle se nezmění. Chci s tebou strávit zbytek života, i kdyby mě to mělo stát všechno ostatní. Ireno Maurentová, vezmeš si mě?“

„Jen tak pro pořádek – chováme se jako nezodpovědní blázni a brzo na to ošklivě doplatíme. Takže ano, Ryko Nimane,“ pronesla s jiskřičkami v očích, které se mu tak líbily, „vezmu si tě.“

Najednou se cítil tak lehký, že by se snad dal do tance. Válka, král na útěku, vojsko v jejich patách, nic z toho v tu chvíli neexistovalo. Naštěstí měl dost rozumu, aby šetřil špatnou nohu, a tak se místo vítězného tance jen rozesmál. Smál se ještě když ji líbal. Připadal si, jako by tohle byl jejich první polibek, a vlastně svým způsobem byl. První, který neukradli v nestřežené chvíli mezi bitvou a útěkem, první, který sliboval společnou budoucnost.