Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Země bez draků

      Země bez draků - Kapitola 33

      Země bez draků - Kapitola 33 Poslední žert Ryka Nimana

      33. Poslední žert Ryka Nimana

      Waldemar si Ryka držel na dosah ruky ve velitelském stanu, takže když nic jiného, mohl aspoň poslouchat novinky. Útok zatím nezapočal, všichni se na něj jen připravovali. A Rykovi neušlo, že Waldemar se občas obrací k severu, jako by čekal někoho od Tristu.

      Dočkal se krátce po poledni, kdy posel na zchváceném koni oznámil, že vévoda Ogier s posilami se blíží.

      Nechal Trist Tristem a jede pomoct otci s nechráněným a v tuto chvíli nepodstatným Tirabilem? To může znamenat jen jedno, pomyslel si Ryko. Utíká od Tristu se staženým ocasem. Colinovi se povedlo je odrazit. Jejich jedinou nadějí je dobýt Tirabil, poslední vévodství, které máme pevně v rukou, a pak zmáčknout Noela Derwa v Ullumanu. Kdyby se na jejich stranu přidal i on, už bychom se museli vzdát.

      Ta myšlenka mu na klidu nepřidala.

      Ogier se objevil asi o dvě hodiny později. Jakmile odhrnul stanový dílec, Rosalie vypískla radostí a vrhla se mu kolem krku. Přitiskl si ji k sobě, ale přes její rameno sledoval otce tázavým pohledem. Waldemar nenápadně pokývl směrem k modelu Tirabilu na stole a Ogier naznačil, že rozumí, zatímco šeptal cosi Rosalii do ouška.

      Ten tě tak miluje, holka bláznivá, odfrkl si Ryko v duchu. Kdyby tě nepotřeboval, tak jsi pro něj míň než vzduch.

      Konečně Ogier přiměl Rosalii, aby ho pustila, a Ryko si ho mohl prohlédnout. Hubený byl mladý vévoda vždycky, ale teď na něm bylo cosi nezdravého. Pod očima měl tmavé kruhy, na čele napůl zhojený šrám a na tváři několikadenní strniště, na které už si Rosalie stihla postěžovat. Pohyboval se ztuhle a nezdálo se, že by to způsobila jen dlouhá jízda na koni.

      „Chytili jste zajímavého ptáčka,“ poznamenal Ogier směrem k Rykovi.

      „Píp píp,“ odsekl Ryko a protočil oči v sloup. Venku slyšel kladiva, která pro něj stloukala šibenici, nějaká důstojnost už mu mohla být ukradená.

      „Camilla Gorlanová si myslí, že ho chci vyměnit za Simeona,“ řekl Waldemar.

      „A nechceš?“ zvedl Ogier obočí.

      „Nemůžeme ho nechat naživu. Ví o Rosaliině nedorozumění s bratrem,“ přiznal Waldemar neochotně.

      „Otče!“ pokáral ho Ogier a otočil se k Rykovi. Ten si s nevinným výrazem začal pohvizdovat kosí písničku a pokrčil rameny.

      „Camilla Gorlanová toho chlapce nevydá, i kdyby měla sama zahynout. Je pro ni jako syn,“ ušklíbl se Waldemar. „Ale chci vidět, jak bude obléhání velet s chladnou hlavou, když se bude z hradeb dívat, jak se její nejlepší přítel houpe na oprátce.“

      Už jsme o jednoho přišli, blesklo Rykovi hlavou. O toho, se kterým nikdo z vás nikdy nepočítal. Nikdy vás ani nenapadlo použít jeho, i když by to mělo největší účinek.

      „Tolik času nemáme,“ promnul si Ogier šrám na čele. „Filip a Andreas se snaží zaměstnat Gorlana a ostatní v Tristu, ale je jen otázkou času, kdy jim dojde, co máme v plánu. A co hůř, Noel Derw sebral vojsko.“

      „Přidá se k nim?“

      „Nikdo neví. Zatím sedí v Ullumanu a čeká, jak se věci vyvinou, ale dlouho už to trvat nebude. Nepochybně vysloví svoji podporu, jakmile bude jasné, kdo vyhraje, a z tohoto hlediska nám situace u Tristu moc neprospívá.“ Frustrovaně udeřil pěstí do sloupu.

      „Pojď si odpočinout,“ přitočila se k němu Rosalie. „Musíš být vyčerpaný. Tohle všechno počká.“

      Stála za ním, takže nemohla vidět záblesk vzteku, který mu přelétl po tváři. Rychle se ale ovládl a otočil se k ní s láskyplným úsměvem. „Nic bych teď neudělal raději, lásko, ale nejdřív musím zajistit naše bezpečí. Pak budu jenom tvůj. Doufám, že mám ve tvém stanu připravené lůžko.“

      Rosalie se zarazila a pak s jakousi průhlednou výmluvou odešla. Ogier ji sledoval, jestli jde skutečně pryč, a pak si zhluboka povzdechl. „Tak, teď máme chvíli klid. Co s ním? V tuhle chvíli je to náš trumf v rukávu.“

      „Nemůžeme ho nechat běhat po království a rozhlašovat, že naše princezna zabila krále Villafrana,“ pokrčil Waldemar rameny.

      „Můžeme mu vyříznout jazyk,“ prohlížel si Ogier Ryka nezúčastněným zkoumavým pohledem, až Rykovi přeběhl mráz po zádech. Nepochyboval, že by se před tím Dauthové nezastavili.

      „To je nápadné,“ zamítl Waldemar synův nápad.

      Venku se ozvalo odkašlání a vzápětí vstoupil sluha s tácem s jídlem a džbánem vína. „Princezna Rosalie vám posílá něco k jídlu, pane,“ zašeptal, položil jídlo na stůl a okamžitě se zase vypařil. Ogier se posadil a s chutí se zakousl do pečených žebírek.

      „Jenže za mrtvolu nám Gorlan žádné ústupky neudělá,“ poznamenal s plnou pusou. „Leda že bychom z něj vytáhli nějaké zajímavé informace, než ho pověsíme.“

      „To už jsem zkoušel a doplatil jsem na to,“ zabručel Waldemar temně.

      Jenže teď tu není žádná draky přivedená dívka, aby mě na poslední chvíli osvobodila, pomyslel si Ryko, ačkoliv na tento fakt nehodlal upozorňovat.

      „Každý se nakonec zlomí,“ namítl Ogier.

      „Tolik času nemáme. Potřebujeme na nějakou páku, dostatečně velkou, aby se Simeonovým jménem vzdal trůnu a při tom dokázal mlčet o Rosalii.“

      Stejně mě nenecháte žít, ani když udělám všechno co chcete. Co na mě asi tak vytáhnete?

      „Ogiere, dokázali by tvoji lidé najít baronku Irenu Maurentovou?“ zeptal se Waldemar opatrně.

      Ryko cítil, jak se mu z tváří vytrácí veškerá barva. Zkusmo zatáhl za pouta, ale nepovolila. Místo toho si všiml Waldemarova vítězoslavného výrazu. Podařilo se mu to. Našel něco, čím mi může hrozit, i když budu odsouzený na smrt.

      Ogierovi se na tváři rozlil spokojený úsměv. „To by šlo.“

      „Co ty na to, Ryko?“ obrátil se k němu Waldemar.

      „Zabiju tě,“ procedil Ryko skrz zuby. „Draci jsou mi svědkem, jen co se dostanu z těch provazů, zabiju tě.“

      „To už jsi zkoušel zase ty a doplatil jsi na to,“ pousmál se Waldemar přezíravě. „Zítra za úsvitu se máme sejít s vévodkyní Gorlanovou. Rozmysli si, co jí řekneš.“

       

      ***

       

      Ta noc patřila k nejhorším v Rykově životě. Noc, kdy si musel vybrat mezi vyhoštěním Ireny a ztrátou spojenectví, mu teď připadala krásná oproti té dnešní, kdy si musel vybírat mezi jejím životem a životem Simeona.

      V noze mu po celodenních nepohodlných polohách bolestivě škubalo, ale to nebylo nic ve srovnání s dilematem, které musel řešit.

      Irena nebo Simeon?

      Jak by mohl, byť jen na chvíli, zvažovat, že obětuje život nevinného chlapce, jehož jediným proviněním je, že se narodil do královské rodiny?

      Jak by si kdy odpustil, kdyby chladnokrevně odsoudil k smrti jedinou ženu, kterou kdy miloval?

      Niman by neváhal. Niman by bojoval o moc, nehledě na ztráty. Jenže jeho otec byl také Niman a vybral si něco jiného. Luthomar si vybral lásku.

      Co bys dělal na mém místě, tati? Kdyby sis měl vybrat, jestli bude žít máma nebo malý kluk? Když ses rozhodoval ty, nikomu o život nešlo.

      V tu chvíli si ale vzpomněl na svého strýčka, kterého nikdy neviděl. Otcova volba přece jenom měla důsledky pro život jednoho malého kluka. Luthomar si vybral ženy a díky tomu malý chlapec, jakým Lautus Niman býval, zemřel a zrodil se tyran, který jen dál potvrzoval pověst aldormských Nimanů.

      Třeba to nebude tak zlé... Třeba když se Simeonovým jménem vzdám trůnu, Waldemar splní svůj slib a nechá ho dožít někde v klášteře. Simeon mě sice bude nenávidět, ale bude žít on i Irena. Nebo se Colinovi a ostatním povede propašovat ho za hranice.

      Už blázníš, Ryko? Myslíš, že Waldemar dovolí, aby zůstala jakákoliv hrozba pro jeho vládu? Možná se ho nezbaví hned, ale časem určitě. Dřív, než dosáhne dospělosti.

      Irenu ještě nemají, přemítal dál. Pokud by stihla zmizet, odjet do Aldormy nebo ještě dál – do Tezárie, Theosu nebo až k barbarům – přežila by. Pokud by ji Waldemar nevyčenichal. Sám říkal, Marysa není jediná svého druhu, kdo pro něj pracuje. Je to jen otázka času a když Irena ani neví, že má utíkat, najde ji snadno.

      Takže kdo – Irena nebo Simeon?

      I když si nemyslel, že je to možné, nakonec upadl do neklidné dřímoty. Zdálo se mu, že opět sedí ve stromovém domku doma na Lesohradě a proti němu Samuel upíjí z lahve vína, kterou ukradli sklepmistrovi.

      „To sis nadrobil pěknou kaši,“ prohlásil Samuel a nabídl mu víno. „Člověk tě nechá chvíli samotného a ty se necháš zajmout a držet se v šachu. A přitom, kdyby ses zamyslel...“

      „A co asi dělám celou noc?“ odsekl Ryko a zavdal si z lahve.

      „Panikaříš,“ pousmál se Samuel. „Vzpomeň si, co ti řekla Camilla.“

      „Camilla toho říká spoustu.“

      „Něco ti řekla na rozloučenou. Co to bylo?“

      Ryko musel chvilku přemýšlet. „Není ve městě,“ vypravil ze sebe nakonec. „Irena odjela z Tirabilu. To ale neznamená, že ji snadno nenajdou, a pak...“

      „Uklidni se,“ zarazil ho Samuel. „Mysli. O co se tu hraje? A jestli řekneš o království, tak odcházím.“

      „O čas,“ odpověděl pomalu Ryko a postavil víno mezi ně na podlahu. „Potřebujeme se udržet jen tak dlouho, než si v Tristu uvědomí, že Ogier jel obléhat Tirabil, a pošlou posily. A to bude pravděpodobně dřív, než Dauthové dokáží najít Irenu.“

      „Takže si můžeš dovolit je naštvat. Ale tentokrát to nemusíš dělat jako v Oradomu, nemusíš se jen zaseknout a nepovolit. Vzpomeň si, co jsou tvoje zbraně, a dýka schovaná v holi to není. Můžeš jim sebrat vítr z plachet. Nemají čas na vymýšlení nového plánu,“ povzbuzoval ho. „Už víš, co máš udělat?“

      „Ale co otec?“ protestoval. „Přál si, abych sloužil koruně, jak nejlépe dovedu.“

      „Ale ne aby ses pro tu službu celý zničil. Tuhle cenu by po tobě nikdy nechtěl,“ položil mu Samuel ruku na rameno. „Neboj se. Otci nic nedlužíš.“

      Pak Samuel vstal a zamířil k žebříku, který vedl dolů do zahrady.

      „Same, počkej!“ vykřikl Ryko. „Kam jdeš?“

      „Čekat,“ odvětil Samuel s úsměvem. „Na vás na všechny.“

      Zamával na rozloučenou a začal sestupovat po žebříku. Ve chvíli, kdy v poklopu zmizela i jeho tmavá kštice, se Ryko probudil.

      Zavolal na stráže před jeho stanem a donutil je přivolat Waldemara. Ten se dostavil o pár minut později, rozcuchaný a rozespalý.

      „Co se děje?“ zeptal se.

      „Chci papír, brk a inkoust. Sepíšu vám to odstoupení,“ prohlásil Ryko. „Ale mám podmínky.“

      Waldemar byl najednou naprosto bdělý. „Povídej.“

      „Ireně se nic nestane a bude jí umožněno odejít z Tristenolu nebo se vrátit na své panství, podle toho, co si bude přát. Můj bratr a hrabě Tristam budou propuštěni a bude jim umožněno vrátit se na svá panství. Simeon a všichni jeho spojenci, zejména vévoda a vévodkyně Gorlanovi a jejich děti, nebudou trestáni na hrdle a bude jim umožněn život v klášteře nebo v exilu.“

      „To bude možné zařídit,“ přisvědčil Waldemar.

      „Chci ty podmínky písemně a chci, aby jejich opis zítra dostala vévodkyně Gorlanová jako záruku,“ pokračoval Ryko. „A ještě něco - chci možnost napsat i pár dopisů na rozloučenou.“

      „To rozhodně není problém. Zařídím, aby ti sem přinesli všechno potřebné.“ Waldemar téměř zářil, když odcházel zařídit všechno ostatní.

      Ryko psal skoro až do rána. To, že se Simeonovým jménem vzdává trůnu, napsal jako první. Waldemara tím upokojil a ten ho nechal zbytek noci o samotě. Přišel až za svítání a přečetl si dopisy pro Camillu, Simeona, Lamana a Irenu, aby se ujistil, že se Ryko nepokouší něco prozradit. Potom zvedl poslední list, už zapečeťený.

      „Samuel Antares?“ přečetl jméno vepsané nad pečetí. „Já myslel, že ten bastard je mrtvý.“

      „Je, ale Camilla to neví. Nechtěl jsem jí to říkat, kvůli dítěti, a bylo by jí divné, proč jemu nepíšu,“ odvětil Ryko. „Je to jen prázdný list papíru.“

      Waldemar po něm vrhl podezíravý pohled a pak rozlomil pečeť. Chvíli si prohlížel nepopsaný papír a pak ho položil zpátky na stůl. Možná se to Rykovi jen zdálo, ale připadalo mu, že se při tom Waldemar zatvářil poněkud provinile.

      „Teď budu muset vyrobit nový,“ povzdechl si Ryko, přešel ke stolu a poskládal další dva vrchní listy z hromádky papírů, aby vypadaly jako jeden obsáhlý dopis. Zapečetil ho a rozmáchlým tahem ho nadepsal, než ho přidal k ostatním dopisům. Odložil brk a podíval se Waldemarovi do očí. „Byla to dobrá hra,“ řekl. „Mrzí mě, že jsem prohrál.“

      „Můj milý Ryko,“ usmál se Waldemar otcovsky, „měl jsi vítězství na dosah ruky, kdybys neudělal tu donebevolající pitomost a nezamiloval se. Můžeš litovat jen toho, že jsi Irenu Maurentovou neposlal na tu její polorozpadlou tvrz ještě ten den, cos ji poprvé uviděl.“

      „A víš co, Waldemare?“ oplatil mu Ryko úsměv. „To je ta jediná věc, které litovat nikdy nebudu.“

       

      ***

       

      Ryko Niman směl jet vstříc svému osudu v sedle a s hlavou vztyčenou. Teď, když z něj dostali, co chtěli, si mohli Dauthové dovolit být velkorysí.

      Camilla už na ně čekala. Ryko byl rád, že je tu ona, že bude svědkem toho, co se má stát.

      „Dobré ráno, vévodkyně,“ pozdravil ji výborně naladěný Waldemar. Ogier vedle něj nepromluvil ani slovo, ale soudě podle jejího výrazu Camilla pochopila, co jeho přítomnost znamená.

      „Krále Simeona vám nevydám,“ pronesla bez okolků. „Nenachází se totiž v Tirabilu.“

      „To je od vás velmi šlechetné, vévodkyně,“ zalichotil jí Waldemar. „Jenže věc se má tak, že díky moudrosti zde přítomného markýze Nimana už na vydání toho chlapce netrváme.“

      Camilla se zarazila a její pohled na vteřinu zalétl k Rykovi. „Co jsi udělal?“ zeptala se.

      „Mám zde dokument, ve kterém se z moci regenta Ryko Niman vzdává trůnu jménem krále Simeona. Koruna přechází na Simeonova synovce, našeho nového krále Hectora,“ podal jí list k přezkoumání. „Na žádost markýze Nimana vám předávám i opis podmínek, za kterých tento list sepsal.“

      Přelétla oba papíry očima a pak se nevěřícně obrátila k Rykovi. „Jak jsi mohl?“ vydechla.

      „Vyhrožovali Ireně,“ vyslovil na svou obranu a vytáhl zpoza košile několik dopisů. Podal je jednomu ze zbrojnošů, který je odnesl Camille. „Prosím, zajisti, ať se dostanou k těm správným lidem. Je to moje sbohem.“

      Převzala je, i když vypadala, že by mu raději plivla do tváře. Zběžně si pročetla adresáty a u posledního se zarazila. Nenávist se z její tváře vytratil a Ryko skryl úsměv. Jako vždy ho pochopila a teď už věděla, že věci nejsou, jak se zdají.

      „Samuel?“ zeptala se.

      „Komu jinému bych psal ten nejdůležitější dopis ze všech?“ odpověděl otázkou, zatímco Camilla už nedočkavě lámala pečeť a pak se zaraženě dívala na prázdný papír. Otočila ho na stranu, která při skládání zůstala díky druhému papíru skrytá před pohledem Waldemara Dautha, a zasmála se.

      „Já, markýz Ryko Niman, původem z Lesohradu v Šedém lese, syn Luthomara a Elisy Nimanových, se tímto s okamžitou platností vzdávám své funkce regenta krále Simeona Alarika Ysander. Mým přáním a doporučením královské radě je, aby mé místo zaujal Colin Gorlan, vévoda z Tirabilu. Podepsán, a tak dále,“ přečetla nahlas.

      „Teď už se můžeš vzdávat čeho chceš,“ pronesl Ogier opovržlivě. „Simeon už žádným králem není.“

      Ryko se ale otočil na Waldemara, který poněkud pobledl. Na rozdíl od Ogiera už totiž viděl tu malou kličku, kterou Ryko využil. Mojí zbraní byla vždycky slova a tys mi dal papír a inkoust a ten druhý dopis pro Sama jsi neprohlížel, pomyslel si Ryko vítězoslavně. A teď už si mě můžeš klidně pověsit.

      „Waldemare,“ pronesl nahlas, „ta listina týkající se odstoupení krále Simeona, jaké má datum?“

      „Dnešní,“ vypravil ze sebe Waldemar. „Třicátý druhý klideň.“

      „Camillo? Kdy jsem odstoupil z funkce regenta?“

      „Včera. Třicátý první klideň.“

      „Hmm,“ předstíral Ryko zamyšlený obličej. „To vypadá, jako by jménem krále Simeona se vzdal trůnu někdo, kdo v té době už nebyl regentem a tedy neměl právo dělat za krále jakékoliv rozhodnutí. Skoro bych řekl, a Waldemare, opravte mě, jestli se mýlím, že celá listina o odstoupení krále Simeona je bezcenný papír, dobrý leda tak na...“ nechal větu významně nedokončenou.

      Ogier se vzpamatoval jako první. Vztyčil se ve třmenech a tasil meč. „Dej sem ten papír, ženská,“ obořil se na Camillu.

      Ta se jen ohlédla za sebe, kde směrem k městu už cválal jeden z členů jejího doprovodu. Nenápadně se vytratil, zatímco se dohadovali. „Támhleten papír?“ ukázala na rychle se vzdalujícího muže.

      Na okamžik to vypadalo, že ji Ogier na místě zabije. Nakonec se ale spokojil jen s tím, že zastrčil meč a varovně zvedl prst. „Chtěl jsem ho jenom pověsit, aby to netrvalo dlouho. Takhle budeš jeho křik poslouchat celé dny,“ zasyčel na ni.

      „Ale prosímtebe,“ mávl Ryko naoko znuděně svázanýma rukama. „Vždyť se sotva ovládáš. Moc bych se divil, kdybych vydržel do zítřka.“

      Ogier ho udeřil tak prudce, že Ryko málem spadl z koně. Kolenem mu projela prudká bolest, ale on ji sotva vnímal. Hřálo ho vědomí, že je naposledy převezl. Nikdo teď už nemůže říct, že se Ryko Niman nerozloučil ve velkém stylu.

      Přesně v tu chvíli se nad krajinou ozval zcela nový zvuk – troubení rohu.


      Vydáno: 6.7.2018 10:07 | 
      Přečteno: 43x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Eillen
      Pojedeme hezky část po části.

      V první se mi líbilo, jak Ryko už vzdal to, aby se nějak choval. To jeho pobrukování a zbytečné provokování Ogiera (ne, Waldemara tím nemůže rozházet) bylo jako by se vrátil ten starý nezodpovědný Ryko. A děkuji za potvrzení, že pro Ogiera je Rosalie jen kus hadru, který by by klidně vyhodil, kdyby mohl. No dobře, a ještě kus masa, kde uspokojí svoje potřeby...

      Druhá část a Rykův vnitřní souboj jestli má dát přednost království nebo lásce byl nádherný. A že se nakonec nedokázal rozhodnout vědomě a muselo mu pomoci jeho podvědomí, díky kterému se na chvilku opět mohl ukázat Samuel, sem prostě dokonale sedlo. Úplně jsem viděla tu scénu. A věta "Čekat. Na vás na všechny." Na chvíli vehnala slzy do očí.
      Snad jen jedna věc mi nesedí. Když Waldemar označí Samuela za bastarda. Já vím, že ho nikdo neuznává. Ale vždy mi přišlo, že Waldemar má až moc velký styl na to, aby o někom mluvil jako o bastardovi. Takže bych spíš čekala, že řekne: "Já myslel, že je tvůj přítel mrtvý."

      No a poslední část kapitoly je prostě dokonalý nástup na finále příběhu. Rykův poslední žert ani není žert, jako spíš ta dýka, kterou nedokázal do Waldemara zabodnout. A jsem ráda, že Waldemar sám pochopil, že tuhle hru prohrál. Podle mě ještě předtím, než Ryko začal poukazovat na data na sepsaných listinách, bylo mu jasné, že abdikace byla podepsána dřív.
      A Camilly reakce byla taky skvělá. Všichni toho tolik obětovali a najednou to vypadalo, že Ryko, člověk, kterému by svěřila vlastní život, je zradil. Zajímalo by mě, jestli Ryka její reakce nemrzela.

      „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain