Země bez draků - Kapitola 34

34. Ženské vrtochy

Ryko chvilku uvažoval, kde takový roh už dřív slyšel, než si vzpomněl na přístav v Tristu za horšího počasí. Tohle byl mlžný roh a takový užívali jen obyvatelé Žraločích ostrovů.

Posily z Tristu dorazily.

Zvedl ruce, aby upoutal Camillinu pozornost. Jakmile se na něj obrátila, nehlasně vyslovil jediné slovo.

Uteč.

Na nic nečekala, vyštěkla rozkaz a ona i celý její doprovod udělali čelem vzad a pobodli koně. Než se Dauthové vzpamatovali, už letěla jako o závod k bezpečným branám Tirabilu.

„Otče, stáhni se do ležení a dej pozor, ať tenhle neuteče a Rosalie neudělá nějakou hloupost. A pokus se tam mezi lidi vnést nějaký řád,“ vyštěkl Ogier, než otočil koně a odcválal, aby narychlo postavil obranu proti nové hrozbě.

Waldemar popadl uzdu Rykova koně a odtáhl ho zpátky do velitelského stanu. V ležení vládl naprostý zmatek, muži pobíhali zmateně od jedné věci k druhé, aniž by jejich snažení mělo nějaký smysl. Waldemar po cestě vyštěkl několik rozkazů, ale jeho priority ležely jinde. Rosalie už na ně čekala před stanem, celá vyděšená.

„Co se děje? Kde je Ogier?“

„Dorazili vojáci z Tristu – nepřátelští vojáci. Ogier se nás snaží bránit. Schovej se, než se ti něco stane,“ napomenul ji Waldemar, zatímco dva zbrojnoši stahovali Ryka z koně a postrkovali ho do stanu. Vzhledem k tomu, co jeho noha během posledních pár dní vytrpěla, ho napůl vedli, napůl nesli. Waldemar a Rosalie šli hned za nimi.

„Přivažte ho támhle ke sloupku,“ rozkázal Waldemar zbrojnošům. „Rosalie, teď mě poslouchej,“ vzal ji za ruku a v jeho tónu bylo cosi otcovského. „Ogier mi kladl na srdce, abych na tebe dal pozor. Prosím, zůstaň tady ve stanu, ať se Ogier nemusí strachovat, jestli se ti něco nestalo.“

„Ale co když přijdou sem?“ ptala se jako vyděšené dítě.

Waldemar se rozhlédl a pak vzal do ruky Rykovu hůl, která ležela zapomenutá v koutě. „Pamatuješ si, jak funguje?“ zeptal se.

Přikývla a vzala si ji od něj. Waldemar pak zamířil ven, ale ve vchodu se ještě otočil na Ryka a maličko se pousmál.

Nechává mě tu s nevyrovnanou holkou, která už jednou vraždila, a dal jí do ruky mojí vlastní zbraň. Jo, taky oceňuji tu ironii, pomyslel si Ryko.

Rosalie si ho naštěstí nevšímala a jen neklidně přecházela po stanu a hůl nepouštěla z ruky. Ryko se snažil na sebe neupozorňovat a připadalo mu, že čas se snad zastavil. Zvenčí slyšel křik a zmatené rozkazy a někde v dálce řinčení oceli a hlasité tupé rány. Doufal, že ty rány neznamenají, že dal Waldemar ostřelovat Tirabil katapulty.

Není ve městě, připomněl si. A Camilla s Ciaranem jsou daleko z dostřelu. Hradby se dají znovu postavit, dokud jsou naživu lidé, kteří je mohou stavět.

Sluhu, který přinesl oběd, Rosalie málem probodla, naštěstí se na poslední chvíli zastavila. Ani ona, ani Ryko se ale jídla ani nedotkli. Nikdo nepromluvil, jen čekali. Až nějakou dobu po obědě se něco začalo dít.

Rozhrnul se vchod do stanu a vstoupil Waldemar. Od energického velitele a zdatného intrikána, kterého viděl Ryko ráno odcházet, se nemohl lišit víc. Tvář měl popelavě šedou a zíral před sebe, jako by vůbec nevnímal své okolí. Zdál se i jaksi menší, křehčí a starší, jako by se měl každou chvíli rozpadnout na prach. Ryka natolik překvapila jeho proměna, že si až za několik vteřin všiml, že má Waldemar svázané ruce. Za ní kráčeli dva muži ze Žraločích ostrovů s tasenými meči a za nimi vstoupil Colin Gorlan, který se tvářil neobyčejně vážně.

Ryko jen tak tak potlačil výkřik radosti, což bylo dobře, protože něco takového nebylo na místě. Za Colinem totiž čtyři muži přinesli nosítka s bezvládnou mužskou postavou. I od svého sloupku poznal Ogiera Dautha a nepřehlédl několik krvavých skvrn na jeho těle.

„Je mi to moc líto, princezno,“ oslovil Colin Rosalii.

Rosalie se na svého manžela chvíli nechápavě dívala, než se vzpamatovala „Zavolejte léčitele!“ vykřikla.

„Je pozdě,“ zavrtěl Colin hlavou. „Dodýchal ještě na bojišti.“

Rosalie zavyla jako raněné zvíře a vrhla se k Ogierovi, Klekla si vedle nosítek a Rykova hůl jí vypadla z ruky. Objala Ogierovo tělo a dala se do usedavého pláče.

To už ale Ryko sotva vnímal, protože v tu chvíli do stanu vstoupila Irena v mužském oblečení a s mečem na zádech. Vlasy měla svázané do drdolu a v jedné ruce držela čapku, pod kterou je zřejmě skrývala. Na šatech měla sice prach, ale nezdálo se, že by se dostala přímo do bitvy. Chvilku jí trvalo, než se zorientovala, ale pak ho uviděla. Založila si ruce v bok a probodla ho pohledem.

„Tohle si my dva ještě vyřídíme,“ prohlásila.

„A můžeme to vyřizovat někde, kde mi nebudou zápěstí dřít provazy a můžu si ideálně dát nohu někam nahoru?“ navrhl.

Ani jeden z nich se neubránil širokému úsměvu.

Tvářila se, že jeho návrh zvažuje a pak k němu přiklekla a osvobodila ho. Okamžitě si ji k sobě přitáhl, dlouze ji políbil a sevřel ji v náručí. „Co tu děláš? Camilla říkala, že jsi odjela z města...“

„Večer ten den, co jsi utekl, přijel posel z Tristu. Colin psal, že Noel Derw se konečně slíbil postavit na naší stranu a že vojáci z Ullumanu jsou na cestě do Tristu. A protože věděl, že Ogier s částí vojska je na cestě na Tirabil, sedl s částí Galeňanů na lodě a pokusil se ho předběhnout. Mě Camilla poslala naproti se vzkazem, co se stalo, proto jsem byla pryč,“ vysvětlovala Irena a hladila ho při tom po zádech.

„Ani nevíš, jak rád tě vidím,“ zamumlal jí do ucha.

„Nemůžete si to nechat na jindy?“ napomenul je Colin. „Ještě máme spoustu práce.“

Irena se zatvářila omluvně. „Můžeš vstát?“ zeptala se Ryka.

„Sotva,“ přiznal.

Přehodila si jeho ruku kolem ramen, což poněkud komplikoval její meč, a pomohla mu na nohy. V její blízkosti bylo snadné vydržet úpornou bolest v noze a tvářit se, že se nic neděje. Přešel několik kroků a stiskl ruku Colinovi.

„Díky,“ zamumlal. „Co je v plánu dál?“

„Musíme někde s úctou uložit tělo a chci ještě dnes odvézt Waldemara a princeznu do Tirabilu,“ vysvětlil Colin. „Tam na ně můžeme dát lepší pozor.“

„A chceš vidět Camillu a malého, viď?“ rýpnul si Ryko.

Colin neodpověděl, ale jeho spokojený úsměv mluvil za vše. „Tak jdeme,“ zavelel.

Dva Galeňané obrátili Waldemara k východu, ale Ogierovo tělo nikdo nemohl zvednout, protože Rosalie ho odmítala pustit.

„No tak, Rosalie, už mu nepomůžeš. Pojď, tady nemůžeš zůstat,“ snažil se Colin.

Irena jen zavrtěla hlavou a pokynula jednomu z vojáků, ať chvíli jde podpírat Ryka. Začala mu chybět ve chvíli, kdy se ho přestala dotýkat, a jen zázrakem po ní nenatáhl ruku. Ona přešla ke vzlykající princezně a jemně donutila Rosalii, aby se na ní podívala.

„Rosalie, Ogier je teď na hvězdném nebi, kde už ho nic nebolí ani netrápí. Jestli vaše láska byla opravdová, tak tam na vás čeká, až společně vytvoříte dvojhvězdu. Ale zrovna teď nechce, abyste se tu dál vystavovala nebezpečí. V táboře je zmatek a někoho by mohlo napadnout, že za princeznu by dostal tučné výkupné. Takže pokud chcete udělat Ogierovi radost, musíte se zvednout a jít,“ pronesla Irena důrazně.

Rosalie si otřela oči hřbetem ruky a popotáhla, překvapená tím proslovem. „Baronka Maurentová?“ zeptala se, jako by měla problém Irenu poznat.

„Nimanová,“ odpověděla a ohlédla se po Rykovi. „Irena Nimanová.“

Vzápětí se to seběhlo hrozně rychle. Rosalie ze sebe vydala nenávistný výkřik. Irena se obrátila zpátky a její pravá ruka vystřelila k jílci meče. Tentokrát ale byla Rosalie rychlejší. Zvedla Rykovu hůl a tasila skrytou čepel.

Zezadu viděl, jak se Irena náhle napjala, než se zlomila v pase, ruka jí spadla podél těla a tichounce se sesula na zem.

Netušil, jak se k ní dostal tak rychle, když je dělilo několik kroků a jeho špatná noha ho sotva nesla. Otočil ji na záda. Rukama svírala rukojeť jeho dračí hole, trčící z jejího těla na pravém boku – draci, vždyť mi ji sama dala – a kolem rány se rychle rozrůstala rudá skvrna.

Okrajově vnímal, že Rosalii někdo vleče pryč, zatímco princezna vříská nesouvislé urážky, že někdo volá léčitele, ale on se soustředil na Irenu.

Snažila se něco říct, ale nedokázala to. Víčka se jí chvěla, jak ze všech sil bojovala s mdlobami. Jednou rukou pustila dýku a našla jeho prsty. Pevně ji chytil a držel, zatímco ji pokládali na spěšně vyklizený stůl, nepustil ji, ani když ztratila vědomí, ani když léčitel vytahoval čepel z rány, ani když ji obvazovali, ani když léčitel říkal, že zranění je vážné a její přežití není zaručené...

Neopustil ji po cestě do Tirabilu, kdy s ní jel na voze a pak šel vedle jejích nosítek, aniž by si uvědomoval svoji vlastní bolest. Až do schodů do jejich pokoje ho museli skoro vynést, když mu koleno vypovědělo službu. Usadil se do křesla vedle její postele – našeho manželského lože – a jediný ústupek vlastnímu stavu byla stolička, kterou si podložil svojí špatnou nohu.

„Ty neumřeš,“ oznámil jí, když poslední služebná zavřela dveře. „Po tom všem, co se stalo, ty neumřeš. Já ti to prostě nedovolím.“

Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy a snažil se je potlačit. Stejně se mu rozběhly po tvářích.

„Irenko, nenechávej mě tu, prosím,“ zašeptal, než se mu z hrdla vydral první vzlyk z mnoha. "Prosím."