Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Země bez draků

      Země bez draků - Kapitola 37

      Země bez draků - Kapitola 37 Předposlední. Krycí jméno kapitoly Ryko Corleone.

      37. Černý drak

      Když Ryko vstupoval na Koňský trh oblečený v režné košili, kožené vestě, s čapkou staženou do čela a poctivou sukovicí v ruce, jako by se vrátil zpátky v čase. Jen tehdy ho doprovázela Irena a šel s prázdnýma rukama. Při té myšlence si na zádech nadhodil těžký ranec. Doufal, že se ho žádný kapsář nepokusí okrást, to by se asi divil.

      V kolářově dílně byl dnes shon, zřejmě velká zakázka, a tak chvíli trvalo, než se mu pán domu mohl věnovat. Stejně jako tehdy Rykovi stačila dvě slova.

      „Hledám Marysu.“

      „Co jí mám vyřídit?“

      „Je tady? Potřebuji ji vidět,“ namítl Ryko.

      „Jestli má zájem, vyhledá vás sama,“ odvětil kolář bojovně. Jeho učedníci už po nich začali pokukovat a Ryko nepochyboval, že byli připraveni jakéhokoliv nezvaného návštěvníka vyprovodit ven.

      „Jen za ní jděte a řekněte jí, že je tu mezek. Já počkám,“ navrhl Ryko.

      Kolář si ho podezíravě přeměřil a pak odešel do domu. Za chvilku se zase vynořil a pokynul Rykovi. Ten ho následoval do tmavé světnice. Tam se mu naskytl pohled, jaký nečekal – Marysa s šátkem přes vlasy zadělávala ve velké míse na chleba. Rána, která jí hyzdila tvář, se sice uzdravovala, ale pořád se nedala přehlédnout. Nicméně nebýt zarudlé jizvy, působila by se zamoučenýma rukama jako jakákoliv jiná hospodyně.

      „Ty se teď staráš o domácnost?“ vypadlo z Ryka, než se stačil zastavit.

      „A co mi zbylo?“ pokrčila bezvýrazně rameny. „Co chceš, mezku?“

      „Podívat se, jak se ti daří. A nabídnout ti práci,“ prohlásil.

      „Nejsi tady na špatné adrese?“ ukázala na svůj obličej. „Pokud nechceš vyprat povlečení, nemůžu sloužit.“

      „Já si myslím, že ano. Pořád to všechno dovedeš a tvůj jediný strach je, že tě někdo pozná a uspořádá na tebe hon, nemám pravdu?“ Když ho neopravila, pokračoval: „Co kdybych ti nabídl možnost zmizet? Jedna poslední práce a pak pohodlný život někde v Tezárii?“ Položil na stůl svůj ranec, který zacinkal.

      „Cos to provedl, mezku?“ dívala se na něj nevěřícně.

      „Jako markýz přece dostávám od krále měsíční rentu. Simeon byl tak laskavý, že mi ji dal vyplatit za celý rok dopředu. Irena sice netuší, o co tě chci požádat, ale i tak ti posílá tohle,“ vytáhl z rance několik zapečetěných listů. „Jsou to dopisy pro její přátele v Tezárii. Nemyslíš, že tohle všechno dokáže jednu jizvu zakrýt?“

      Dívala se na ranec a listiny jako uhranutá. Ryko si byl vědom toho, že před ni právě vyložil na stůl šanci na nový život, v jaký ani nedoufala, a dal ji chvíli, aby zpracovala, co vidí. V hloubi duše ho těšilo, že se mu povedlo vyvést ji z míry.

      „Co za to chceš?“ zeptala se nakonec, aniž by odtrhla oči od stolu.

      Ryko jí vyložil svůj plán a to ji konečně donutilo se na něj podívat.

      „Uvědomuješ si, co ode mě chceš? Nic nebezpečnějšího jsem nikdy v životě nedělala,“ upozornila ho.

      „Dokážeš to? Aby to vypadalo přirozeně?“ odpověděl otázkou.

      Ztěžka dosedla na židli. „Víš, co se stane, když mě chytí? To, co ti provedl Gero v Oradomu proti tomu byly lázně. Lidi jako já nepopravují rovnou, na to jsme moc cenní. Vytáhnou ze mě každý drobet, který vím. Včetně toho, kdo mě najal. I kdybych chtěla, mučení kvůli tobě nevydržím.“

      „Nesmí tě chytit,“ řekl prostě. Chybějící slovo živou si oba domysleli.

      „Ty hajzle,“ zašeptala. „Ty víš, že ti neřeknu ne. Věděl jsi to ve chvíli, kdy jsi vlezl tady do dvora. Komukoliv jinému na jakoukoliv jinou práci, ale tobě? Za takovou odměnu? Jaký potměšilý drak mi tě přivedl do cesty? Ten se teď musí smíchy popadat za břicho.“

      „Máš na výběr. Odmítni a já ti tu nechám dopisy a polovinu peněz, draci ví, že si je zasloužíš. Nebude to tak pohodlné, ale pořád vyjdeš. Znám tě, strádat nebudeš.“

      Upřela na něho soustředěný pohled a najednou nepřipomínala hospodyňku ani vzdáleně. „Udělám to,“ slíbila a bezmyšlenkovitě přejela prstem po své jizvě. „Udělám to, protože to udělat prostě chci. Ale mám podmínku.“

      „Jakou?“

      Odmlčela se a když promluvila, zdálo se, že ze sebe slova musí nutit.

      „Dnes se vidíme naposledy. Nebudeš mě hledat, nebudeš po mně už nikdy nic chtít. Dovolíš mi odejít a zapomenout,“ pronesla tiše.

      Zachvěl se, ale chápal ji. Dovedl si představit, on jako jeden z mála skutečně chápal, o co všechno přišla. Možná ho z toho nevinila, ale to neznamenalo, že na jejím osudu neměl svůj díl. Přiznával jí právo ho nenávidět, i když v jejích očích nebyla nenávist. Jen smutek.

      „Nebudu tě hledat. Ale pokud bys někdy změnila názor, můžeš mě kdykoliv navštívit. Najdeš mě...“ zarazil se a pousmál se. „Najdeš mě, ať budu kdekoliv, viď?“

      „To si piš,“ blýsklo jí v očích. „A teď běž, mám práci.“

      Vydal se ke dveřím. Na půl cesty se ještě zastavil a otočil.

      „Maryso? Jsou tohle ty lepší časy?“ zeptal se.

      Její výraz zjihl, když odpovídala: „Pro tebe určitě. A pro mě...“ zavadila pohledem o ranec na stole. „Pro mě brzy budou taky.“

      Věnoval jí poslední široký úsměv. „Tak tedy sbohem, Maryso.“

      „Sbohem, Ryko.“

      Až mnohem později si uvědomil, že tehdy ho poprvé oslovila jeho jménem.

       

      ***

       

      Jeho další kroky vedly do Vzdychající věže. Chvíli rozvažoval, kde začít, a klid, který cítil s Marysou, se vytratil. Nakonec rozhodla denní doba, kdy přišel, a požádal stráže, ať ho zavedou do komnaty princezny Rosalie.

      Seděla u okna v masivním dubovém křesle a dívala se na moře. V prostých lněných šatech s rozpuštěnými vlasy vypadala jako tragická hrdinka z nějakého obrazu. Když přišel blíž, uviděl, že kolem jednoho zápěstí má zamčený železný okov, obalený látkou, aby nedřel jemnou královskou pokožku. Chtě nechtě si promnul vlastní zápěstí, která stále nesla jizvy po podobných poutech, jen neobalených. Ruce, položené v klíně, se jí třásly a její pohled nebyl ani tak romanticky zasněný, jako spíš nepřítomný a vyděšený. Jako by za oknem viděla něco, co ostatním zůstalo skryto, a měla z toho hrůzu.

      Ani když se snažil, nedokázal ten stín princezny litovat. Pořád myslel na Ireninu krev, kterou prolila.

      Posadil se vedle ní a vzal její ruku do svých dlaní. Držel ji, dokud jeho dotyk nepronikl i do Rosaliina podivného světa a ona se na něj neotočila. Jako by se jí ulevilo, že vidí známou tvář, usmála se. Možná si myslela, že ji přišel vysvobodit. Možná si myslela, že oba přišli o někoho milovaného a on ji teď chápe.

      „Ryko...“

      „Přežila to,“ oznámil bez úvodu tiše. „Irena žije.“

      Rosalie překvapeně ucukla a vytrhla mu svou ruku. Nevšímal si toho a stejným důvěrným tónem pokračoval:

      „Chci, abys to věděla. Chci, abys věděla, že přes to všechno, co tvůj milovaný manžel a tvůj tchán pošlapali, zlomili a spálili, jsme přežili a hodláme uzdravit všechny rány a žít spokojeně ještě mnoho let. Chci abys, kdykoliv tady budeš sedět a dívat se na moře, viděla mě a Irenu, jak si užíváme všeho, o co jsi přišla.

      Pro svého manžela jsi byla jen cestou k moci. Teď je mrtvý a tobě nezbyla ani ta lež, ve které jsi žila. Tvého syna vychovají cizí lidé a ty už ho nikdy neuvidíš. Zatímco já a Irena zůstaneme spolu a když draci dají, dočkáme se vlastních dětí a budeme se z nich těšit, dokud nebudeme staří a šediví. Zdá se, že jsi nakonec měla pravdu, když jsi říkala, že nemůžeme být šťastní oba.“

      Tvářila se přesně stejně jako když Irena přiznala své nové jméno. Viděl v jejích očích, co se chystá udělat, okamžik předtím, než se po něm pokusila skočit. Díky tomu uhnul a její ruce, jedna z nich stržená pouty přikovanými k židli, prohrábly jen prázdný vzduch. Strážní ho varovali, že princezna mívá záchvaty vzteku, kdy útočí na každého, kdo se k ní přiblíží, a po tom, co řekl, by na něj zaútočily i vyrovnanější osobnosti než Rosalie Dauthová.

      Zhroutila se na zem a dala se do pláče. „Myslela jsem, že jsi mě přišel zabít,“ vzlykla.

      „Zabít tě, Rosalie?“ zvedl obočí a zavrtěl hlavou. „Ale kdepak, to by pro tebe byl příliš mírný trest.“

       

      ***

       

      Jeho druhá zastávka byla v cele Waldemara Dautha. Nové vězení bylo větší a pohodlnější, než to předchozí, a v tu chvíli prázdné. Za svůj krátký pobyt v Tristu si zjistil, že v poledne má Waldemar možnost obědvat v jídelně s ostatními vězni. Tou dobou mu také nosili poštu, na kterou měl teď právo.

      Balíček dopisů ležel na stole uprostřed místnosti. Podle očekávání jich bylo několik, takže jeden navíc nevyvolá pozornost. Ryko ho vsunul mezi poslední a předposlední list v hromádce, tiše poděkoval strážnému a vsunul mu do dlaně pár stříbrných, a vydal se dolů.

      Waldemara zahlédl jen přes nádvoří. Bývalý vévoda se právě vracel z jídelny v doprovodu stráží, ale Ryka ve stínu brány nepřehlédl. Zarazil se a v očích se mu objevil vzdor, který z něj ani prohraná válka a smrt syna nevyhnaly.

      Bude bojovat dál, uvědomil si Ryko a tiše vydechl, protože se mu potvrdilo jen to, co si už myslel. Nikdy se nevzdá.

      Dovolil si jeden úsměv, vědoucí a nadřazený, než se stáhl hlouběji do stínu a z Waldemarova dohledu. Vyškrábal se na koně a odjížděl zpátky do města. Představoval si u toho, jak Waldemar vystoupá po schodech do svého pokoje a bude pořád přemýšlet, proč Ryko přijel. Jak se začne probírat novými dopisy a narazí na jeden bez adresáta. Vezme ho do ruky, otočí a uvidí pečeť rodu Antares. Ryko si nebyl jistý, že ji pozná a jestli mu tenhle detail neunikne, ale na druhou stranu si nedovedl představit, jak by Waldemar mohl neznat erb regentovy pravé ruky.

      Zlomí pečeť a uvidí prázdný list. Jen úplně dole najde malou kresbu černého draka, patrona soudců. Kresbičku, slibující, že spravedlnost si ho najde a učiní přítrž všemu neštěstí, které do Tristenolu přivedl.

      Poslední dar regenta králi, za jehož trůnem nestojí žádný drak.

      Jen ten z papíru a inkoustu.


      Vydáno: 19.7.2018 10:27 | 
      Přečteno: 354x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Eillen
      A je to tady. Některé postavy přicházejí naposledy na scénu.

      Přiznám se, že mě Marysa pracující jako obyčejná děvečka, vyděsila. Takový konec si nezasloužila a jsem jen ráda, že pro ni měl Ryko poslední úkol. Ale i to, že jí dal možnost odmítnout a přesto odejít se vztyčenou hlavou a prožít relativně klidný život.

      Co se týká Rosalie, je to ode mě hnusné říct, ale... Jsem ráda, že Ryko v sobě našel Nimana. To jeho vyprávění o tom, jak šťastný život ho čeká, navíc řečené absolutně flegmatickým hlasem, bylo dokonalé. Úplně z něj mrazilo. Ale že je Niman potvrdil poslední větou. Mohl být milosrdný a ušetřit jí trápení. Ale proč by k ní byl shovívavý?

      A dostáváme se k poslednímu "setkání". I tady Ryko nadále projevuje svoji Nimanovskou část. Ten prázdný dopis obsahující jen kresbu černého draka. Waldemar by musel být hloupý, aby nepochopil nevyřčené - "Ani zdi vězení nezabrání tomu, abys došel spravedlivého trestu." Musí být hrozné žít s vědomím, že mě někdo hodlá zabít, ale nevím kdy a jak. Ale co jiného si Waldemar za své činy zasloužil, že?