Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Země bez draků

      Země bez draků - Kapitola 38

      Země bez draků - Kapitola 38 Teď bych měla něco napsat, ale nevím co. Snad jen že děkuji Eillen za neustálou podporu a Jackie za naprosto neocenitelnou pomoc s veškerými vojenskými přesuny a posuny a taky za to, že můj hlavní problém v závěru rozsekla jednou jedinou větou. Holky, bez vás bychom nedopajdali až sem.

      38. Cesta kupředu

       

      Simeon na něj čekal za městem, opět tmavovlasý a oblečený jako sice urozené, ale ne nijak bohaté páže. Znovu se z něj stal malý Sidus, který se schoval v Oradomu i přímo pod nosem Waldemara Dautha.

      „Kam jedeme?“ zeptal se nadšeně.

      „Na západ. Kam taky z Tristu jinam?“ odpověděl Ryko.

      „Colin mě zabije,“ prohlásil Simeon spokojeně. Od té doby, co ho poslali do kláštera, v něm až nebezpečně posílila jeho vzdorná stránka. Někde mezi jeptiškami se zřejmě rozhodl, že poslušného malého krále bylo dost.

      „Nechal jsem mu vzkaz, že jsi v bezpečí a brzy tě vrátím. Zítra večer mu pošlu dopis, kde se dozví, kam jedeme. Vyzvedne si tě na Lesohradě,“ vysvětlil Ryko.

      Simeon se zaškaredil, ale Ryko věděl, že to tak ve skutečnosti nemyslí. Colin a Camilla chlapci nahradili rodiče, které stěží poznal. I když jim přidělával vrásky, kde mohl, měl je vlastně rád.

      Cesta až na Lesohrad proběhla v podobném duchu. Vlastně ani moc nemluvili, oba si užívali anonymitu a klidnou jízdu, kdy po nich nikdo nic nechce. Ani jeden z nich si už téměř nepamatoval, kdy mohl naposledy být sám sebou. U sebe by to Ryko ještě snesl, ale u Simeona ho to naplňovalo smutkem.

      Laman a Livia se ještě nevrátili z Tristu, ale jejich synové je radostně přivítali. Mladší René strávil válku na Lesohradě, ale starší Leonard utekl, ještě než zatkli Lamana, a bojoval u Tristu pod velením Radvana Kenta. Když se teď díval na Ryka, nezbylo v něm nic z toho chlapce, který do Tristu přinesl zprávu o smrti hraběnky Elisy.

      Další kluk, který během války musel dospět v muže. Kolik dětí nám v Tristenolu vlastně zbylo?

      Ryko své synovce ujistil, že on se zdrží jen přes noc, aby si Fantom trochu odpočinul, ale že mají dát pozor na krále, než si ho vyzvedne regent. Jakmile Leonard odešel vydat pokyny služebnictvu a René prostě jen odešel, Ryko vzal Simeona do zahrad.

      Když prošli bludištěm z popínavých růží a ocitli se pod rozložitým dubem, zmocnil se ho nečekaný smutek. Najednou mu připadalo, že to místo vidí naposledy. Jako by už nikdy neměl dojít až na konec bludiště a podívat se do větví, které skrývaly jejich tajný domek.

      Jsi hlupák. Proč by ses sem nevrátil? Určitě bude spousta příležitostí. Narozeniny, a snad jednoho dne i svatby Lea a Reného. Nejsi tu naposledy.

      Ale proč bych se vracel právě sem? ozvala se neodbytná myšlenka. Do větví už nevylezu. Samuel je mrtvý a Camilla je daleko. Proč bych se vracel?

      „Ryko?“ ozvalo se vedle něj.

      Otočil se na Simeona a usmál se. „Promiň, zamyslel jsem se. Vylez nahoru. Pokud jsem Samuela kdy znal, tak tam najdeš malou dutinu ve kmeni a v ní je něco, co patří tobě.“

      Zatímco malý král šplhal na strom, Ryko si připomínal každou krásnou chvíli, kterou tam strávil. Každý propitý a rozesmátý večer se Samuelem a Camillou a každé krušné ráno. Včetně toho posledního, poté, co se Samuel vrátil z Aldormy. Tentokrát ale místo aby je uzamykal někde na dně mysli, jako to udělal se vzpomínkami na Irenu poté, co ji musel vyhnat, je nechával prostě proplout hlavou a dál se s nimi nezabýval. Jako by pouštěl ptáčky z klecí a sledoval, jak odlétají někam do dáli.

      O chvilku později Simeon slezl a v ruce držel bronzový kroužek se zasazeným lapis lazuli.

      „Neztrať ji,“ nabádal ho Ryko. „Už jsem ti jí našel dvakrát, potřetí to dělat nebudu.“

      „To by byla na té staré borovici u zahradní zdi v Tristu,“ pokrčil Simeon rameny. „Na to tě nepotřebuju.“

      Myslím, že už mě nepotřebuješ vůbec, pomyslel si Ryko s úsměvem a prohrábl chlapci vlasy. „Utíkej napřed a tu korunu nikomu moc neukazuj. Tady jsi sice u přátel, ale nikdy nevíš. Já přijdu za chvilku.“

      Simeon přikývl a odběhl po pečlivě uhrabané cestičce. Ryko se otočil ke stromu a položil prsty zlehka na popraskanou kůru. I když se pořád usmíval, po tváři mu stekla osamělá slza. Setřel ji, otočil se a zvolna kulhal za Simeonem.

      Nevyřčené sbohem jako by místo něj šeptal vítr ve větvích starého dubu.

       

      ***

       

      Když před sebou spatřil brány Tirabilu, nesmírně se mu ulevilo. Dlouhé cestování nedělalo dobře jeho noze a za poslední skoro dva úplňky sjezdil půl království. Z Lesohradu sice odjel narychlo, částečně proto, aby se nesetkal s Colinem nebo kýmkoliv, koho pro Simeona poslal, ale také proto, že mířil na Antares za Samuelovou matkou. U Violy Antares strávil dva dny, kdy se s ní domlouval na dalším postupu ohledně panství. Nakonec došli k tomu, že si Ryko i Irena potřebují odpočinout a že nějakou dobu zůstanou na Tirabilu. Až je vévodství omrzí, Viola jim přenechá jedno křídlo domu. Ryko se ji snažil přesvědčit, že si vystačí s hostinskými pokoji, ale ona na tom trvala. Až budete mít děti, budou vám hostinské pokoje malé. Místa je tu dost, mačkat se nebudeme, tvrdila. Nezdálo se, že by jí vadilo, že král její domov daroval někomu jinému. Přesto si pořád připadal nepatřičně, jako by přítelově matce kradl střechu nad hlavou.

      Na to ale teď myslet nemusel, protože z brány Tirabilu vyjela jezdkyně na hnědákovi s asymetrickou lysinou na čele, která jako by stékala na jednu stranu. Nezrychlil, potkali se na půl cesty. Natáhl k ní ruku a ona se jí chytila. Chvíli nic neříkali, jen se drželi za ruce a dívali se jeden na druhého.

      „Tak jsem tady,“ řekl nakonec.

      Zasmála se, pustila ho a otočila koně, aby se k němu připojila. Ještě se úplně nezotavila ze zranění a tak jela pomalu. Pro jednou se kvůli němu nemusela krotit a on se nemusel nutit do rychlejšího tempa, než mu vyhovovalo.

      Zvládneme to i dál? napadlo Ryka. Dokážeme spolu držet krok i v životě? Náš vztah zná jen válku, jak se nám povede v míru? Podle Triveta je mír těžší než válka.

      „Jak to šlo na Antaresu?“ zeptala se.

      „Viola už všechno věděla. Simeon jí napsal. Byl to docela roztomilý dopis, snažil se znít jako král, ale ještě mu to moc nejde,“ pousmál se.

      „Však on se to naučí,“ mávla Irena rukou.

      „O tom nepochybuj.“

      Několik dalších kroků mlčeli. Nakonec znovu promluvila Irena.

      „Dnes ráno přijel rychlý posel z Tristu. Waldemar Dauth zemřel. Zřejmě se do večerního guláše dostalo zkažené maso, protože bylo špatně skoro všem ve Vzdychající věži. Pár lidí to odneslo dost ošklivě a několik z nich, včetně Waldemara, to nepřežilo. Podle lékařů se to vzhledem k jeho věku a zdraví, které válkou a smrtí syna utrpělo, dalo čekat,“ řekla a ostře se na Ryka podívala.

      Ten měl co dělat, aby se nerozesmál. Čekal, že to Marysa pojme ve velkém stylu, ale otrávit celé vězení? Zajímalo by ho, jak vybrala těch dalších pár obětí, protože nepochyboval, že ani jedna smrt nebyla náhodná. Možná někdo, kdo o ní věděl víc, než bylo zdrávo? Nebo se chtěla někomu pomstít?

      Vlastně to bylo jedno.

      „Neptej se,“ zavrtěl hlavou.

      „Jen jednu otázku – dá se to nějak vystopovat k tobě?“

      Zavrtěl hlavou. „Neřekl bych. Možná někdo bude mít podezření, ale nemyslím si, že by dokázali najít důkaz.“

      „To je dobře,“ přikývla.

      Zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Cítil se, jako by z něj spadla obrovská tíha. Konečně byl volný.

      Podíval se na Irenu po svém boku a pořád se mu nechtělo věřit, že to dokázali. Přes všechno protivenství přežili a ta podivínská baronka se stala jeho ženou. Měli ve své správě dvě panství – Maurent a Antares – a už jim nic nehrozilo.

      „Víš co uděláme?“ prohlásil. „Pořídíme si kočku.“

      „Proč kočku?“ nechápala.

      „A proč ne? Já jsem kočku nikdy neměl, co ty?“

      Zavrtěla hlavou. „Taky ne. Tak dobře, pořídíme si kočku.“

      Možná se to nezdá, po tom všem, co jsme ztratili, ale vždyť jsme také vyhráli. Válka skončila. A když se s mírem vypořádal Trivet Veill, zvládneme to taky.


      Vydáno: 19.7.2018 11:42 | 
      Přečteno: 61x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Eillen
      Je mi smutno. Ač se jednalo o příběh, kde jsem věděla, že Samuel umřel, zamilovala jsem si ho. Ryko snažící se za každou cenu zachránit korunu byl v začátcích nezkušený mladík. Teď je z něj ale životem ošlehaný muž.

      Přiznávám, že z první části se mě nejvíc dotklo jeho mlčenlivé rozloučení s minulostí. Mám pocit, že i kdyby měl nohu zdravou, už nikdy by do tajné skrýše nevyšplhal. Ta patřila jim třem - jemu, Camille a Samuelovi - a když už jeden z nich se nebude moc nikdy víc skrývat v korunách dubu, ani ti zbylí o to nestojí. Pro Ryka (a doufám, že i Camillu) tak stromový domek bude navždy vzpomínkou na bezstarostné mládí. A tak by to mělo být.

      Co mi ale vehnalo slzy do očí byla tahle věta: "Kolik dětí nám v Tristenolu vlastně zbylo?"
      Prosté upozornění na fakt, že válka postihla opravdu celou zemi a dost dětí kvůli ní předčasně ztratilo dětství, které už jim nikdo nevrátí...

      Poslední scéna nemůže patřit nikomu jinému, než Ireně. Ženě, které se podařilo nemožné - ulovit srdce Ryka. Tady mi jedna věta pro změnu vyvolala na tváři úsměv. "Pro jednou se kvůli němu nemusela krotit a on se nemusel nutit do rychlejšího tempa, než mu vyhovovalo."
      Možná mám jen ten pocit, ale ono tempo jim snad zůstane po zbytek jejich života.

      Nesmím zapomenout na smrt Waldemara. Přiznám se, že jsem ji čekala o pár let později. Právě pro to vědomí, že mu Ryko dal najevo, že ho trest nemine. Takový psychologický teror, než by konečně ta smrt přišla. I když myslím, že on by ji vyhlížel a vítal. Ať byl jakýkoliv, tak smrt syna, o které ví, že ji vlastně sám zavinil rozpoutáním války, ho podle mého zlomila. Pro něj to bylo vysvobození.
      No a že Marysa poslední a zároveň nejtěžší úkol ve svém života pojala takhle ve velkém? Čekal snad někdo něco jiného? Ona prostě ví, jak odejít ze scény.

      A Ryko? Máš pravdu. Žít v míru je složité, když jste se poznali za války. Složité. Ale ne nemožné! Takže ano. Jestli zvládají mír Trivet s Meg, tak ty s Irenou to taky dokážete!

      Tak tedy... Sbohem mezku. Budeš mi chybět.

      „Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain