Země bez draků - Kapitola 6

6. Nálady

„Dneska to šlo dobře, ne?“ liboval si Ryko, když se Rada rozešla a on zůstal sám s Colinem. Kromě hádky vévody Orba a vévody Tegana o místo na korunovaci proběhlo zasedání hladce. Z počátku se vévodové proti Rykovi ohrazovali, ale to se od procesu zlepšilo.

„Jistě. Všichni viděli, jak ses zbavil Waldemara, takže si počkají, než proti tobě vystoupí otevřeně. Zatím se hlavně nikdo z nich nechce ujmout vedení opozice,“ odvětil Colin pochmurně.

„Samozřejmě, každý z nich chce být regentem a nikdo z nich nedokáže přesvědčit ty ostatní, aby ho podpořili,“ odfrkl si Ryko a začal si masírovat koleno.

„Spíš naopak – nikdo z nich nechce být regentem. Musíš uznat, že je to nevděčná funkce. Dokud si vedeš dobře, přežíváš, jakmile uděláš chybu, roztrhají tě na kusy. Je to jako být král, jen tě nechrání královský majestát,“ řekl Colin. „Jak se v úřadu líbí tobě?“

Ryko se zamyslel. O regentství se nijak zvlášť nedral, ale hodlal ho zastávat tak, aby nezklamal otce. Jeho království ho potřebovalo a měl-li být upřímný, ten pocit se mu líbil. Rád se cítil potřebný. Na druhou stranu mu to rozhodně nezlepšovalo spaní.

„To si povíme až bude Simeon oženěný a s kupou dětí,“ pronesl. „Co ta zpráva o baronce Maurentové, máš to?“

„Podle zahraničních vyslanců, kteří se s ní a jejím otcem setkali, jsou to věrní služebníci královského rodu. Myslím, že to s ní můžeš zkusit,“ potvrdil Colin.

„A už si Ambra může sednout?“ zajímal se Ryko. Nikdy děvčeti neslíbil, že nic neřekne jejím rodičům.

„Není jí to moc pohodlné, ale vydrží to. Když už jsme u trestů, kdy hodláš přiznat Ogierovi titul a místo v Radě? Podle rozsudku je nevinný, nemůžeš to zdržovat věčně,“ připomněl mu Colin.

„Hned po korunovaci. Pár dní to ještě vydrží,“ mávl Ryko rukou a začal se zvedat.

„Jsi si jistý, že nepodceňuješ jeho vliv na ostatní?“ mračil se Colin.

„Nepodceňuji,“ ujistil ho Ryko a vydal se ke dveřím. „Přesně proto chci, aby strávil korunovaci bez svého titulu. Aby si uvědomil, že nemůže mít všechno, co si zamane.“

Když vyšli ven, zjistili, že na ně čeká Rykova matka. Protože Ryko nemohl, Colin jí nabídl rámě a společně mířili k regentským pokojům, kde se k nim měl na oběd připojit Samuel. Colina bohužel ani přítomnost hraběnky Nimanové neodradila od toho, aby se Ryka snažil přesvědčit o vlivu Ogiera Dautha.

„Šušká se, že chce svou sestru dát za ženu Filipu Orbovi. Tím by získal podporu Gerlachu a odřízl by nás od Aldormy.“

Rykovi bleskla hlavou vzpomínka na tu chvíli, kdy pár dní po Villafranově smrti vycházel z oradomských stájí s nadějí, že se prospí v čeledníku bez vědomí oradomského hraběte a za pár hodin bude pokračovat směrem do Aldormy. Na tu chvíli, kdy stanul tváří v tvář veliteli Waldemarových stráží, který ho samozřejmě dobře znal. Na zběsilý úprk, který skončil zahrabáním koruny Trista Velikého do šeříkového keře. Jeho poslední běh...

„Ryko?“ oslovila ho matka.

Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal špatné vzpomínky. „Zatím jsou to jenom řeči.“

„Rozhodně bys ale měl udělat něco proto, aby sis Orba naklonil na svou stranu,“ navrhl Colin.

„Já se s ním ožením asi těžko,“ odvětil Ryko. Věděl, že Colin má pravdu, on ji obvykle měl, ale zrovna mu došly nápady. To mu na náladě nepřidalo, v takových chvílích měl vždycky pocit, že by z něj otec byl jen a pouze zklamaný.

Matka se na něj smířlivě usmála. „Ty na něco přijdeš. Tvůj otec vždy věřil, že je třeba ze svých nepřátel dělat spojence.“

To už bylo na Ryka moc. „A nakonec měl tolik spojenců, až ho to zabilo, ne?“ vyjel. „Promiň, mami,“ omlouval se okamžitě, když viděla, jak pobledla. „Já jenom nejsem jako táta a na Dauthy vstřícnost nefunguje.“

„A kolik z toho je tvoje politické přesvědčení a kolik z toho je osobní nenávist kvůli tomu, co ti provedli?“ zeptala se Elisa. Zastavil se tak prudce, až skoro ztratil rovnováhu, a zalapal po dechu jako by ho udeřila do břicha. Matka se k němu obrátila s výrazem plným soucitu, který by Ryka dráždil, kdyby nebyl tak zaskočený. Nečekala na jeho odpověď a pokračovala: „Chápu, že je nenávidíš. Draci ví, že já taky, vždyť mi vzali manžela a zmrzačili syna. Ale ty nejsi jen Ryko Niman, teď jsi i regent celého království a můžeš tu moc zneužít k vlastní pomstě. Uděláš to?“

Na jeden prchavý okamžik ji nenáviděl. Nenáviděl, že se trefila do černého, že položila otázku, které se tak dlouho vyhýbal, že o něm mluvila jako o mrzákovi. Ale ten pocit pominul během jednoho nádechu, protože měla ve všem pravdu.

„Fajn, zkusím vymyslet něco, čím si získám Filipa Orba. A hned zítra přiznám Ogieru Dauthovi jeho místo v Radě a titul. Spokojeni?“

***

Když Ryko další den odpoledne dorazil do místnosti, kde měla Irena Maurentová učit Simeona a Ambru, zjistil, že kromě Simeona a jeho stráží tam ještě nikdo není. Vojáci stáli u okna, odkud měli přehled o celé místnosti, a Simeon seděl na stole, kde byly pro větší věrohodnost jejich historky rozložené mapy. Tvářil se uraženě a prstem jezdil po Černé řece.

„Vaše Výsosti,“ pronesl Ryko na pozdrav.

Simeon jen něco zamumlal. Ryko přišel blíž a naklonil se k němu, aby to stráže neslyšely.

„Co se děje?“

„Vrátil jsi Ogieru Dauthovi místo v Radě,“ zabručel Simeon. „Myslel jsem, že jsou v nemilosti.“

Aha, tak odtud vítr vane, pomyslel si Ryko, ale nahlas řekl: „Podle rozsudku je nevinný. Kromě toho je to tvůj švagr, nemůžeme mu upírat jeho právoplatné místo. To by ho jen rozzuřilo a pak by se obrátil proti nám. Takhle ho můžeme uchlácholit a udržet mír.“

„I když je to náš nepřítel?“ mračil se Simeon.

Ryko měl co dělat, aby potlačil povzdech. „Nemusí jím být. Když se budeme snažit, uděláme z něj spojence. Mně se to taky nelíbí, ale jediná další možnost je otevřená válka a té bych se rád vyhnul.“

„To je pitomost,“ namítl Simeon.

„Nejsi tak daleko od pravdy – je to politika,“ usmál se na něj Ryko. Těžko se mu věřilo, že teprve včera vedl tenhle rozhovor s matkou, ale zastával v něm úplně jinou roli. „Jenže my musíme dělat to, co je dobré pro království, ne to co je dobré pro nás osobně.“

Simeon se s touhle odpovědí spokojil a protože právě přišla Ambra, seskočil ze stolu a běžel k ní. Má hodně z otce. Valentýna byla škoda, pomyslel si Ryko. Nebylo spravedlivé, že Simeonova veselého, mírného otce ve třiceti letech zkosil zánět v břiše. I když mnozí říkali, že jen chtěl za královnou Mirandou, která ho na hvězdné nebe předešla, když si ji draci povolali při porodu Simeonovy sestřičky. Děťátko tehdy přežilo jen pár týdnů, než zemřelo také. Simeon si na matku nepamatoval vůbec a na otce jen mlhavě. Není divu, že se pořád tolik bojí. Sirotci to mají těžké, i když jsou královského rodu. Obzvlášť když jsou královského rodu, opravil se.

Ze zamyšlení ho vytrhla Irena Maurentová, když nakráčela dovnitř, pozdravila všechny v místnosti a pak se otočila k Simeonovi a Ambře, kteří skoro nadskakovali nadšením.

„Na cvičiště jste chodili, abyste se naučili s mečem,“ řekla, „ale na šerm máte učitele povolanější než já. Meč je dobrá zbraň do bitvy nebo na souboj a je to dobrá zbraň, když ji nepotřebujete skrývat a máte dost prostoru kolem sebe. Vaše bojiště ale bude jiné. Bude to plesový sál, průvod městem, veřejné slyšení, místa, kde je kolem vás spousta lidí, kterým nechcete ublížit. Budou to chvíle, kdy nebudete mít po ruce žádnou zbraň. I tak se ale můžete ubránit.“

Stála tam jako generál obhlížející vojáky před bitvou a Ryko si uvědomil, že ještě nepotkal ženu, která by se jí podobala. Možná Marysu. Ale ne, když Irena učila dvě děti, jak zatnout pěst a jak udeřit, vůbec nepřipomínala Waldemarovu vyzvědačku.

Protože souboj beze zbraní pro Ryka nepřipadal v úvahu, dokud se jeho noha ještě nezlepší, jen je pozoroval. Simeon se učil se zatvrzelou urputností, zatímco Ambra vypadala celá pryč z toho, že Irena bojuje jako muž a učí ji to. Když skončili, oba začali okamžitě vzrušeně štěbetat. Ryko jim ještě připomněl, že musí tyhle lekce držet v tajnosti, než se obrátil k Ireně. Ta už k němu mířila a podávala mu dlouhou dýku, tenkou jako jehla, a vyšívaný opasek.

„Mohlo by se vám to hodit,“ řekla. „Dýka se dá schovat do opasku a rychle vytáhnout. Jen opatrně, je křehká.“

Ryko si ji prohlédl. „Děkuji vám. Kde jste ji sehnala? Tu nedělal tristenolský kovář.“

„Dal mi ji na rozloučenou můj učitel v Jideru. Bavil se sbíráním zbraní,“ pokrčila rameny.

„A jak se diplomatova dcera dostala k učiteli souboje?“ zvedl pobaveně obočí.

„Otec měl pocit, že je jednodušší naučit mě, jak se o sebe postarat, než každý týden trestat dalšího strážného za to, že mě nechal utéct,“ usmála s uličnicky.

Ryko se kousl do rtu, aby se nezasmál. Hlavou mu bleskla představa děvčátka v Ambřině věku, jak se s obrovským mečem na zádech producíruje po rušném tržišti v neznámém městě.

„Kam jste utíkala?“

„Kamkoliv, kde to slibovalo zábavu. Občas se divím, že se mi nic nestalo,“ poznamenala a Ryka najednou zamrzelo, že ji neznal v dobách, kdy se Samem a Camillou vykrádali lesohradské sklepy. „A teď mě čeká další dobrodružství – průzkum Tristu.“

„Není na něm nic zvláštního,“ mávl Ryko rukou.

„Od svých sedmi let jsem v Tristu nestrávila víc jak tři dny v kuse,“ odpověděla s trochou smutku v hlase. „Uličky Jideru v Dinoe znám líp než ty zdejší.“

„V čem se liší?“

Než si uvědomil, co se vlastně děje, seděli u stolu s mapami a Irena mu s rozzářenýma očima vyprávěla, kde všude byla. Názvy cizích míst vyslovovala se zvláštním přízvukem, snad tak, jak je vyslovovali jejich obyvatelé, a když se zabrala do vyprávění o Tezárii, občas použila tezarské slovo místo tristenolského. Ryko se přistihl, že hltá každé její slovo, ať už v jakémkoliv jazyce. Najednou litoval, že nikdy nevyzkoušel tezarskou omáčku tak pálivou, až by mu vhrkly slzy do očí, nebo že se neúčastnil průvodu na počest narozenin theoského krále.

Přerušil je až nezvyklý povyk na nádvoří. Irena vyskočila a vyhlédla z okna.

„Přijela princezna Rosalie,“ oznámila.