Země bez draků - Kapitola 7

7. Princezna

Princeznu uvedli do regentských pokojů, kam Ryko spěšně dokulhal.

Rosalie na sobě měla šaty se zvýšeným pasem, ale i tak bylo snadné povšimnout si zaobleného břicha. Ryko se musel nutit k tomu, aby se jí díval na obličej. Stejně jako Colin si ji pamatoval jako dítě, nedávalo smysl, aby byla těhotná.

„Výsosti,“ pozdravil ji.

„Markýzi Nimane,“ pokývla mu chladně. Proč asi? zauvažoval. Protože jsem jí nechal na doživotí uvěznit tchána a překazil jsem spiknutí, které ji mělo dosadit na trůn? Nebo proto, že to byl můj otec, kdo ji provdal za Ogiera Dautha ve snaze udržet mír?

V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadl Simeon.

„Rose!“ zvolal a chtěl se k ní rozeběhnout, ale přesně v tu chvíli se otočila a Simeon se zarazil a překvapeně zamrkal. Ryko si uvědomil, že králi o jeho budoucím synovci nebo neteři nikdo neřekl.

„Rose?“

„Ahoj, Simi.“

„Ty...“ kvýl směrem k jejímu břichu. „Budeš...“

„Jsem v jiném stavu,“ odvětila prostě. „To je přece dobře. Rod bude tím silnější.“

„Ne náš rod,“ zavrtěl Simeon hlavou a do očí se mu draly slzy. „Bude to Dauth. Proč jsi mi to neřekla?“

„Na začátku jsem nechtěla, aby to někdo věděl, kdyby se něco stalo. A pak nebyl čas, když se stalo to s Villim a všechno...“

„Pokoušeli se mě zabít,“ vykřikl Simeon.

„No tak, ona s tím neměla nic společného,“ snažil se ho uklidnit Ryko, ale chlapec už ho nevnímal.

„Schovával jsem se a bál jsem se a ty sis mezitím pořídila malého Dautha!“ To už Simeon naplno plakal. „Jak jsi mohla, Rose?“

Pak, než Ryko stačil cokoliv udělat, se tristenolský král otočil na patě a utekl. Rosalie zavrávorala a Ryko tak tak stačil odložit jednu berli, aby ji podepřel a posadil do křesla. Příjemně ho překvapilo, že u toho sám udržel rovnováhu.

„Je to ještě dítě,“ řekl neobratně. „Nerozumí tomu.“

„Já jsem byla v jeho věku, když mě postavili před Luthomara Nimana a řekli mi, že o mém životě bude jako regent rozhodovat on,“ poznamenala Rosalie. „Královské děti musí dospívat rychle.“

Ryko si vzpomněl, jak zásadní roli Simeon hrál v jeho osvobození z oradomských kobek a jak bez zaváhání skládal přísahu drakovi, a napadlo ho, že chlapec je možná vyzrálejší, než si jeho sestra myslí.

„Vy sama jste dospěla rychle,“ neodpustil si významný pohled a posadil se proti ní.

„Váš otec se o to postaral, když mě prodal jako smírnou oběť,“ odvětila příkře.

Co ty víš o smírných obětech? pomyslel si Ryko a hlavou mu probleskla vzpomínka na modré oči a studené prsty, které odemykaly jeho okovy. „A za mnou jste přišla jen proto, abyste mi vmetla do tváře něco, co udělal můj otec?“ zajímal se nahlas. Rosalie mu byla každou minutu protivnější, jen nechápal, kde sebrala tu sebelítost. Od svých rodičů ne a od Dauthů už vůbec ne.

„Ne, chtěla jsem vám něco sdělit,“ rozhlédla se opatrně. „Odsoudili jste vévodu Dautha za vraždu mého bratra, ale nemyslím, že na ni někoho najal. Vím, že před smrtí vašeho otce přijal Waldemar v noci tajnou návštěvu, potkala jsem ji na chodbě. Před Villiho smrtí byl v Erwanu, příliš daleko od Tristu na to, aby se s někým scházel...“

„Mohl s tím mužem domluvit obě vraždy zároveň tu noc, kdy jste ho potkala,“ podotkl Ryko, ale kolečka v hlavě už se otáčela naplno.

„Neřekla jsem, že to byl muž. Tehdy mluvil se ženou,“ opravila ho a on se cítil, jako by mu žaludek sevřela ledová ruka. Věděl, co Rosalie řekne, ještě než to vypustila z úst. „Byla to blondýna, měla dlouhé vlasy zapletené v copu.“

Nevěděl, jak se mu povedlo ze sebe vypravit slovo, ale slyšel z velké dálky vlastní hlas, jak říká: „Proč by bývala nemohla zabít i krále?“

„Protože když se žena chce někoho zbavit, nenaplánuje si, že mu rozbije hlavu pohrabáčem,“ vysvětlila Rosalie překvapivě pevným hlasem na to, že mluvila o vlastním bratrovi. „Na druhou stranu jed, který zabil vašeho otce...“ nechala větu významně nedokončenou.

Marysa... A to se mi dívala do očí a tvrdila mi, že na mě by zakázku nepřijala... Že přijde, kdykoliv zavolám. Myslela při tom na to, jak mi zabila tátu, nebo už po tom ani nevzdechla?

„Ať tak či tak, Waldemarovi to trest nezmění a mrtvým to život nevrátí. Proč mi to říkáte?“ donutil se zeptat. Jeho hlas zněl jemu samému dutě.

„Protože jestli Villiho smrt neobjednal on, tak kdo?“ opáčila Rosalie a poprvé se jí do hlasu vkradla emoce. Konkrétně strach. „Někde na svobodě je člověk, který si objednal vraždu jednoho královského dítěte. Co ho zastaví, pokud se rozhodne udělat to znovu?“

„V tom případě bude terčem Simeon, ne vy,“ uklidňoval ji Ryko.

„Je to opravdu tak jisté?“ položila si Rosalie ruku na břicho. „Co když právě Simimu chtěli pomoct? Co když se rozhodnou, že se pojistí a zbaví se mě nadobro?“

„Mám pocit, že Simeonovi nikdo pomáhat nechce,“ poznamenal a promnul si oči. Najednou se cítil neuvěřitelně unavený.

„A kolik toho víte o pohybech vévody a vévodkyně Gorlanových?“ vypálila konečně.

To ho probralo. Byl ochoten připustit, že se Marysa nechala najmout na jeho otce, ale že by Camilla objednala vraždu třináctiletého chlapce? Tomu věřit nedokázal.

„Opatrně s takovými obviněními, princezno,“ varoval ji. „Jsou stejně nebezpečná jako meč.“

„To doufám,“ odsekla, „protože je to jediná zbraň, kterou mám. Prošetříte je?“

„Já osobně,“ slíbil jí a hodlal to splnit. A začne u Marysy.

Rosalii jeho odpověď očividně uspokojila, protože se rozloučila a vydala se najít svého manžela. Ryko zůstal sedět v křesle a snažil se to všechno zpracovat. Od začátku předpokládal, že smrt jeho otce a krále Villafrana jsou neoddělitelně spojené, že jedna byla předehrou pro druhou. Rosalie toto přesvědčení nahlodala. Mohla mít pravdu i v tom ostatním? Mohl se někdo zbavit Villafrana, aby trůn získal Simeon? V tom případě by Colin a Camilla, kteří chlapce vychovávali a měli na něj největší vliv, opravdu byli první podezřelí.

Ozvalo se zaklepání a on bezmyšlenkovitě zavolal: „Dále.“ Do dveří strčila hlavu Irena Maurentová. Rozhovor s ní mu v tu chvíli přišel vzdálený celá léta, i když se odehrál ani ne před hodinou.

„Jen jsem vám přišla říct, že král trucuje na té staré borovici u zahradní zdi,“ oznámila. „Netvářil se, že by chtěl slézt.“

„Pošlu tam vévodkyni Gorlanovou, ta už ho dostane dolů,“ slíbil Ryko a už chtěl Ireně poděkovat a poslat ji pryč, když ho něco napadlo. „Pojďte dovnitř a zavřete dveře. Říkala jste, že jste se toulala v přístavních čtvrtích? Potřeboval bych s něčím pomoct. Koneckonců, sama jste mi tvrdila, že nemáte vazby na nikoho od tristenolského dvora.“

„Já nevím, vstupuji už do druhého tajného paktu s lordem regentem. Moje nezávislost rychle mizí, nemyslíte?“ poznamenala a posadila se proti němu. „O co jde?“

***

Ryko Samuela donutil, aby se sešli v zahradní kůlně, odkud se dalo snadno vyplížit k postranní brance a ven ze zámku. Byl den před korunovací a všude vládl zmatek, takže pokud Ryko na hodinu zmizí, nikdo by si toho neměl všimnout.

„Proč jsi neřekl mně?“ zvedl Samuel obočí a podal Rykovi balíček oblečení. „O té holce nic nevíme a už jsi jí svěřil víc tajemství než většině Rady.“

„Já jí důvěřuji. Je nezávislá. A tobě jsem dal za úkol vytvořit si síť špehů. Kdyby tě dneska někdo z nich viděl, mohlo by ti to zavařit,“ odvětil Ryko, otočil se zády a sundal si košili.

Až když uslyšel překvapené syknutí, uvědomil si, že má na zádech sotva zahojené rány po bičování, které Samuel ještě neviděl.

„Ten hajzl z toho vyvázl ještě snadno,“ procedil Samuel mezi zuby. „Camilla říkala, žes Waldemarova kata zabil.“

„Vyčítáš mi to?“ zeptal se Ryko a začal si stahovat kalhoty.

„Spíš se divím, žes je nezabil oba,“ pokrčil Samuel rameny.

„Waldemara jsem nedoběhl,“ poznamenal Ryko na půl pusy, zatímco se snažil natáhnout si kalhoty z režného plátna a neshodit si u toho na hlavu kosu.

Přesně v tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila Irena, oblečená v obyčejných hnědých šatech a šátkem přes vlasy. Rozhlédla se, uviděla polonahého Ryka a zrudla jako růže.

„J-já počkám venku,“ vykoktala.

„Nesmysl,“ odvětil Samuel, zatáhl ji dovnitř a zavřel dveře. „Venku byste byla nápadná, obzvlášť v tomhle.“

Ryko cítil v zádech její pohled a snažil se natáhnout si košili co nejrychleji, což přirozeně vyústilo v to, že mu to trvalo dvakrát tak dlouho. Neohlédl se, ale věděl, že Samuel protáčí oči v sloup a Irena se nejspíš snaží nedívat se na jeho jizvy. Konečně se mu povedlo se upravit do jakž-takž ucházející podoby a mohl se otočit.

„Připravená?“ zeptal se a naposledy zkontroloval, že obvaz utažený kolem jeho kolena tak těsně, jak to jen šlo, stále drží.

Irena, ještě pořád celá červená, přikývla a Ryko v duchu děkoval všem drakům, že v pohledu nemá lítost. To by v tu chvíli neunesl.

Přes košili si natáhl koženou vestu, nasadil si čepici a vzal do ruky bytelnou hůl. Rozhodně ještě berle neměl ani přibližně odkládat, ale byl by s nimi příliš nápadný. Koňský trh naštěstí nebyl daleko a tak doufal, že to jeho noha tu chvíli vydrží.

„Pořád si myslím, že je to hloupý nápad,“ upozornil ho Samuel.

„To si myslíš o všech mých nápadech,“ odbyl ho Ryko.

Samuel se zamračil, ale v přítomnosti Ireny na jeho pošťuchování neodpověděl, jen se k ní obrátil: „Zkuste ho přivést zpátky ve stejném stavu jako je teď.“

Irena se mu podívala do očí. „Co když ho přivedu s oběma nohama zdravýma?“

Ryko vyprskl smíchy. Je vážně dobrá, pomyslel si.

„Hlavně už běžte,“ povzdechl si Samuel a otevřel dveře.

Ryko udělal zkusmo pár kroků s holí. Bolelo to a pořád na levou nohu nedokázal přenést celou váhu, ale dokázal vyjít ze dveří jako první. Společně s Irenou vyklouzli postranní brankou a připojili se ke shonu ve městě. Trist jako přístav a centrum království věčně tepal životem a zažil i podivnější věci než kulhavého muže doprovázeného dívkou, takže si jich nikdo nevšimal. Teprve když se proplétali ulicemi si Ryko všiml, že Irena nese malý košík a neváhal se jí na to zeptat.

„Žádná obyčejná ženská nechodí po trzích s prázdnýma rukama,“ odvětila.

Usmál se na ni, příjemně překvapený jejím pohotovým myšlením. Pak pomalu pokračovali směrem ke Koňskému trhu. Když dorazili na příslušné náměstí, Rykovi už na čele perlil pot, v koleni mu bolestivě škubalo a nohu spíš táhl za sebou, než že by šel. Ztěžka se opřel o zeď a vytáhl z kapsy lahvičku s makovým odvarem. Věděl, že po něm bude ospalý a bude riskovat chybu nebo skandál, ale neměl na výběr. Vypil dva doušky, lahvičku zazátkoval a schoval. Aspoň tři dny se jí teď nechtěl vůbec dotknout.

„Když mi řeknete, co potřebujete, můžu to zařídit,“ nabídla mu Irena.

Zavrtěl hlavou. „Zas tak velkou důvěru nemáte. Jen... jen mi hlídejte záda. Víc po vás nechci.“

„Spolehněte se,“ kývla na něj.

Zatnul zuby a vykročil. Na Koňském trhu se neprodávali pouze koně, ale i vozy a kočáry, a tedy tam měl v jednom z domů svou dílnu i kolář. A protože štěstí ten den zatím stálo na Rykově straně, dílna byla na straně náměstí nejblíž k zámku.

Irenu nechal stát venku a sám prošel do dvora, kde mistr kolář dohlížel na učedníky, kteří nasazovali na nové kolo kovovou obruč. Ryka si všiml skoro okamžitě a přispěchal k němu s širokým úsměvem na tváři.

„Copak pro vás můžeme udělat? Rozbil se vám vůz?“ ptal se už zdálky.

Ryko ho nechal přijít blíž a pak tiše řekl: „Hledám Marysu.“

„Teď tu není,“ odvětil kolář a jeho úsměv zmizel jako když sfoukne svíčku. „Co jí mám vyřídit?“

Po krátkém zamyšlení Ryka napadl ten správný vzkaz. „Že ji tu hledal mezek a ať se za ním zastaví. Ona už bude vědět.“

Vypadalo to, že kolář je zvyklý na podobná záhadná prohlášení, protože ho nevyvedlo z míry. „Mezek. Dobře, vyřídím jí to.“

S tím se rozloučili a Ryko dokulhal zpátky k Ireně. Odvar účinkoval až po delší době, zatím měl pocit, že je jeho rána zase čerstvá. Cesta k zámku, která ještě ke všemu vedla do kopce, mu připadala dlouhá celé míle.

„Neřeknete mi, o co šlo, že ne?“ Irena položila řečnickou otázku, ale Ryko přesto odpověděl.

„Kdybych si myslel, že to můžu někomu svěřit, tak se sem netáhnu sám.“

„No vidíte, a já myslela, že jen chcete rozcvičku,“ popíchla ho, ale zároveň mu nabídla rámě, aby se o ni mohl opřít. Hrdost mu nedovolila přijmout, i když tušil, že na půl cesty zpátky nejspíš změní názor.

„Je pravda, že v poslední době pořád jenom sedím,“ podotkl a pak se podíval na ulici, kterou přišli. Na okamžik to skoro chtěl vzdát, poslat Irenu pro kočár a nechat se domů dovézt. Jenže tím by se prozradilo všechno, co chtěl utajit, a jeho utrpení by bylo zbytečné. Zhluboka se nadechl.

„Tak jdeme,“ prohlásil.