Život mezi řádky - Kapitola 2

Mašlík a mašle

„Proč musíš odejít? Já nechci, abys někam šel,“ Georgiana seděla na své posteli, na klíně měla uloženého spícího Saema a z očí jí stékaly slzy.

Je to už pár dní, co se Sidus objevil na dvorku a sdělil své sestře, že při dalším úplňku nastoupí do služeb rytíře Tarnaka, který jej přijal jako panoše. „Za pár let se ze mě stane rytíř, sestřičko,“ zvolal tehdy šťastně a tváře mu zdobil úsměv. Do rukou vzal klacek a oháněl se kolem sebe, jako by to byl opravdový meč a on statečně bojoval proti přesila zlodějských padouchů.

„Neodcházím přeci daleko a slibuji, že jakmile dostanu volno, přijdu za tebou,“ konejšil ji bratr.

Ale Georgiana tomu nevěnovala pozornost. Nadále plakala a prosila jej, aby ji neopouštěl. Byla na něj až příliš upnutá a nechtěla přijít o jediného kamaráda, kterého měla.

„Zůstanu tu úplně sama,“ popotáhla a Sidus jí automaticky podal kapesník.

„Sama?“ podivil se a sedl si vedle ní. „Vždyť máš Saema. Víš, že ti ho závidím? Já jsem otce prosil už asi stokrát, aby nám pořídil psa, ale nikdy to nedovolil. Říkal, že psi mají akorát blechy a neustále žerou a kadí,“ dořekl a sledoval, zda se na jejím obličejíčku nemihne úsměv. Gee si však jen otřela slzy a přitiskla se k Saemovi.

„Ale no tak, vezmi to z té lepší stránky. Co asi budou říkat za pár let holky a kluci z vesnice, až zjistí, že máš za bratra pravého a chrabrého rytíře?“ Hruď se mu při těch slovech nadmula. „Copak ty na mě nebudeš pyšná?“

Děvčátko se mu zadívalo do očí a přikývlo. „Briony Dawsnová mi bude určitě závidět,“ podotkla pravdivě a trochu se pousmála. „Nikdo nemá za bratra rytíře a ty budeš skvělý rytíř. Budeš bojovat se zloduchy a vždycky mě ochráníš, že jo?“

„To víš, že jo,“ pohladil ji po vlasech. „Ale abych tě mohl ochraňovat, musím se učit od pravého mistra. Proto musím na pár let do jeho služeb a naučit se všechno, co je k rytířství potřeba.“

„Tak dobře,“ souhlasilo děvčátko nakonec. „Ale budeš jezdit domů na návštěvu, slibuješ?“ Bratr přikývl a Gee konečně přestala plakat. „Chceš pomoct s balením?“ zeptala se ho. Měl už pytel zpola zabalený oblečením a osobními věcmi, ale přikývl.

„Chci, musíš mi poradit, co si mám s sebou zabalit. Nevím totiž, co všechno rytíři potřebují,“ mrkl na ni a jal se opět sbírat věci ze země a házet je do pytle. Oddechl si, že se mu konečně podařilo sestru uklidnit. V posledních dnech to bylo k nevydržení. Neustále plakala a škemrala u otce i matky, aby Siduse nikam nepouštěli.

Georgiana opatrně položila, ještě stále spícího, Saema na polštář, kde měl stejné pohodlí jako u ní v klíně a otevřela svou truhlu. Byla obrovská, že by se do ní vešla ona i Saem dohromady. Na bocích měla vyřezávané květiny a celá byla vyrobena z lesklého mahagonového dřeva.

Gee truhlu dostala od matky, když se narodila. Gannet jí vyprávěla, že kdysi patřívala její babičce a před tím prababičce. Dědila se z matčiny strany už po tři generace a nyní patřila jí. Schovávala v ní své největší poklady, zakryté pod návalem čistého prádla.

Opatrně vyndala sváteční šaty a dvě blůzy, pod kterými schovávala malého medvídka, kterého jí před léty ušila maminka ze starých prostírek a vycpala jemným peřím. Gannet si dala opravdu záležet, medvídek měl dokonce oči vyrobené z knoflíků, krásnou hedvábnou vestu a na krku červenou mašličku.

Vytáhla jej z truhly a pomalu došla k Sidusovi který skládal několik košil do pytle. „Vezmi si Mašlíka s sebou,“ vyslovila tiše a podávala medvídka bratrovi. „Bude tě opatrovat, než se vrátíš domů.“

Sidus vypadal zaraženě. Mašlík byla Georgianina nejoblíbenější hračka. Bez medvěda nikdy neusnula. „Nemůžeš mi přeci dát Mašlíka. Kdo tě bude v noci opatrovat?“ zeptal se překvapeně.

Děvčátko se pousmálo, pohladilo hračku a vhodilo ji do pytle. „Mám přeci Saema. Ten mě bude opatrovat. Ale kdo na hradě ochrání tebe než se staneš rytířem?“

Sidus nebyl schopen slova. Na jednu stranu jej potěšilo, že se Gee kvůli němu vzdává své nejoblíbenější hračky, aby ho při těch osamocených nocích opatrovala, ale na druhou stranu si uvědomoval, že přijít za hrabětem Tarnakem s plyšovým medvědem v pytlíku nebude zrovna rytířské. Byl muž a ti přeci nespávají s hračkami. Copak se takhle chová chrabrý a udatný rytíř d´Olanes? Bude vypadat jako pitomec.

„Jsi moc hodná, Gee, že mi dáváš svého medvídka, ale já ho nemůžu přijmout. Nevím, kde budu spávat a nemohl bych se o něj starat tak dobře jako ty. U tebe mu jistě bude lépe,“ řekl pomalu a prosil všechny draky, aby mu v tuto těžkou chvíli pomohli. Trvalo mu dlouho, než sestru utěšil a nechtěl, aby se to opakovalo.

„Ale vždyť jsem ti řekla, že mám Saema. Je sice ještě malý, ale kdyby mi chtěl někdo ublížit, roztrhá ho na cucky,“ zašvitořila s úsměvem a hrdě poohlédla na spící chlupatou kouli.

Sidus jen rezignovaně vydechl a ze všech sil se snažil nadhodit veselý a vděčný výraz, kterým by poděkoval za sestřin dar. Tak tohle bude ještě hodně zajímavé, řekl si pro sebe a pozoroval, jak Georgiana opět zavřela truhlu a lehla si k Saemovi na postel.

* * *

Odpoledne se Georgiana vydala s bratrem a Saemem do vesnice, aby nakoupili ještě pár věcí, a také aby se Sidus mohl rozloučit s kamarády.

„Ještě musíme zajít k madam Maisnové, máma chtěla nějaké knoflíky,“ řekl chlapec a zatáhl sestru do vedlejší ulice. Byl ověšen spoustou balíčků a těšila ho vyhlídka brzkého konce. Krámek s knoflíky byla jejich poslední zastávka, než se vydají k Buckleiovým.

„Ale ještě musíme k panu Tenesovi. Maminka říkala, že si máš koupit nové boty, protože ty staré už jsou ze spod ošoupané,“ připomněla mu sestra a Sidus obrátil oči v sloup.

„Říkal jsem, že nepotřebuji nové boty, tyhle mi bohatě stačí,“ procedil skrz zuby.

„Ale maminka to říkala, takže ji musíme poslechnout,“ řekla nesmlouvavě Gee a otevřela dveře krámku madam Maisnové.

„A ty jsi její věrnou kopií,“ ucedil Sidus. „Tak pojď Saeme.“ A společně se psem následoval sestru dovnitř.

Krámek byl maličký. Přes celou místnost byla těsně u stropu zavěšena dlouhá tyč a na ní visely různobarevné stužky. Na policích byly uloženy štosy látek od obyčejných až po drahé hedvábné a v prosklené skříni byly vystaveny krajky. Na samém konci byl malinkatý pult, za kterým stála podsaditá paní s laskavým obličejem a mírně prošedivělými vlasy.

„Vítejte, drahoušci,“ přivítala je prodavačka. „Tak co to dnes bude?“

„Zdravím, madam Maisnová,“ pozdravil Sidus a bez dalšího rozhlížení se vydal k pultu. „Máma by chtěla pár těch černých a bílých knoflíků, co jste ji prodala minule.“

„Ovšem, ovšem, hned je přinesu,“ řekla a vklouzla do další místnosti. „Právě včera nám přišlo nové zboží až z Ribernu. Tamní překupníci mají vytříbený vkus, to se musí uznat,“ křičela z vedlejší místnosti, zatímco hledala knoflíky.

„Gee, nesahej na to,“ zašeptal chlapec směrem k sestře. Georgiana právě obdivovala tu hromadu stužek a nechala si ty hedvábné projíždět mezi prsty.

„Ale když ony jsou tak nádherné a hebké,“ odvětila a uchytila další.

„Jenomže nejsou naše, nemůžeš sahat na vystavené zboží, když si jej nebudeš kupovat,“ vysvětlil jí a odtáhl ji k pultu.

„No tak mi jednu kup, prosím bráško,“ žadonila, zatímco se madam Maisnová vrátila s pytlíkem knoflíků a naúčtovala mu dva tři měďáky.

„Už nemáme peníze na útratu. Pokud si mám ještě vybrat ty boty, musíme šetřit,“ dodal k ní a vytáhl z kapsy pár měděných mincí. Zaplatil za knoflíky a podal pytlík sestře. „Pojď, ať stihneme ještě návštěvu Buckleiových.“

„Jen jednu, prosím Side. Chtěla bych ji pro Saema místo mašle. Určitě by se mu líbila.“ Gee se nechtěla ani hnout a upírala štěněčí oči na svého staršího bratra. Saem jí poslušně seděl u nohou, jako by čekal na svou novou krční dekoraci.

Sidus se zastavil ve dveřích a zmoženě přikývl. „Ale tu nejlevnější. Už tak jsi mě dnes obrala o několik měďáků v krámku s cukrátky. Ještě že ty kůrky pro psa byly zdarma.“

Děvčátko nadšeně souhlasilo a vytáhlo menší stužku, která byla sice obyčejná, ale zato krásně blankytně modrá. Na madam Maisnovou to udělalo dojem a proto chlapci naúčtovala nižší částku, než původně stužka stála. Georgiana okamžitě přivázala stužku Saemovi kolem krku a vytvořila z ní mašli.

„Mějte se krásně a pozdravujte ode mě maminku, že se zase někdy zastavím na ten její výtečný bylinný čaj,“ zakřičela na ně v pozdrav prodavačka. To už Sidus a Georgiana se Saemem mířili k poslednímu krámku pana Tenese, kde si chlapec pořídil nové boty, aby podle mámy nedělal na hradě ostudu.

„Ty jsou fakt krásné,“ řekla uznale Gee, když procházeli kolem kašny na menším náměstí. „Budeš v nich vypadat jako pravý rytíř.“

„Pravý rytíř se obejde i bez bot,“odvětil Sidus.

„Ale boso by se mu špatně bojovalo,“ namítla Gee naprosto vážně a Sidus se rozesmál na celé okolí. „Tak to máš pravdu,“ pravil a zajíkal se smíchy. Odbočili na malou pěšinku a vydali se směrem k lesu, kde Buckleiovy bydleli.

Měli malou chaloupku, postavenou pěkný kus od Vesnice, protože pan Buckley měl rád soukromí. Jezdit každý den do Vesnice, kde pracoval jako léčitel mu vyhovovalo, ale bydlet v tom shonu už nedokázal. Rád měl kolem sebe přírodu a ticho, a také to bylo odsud blíže k rybníku, kam chodil občas rybařit s panem Clemensem a Fitzgraftem.

„Kmotřičko,“zvolala Gee a utíkala do otevřené náruče paní Buckleiové. Skočila jí kolem krku jako tenkrát Sidusovi a vlepila jí pořádnou pusu na líčko.

„Už jsme vás čekali, kde jste se tak zdrželi?“ zeptala se paní Buckliová a s láskou objímala tulící se děvčátko. „A podívejme, jaký je dnes ze Saema fešák,“ podotkla, když se dostavil i Sidus se psem.

„Tu stužku mu koupil bráška,“ řekla pyšně směrem k Sidusovi. „A Saemovi se moc líbí. Podívej jak mu sluší.“

„Opravdu mu sluší moc,“ přikývla Marion a pobídla obě děti, aby šli dovnitř.

V domku byli jen Jonathan a Ethan, nejstarší syn Froderyk vypomáhal otci ve vesnici. Marion jim na uvítanou upekla borůvkové buchty a uvařila šípkový čaj, slazený lesním medem.

„Tak jak se těšíš, Sidusi. Bude to určitě velká životní zkušenost,“ začala paní Buckleiová, když se všichni usadili k dřevěnému stolku ve světnici.

„Těším se moc, kmotřičko. Dnes jsme s Georgianou dokoupili poslední věci a za pár dní odjíždím na hrad,“ řekl hrdě Sidus a pořádně se zakousl do buchty.

„Tak to ráda slyším. Budeš nám tady moc chybět.“

„Mamí, můžeme si jít se Sidusem na dvůr hrát? Prosím,“ skočil jí do řeči Ethan a žadonil. „Froderyk nám včera vyrobil dva dřevěné meče, mohli bychom se procvičit v šermu, což rytíři musí přece ovládat.“

Marion zacukaly koutky, ale nechala chlapce jít si po svém. Je to možná naposledy, co si mohou se Sidusem hrát. Jen Gee zůstala ve světnici s kmotřičkou.

„Přečteš mi něco?“ zeptala se tiše a vzala si Saema na klín. „Třeba ten příběh o dracích, kteří chrání naši zem.“

„Ten máš nejraději, viď?“ pravila Marion a z truhly vyndala zaprášenou knihu. Gee už ten příběh slyšela stokrát, ale stále se jí nesmírně líbil a hltala každé kmotřiččino slovo. Byla to její nejoblíbenější kniha, kterou jí kdy Marion četla. Když byla malá, musela ji číst každý večer před spaním, aby děvčátko usnulo. „Tak tedy dobrá… Bylo nebylo před dávnými léty, kdy Tristenol ještě býval jen holou krajinou bez měst a vesnic, obývali naši zemi pradávní a vznešení draci… “

„Jak se Buckliovým vede?“ zeptala se Gannet, když se k večeru děti vrátily domů. „Ještě pořád je Marion nastydlá?“

„Ani ne,“ odvětil Sidus, který se sotva vlekl. Byl z dnešního dne tak utahaný, že se mu po cestě domů klížily oči a pusa se mu zíváním otevírala v pravidelných intervalech.

„Kmotřička nám upekla borůvkové buchty, maminko. A taky mi četla příběh o dracích,“ švitořila Georgiana a pomáhala bratrovi vybalovat nakoupené věci.

„Už zase?“

„Víš přece, že ji Gee vždycky přemluví,“ podotkl Sidus na matčino překvapené zareagování.

Gannet se pousmála a v duchu zalitovala Marion, jejíž trpělivost obdivovala. S Gee to opravdu uměla, za to jí byla vděčná. Když byla nemocná a v noci jí sužovaly teploty, byla to Marion, kdo ji dokázal utěšit. Nikomu jinému se to nepovedlo. „Tak rychle do postele. Už je nejvyšší čas,“ rozkázala matka a uložila Sidusovi věci do sbaleného pytle.

Georgiana vklouzla do svým peřin a zavolala na Saema, jehož modrá mašle nyní ležela pečlivě uložená v mahagonové truhle. Pes se s námahou vyškrábal na postel, stočil se do klubíčka u její hlavy a nechal se přikrýt peřinou.

„Dobrou noc,“ zašeptala ještě Gannet a pak už jen sfoukla svíci a vrátila se do světničky, kde už na ni čekal Samael.

* * *

„Pospěš si, Sidusi. Nechceš přeci přijít k Tarnakovi pozdě,“ zvolal Samael na svého syna z druhé místnosti. Uběhlo několik dní, při kterých se Sidus loučil se svým domovem a svou rodinou, až konečně nadešel úplněk, kdy měl všechno opustit a po dobu čtrnácti let sloužit rytíři Tarnakovi z hradu d´Olanes na nejvyšším kopci.

„Musím už jít,“ řekl k sestře a zvedl svůj těžký pytel s věcmi. „Otec čeká vedle.“

Georgiana se na něj smutně podívala a neměla daleko k pláči. Cítila, že už to nebude jako dřív. Už si nebudou společně hrát na Arristově kopci. Zůstane sama.

„Nechci abys odešel,“ vyslovila šeptem. A situace se opět opakuje, povzdychl si chlapec.

Shodil pytel na zem a popošel k sestře. Chytil jí kolem ramen a přitáhl ji k sobě. „Víš co, něco si teď slíbíme,“ řekl tiše a Georgiana na něj upřela uslzený pohled. „Každou volnou chvíli, kterou budu mít, ale opravdu neslibuji, že budou často, protože rytíři nikdy nemají volno,“ řekl a významně se na sestru podíval, „budu ti psát dopisy. Budu ti psát o všem, co na hradě prožiju  a vše, co se tam naučím. Ty mi budeš na oplátku psát o tom, jak se mají máma s tátou, Buckliovy a také Saem. Bude to naše tajemství. Nikdo o těch dopisech nesmí vědět, jen já a ty, platí?“

Děvčátko přikývlo, ale pak se rozplakalo. Sidus sestru uvěznil ve svém obětí a konejšivě ji hladil po zádech. „Ale no tak, vždyť nebude tak zle.“

„Ale…“ popotáhla. „Ale když já přeci neumím číst ani psát,“ řekla skrz vzlyky.

Sidus se pousmál. „Tak poprosíš Marion, aby ti dopisy četla a pomáhala ti je psát, dokud se to nenaučíš sama, dobře? Kmotřička bude jediná, kdo o tom smí vědět,“ řekl a významně na sestru mrkl. „Tak co, bude to naše tajemství, které nikdy nikomu neřekneme?“ Při těch slovech zvedl malíček, jak to vždycky dělávali, když na něco přísahali.

„Bude,“ špitla a také pozvedla malíček. Pak Sidus propletl oba malíčky do jednoho.

„Takže dohoda je zpečetěna.“ S těmito slovy znovu nahodil přes ramena svůj objemný pytel, políbil sestru na čelo a vyšel za otcem.

Georgiana zůstala osamoceně stát v jejich pokoji a dívala se, jak bratr mizí z jejího života. Ona ani Gannet nešly vyprovodit Siduse na hrad, aby tu bolest z loučení více neprohlubovaly. Zůstaly proto doma a věnovaly se obvyklým domácím pracím, aby tak zahnaly ty bolestivé myšlenky.