Život mezi řádky - Prolog

Kočár tažený čtyřmi černými koňmi ujížděl blátěnými uličkami tmavého lesa, jen několik málo stop od hraniční říčky, která v lese oddělovala Aldormské království od Tristenolského území. Byla na cestě už půl druhého měsíce a nyní se opět vrací do své rodné země. Měla před sebou ještě týden cesty, než dorazí k hradu d´Olanes.

V den jejího návratu byla průtrž mračen a pršelo také po zbytek jejích dnů, jako by se i počasí snažilo předpovídat to, co brzy nastane. Bylo to vlastně poprvé po několika týdnech, kdy se počasí umoudřilo a konečně seslalo tak dlouho očekávanou sprchu na sluncem vysušená pole, lesy a vyprahlé vodní říčky. Však už bylo taky načase. Většina sedláků už se strachovala o svou úrodu a živobytí a prosili vznešené Draky, aby bylo vedrům konec.

Kočí, ačkoliv byl promrzlý a smáčený až na kost, popohnal koně a zatočil na pěšinku vedoucí k velkému kopci, na jehož vrcholu byly rozpoznatelné hradební zdi a za nimi se majestátně tyčil velký hrad se dvěmi věžemi.

Na úpatí kopce se rozprostírala malá vesnička Olanes, která za posledních několik desítek let vzkvétala pod patronátem hraběnky d´Olanes, vdovy po neslavném rytíři Tarnakovi, jehož vláda vesnici málem přivedla do záhuby.

Kočár projel několika ulicemi Olanesu a zamířil k hradu. Jel tak rychle, že si jej obyvatelé vesnice sotva povšimli. Projel tepanou bránou, která byla denně střežena čtyřmi vojáky a zastavil na menším nádvoří, kde služebnictvo již netrpělivě čekalo na její příjezd.

Hraběnka d´Olanes vystoupila z vozu a v doprovodu svých komorných odkráčela dovnitř. Neřekla ani slovo a svůj pohled věnovala jen cestě před sebou. Posledních několik týdnů vlastně nepromluvila vůbec. Od její návštěvy Dramonu se mnohé změnilo. Rysy v jejím obličeji potemněly a nyní se na ni konečně podepsalo stáří. Její nitro sžírala obrovská bolest. Bolest, která jí prostupovala celým tělem a ničila všechny vzpomínky a naděje. A ona to dovolila. Uzavřela tu bolest v sobě a stále zvyšovala její intenzitu.

Měla pro co žít, pro své děti, vnuky, pro svůj lid, ale zahodila to. Všechno zničil jeden jediný okamžik v malé cele Nimanova království. Už to nikdy nebude takové, jaké to bývalo, ani ona už nemůže být stejná. Ne po tom, co zažila a viděla. Věřila v sílu dobra, v sílu lásky. Stačil však jediný okamžik, aby tuhle víru odnesla vodní říčka na věky proudem pryč.

Vyhnula se pochmurným pohledům svých komorných a vpadla do své ložnice. Opřela se o nejbližší nábytek a teprve pak propukla v pláč, který se snažila celou dobu zadržovat. Slzy jí stékaly po tváří takovou rychlostí, že je nestačila utírat. Vlastně se o to už ani nesnažila, nechala je odkapávat a vsakovat do korzetu svých šatů.

Sklouzla podél skříně na zem a tam se stočila do klubíčka. Nevšímala si bouchání na její dveře ani vystrašené nářky své nejmilejší vnučky. Pro tuto chvíli pro ni neexistoval svět kolem. Byla tady jen ona, její bolest a vzpomínky. Před očima se jí tkvěl obraz někoho, kdo jí kdysi býval hodně blízký. Člověk, který při ní stál v těžkých chvílích a který jí byl oporou i vzorem. Býval to silný, chytrý a šťastný člověk, avšak teď z něj nezbylo vůbec nic, jen smutek, který rozbil jeho srdce a s neuvěřitelnou rychlostí se zmocnil jeho rozumu. Nemohla uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Takový konec si přece nezasloužil.

 Neohrabaně se zvedla a přistoupila k dřevěné truhle u nohou své postele. Nadzvedla víko a ponořila se do tajů, která po dlouhá léta střežila. Uvnitř bylo nezměrné množství úhledně urovnaných pergamenů s různými pečetěmi. Chvíli se v ní jen tak přehrabovala a následně vytáhla pergamen s pečetí Aldormského krále.

Drahá Gee,

je to již několik zim, kdy jsem Ti naposledy napsal pár řádků. Tak rád bych Tě ještě někdy spatřil a obejmul Tě, ale takové přání už mi bohužel nikdo nesplní. Jsi jediná rodina, která mi zůstala. Od té doby, co můj jediný syn zemřel, se událo mnoho strašlivých věcí a proto Ti dnes píšu s horoucí bolestí ve svém srdci, které je navždy rozbité na tisíce kousků.

Vzdal jsem se království ve prospěch Loqara Nimana, mého někdejšího panoše. Rvalo mi to srdce, protože jsem si byl plně vědom důsledků, které to bude na mou milovanou zemi mít. Aldorma byla můj sen, byl jsem na ni pyšný. Miloval jsem život zde, po boku mých drahých. Všechno se však změnilo v jedno nelítostné peklo.

Ačkoliv jsem to veřejně nepřiznal,  vím, kdo za vším stojí. Loqar Niman tak moc chamtil po mém postavení, moci a bohatství, že se sklonil k těm nejhrůznějším věcem. Jeho příkazem byl vypálen hrad, na kterém v tu chvíli přebývala má dcera Rebeka s rodinou. Očití svědci jej viděli přímo na místě. Zavraždili bez jakékoliv lítosti ji i má vnoučata. Měla jsi pravdu, když jsi mě nabádala, abych s ní promluvil. Vždycky ji máš, ale já byl hlupák. Nikdy jsem neměl odvahu ji požádat o odpuštění, ačkoliv jsem po tom tak moc toužil. Měl jsem tolik možností jí říct, jak je mi to líto, jak moc jí miluji a přeji si, aby se vrátila na Willdaran, ke své rodině. Ale byl jsem natolik zbabělý a pln pýchy, že jsem to všechno držel v sobě a nyní už je pozdě. Je mrtvá a už se nikdy nedozví, že jsem jí odpustil.

Loqar se však nezastavil jen před jednou vraždou. Dnes v noci byla zabita má poslední dcera Fiona  a můj vnuk August, následník Aldormského trůnu. Oba je našli mrtvé v Augustově pokoji, s podřezanými hrdly. Už ani nemůžu zadržovat slzy, jak mě to rmoutí. Byla mou nejmilejší dcerou. Pamatuji si, jak jsem ji poprvé spatřil. Byla tak malinká a slabá. Však víš, jak nám s Valerií dělalo starosti její zdraví. Museli jsme ji neustále hlídat, aby se neporanila.

A nakonec moje milovaná choť. Loqar neměl slitování. Vpadl do naší ložnice bez jakéhokoliv studu. Valerie mu kladla odpor a vinila ho ze smrtí našich dětí a proto byla jeho strážným zabita. Probodl ji a já bezmocně sledoval, jak z jejího těla vyprchává život. Její skelný pohled, až do té chvíle pln bolesti, se však změnil. Spatřil jsem v jejích očích klid a odhodlání. A náhle mi to došlo. Chtěla zemřít. Vyřítila se k němu s jediným cílem, aby ji zabil. Vydala se vstříc smrti, aby došla klidu a setkala se s našimi dětmi. Tu vraždu nakázal Loqar lidu ohlásit jako smrt způsobenou žalem. Ani neví, jak moc blízko pravdy byl. Královně puklo srdce smutkem, ale ještě dříve, než se vojákovo ostří vůbec dotklo jejího těla.

A já… jen jsem tam stál a sledoval to, co bývalo mým životem, mým světem. V mé ložnici ležela dvě mrtvá těla, mé ženy a zetě, a já se nevzpíral. Poklekl jsem před Loqara a prosil o důstojnou smrt. Ne z postavení krále, ale z postu starého zničeného člověka, jehož svět se zbortil jako balíček karet. Už jsem neměl pro co žít a chtěl jsem se znovu setkat s Valerií, Augustem, Fionou a Angustem a také s Rebekou a jejími dětmi, které jsem nikdy nepoznal. Tohle je mé poslední přání a naděje, že konečně dojdu klidu jako oni.

Již se mi krátí čas, než se Loqar vrátí se svým verdiktem. Chtěl jsem ti dát naposledy sbohem a napsat Ti, jak moc jsem Tě měl rád, drahá sestřičko. Vždycky jsem si pro tebe přál jen to nejlepší a mrzí mě, že jsme život spolu prožili jen mezi řádky psanými na kus pergamenu. Nikdy na tebe nezapomenu a jako zářivá hvězda Tě budu z vrchu střežit po celý zbytek tvého života.

Uschovej tento dopis a střež jej svým životem. Lid Aldormský neví o zrůdných činech Loqarových a mám strach, že by mohlo dojít k povstání, kdyby se to dozvěděl. Nedovol, aby se má země rozpadla a schovej tento kus pergamenu. Vím, že Loqar je podlý a bude vládnout se svou krutostí a nelítostí, ale nikdy nedopustí, aby se Aldorma rozpadla. Splnil se mu sen, stal se Králem.

Už slyším přibližující se kroky. Nyní je můj osud v rukou muže, do kterého jsem vkládal velké naděje, kterého jsem sám vyučil a to mi bylo osudným. Zradil mě.

Miluji Tě, Georgiano, a dokud na nebi budou zářit hvězdy, nikdy Tě doopravdy neopustím.

Tvůj milující bratr, Sidus Clemens

Král země Aldormské

Četla ten dopis už asi po sté. Cítila z něj bratrovu bolest a žal, ve kterém se utápěl, když jej psal. I v té chvíli byla duchem s ním a jeho žal se stal i jejím žalem. Nikdy nespatřila jeho děti a s Valerií se viděla jen jednou, na jejich svatbě. Přesto však měla pocit, jako by je znala celý život. Z bratrových dopisů si vytvořila naprosto živý obraz potomků rodu Clemens a dokázala je vpustit do té části svého srdce, která patřila Sidovi.

Už v dětství byli od sebe odloučeni, ale ani to nezabránilo jejich vzájemné  sourozenecké lásce. Byli si hodně blízcí a vždy k sobě měli vřelý vztah, což dokazovala dřevěná truhla vedle její postele. Ačkoliv byl ten vztah jen slovy na papíře. Posílali si psaní už od dětství. Byl to jejich rituál, jejich hra, kterou hrávali bez vědomí rodičů či kohokoliv jiného už šedesát čtyři let.

„Babičko otevři, prosím,“ zvolal dívčí hlas zpoza dveří znovu a naléhavěji. Bouchání se ozývalo v pravidelných intervalech a sem tam jej doprovázelo prosebné kňourání.

Trochu se uklidnila, otřela zbylé slzy do rukávu a zhluboka se nadechla. Její apatický pláč se musel rozléhat celým hradem, a to samozřejmě neměla v plánu. Bylo jí jedno, kdo všechno ze služebnictva ji uslyší, ale v žádném případě nechtěla vyděsit malou Rosie. Vystrašený hlas děvčátka za dveřmi ji probral z toho šíleného transu. Bylo jí teprve jedenáct let a tohle si nezasloužila.

Ze všech svých vnoučat byla Rosie její nejmilejší. Sama se jí ujala po dceřině a zeťově smrti, když byly Rosie tři roky. Vychovávala ji s láskou a po její smrti se měla stát dědičkou hradu d´Olanes a pokračovat v jejích stopách. Celý její život ji k tomu vedla a nyní nastala chvíle, aby jí odkryla i to poslední tajemství, které ukrývala.

Pomalu, vyrovnaně vstala a přešla ke dveřím. Slzy byly sice ještě znatelné, ale už se jí podařilo nahodit klidný výraz. Otevřela dveře a s jemným úsměvem pokynula  vyplašené Rosie, aby ji následovala.

„Babičko, co se ti stalo? Jsi v pořádku?“ optala se tichounkým hláskem a přešla blíže k ní. „Vypadáš nemocně.“

Georgiana jen přikývla a přešla k nohám své lože. Naklonila se k truhle, která skrývala to nejcennější tajemství. Vytáhla z ní starý dopis na užmoulaném kusu pergamenu. Byl to vlastně její první dopis, který kdy od svého bratra dostala pár dní po té, co odjel k rytíři Tarnakovi. Tenkrát ještě neuměla číst a tak jí slova napsaná Sidusem četla Marion, její kojná.

„Co je to?“ zeptala se Rosie dychtivě. Babička jí nikdy nedovolila k truhle se přiblížit. Říkávala jí, že se to jednou dozví, celé to tajemství. Až nadejde ten praví čas, otevřou truhlu spolu.

„Tohle je můj nejcennější poklad,“ pravila a spolu s Rosie se usadila na postel. „Všechny tyhle dopisy jsou od mého bratra Siduse a některé také od tvého dědečka. S bratrem jsme neměli moc příležitostí, abychom se vídali, a tak jsme si celé roky posílali tyto dopisy. Je v nich ukryt náš vztah, náš život a naše láska.“ Odmlčela se a zadívala se na psaní, jež třímala ve svých rukou.

„Chtěla bys slyšet náš příběh?“ zeptala se náhle a Rosie se rozzářily oči. Přikývla. Georgiana se na vnučku usmála, zavřela oči a vrátila se ve vzpomínkách o šedesát čtyři let zpátky.