Zlato a stříbro - Kapitola 32

Odcizení

Od té noci, kdy se Karol dozvěděla o Colette, uplynuly téměř dva roky. Z Telmiru měla zpráv jen málo a stručné. Od Nalea a Michaely neslyšela ani slovo. Na její dopisy neodpovídali ani oni, ani Lucan a Earline.

Karmen už bylo čtyři a půl roku a už věděla, že měla tatínka, ale už nemá. Karol jí raději nikdy neprozradila jeho jméno, ale vyprávěla jí, jaký to byl skvělý rytíř. Tehdy si uvědomila, jak málo Anguse vlastně znala a tak Rebeku v dopise požádala o radu, co má své dceři říct. Nakonec se z vyprávění o tatínkovi stalo nejoblíbenější vyprávění před spaním. Jenom když se zeptala, jestli by nemohla říkat tati Ardolovi, Karol jí to přísně zakázala.

Ardol nikdy nepřekročil hranici náznaků, ale Karol předstírala, že si ničeho nevšimla. Trevor, kterému se mezitím naučila plně důvěřovat, ji v tom jenom podporoval. Ardol její divadlo zatím neprokoukl nebo pokud ano, nedal nic najevo. Jen občas, když nějakou obzvlášť okatou narážku obrátila v hloupý žert nebo hrála, že ji nepochopila, zdálo se jí, že v jeho tváři zahlédla stín netrpělivosti.

Odpusť mi to, Ardole, a přijmi mě jako přítelkyni. Nechci ztratit dobré přátelství pro špatnou lásku. Jak dlouho by trvalo, než by nás oba unavila snaha opravit rozbitou věc? Jak dlouho by trvalo, než by se objevila nějaká naše Colette, která by nás rozdělila navěky? Prosím, pochop to a nezlob se na mne, žadonila ho potom v duchu.

A pak přišlo jako blesk z čistého nebe pozvání do Telmiru. Rebeka chtěla, aby Karol oslavila Dračí noc s nimi. Karmen, Ardol a Trevor jsou samozřejmě zváni také.

Tak se stalo, že po dvou a půl roce se Karol znovu ocitla na cestě. Tentokrát se obrátila tváří k Telmiru a v srdci měla naději. Možná jsem odtamtud neměla odcházet, pomyslela si. Měla jsem pomáhat tvým přátelům. Já, Eric, Rebeka, Derek a Dairin. Pokud bude jediný chybět, nikdy už to nebude jako dřív. Jenomže už jeden chyběl, to ty jsi je opustil, tehdy se to přátelství začalo rozpadat. Nemohla jsem tomu zabránit. Znovu přesvědčovala sama sebe a znovu cítila, že si jenom lže.
Jenomže když znovu stanula na schodech, vedoucích k Angusově domu, vzpomínky ji zavalily se zdrcující silou. Všechny ty chvíle s ním, šťastná doba, když byla Karmen maličká, Rebeka, Dairin, děti...

Ale to už jí vyběhla Rebeka vstříc a sevřela ji v náručí jako sestru. Colette, napadlo Karol, ale to už si s Rebekou jedna druhou kriticky prohlížely. Trošku přibrala a má pár šedivých vlasů. A vrásky jí přibyly. Kolik jí teď může být? Pětatřicet? O moc víc ne... A co si asi myslí o mně?

Vzápětí se k nim přidal Derek, usměvavý a zdálo se, že je pořád až po uši zamilovaný do Rebeky. Za ním přišel vysoký tmavovlasý chlapec, asi tak patnáctiletý, a o dost mladší slečna, té nemohl být víc než deset.

„Tohle je Didi? A Ev?“ vyhrkla překvapeně. „Vy jste ale vyrostli!“ Didimu chyběl do otcovy výšky už jen kousek.

„Však Karmen taky vyrostla,“ usmála se Rebeka a prohlížela si holčičku, která se pevně držela matčiných sukní. „Má otcovy oči,“ dodala tiše.

„Karol, ty a Karmen samozřejmě dostanete svůj starý pokoj. Tvého rytíře ubytujeme na druhém konci chodby a tvého rádce hned vedle něj,“ přerušil je Derek.

Karol měla pocit, že se právě vrátila domů. Užila si hodně dlouhé svátky a bylo třeba začít dávat věci do pořádku. Nechala proto Karmen s Trevorem a sama si šla s Rebekou a Derekem sednout na terasu.

„Takže co je s Dairin?“ zeptala se přímo.

Rebeka a Derek si vyměnili ponuré pohledy. „Hodně se spřátelila s princezničkou,“ řekla Rebeka. „To by mi nevadilo, draci ví, že ta holka potřebovala někoho, s kým by mohla mluvit, jenomže Dairin je od té doby na její straně proti mně. Kdykoliv se vidíme, vyčítá mi, že jsem na Fionu zlá a že ji jen trápím a tak dále. Její kluci jsou jedna ruka s korunním princem.“

„A Eric?“

„Snaží se ukázat Dairin i náš úhel pohledu, ale obávám se, že ho neposlouchá,“ povzdechl si Derek. „Jen papouškuje Fionina slova a myslím, že často překládá něco, co Fiona řekla, způsobem, jakým to nikdy nemyslela.“

„Je pravda, že jsem od sestry neslyšela, že by úmyslně o někom řekla něco špatného,“ připustila Rebeka. „Ale myslím, že Dairin jsme kvůli ní ztratili.“

Karol zavrtěla hlavou. „Zkusím s ní promluvit. Koneckonců, kdysi jsme plánovaly, že z našich dcer budou nejlepší kamarádky,“ usmála se. Věděla, že Dairin se v době její nepřítomnosti narodila ještě jedna holčička, teď jí nebude víc než rok. Marianne, ano, Marianne jí říkala.

„Sotva něco zmůžeš. Už prozradila Fionině manželovi, kdo je Karmeniným otcem,“ zamračila se Rebeka.

„Cože?“ vyhrkla Karol. „V tom případě mám o důvod víc si s ní promluvit.“

„Málem to řekla i králi, ale naštěstí jí v tom Fiona zabránila.“

Karol si povzdechla. Náhle na terasu vstoupil sluha. „Manželé Rawneovi s dětmi,“ oznámil.

Rebeka vyskočila. „Jsem to ale husa! Úplně jsem zapomněla, že se Eric zmiňoval, že tě přijdou přivítat!“

Ale to už Eric a Dairin s dětmi vstoupili na terasu. Dairin, stejně jako Rebeka, poněkud přibrala a v očích se jí usídlila tvrdost, která tam dřív nebývala. To si jen představuješ! okřikla se Karol. Eric se smutně usmíval a zdálo se, že má starosti. Karol si raději nepředstavovala, jaké to musí být stát mezi Dairin a přáteli.

Měli s sebou jen tři starší děti, tu nejmenší museli nechat doma. Galadovi už táhlo na desátý rok a i když se Karol zdálo, že je nějaký malý a hubený, vypadal jako nadějný chlapec. Ericovi ještě nebylo sedm, ale už se zdálo, že bude věrnou kopií svého otce. Dairinina podoba se do něj otiskla pramálo, zato Anabelle se vybarvovala zřetelně po matce – stejné vlasy a oči, stejný kulatý obličej.

Dairin pozdravila srdečně Karol, zatímco Rebece jen pokynula hlavou.

„Rádi tě zase vidíme,“ řekl jí Eric.

„Já vás taky,“ odpověděla Karol a alespoň v Ericově případě to myslela vážně.

„Kde máš Karmen?“ zeptala se Dairin.

„Uvnitř. Dojdu pro ni,“ zvedla se Karol.

„Půjdu s tebou,“ nabídla se Dairin.

Karol přikývla a společně vešly do domu. Chvíli kráčely mlčky, ale nakonec se Karol rozhodla začít rozhovor: „Prý ses nějak nepohodla s Rebekou.“

„Rebeka je rozmazlený spratek, který nedokáže převzít zodpovědnost za to co dělá,“ odsekla Dairin tvrdě.

Karol šokovaně zalapala po dechu. „Bývaly jste přítelkyně.“ Víc ze sebe nedokázala vypravit. Čekala, že to bude zlé, ale ne tak zlé.

„Ten minulý čas je tam docela na místě,“ zavrčela Dairin.

„Ale proč?“

„Ty se ještě ptáš? Svojí sestru skoro zničila. Kdybys věděla, kolik nocí Fiona proplakala kvůli její hlouposti...“

„To je snad mezi Fionou a Rebekou, ne?“ oponovala Karol. „A i kdyby ne, od čeho jsou přátelé, když ne od toho, aby si odpouštěli?“ Začaly jsme špatně a špatně pokračujeme. Tímhle se to celé jen zhorší, uvědomila si.

„A od čeho jsou sestry, když ne od toho, aby byly přítelkyněmi?“ ušklíbla se Dairin.

V hlavě znovu uslyšela hlas své tety. Jmenovala se Colette...

„Už jsme tady,“ řekla chladně a zaklepala na dveře Trevorova pokoje. Vedle ní stála cizí, nepřátelská žena.