Zlato a stříbro - Kapitola 38

Následky hrůzné noci

Karmen vzlykla a pevněji sevřela svoji matku. Karol se podívala na Trevora. Už jednou je dnes zachránil, bude to v jeho moci i podruhé? Když je drak, proč nepoužije svou moc?

„Schovejte se na druhé straně Plešivce, tam je les,“ řekl. „Tam vás hledat nebudou.“

A tak se Karol znovu vydala na útěk. Tentokrát držela za ruku svou dceru a za ní šla kovářova manželka se svými dětmi. Skryly se v lese a Karol nakonec na studeném, mokrém listí usnula.

Probudili ji do šedivého, zamračeného svítání. Zjistila, že se jejich skupinka přes noc poněkud rozrostla. Připojil se k nim kovář Heller, Trevor, tři bratři Brokeovi s rodinami a paní Dougsová s mladším z chlapců.

Další den byl pro Karol zlým snem. Viděla vztek a obvinění v očích lidí a vztahovala je na sebe. To ona připoutala pozornost nepřátel, její pýcha podpálila domovy jejích poddaných. Každý vzlyk byl nožem do jejího srdce, každá kletba patřila jí. Narazili ještě na několik vesničanů, kteří se k nim přidali. Nedokázali najít žádné jídlo a děti plakaly hlady. Kojeňátko Sáry Brokeové zemřelo.

Zůstali v lese celé dva dny, než vojáci zase odtáhli. Nikdo nezaslechl, že by se aspoň snažili ta zvěrstva nějak ospravedlnit. Až když poslední z nepřátel přešel most přes Kamenici, odvážili se lidé opustit les a vrátit se do vesnice.

Jen málo stavení uniklo ohni, ale pár těch, která stála dál od ostatních, bylo ušetřeno. Kovárna přežila téměř celá, domek Richarda Brokea a nedostavěná chalupa Milta Brokea také. Ale nebyly to domy, co vesničany zajímalo.

Mrchožrouti už stačili zohavit mnoho těl, volně ležících ve vsi, ale bohužel ne tak, že by nešlo poznat v nich příbuzné, přátele a známé. Stará paní Hellerová padla uprostřed kovárny. Prostoduchou Regan zřejmě přibodli na dveře domu a pak meč vytáhli a ji nechali ležet. Čtvrtý bratr Brokeových byl ubit přímo na rynku.

Karol nechala lidi jejich žalu, Karmen svěřila Trevorově péči, odmítla jeho nabídku doprovodu a vydala se nahoru k hradu. Tam chtěla být sama.

Čím víc se blížila, tím hrůznější zkáza Petrova kamene vypadala. Spodní brána ležela v troskách. Na cestě k horní bráně leželo několik těl, jedno z nich vypadalo, že ten člověk utíkal, zatímco na něm hořely šaty. Z horní brány zbylo pár zčernalých trámů a trochu pokrouceného železa. A pak vkročila na nádvoří a viděla všechno. Čeledníky, které byly kvůli nedostatku peněz jen dřevěné, prostě zmizely, stejně jako sklady a vrátnice. Kuchyně, zbrojnice a stáje sice měly zdi z kamene, ale střechy doškové. Zůstal jen ten kámen, sice zčernalý a pokrytý popelem, ale zůstal. Hradní jádro bylo ohněm postižené nejhůř – celé kusy stropů se propadly a holé zdi, které ještě stály, neslibovaly možnost opravy. Hlavní věž se úplně zhroutila a pohřbila ve svých troskách poklad Anguse Clemense.

Karol se nadechla a začala hledat mrtvé. Živé nepředpokládala.

Bylo to těžké, většina z nich byla příliš ohořelá. Poznala kostru vlka na hlavních schodech a také jednonohého kuchaře. Ale jinak? Ani nedokázala říct, jestli to byl muž nebo žena.

Když prolézala trosky kuchyně, vyrušil ji pohyb, který zachytila koutkem oka. Rychle se otočila a uviděla v rohu schoulenou postavičku. Když přišla blíž, zjistila, že je to kuchtička Hanele. Objímala si kolena a dívala se do prázdna.

Karol k ní opatrně přistoupila a dotkla se jejího ramene. Hanele ani nezvedla hlavu. Karol s ní jemně zatřásla, ale dívka ji nevnímala.

„Hanele! To jsem já, tvoje paní! Pojď odsud, Hanele,“ přemlouvala ji, tahala ji za ruku, ale stejně dobře mohla tahat některou z mrtvol kolem.

„Hanele, přikazuji ti, abys šla se mnou! Hned!“ zvýšila na ni hlas, ale nepomohlo to. Nakonec se sesunula vedle ní a dala se do zoufalého pláče.

„Karol!“ vykřikl někdo na nádvoří. „Karol, jsi tady?!“

Donutila se vstát, i když se otřásala vzlyky. Ten hlas jí byl povědomý, ale odkud? Vrávoravě vyšla na nádvoří a uviděla Ardola.
Je naživu, uvědomila si, ale pocítila jen chabou radost, přemoženou tím vším kolem.

Přiběhl k ní a pevně ji objal. Ona mu objetí opětovala, svírala ho v náručí, jak nejpevněji dovedla. Ardol jí byl tak blízký, svým způsobem bližší než Trevor. Trevor byl téměř dokonalý, něco víc než ona, zatímco Ardol byl lidský, chybující a znala ho odmalička. Políbil ji do vlasů a dlouho nic neřekli ani se nepohnuli.

„Viděl jsem Treanovy,“ zašeptal nakonec.

Karol o tom nechtěla slyšet, ale věděla, že když to odloží, bude to ještě horší, a proto ho nezarazila, když pokračoval: „Jsou mrtví.“

„Všichni čtyři?“ hlesla.

„Všichni čtyři,“ zašeptal. „Utekli na Borovou, proto asi vypálili i nás. Derek a Didi se snažili bojovat, ale neměli šanci. Zatlačili je do stáje a tu podpálili. Rebeku probodli na našem prahu a ta holčička jim sice utekla skoro až k řece, ale dohonili i ji. A máma... máma je mrtvá...“

„Nikdo jiný z rodiny?“ zeptala se Karol unaveně.

„Ne, jen máma. Táta, Mona, Gavin i Leod jsou v pořádku. Schovávali jsme se na Velkém hřbetu, než odešli.“

„Je tu... je tu Hanele, pamatuješ na ni? Nemůžu ji odsud dostat.“

Ardol ještě chvilku počkal, než ji pustil a nechal se odvést k Hanele. Podíval se na ni a prostě ji vzal do náruče a zvedl. Odnesli ji dolů do vesnice, kde už shromáždili mrtvé, ale nic dalšího se nestalo. Táňa Brokeová, Hanelina sestra, se dívenky ujala, i když se nezdálo, že by ještě šlo něco dělat.

Karol si uvědomila, že ji znovu pozorují a čekají, co řekne. Od té doby, co byl hrad před čtyřiceti lety dokončen a zabydlen, si lidé zvykli podřizovat se vedení Volanů. Tíha zodpovědnosti tedy teď ležela na Karol a ona uvažovala, co dál.

Vycítila, že teď jí Trevor radu nedá. Od otcovy smrti jí několikrát odmítl sdělit svůj názor a ospravedlňoval to tím, že ona se rozhodla, že bude vládnout, takže ona musí volit.

Nespravedlnost a zbytečnost krveprolití ji pálila jako ten oheň, který strávil Petrův kámen, Borovou i Podplešnou. Toužila po pomstě, ale uvědomovala si, že to je nad její možnosti. Ale král... král ztratil dceru, kterou nikdy neposypal popelem. Král slíbil svému lidu spravedlnost. Král ji vyslechne...

„Půjdu na jih,“ řekla. „Pokleknu před králem a požádám ho o spravedlnost. Nemůže přehlížet, co se tu stalo. Zjedná nápravu a snad nám nahradí naše ztráty.“

„Vrátí nám naše děti?“ vykřikla Kerstin Dougsová, která přišla o syna a manžela.

„To nám nevrátí nikdo,“ odpověděla Karol. „Ale odvážím se ho žádat o vše, co lze dát. Půjdu za vás prosit.“

„Já půjdu s tebou,“ položil jí Ardol ruku na rameno. „Jsem tvůj rytíř a kromě toho, než přišli Volanové, vládl tady v horách Brangan. Dlužím to všem tady.“

„Já a moje rodina tě doprovodíme,“ pokročil kupředu Roman Broke, nejmladší z bratrů. Jeho žena, sestra kováře Hellera, sice vypadala vyděšeně jenom při té představě, ale neodvážila se říct slovo.

Nakonec se k nim přidala ještě Kerstin Dougsová se synem Falconem, Jane Styronová se synovcem a neteří, mladí manželé Levinovi a Petr a Gabriela Koblerovi, kteří ztratili oba rodiče. Celkem, i s Trevorem, Ardolem, Karmen a Karol to bylo deset dospělých a devět dětí. Ostatní, v čele s kovářem Hellerem, se rozhodli, že se pokusí obnovit své domovy.

Samozřejmě Karol a její skupina nemohli vyrazit ihned, museli nabrat zásoby a připravit se na dlouhou cestu. Karol nejdřív chtěla odvézt těla Treanových na jih, ale Ardol ji přesvědčil, že by to nebyl dobrý nápad. To, co z nich zbylo, pohřbili do jednoho hrobu na malém hřbitůvku, který vznikl na úpatí Plešivce jen pro oběti zvěrstev, které tam spáchal Loqar Niman.

Když týden po požáru přecházeli most přes Kamenici, cítila Karol stále podivnou prázdnotu. Nedokázala si představit, co zlého nebo dobrého by ji na jihu mohlo čekat. Jako už jednou, nemohla se mýlit víc.