Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-25  •  Vydáno: 31.8.2016 17:48  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 25

Zlato a stříbro - Kapitola 25 To jste nečekali, co? Další kapitola Zlata a stříbra, přetože pro tuhle povídku teď nemám ani trochu inspirace. Je zvláštní, já vím, ale dost důležitá. Už jen proto, kdo se v ní objeví. (btw. já vím, že uvést na scénu novou postavu v pětadvacáté kapitole není úplně ono, ale co se dá dělat)

Angus poslal po Fioně svou závěť a ještě něco, co bylo určeno pouze Karoliným očím. Co to bylo?

Dopis

Má milá, nejdražší, má krásná a jediná Karol,
 

pokud čteš tyto řádky, došlo na nejhorší a nám dvěma nebylo dopřáno žít spolu. V tuto chvíli se to zdá nemožné, ale přesto musím napsat tento dopis. Sedím v ložnici v Talronu a pozoruji tě, jak spíš. Všude je ještě ticho a i já sám jsem velice klidný. Když si představím, jak málo nás dělí od propasti, která chvíle, jako je tato, pošle navždy do říše vzpomínek, běhá mi po zádech mráz.

Byli jsme prokletí od okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly na plese ve Wildaranu. Měl jsem to vědět už tehdy a snad kdybych tě tehdy nepozval na tu hloupou soutěž, nemusela jsi být zatažena do kletby našeho rodu. Tak rád bych ti řekl její plné znění, ale já i mé sestry jsme otci přísahali, že to zůstane rodinným tajemstvím. Ovšem možná pokud půjdeš za královským kronikářem Maxwellem, dozvíš se víc.

Karol, mám strach. Ne o sebe, na mém životě nikdy nezáleželo méně. Bojím se o tebe. Co si počneš, když nebudu s tebou? Neroztrhají tě lidské šelmy na kusy? Budeš mě nenávidět za to, co jsem ti provedl? Máš na to plné právo.
Bojím se o Rebeku. Já vím, ona se nezdá, ale uvnitř je možná i křehčí než Fiona. Bojím se, že pokud odejdu, Rebeka se už nikdy nedokáže podívat nikomu z rodiny do očí. Je tak tvrdohlavá...

Bojím se o Fionu. Bude schopná postavit se na vlastní nohy a začít sama žít? Bylo by načase, ale pokud já zemřu, otec z ní nespustí oči. Vždycky ji tak podceňoval!

Bojím se i o Erica a Dairin, že budou muset odejít ode dvora, protože otec Erica nijak v lásce nemá. Ale ze všeho nejvíc se bojím, že se začnou rozpadat přátelství, která nás vždycky poutala. Já, Eric, Rebeka, Derek a Dairin. Pokud bude jediný chybět, nikdy už to nebude jako dřív.

Postarej se o ně, prosím. Svěřuji ti ty, kteří jsou mi drazí, protože vím, že v lepších rukou jsem je nechat nemohl. Nenech Fionu, aby si zoufala. Nenech Rebeku, aby propásla možnost smíření s rodinou. Nenech Erica zahořknout. A hlavně – nenech sama sebe propadnout zoufalství. V životě poznáš víc, než jenom mě.

Ještě než tě probudím, chci napsat jednu věc. Té noci, kdy jsme spolu stáli na louce u Talronu, jsem se snad poprvé v celém svém životě cítil celý. A vím, že se nemusím bát smrti, protože dokud budeš žít ty, kousek mého srdce nebo mé duše, nebo co mi to vlastně celá ta léta chybělo, bude žít s tebou.

Tak, čas vypršel. Musím už tě vzbudit, abychom do Telmiru dorazili včas. Kéž bych tuhle chvíli mohl zadržet navždy, kéž bychom mohli prožít zbytek života v Talronu! A proč věci nikdy nejsou tak, jak si je člověk vysnil?

 

Podpis chyběl.

A Karol věděla, že nedokáže splnit jeho prosby. Nenech Fionu, aby si zoufala. Nenech Rebeku, aby propásla možnost smíření s rodinou. Nenech Erica zahořknout. A hlavně – nenech sama sebe propadnout zoufalství. Možná tu poslední. Ale jak má pomoci Fioně Halimové, kterou ani nezná? Nebo Rebece, která si pomoci nenechá? Nebo Ericovi, který má pocit, že se má starat spíš on o ni?

Ale věděla, že musí nejdřív udělat jednu věc. Musí se konečně dozvědět, co je to za prokletí, o kterém všichni tak mluví. Angus jí nechal cestu. Tuhle hádanku vyřešil za ní. Kronikář Maxwell. Půjde za ním hned zítra.

Zazvonila na sluhu, aby závěť odnesl Rebece. Nepřidala k ní žádné vysvětlení a nešla za ní sama. Nedokázala by teď s nikým mluvit. Potom se znovu posadila na terasu.

Bude si dokonce moct vybrat mezi Rawneovými a Treanovými. Pokud ji Rebeka bude ochotná přijmout, zůstane s ní. Vychová Angusovo dítě a pokusí se být mu dobrou matkou. Jednoho dne se třeba vrátí na Petrův Kámen. A dříve či později vytvoří s Angusem dvojhvězdu, jak si kdysi dávno slíbili.

„Slečno, přišel za vámi nějaký pán,“ ozval se za ní hlas některého ze sluhů.

Kdo to zase je? Copak si dneska všichni nemůžou dát pokoj? blesklo jí hlavou.

„Uveďte ho,“ pokynula sluhovi.

Brzy uslyšela návštěvníkovy kroky. Potom ji příchozí pozdravil.

„Ahoj, Karol.“

Vyskočila a otočila se. Poznala ho. Zrzavé vlasy, pár pih na nose, ďolíčky na tvářích a vřelé hnědé oči.

„Ardole!“

Její bratranec Ardol, který bydlel ve tvrzi Borová kousek od Petrova Kamene, byl o rok mladší než Karol a on a jeho starší sestra Mona byli už od dětství Karolinými kamarády. Mona se před třemi lety vdala a měla malého synka, zatímco Ardol byl pořád ještě kluk.

„Co tady děláš?“ vydechla Karol překvapeně.

„Abych pravdu řekl, poslal mě sem tvůj otec...“

„Tak to běž zase pryč,“ přerušila ho Karol tvrdě. „Nezajímá mě nic, co by mi chtěl říct.“

„Rád by tě viděl zpátky. Chápe, že se zlobíš, ale chtěl by se omluvit. Prosí tě, abys mu dala ještě jednu šanci,“ vyřídil Ardol tichým hlasem.

„Bude pro něj bezpečnější, když u něj nebudu. Aspoň v příštích dvou letech,“ odpověděla a uvědomovala si pravdivost svých slov. Když vzala v úvahu původ svého dítěte a smlouvu s Loqarem Nimanem, bude nejlepší, když se trochu ztratí z dohledu.
Ardol ale zřejmě nic nechápal. Karol si povzdechla. Bude mu to muset říct. Ne všechno, samozřejmě, ale aspoň tolik, aby pochopil její rozhodnutí.

„Čekám dítě, Ardole,“ zašeptala.

Ardolovy oči se rozšířily překvapením. Otevřel ústa a pak je zase zavřel. Polkl a až pak se zmohl na slovo.

„Kdo?“ zachraplal.

„To ti prozradit nemůžu.“

„A... a vezmeš si ho?“ vypravil ze sebe.

Karol smutně sklopila oči k podlaze. Už ani nedokázala plakat.

„Ne. Padl v bitvě. Proto se nemůžu vrátit. Nechci otci přivodit takovou hanbu.“

To byla pustá lež. Otcova čest bylo to poslední, co ji zajímalo. Přesto jí v té chvíli sklouzla po tváři slza, která jako by se zdržela a až teď se snažila dohonit ty ostatní. Ardol ji soucitně pohladil po ruce.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se opatrně.

Zavrtěla hlavou.

„Ale děkuji,“ dodala po chvilce.

„Jestli chceš, tak otci řeknu něco, aby se už nesnažil dostat tě zpátky, ale vážně nechceš... myslím... pochopil by to, pomohl by ti....“

Znovu zavrtěla hlavou.

„Jsi moc hodný, Ardole, ale spoustu toho nevíš a já ti to nemůžu říct. Takhle to bude pro všechny lepší, věř mi. Jen běž a otci řekni, co chceš,“ řekla.

Políbil ji na tvář na rozloučenou. Zahřálo ji to u srdce.

„Nějak to zvládni. Doufám, že se někdy někde potkáme,“ rozloučil se.

„Taky doufám. Na viděnou, bratránku.“

Usmál se na ni a odcházel. Karol se za ním dívala s pocitem, že Ardol je přítel, na kterého by neměla zapomínat.