Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-27  •  Vydáno: 31.8.2016 18:58  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 27

Zlato a stříbro - Kapitola 27 Tak a konečně přichází na scénu nová postava :-) Kristondy čekejte v další kapitole. Teď nás čekají hodně velké časové skoky, musím se přenést přes pět let, kde se skoro nic neděje, ale nebude to aspoň v jedné kapitole.

Povídka dostala nový směr a já novou inspiraci. Píseň ledu a ohně od G.R.R.Martina se mnou jako obvykle dělá zázraky, po prvním dílu jsem napsala Dračí růži, z druhého až čtvrtého jedu asi tak čtyři povídky najednou Už aby vyšel pátý.

Karmen

Toho dne Karol nějakým způsobem uzavřela svůj žal do sebe. Občas, když jí něco Anguse obzvlášť připomnělo, se kousala do rtů, dokud nemohla utéct někam, kde se o samotě rozplakala, ale většinou držela svoje pocity na uzdě. Z pohledu zvnějšku se zdála stejně ledová a nepřístupná jako Petrův kámen v zimě. Její tvář ztratila poslední zbytky dětských rysů, stala se z ní tvář hrdé, důstojné šlechtičny, jen její smutné oči, ve kterých se zračila tajená bolest, prozrazovaly, že pod chladnou slupkou dosud bije živoucí srdce. Můžete mě zranit, říkaly, ale nikdy mě nezlomíte.

Při zdravém rozumu ji drželo hlavně její nenarozené dítě. Když se v ní poprvé pohnulo, konečně uvěřila, že alespoň něco z Anguse žije dál, a všechny své city upnula na své maličké, na naději, že znovu uvidí rysy tváře, které se tak často dotýkala ve srubu Talron. V době, kdy už na ní těhotenství začalo být vidět, nesměla vycházet z domu ani se ukazovat před hosty. Všichni se shodli na tom, že bude lepší nešířit se o tom, že princ zanechal potomka. Karol se často cítila jako v kleci, ale nedalo se nic dělat. Rebeka se děsila Loqara Nimana a Karol z toho muže také neměla dobrý pocit. Dozvěděli se, že se oženil s Elizabeth Halimovou, ale to bylo vše.

Dítě Dairin a Erica se narodilo asi měsíc před tím Karoliným. Byla to dcera a pojmenovali ji Anabelle. Derek a Eric to šli zapít k Rawneovým domů, ale Rebeka prohlásila, že za Dairin zajde další den. Ten večer strávila u Karol v pokoji a dělala jí společnost, jako už v několika uplynulých měsících tolikrát.

„Jak vlastně ty pojmenuješ své děťátko?“ zeptala se Rebeka zvědavě.

„Nevím. Přemýšlela jsem o tom, ale nic mě nenapadá. Nemůžu ho pojmenovat Angus, to je jasné, ani mu nemůžu dát jméno nikoho z vaší rodiny. Možná Petr, po mém dědečkovi,“ pokrčila Karol rameny.

„A když to bude děvče?“ zvedla Rebeka obočí.

„Tak v tom mám jasno. Bude to Karmen, po mojí matce.“

„Nikdy jsi o svojí matce nemluvila,“ podotkla Rebeka.

„Není moc o čem mluvit. Byla to skvělá žena, která věřila, že by se lidi měli k druhým chovat podle toho, jací jsou, a ne podle toho, kdo byl jejich otec. Vdala kvůli penězům. Otec vždycky dělal všechno kvůli penězům, i když vždycky tvrdil, že matku miloval. A přesto ji zabil,“ povzdechla si Karol.

„Zabil?“ zvolala Rebeka zděšeně.

„Tím, že ji přivedl na Petrův Kámen. Pocházela z jihu, od moře, ty studené hory jí musely připadat jako vězení. Vyprávěli mi, že když přijela, bylo to, jako by přišlo slunce. Byla přívětivá, laskavá a vstřícná a otec se s ní nějakou dobu zdál spokojený. Ale netrvalo dlouho, než přišel mrak. Otec jí vyčítal, že mu není schopná dát syna. Matka začala chřadnout a když mi bylo dvanáct, stala se hvězdou. Slyšela jsem, jak si služebnictvo šeptá, že tam je jí lépe.“

Karol se zadívala z okna. Pamatovala si smutný, laskavý obličej své matky, i záblesky vzdoru, které se na něm objevovaly, kdykoliv s otcem nesouhlasila, i zuřivé hádky, které sice probíhaly za zavřenými dveřmi, ale i tak je slyšela polovina hradu.
I ten den, kdy se s ní matka pokusila utéct. Karol tehdy nebylo víc než sedm. Matka se pohádala s otcem a když Joachim Volan odešel z hradu, zabalila jeho manželka to nejnutnější, posadila svou dceru na koně a vydaly se pryč.

Dostihli je ještě ten samý den večer, Karolin otec a Sean Brangan, Karolin strýc. Sean ji tehdy vzal před sebe na koně a místo domů ji odvezl na Borovou. Na Petrův kámen se vrátila až po třech dnech, ale i když modřiny na matčině těle už bledly, přehlédnout je nemohla...

Nikdy se nedozvěděla, co přesně se tehdy mezi otcem a matkou stalo, ale od té doby se k sobě chovali zdvořile, odtažitě, ale klidněji než dřív. Karol dostala učitele, jak si její matka vždycky přála, a zdálo se, že je všechno v pořádku. Navenek určitě a Karol sice nezapomněla, ale namlouvala si, že je všechno v pořádku.

Tu noc se Karol vrátil její starý sen. Petrův kámen hořel a ona viděla lidi pobíhat s křikem sem tam, někteří se pokoušeli hasit, jiní mizeli v lesích. Padal sníh. Ona sama běžela podél zdi, když uviděla muže na koni. Podívala se mu do tváře a zjistila, že tam, kde by měly být oči, ústa, nos, prostě všechno to, co dělá lidský obličej obličejem, je jenom hladká kůže. Muž neměl tvář. Pak slyšela hlas své matky, jak zoufale křičí o pomoc, ale Karol nedokázala odtrhnout pohled od muže bez tváře a nedokázala ji zachránit. Stála tam a zírala na toho muže, dokud matčin křik neutichl.
 

 

Porodní bolesti Karol přepadly jednoho dne v poledne, o necelé tři týdny později. Okamžitě byla přivolána porodní bába Asha a krátce po půlnoci uslyšela Karol pláč svého dítěte.

„Je to dcera,“ oznámila jí Asha.

Karol byla příliš vyčerpaná na to, aby nad tím nějak uvažovala. Láskyplně k sobě přivinula ten červený, řvoucí uzlíček a smutně se usmála.

„Karmen. Karmen Volanová, která se měla jmenovat Clemensová,“ zašeptala.

Chtělo se jí plakat, ale už neměla sílu.
 

 

Dalších několik týdnů se ale přiblížila ke stavu, který by se dal nazvat štěstím. Jako by všechnu lásku, která patřila Angusovi, přesunula na jejich dceru. Rebeka jí pomáhala, kde mohla, radila jí a učila ji, jak se o miminko nejlépe postarat. Dairin, jakmile jí skončilo šestinedělí, se k Rebece přidala a občas si musely dát dobrý pozor, aby si Karmen a Anabelle nevyměnily.
Karmen byla zdravá jako řípa, jediným problémem bylo, že Karol neměla dost mléka, takže museli sehnat kojnou. Michaela byla zdravá dívka asi v Karolině věku. Její vlastní synáček se jmenoval Robert a Karol si říkala, že jednou by mohl její dceři sloužit. Karmen bude potřebovat pořádnou oporu a soukojenec by mohl být dobrým nápadem. Kromě toho Michaelin manžel, Robertův otec, padl v bitvě na Černé vodě, což pro Karol představovalo další důvod nechat si je u sebe.

Nedlouho po Karmenině narození si Karol uvědomila, že už je to rok, co opustila Petrův Kámen. Zdálo se to nemožné, ona měla pocit, že je to nejmíň tisíc let. Tisíc let od chvíle, kdy se dozvěděla o dluzích, o Loqaru Nimanovi... o Angusovi.
Také začala přemýšlet, co bude dělat. Zatím ještě pořád žila z peněz, které vyhrála v hádankové soutěži, ale cítila se jako parazit. Možná by si mohla koupit malý domek někde na venkově, jenomže co bude dělat, až peníze dojdou? Také ji napadlo, že by se mohla uchýlit k tetě Paulině na Borovou, to byli přece jen příbuzní, ale na druhou stranu Borová stála moc blízko Petrova Kamene.

Jediné, co ji utěšovalo, bylo, že nikam nespěchala. Rebece a Derekovi zřejmě nevadila. Také si říkala, že by pro Karmen bylo dobré, kdyby vyrůstala obklopená dětmi, a o děti v Angusově domě nebyla nouze. Didi se sice držel stranou s veškerou důstojností svých deseti let, ale pětiletý Galad Rawne a čtyřletá Evelina spolu řádili od rána do večera, zatímco dvouletý Eric zvědavě objevoval okolní svět.

Čas plynul jako voda. Karol se držela v ústraní v Angusově domě s Angusovou dcerou. Než se nadála, začala Karmen chodit a pak oslavila první narozeniny. A v té době přišly na návštěvu potíže.

Rebeka a Derek ten den nebyli doma, Didi měl hodinu tance a Evelina se zrovna v té době začala učit první písmenka. Bylo krátce po poledni, Robert ještě spal uvnitř a Michaela ho hlídala. Karol seděla s Karmen v zahradě v trávě a pozorovala, jak si její dcera hraje, když za ní přišla služebná.

„Máte tu návštěvu, paní,“ oznámila a ustoupila stranou.

Na Karol a Karmen dopadl stín. Karol chvilku trvalo, než poznala tvář muže stojícího ve slunci, ale vzápětí litovala, že se jí to podařilo. Jako by jeho stín dopadal i do jejího srdce.

„Dlouho jsem vás neviděl, slečno Volanová,“ řekl Loqar Niman.

„Jak milé, že jste nás poctil návštěvou. Mohu se zeptat, co vás sem přivádí?“ zeptala se, vstala ze země a oprášila si sukně. Potom si všimla okounějící služebné. „Violo, proč nevezmeš malou dovnitř?“ oslovila ji.

„Počkej ještě, děvče,“ zarazil Loqar služku, která vykročila ke Karmen. „Chtěl jsem si tohle dítě prohlédnout. To je vaše dcera?“ podíval se na Karol.

Měla pocit, že se jí na vteřinu zastavilo srdce.

„Vypadám snad jako vdaná?“ ohradila se naoko dotčeně. Ty pokrytče! vysmála se sama sobě v duchu.

„Co já vím, tak svatba není podmínkou početí, dokonce ani u urozených dam.“

„Je to sirotek. Otec padl na Černé vodě a matka zemřela při porodu,“ odtušila Karol příkře. To byl příběh, který vyprávěli široké veřejnosti.

„Zajímavé,“ poznamenal Loqar a dřepl si na bobek vedle Karmen, která ho nedůvěřivě pozorovala. Nebyla zvyklá na cizí lidi.

„Samozřejmě se ještě mohou vybarvit jinak, ale vypadá to, že má krásně šedivé oči. A tak tmavé vlásky,“ dotkl se Karmeniných temně hnědých kučer. Byl to jenom letmý dotek, ale Karol musela potlačit náhlou touho utrhnout mu ruku v rameni.

„Připomíná vám snad někoho?“ zeptala se místo toho.

„Ano, trochu,“ připustil Loqar, aniž by z Karmen spustil oči. Děvčátko poněkud nejistě vstalo a doklopýtalo ke Karol. Pevně sevřelo její sukně. Karol ji zvedla do náruče.

„Neboj,“ řekla jí.

„Není první, kdo se mě bojí, ani první, kdo běží k někomu silnějšímu pro pomoc. Ale nebojte se, slečno Volanová, zatím nechovám nepřátelství k vám ani k vašemu děvčátku. Zatím skutečně není důvod se bát,“ usmál se, vstal a pomalým krokem se vydal zpět k domu.

Karol se za ním dívala a cítila, jak v ní roste panika. On řekl zatím. Chraňte nás všichni draci, on řekl zatím.