Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-31  •  Vydáno: 31.8.2016 19:46  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 31

Zlato a stříbro - Kapitola 31 A další kapitola s novým dějovým prvkem, který taktéž vznikl naprosto neplánovaně.

Karol, Karmen, Ardol a Trevor (mimochodem, už jsem mu upravovala věk, od teď je spíš ve věku Karolina otce, ne jako chlapec) museli opustit Donnel a žijí s Karolinou tetou Dorou. Jenomže Karol náhle zakopne o stín minulosti...

Collette

A tak se Karol rozloučila s Michaelou a znovu se ocitla u své tety Dory, která se přestěhovala z Telmiru do Vdovina údělu. Tady alespoň neměla pocit, že je jenom příživníkem, protože ji teta brzy pověřila vedením domácnosti, zatímco Ardol často doprovázel jejího manžela na obchodních cestách.

Ve Vdovině údělu, středně velkém městě na jihovýchodě Aldormy, Karol prožila dva hezké roky. Z Karmen rostla krásná a chytrá holčička a Karol měla pocit, že jí stále častěji připomíná Anguse. Teta Dora, která v Karol viděla hlavně svou sestru, k nim byla velice laskavá. Jenomže není slunce, přes které nepřejde mrak a v té době byly ty mraky hned dva.
První z nich plul daleko od ní, v Telmiru. Občas napsala Rebece a naopak, ale nemohla si nevšimnout, že z Rebečiných dopisů téměř zmizely zmínky o Dairin. Eric byl zřejmě v Angusově domě častým hostem, ale podle všeho sám. Když se jí na to zeptala přímo, odpověď byla stručná.

Naše drahá Dairin se velice spřátelila s princeznou a staří přátelé jí nejsou dost dobří.

Karol to zabolelo. Živě si vybavila vyplašené oči Fiony Halimové, když jí kdysi přinesla Angusův dopis. Jestli mě tu uvidí sestra, bude zuřit. Fiona Halimová byla dlouho opuštěná a teď, když si konečně našla přátelskou duši, vysloužila si tím další nenávist od své sestry.

Ale ze všeho nejvíc se bojím, že se začnou rozpadat přátelství, která nás vždycky poutala. Já, Eric, Rebeka, Derek a Dairin. Pokud bude jediný chybět, nikdy už to nebude jako dřív. Postarej se o ně, prosím. Svěřuji ti ty, kteří jsou mi drazí, protože vím, že v lepších rukou jsem je nechat nemohl. Nenech Fionu, aby si zoufala. Nenech Rebeku, aby propásla možnost smíření s rodinou. Nenech Erica zahořknout.

Uměla Angusův poslední dopis slovo od slova a právě tenhle odstavec se jí vybavil při čtení Rebečina dopisu. Nechal jsi mi moc těžký úkol, drahý. Musela jsem je opustit, musela jsem chránit naši dceru. Dal bys mi za pravdu, viď? Nechtěl bys po mně, abych kvůli nim riskovala Karmenin život, že ne? Přesvědčovala sama sebe, že neměla jinou možnost, ale pocit viny a selhání přetrvával.

Druhý mrak ji ale trápil daleko palčivěji, protože byl daleko blíž. Byl to Ardol.

Těch náznaků si všimla až po několika měsících ve Vdovině údělu. Drobné pozornosti, narážky na jejich blízký vztah, letmé doteky při sebemenší zámince... Zkrátka a dobře, Karol pochopila, že se do ní Ardol zamiloval, a to zjištění ji velice překvapilo.
Jako děvče s Ardolovou sestrou Monou házely očima po každém trochu pohledném kolemjdoucím a chichotaly se, když od nich obdržely něco víc než přezíravý úšklebek. Ale pak potkala Anguse a náhle na světě nebyl nikdo, kdo by se mu vyrovnal. Muži pro ní mohli být přátelé, ale nikdy jí nenapadlo, že by se pro ni některý mohl stát něčím víc. Rebeka sice jednou či dvakrát tohle téma nadhodila, ale Karol ji odbyla s tím, že ji její otec už prodal.

Ale i představa milence pro ni byla příliš neskutečná. A kromě toho Ardol! Ardol, kterého znala jako malého kluka, ze kterého si s Monou dělaly legraci. Jenomže od té doby, co si Karol uvědomila, že k ní Ardol možná cítí něco víc, v něm toho malého kluka vidět přestávala. Byl to její rytíř, jako ze starých příběhů, dospělý muž, jehož pomoc si strýc Tadeas nemohl vynachválit. Několikrát ji dokonce napadlo, že by mu mohla vyjít vstříc, jenže pak si vždycky vzpomněla na úplňkovou noc a na Angusův poslední dopis a věděla, že nemůže předstírat city, kterých její srdce není schopno.

V životě poznáš víc, než jenom mě.

Tak jí to napsal. Chtěl snad Angus, aby šla dál bez něj? Karmen by měla otce a poctivé jméno, ona sama by získala oporu a lásku. Mohla by od života žádat víc? Ale stačilo by jí to? Nebo by sama sebe zavřela do pasti?

Takové myšlenky se jí honily hlavou, když jednou večer seděla s tetou Dorou u krbu. Strýc Tadeas a Ardol zrovna někam odjeli a Karmen už spala. Trevor se, jako obvykle, někde toulal. Často odcházel sám.

„Tomu chlapci se moc líbíš,“ řekla náhle teta Dora.

„Já vím,“ povzdechla si Karol. „Ale je to jen přítel.“

„To je víc, než může spousta žen říct o svých manželích,“ nadhodila teta.

„Já si manžela vyberu sama, pokud vůbec,“ odvětila Karol.

„A co když se do žádného nezamiluješ? Pak tvoje mládí a krása začne odkvétat a tobě zbudou jen prázdné ruce a cizí dcera.

Myslíš, že ani potom ti přítel nebude stačit?“

Zdálo se, že v jejích slovech je něco víc. Karol se na ni zvědavě podívala.

„Ardol by mi poskytl neopětovanou lásku a bezpečí. Nežilo by se mi s ním špatně. Ale nevím, jestli to je to, co chci.“

Teta Dora se smutně usmála. „To je dobře, že váháš. Tvoje matka říkala, že si je jistá,“ povzdechla si.

„Matka?“ napřímila se Karol prudce.

„Joachim nikdy nechtěl, abys ten příběh znala. Bál se, že bys ho nenáviděla, ale nikdy ho nenapadlo, že by ti mohl zabránit udělat stejnou chybu.“ Teta Dora se na chvilku odmlčela, pak se zhluboka nadechla a začala vypravovat. „Jako děvče Karmen prozařovala každé místo, do kterého nás osud zavedl. Narodily jsme se u moře, ve stínu oliv, naše dětství se skládalo ze slunce, soli a vzdychání vln. To bylo místo pro Karmen, teplo a smích a bílý písek. Okouzlovala mladíky široko daleko, ale nikdy to nemyslela vážně. I v osmnácti byla velké dítě a já se děsila chvíle, kdy ji otec prodá nějakému muži, tak jako prodal mne. Dcery obchodníků si své manžely vybírají ještě méně než dcery šlechticů. Já jsem se s Tadeasem smířila, mám ho docela ráda, ale Karmen snila o velké lásce.

Její probuzení začalo, když ji otec vzal ode všech přátel, které na jihu měla, a přestěhovali se do Dramonu. Sama na severu zvážněla, ale spíš navenek než v srdci. Tam zůstávala tou lehkovážnou dívkou, jakou vždycky byla. Jenomže jednou o Dračí noci popletla hlavu jednomu mladíkovi, který měl shodou okolností nějaké dluhy u otce. Otec Karmen miloval, ale zavětřil příležitost a sjednal sňatek.

Karmen souhlasila celkem ochotně. Když jsem s ní o tom mluvila, řekla, že už ví, že život není balada a že s Joachimem se jí nebude žít špatně. Doufala, že se z nich stanou přátelé. Chudák Karmen, nevyznala se sama v sobě. Odešla do kraje ledu a led ji zmrazil. Její manžel do ní byl ze začátku bláznivě zamilovaný, ale jeho láska nebyla bez výhrad. Chtěl, aby ho na oplátku milovala a aby mu dala syny. Obojí bylo nad její síly. Joachim byl příliš slabý a studený a ona dokázala žít vedle něho, ale ne s ním. Co se dětí týkalo, dvakrát potratila, pak mu dala dceru a nakonec ještě jednu, která se nedožila roka.“
„Já jsem měla sestru?“ přerušila ji Karol.

Teta Dora s truchlivým výrazem přikývla. „Malou, znetvořenou sestřičku, která se navíc narodila brzy a málem zabila svou matku. Jmenovala se Colette. Karmen ji milovala a Joachim ji nenáviděl. Když umřela, musela Karmen tvrdě bojovat, aby ji směla pohřbít v kapli na Petrově kameni. Poté už nikdy nikdo nevyslovil její jméno a všichni na Colette raději zapomněli. Kromě Karmen. Nikdy to tvému otci neodpustila.

Od narození Colette se Karmenina lhostejnost změnila v nenávist. Když jsem za ní přijela, když umírala, všechno mi to vyprávěla. Jak ji Joachim jednou obvinil, že to byla její vina, že se Colette narodila taková. Že její milovaná dcera asi byla bastard nebo že se ji snažila zabít nějakými bylinkami ještě v lůně. Tehdy se pokusila utéct.“

„Na to si pamatuji!“ vyhrkla Karol.

„Já vím. Tebe taky milovala a nechtěla tě tehdy nechat napospas tvému otci. Věčná škoda, že vás chytili. Joachim ji tehdy málem zabil. Když se dala trochu dohromady, postavila se mu a všechno si vyříkali. Joachim vzdal všechnu snahu přimět ji, aby ho milovala, a Karmen vzdala naději, že by mezi nimi mohlo být přátelství. Asi to tak bylo lepší.“

Karol zírala do plamenů. Sestra! Vždycky si přála sestru, se kterou by se mohla prohánět po Petrově kameni, ale měla jen Monu, které se v hradu nelíbilo, takže běhaly po okolních kopcích. Colette... takže ta nenávist mezi otcem a matkou měla i jméno. Colette. To jméno jí znělo zároveň cize i povědomě, jako nějaký dávno zapomenutý sen. Dokázala si živě představit hlas své matky, jak její sestřičku láskyplně oslovuje – nebo to byla vzpomínka?

„Každopádně jsem ti chtěla říct, aby ses dobře rozmyslela, než se odhodláš k nějakému zásadnímu kroku,“ dodala teta Dora, ale Karol ji neposlouchala. V hlavě jí zněla její slova.

Malou, znetvořenou sestřičku, která se navíc narodila brzy a málem zabila svou matku...

Poté už nikdy nikdo nevyslovil její jméno a všichni na Colette raději zapomněli...

Colette... Colette... Sestřičko...