Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-35  •  Vydáno: 31.8.2016 20:17  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 35

Část třetí - Ardol
Předně děkuji Jackie za kritiku.
Posouváme se do další části. Zdá se, že Karolino rozhodnutí převzít Petrův kámen nezůstane bez následků. Protože Nimanové nikdy, nikdy nezapomínají.

Hrozba

Z Karolina rozhodnutí zabrat Petrův kámen pro sebe nebyl nikdo nadšený. Rebeka a Derek se ji snažili přesvědčit, ať s nimi odejde i s Karmen na jih, Trevor jí říkal, že je to nemoudré a Branganovi z Borové jí nabízeli, že jestli chce zůstat na severu, může bydlet u nich. Jedině Ardol ji podporoval a v těch dnech byl častěji na hradě než doma.

Nový rok přišel s pořádnou vánicí, která byla pro lidi z jihu něčím novým a neznámým. Didi a Evelina se vrhli do závějí sněhu a vraceli se často až pozdě večer, celí mokří a promrzlí. I Karmen, která už oslavila páté narozeniny, se sníh líbil. V té době měla Karol na dceru méně času než dřív a tak se Karmen velice sblížila s Rebekou. Nejraději měla, když jí Rebeka vyprávěla o jejím otci.

Karol už byla samozvanou paní Petrova kamene čtyři úplňky. Zima už ustupovala jaru a cesta z Borové na Petrův kámen byla rozbahněná, takže když se Karol s Ardolem a Karmen vracela z návštěvy Borové, musela si držet sukně vysoko nad kotníky.

Do hradní síně došli v rozmarné a žertovné náladě, s Ardolem se do takové nálady Karol dostávala snadno. Ovšem stačil jediný pohled na Rebeku a Dereka, aby jim smích zmrzl na rtech. Oba se tvářili vážně a ustaraně a stál s nimi nějaký cizí muž.

„Dopis pro tebe,“ oznámila jí Rebeka. „Od Loqara Nimana.“

Karol ztuhla. A je to tady, pomyslela si.

„Dobrá. Karmen, doběhni pro Trevora, prosím,“ řekla a postrčila svou dceru pryč. Pak se otočila k poslovi. „Co mi přinášíš?“

Muž jí podal zapečetěný svitek. „Pouze do vašich rukou.“

„Děkuji ti. Postarali se o tebe moji lidé? Dostal jsi všechno, co sis přál?“

„Zatím jsem neměl čas využít pohostinnosti tohoto hradu, má paní,“ odpověděl s drobnou úklonou.

„To musíme okamžitě napravit. Ardole, budeš tak laskav a najdeš někoho, kdo se postará o našeho hosta?“

Ardol rychle vyšel ze síně a během chvilky se vrátil se služebnou, které svěřili Nimanova posla. Karol se mezitím usadila do velkého křesla Petra Volana, rozlomila pečeť a přečetla si, co jí její úhlavní nepřítel píše.

Nakonec jí ruce klesly do klína a neovladatelně se třásly. V očích ji pálily slzy vzteku, ponížení a strachu. Poprvé ji napadlo, jestli za to ten ponurý, studený hrad stojí. Všimla si, že Trevor už přišel, ale netušila, kdy. Nezáleželo na tom. Niman ji držel v hrsti, její přítelkyně ji zradila a ona i Karmen se řítí do záhuby.

„Karol?“ ozval se tiše Ardol. „Co tam stojí?“

Natáhla ruku a podala mu dopis.

„Čti,“ vyzvala ho. Její hlas nebyl víc než chraptivý šepot.

„Ctěná slečno Volanová, na úvod vás prosím, abyste přijala mou upřímnou soustrast. Zpráva o smrti vašeho otce mě nevýslovně ranila, ale pro úctu, kterou jsem k němu choval, mi nezbývá, než vyřídit jisté záležitosti, kterými mě před svým skonem pověřil. Protože vy, z důvodů mně nepochopitelných, jste dosud neprovdaná, připadá podle poslední vůle vašeho dědečka Petrův kámen náhradnímu dědici. Tím jsem se řízením osudu stal já.

K mému zármutku jsem se ale doslechl, že jste se navzdory vůli vašeho otce i děda prohlásila paní Petrova kamene a jako taková se i chováte. Bolí mě pro vaši zpupnost srdce, ale jsem odhodlán odpustit vám toto popření mých práv. Protože mě váží povinnosti na mých vlastních panstvích a u dvora, neujmu se vašeho panství sám, ale dovolím si dosadit správce, jehož potomci budou dědičnými vazaly mého rodu. Troufám si říci, že muž, kterého jsem vybral, je z dobré rodiny, věrný svému pánu a bude mu nesmírným potěšením přijmout vaši ruku a stvrdit tak svazkem své lenní právo.

Dále se obávám, že váš snoubenec nebude schopen dále hostit vaše přátele, kteří vás dočasně utěšují ve vašem zármutku za zemřelého otce. Je mi velice líto, že je nebudete smět mít u sebe, ale s radostí jim nabídnu přístřeší v mém dramonském sídle.
Nakonec ale mohu vaše srdce povzbudit radostnou novinou. Nedávno mě vyhledala jistá mladá žena, která tvrdí, že zná otce osiřelé dívenky, o kterou se tak obětavě staráte. Zavázal jsem se vyhledat její rodinu a zpravit je o osudu jejich příbuzné, aby se k ní mohli přihlásit a sejmout z vašich ramen břímě, které nesete, ač vám nepatří. Byl bych nesmírně šťasten, kdybyste mi do té doby dopřála tu čest poskytnout vaší schovance tu nejlepší péči chův a učitelů, kteří poskytují výchovu mému vlastnímu synovi Lidrejovi.

Nemohu se dočkat vaší odpovědi a nesmírně mě těší vyhlídka na náš blízký vztah. S nejvyšší úctou, váš pokorný služebník Loqar Niman, vévoda dramonský.“

Zavládlo hrobové ticho. Karol zírala na podlahu. Všechno je to moje vina. Nebýt té mé pitomé pýchy, sice bych přišla o hrad, ale neuvedla bych v nebezpečí Treanovy a Karmen...

„Chápu to dobře?“ ozval se nakonec Ardol. „Píše tam, že se Karol má provdat za nějakého cizího chlapa, že mu má vydat Treanovy a Karmen, jinak prozradí Karmenin původ,  a že má být ještě ráda, nebo se mi zdá nějaký zlý sen?“

„To není sen,“ povzdechl si Trevor. „Varoval jsem tě, má paní.“

„A někdo tě zradil,“ dodala Rebeka. „Nějaká tvá přítelkyně.“

Karol zvedla hlavu a její oči se setkaly s Rebečiným pohledem. Tušila, že je obě napadlo to samé.

„To by Dairin neudělala,“ špitla, ale vůbec si nebyla jistá.

„Ta Dairin, kterou jsme znávali, nikdy. Ale kdoví, jaký člověk je z ní teď,“ odpověděl chmurně Derek.

„Když by neudržela tajemství kvůli vám, udělala by to kvůli Fioně Halimové a kvůli svému manželovi. Ani jeden by nedovolil, aby někdo zradil Angusovu dceru,“ zarazil je Trevor a Karol mu nadšeně dala za pravdu. Představa Dairininy zrady byla příliš strašlivá.

„Ale kdo tedy?“ zeptala se Rebeka.

„Třeba nikdo takový není,“ navrhl Ardol. „Třeba Niman jenom blufuje, aby nás přiměl nedůvěřovat si navzájem.“

„Ale i když to budeme vědět, pořád to nevyřeší tu hlavní otázku – co odpovědět na tenhle dopis?“ řekl Trevor.

Karol věděla, co musí udělat, ale doufala, že není příliš pozdě.

„Dáme mu hrad, protože na něj má právo, ale to je taky všechno. I kdyby byl stokrát dědicem Petrova kamene, nebude mi rozkazovat, nejsem jeho poddaná. Všichni odsud odejdeme a necháme ho tu, víc po nás nemůže chtít. Svou dceru ani své přátele nedám a vdávat se taky nebudu.“

Koutkem oka zahlédla, jak sebou Ardol při jejích posledních slovech škubl, ale neměla čas tomu věnovat pozornost.

„Myslíš, že na to přistoupí?“ zvedl Derek pochybovačně obočí.

„Nezbývá nám, než doufat že ano,“ povzdechla si Karol. „Bude pár dní trvat, než připravím hrad na předání. Možná byste mohli vzít Karmen a jet na jih napřed, přece jen chce hlavně vás.“

Rebeka a Derek se na sebe podívali a pak on stiskl její ruku a kývli na sebe. Rozuměli si i beze slov.

„Teď tě neopustíme,“ řekl za oba Derek.

Karol se na ně vděčně usmála. Byla ráda, že nebude muset být sama.