Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-39  •  Vydáno: 31.8.2016 20:33  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 39

Zlato a stříbro - Kapitola 39 Cesta do Telmiru, příchod do Telmiru, audience u krále. Karol dostane tvrdou lekci, kteoru si vezme k srdci.
Doufám, že August není napsaný moc hloupě... Počítám s tím, že ho asi budu muset přepsat, než mě Jackie umlátí Nepoznaným proroctvým. Protože NP je delší než ZaS, tudíž svazek bude tlustší, budu muset ustoupit (i když ZaS zlomilo můj osobní rekord v délce)

Vládnout a sloužit

Pochod na jih se podobal noční můře. Měli s sebou jen jednoho koně a jednoho osla, kteří nesli těch pár zásob a na kterých se střídaly nejmenší děti. Jídlo jim došlo brzy poté, co opustili hory. Na lov nebyl čas, nástroje ani štěstí, neměli ani peníze, aby si jídlo koupili, a lidé málokdy něco dali tak velké skupině žebráků.

Zbývala tedy poslední možnost, jak neumřít hlady. Karol předstírala, že nevidí, jak se občas Petr Kobler, Falcon Dougs nebo Halvar Broke občas vytratí a vrací se tu s chlebem, tu s kusem masa, a jak postupovali na jih, nacházeli i sady se stromy obtěžkanými ovocem a úrodné zeleninové zahrádky.

Karol ještě navíc utekla z hořícího hradu jen v lehkých domácích trepkách, které během pár dní prochodila, takže je musela zahodit a pokračovat bosá. Chodidla jí mrzla a brzy si je rozedřela do krve. Za dva dny už skoro nemohla pokračovat, ale pak se Falcon vrátil z jedné ze svých výprav s párem dřeváků. Sice jí byly trochu velké, ale Karol za ně byla vděčná jako za poklad.

Často si říkala, že kdyby šla sama, všechno by bylo jednodušší. Snadněji by sehnala něco k jídlu, možná i přístřeší na noc a rozhodně by se nemusela zdržovat s dětmi. Spaní na studené zemi jim nesvědčilo a ty nejmladší, malá neteř Jane Styronové, Baran Broke a dokonce i Karmen, brzy nachladly a museli kvůli nim zastavovat každý den ještě dříve, takže neurazili víc jak deset mil. A ještě ke všemu se zjistilo, že Ariana Levinová je v jiném stavu.

A přesto, každý den se o kousek přiblížili k Telmiru a k naději. Karol netušila, co si od toho její lidé slibují, protože nevěděla, jak se jim podaří najít v Telmiru přístřeší a jídlo. Ona sama počítala s Angusovým domem, jenomže tam ostatní vzít nemohla. Jednou se s tím potichu svěřila Trevorovi a Ardolovi.

Oba na ni vrhli nechápavé pohledy.

„Tobě to pořád nedošlo?“ zamračil se Ardol.

„A co?“

„Tihle lidé vám věří, má paní. Ať byl váš otec jakýkoliv, o svůj lid se staral,“ odpověděl jí Trevor. „Odešli z jediného důvodu: věřili vám víc než Branganům, kteří tam zůstali, věří vám i teď. Myslí si, že vy jim najdete střechu nad hlavou, že vy je nakrmíte.“
Karol na něj nevěřícně zírala. „Ale já jim nic takového neslibovala!“

„Prohlásila ses paní Petrova kamene. Copak tě nikdy nenapadlo, že vládnout znamená i sloužit?“ ozval se Ardol.
Karol zamrkala. Ne, to mě nenapadlo. Prohlásila jsem se jejich paní jen proto, abych je nevydala Nimanovu člověku. Nikdy jsem v tom neviděla nic víc. Nezvala jsem je, aby šli, ale oni všechny své naděje upřeli ke mně. Copak je můžu zklamat?

Začala se o ně víc zajímat. Začala je upřednostňovat před sebou, jejich děti před Karmen. A oni ji za to začínali mít rádi. Už to nebylo jen stádo, které ji zdržovalo, ale lidé se svými příběhy. Všichni si nesli na jih své utrpení i své naděje. I když to oni možná nevěděli, přece jen to byla ona, kdo to všechno zavinil, a cítila, že to musí být opět ona, kdo se to pokusí napravit.

Večer, když seděli kolem čadícího ohně, dívala se do jejich tváří a poprvé za nimi viděla i jejich příběhy. Roman Broke, nejmladší ze čtyř bratrů, který musel tvrdě pracovat, aby se mohl oženit a aby vůbec uživil svou tichou, bázlivou manželku a jejich čtyři děti. Z jejich domu, který Roman vystavěl vlastníma rukama, nezůstalo vůbec nic, jediný jejich majetek bylo oblečení, ve kterém utekli. Jane Styronová, které se krátce předtím, než se Karol vrátila na sever, narodilo mrtvé dítě a které Nimanovi muži zabili manžela a bratra. Zbyly jí jen dvě děcka jejího bratra, devítiletý Johan a čtyřletá Lorena, o které se ale starala jako o vlastní. Rázná Kerstin Dougsová, která se zármutkem za svého zabitého manžela bojovala tím, že se tvářila, že je tvrdá a silná, a její syn Falcon, na kterého pomalu přestávala stačit. Vlad a Ariana Levinovi, kteří nebyli sezdaní ještě ani půl roku a už byli vystaveni ztrátě domova a cestě za nejistou budoucností. A konečně Petr Kobler, který se v sedmnácti letech staral o svou desetiletou sestřičku Gabrielu.

Musel to být nezvyklý pohled na zuboženou skupinku, která se trmácela dál a dál. Cesta, která by Karol samotné zabrala týden, jim trvala dvojnásobně dlouho, ale když před sebou uviděli Telmir, zaslechla za sebou výdechy úžasu. Vesničané ze severu, z nichž se málokdo dostal až k Hornímu Vescu, byli ohromeni bílým městem. Karol samotné se nesmírně ulevilo, ale vzápětí si ale uvědomila, že její hlavní úkol teprve začíná. Nejdřív musela ubytovat své lidi. Proto zamířila rovnou k Angusovu domu.

Služebnictvo se na ně dívalo jako na zjevení, ale když správci v soukromí oznámila, že jeho pán a paní jsou mrtví, ale že by si přáli, aby těmhle otrhaným žebrákům pomohl, jak nejlépe umí, nakonec svolil. Karol sama ale chtěla dorazit do Wildaranu dřív, než se o jejich příchodu dozví král z jiných úst. Svěřila tedy Karmen Trevorovi, vzala ze stájí tři koně a ve společnosti Ardola, Romana Brokea a Kerstin Dougsové vyjeli k Wildaranu. Kerstin neuměla jezdit na koni a musela sedět za Ardolem, ale i tak Karol považovala za pravděpodobné, že přijedou na zámek dřív, než se král dozví o skupině žebráků ze severu.

Zdráhali se je uvést, ale když jim Karol pohrozila, že když se král jejich zprávy nedozví okamžitě, bude to znamenat katastrofu, za kterou samozřejmě budou potrestáni v první řadě ti sloužící, kteří je odmítli předvést před krále, nakonec povolili.
Král se právě věnoval v zahradě své rodině. Seděl v altánku společně se svou manželkou, s Fionou, Darenem Halimem a Dairin Rawneovou, a pozoroval Augusta a Galada, jak spolu šermují dřevěnými meči. Karol ale dětem nevěnovala pozornost. Předstoupila přímo před velkého Sida Clemense, padla na kolena a čekala, až promluví král. Neslušelo se, aby začínala ona.

„Co si přejete?“ oslovil ji Sidus.

„Vaši výsostnou spravedlnost, můj pane,“ odpověděla.

Náhle se zvedla královna. „Fiono, Dairin, necháme vládnutí vládci a nebudeme ho rušit. Chlapci se mohou docela dobře bavit na trávníku u rybníčků,“ prohlásila a vydala se pryč, následovaná oběma ženami i chlapci.

Karol zvedla hlavu, věnovala krátký pohled Darenu Halimovi a pak jí oči sklouzly na krále.

„Žádám spravedlnost pro vaši krev. Vaše dcera je mrtvá, můj pane. Vaše dcera, její manžel i obě jejich děti, naprosto nesmyslně zavražděni...“

Při pohledu na jeho obličej nedokázala pokračovat. V jednu chvíli se bála, že ho ta zpráva snad zabije. Zbledl jako mléko a pak složil hlavu do dlaní. Dlouho tak seděl bez pohnutí. Byl to Daren Halim, kdo se zeptal: „Co se stalo?“

Karol se dala do vyprávění. Začala u té ohavné smlouvy, pokračovala přes léta, která strávila na jihu, i když se nezmínila o Karmen a o Angusovi také téměř nemluvila, vysvětlila jim, jak se po otcově smrti ujala hradu a obzvlášť podrobně vylíčila tu hrůznou noc. V této části sebrali Ardol a Kerstin odvahu a občas ji doplnili.

Když skončila, zavládlo ticho.

„Takže oni nevěděli, že vztáhli ruku na královu krev?“ zeptal se nakonec otřesený Daren.

Karol zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne.“

„A jste si jistá, že jste viděla Loqara Nimana?“ pokračoval.

„Poznám ho,“ odpověděla tiše.

„Ne,“ ozval se král. Pomalu zvedl hlavu. Jeho obličej byl mramorovou maskou. „Znám Loqara celý život, nevěřím, že by udělal něco takového.“ Ale v jeho tónu Karol postřehla jakýsi dvojsmysl, kterému tak docela nerozuměla.

„Je to závažné obvinění. Nemůžeme ho neprošetřit,“ odporoval mu Daren.

„Řekl jsem něco takového? Edvarde!“ zavolal na sluhu, který stál kousek za ním. „Najdi vévodu Nimana a řekni mu, ať se po večeři dostaví do mé pracovny. Darene...“ zhluboka se nadechl. „Darene, pošli ke mně mou ženu, prosím. Fioně to řekni raději sám. A nějak šetrně...“

Náhle přiběhl malý August. „Otče, otče! Galad si ublížil!“ křičel. Vzápětí se zarazil a zmateně si prohlížel čtyři prosebníky, kterým předtím v zápalu souboje zřejmě nevěnoval pozornost. „Otče, kdo to je?“ zeptal se zamračeně.

„Přišli jsme ze severu, princi,“ odpověděla Karol. „Postihlo nás neštěstí a proto žádáme krále o pomoc.“

„Aha. A proč by vám měl pomáhat?“

Karol přeběhl mráz po zádech. Tohle dítě má vládnout Aldormě?

„Auguste! O tom jsme už mluvili!“ Hlas jeho otce šlehl jako bič.

„Dairin říká, že král nemůže dělat poddaným chůvu. Až já budu králem, budou se starat oni o mě,“ odsekl vzpurně.

Karol se znovu vybavila cesta do Telmiru a důvěra jejích lidí, že jim pomůže. Ta naděje, se kterou ji následovali. Myslí si, že vy jim najdete střechu nad hlavou, že vy je nakrmíte... Nedokázala k tomu mlčet.

„Tak to potom budete velice...“ zarazila se, než stačila říct podstatně tvrdší slovo,  „nemilovaným králem.“

August se na ni podíval a ona viděla, že tenhle chlapec ji nikdy nebude mít rád. Dairin a Fiona si ho rozmazlily a on si myslel, že může všechno a nemusí nic. Karol jen doufala, že se jednoho dne naučí, že vládnout znamená i sloužit. Ji to naučila cesta na jih a princi přála, aby jeho lekce proběhla o něco šetrněji.

„Co se stalo s Galadem?“ přerušil je Daren.

August odtrhl oči od Karol. „Upadl a hrozně ho bolí noha. Asi tu bude muset přespat,“ řekl a nevypadalo to, že by mu kamarádova společnost byla proti mysli.

„Promluvím s tvou matkou a paní Rawneovou,“ řekl Daren.

„Otče, ale dnes večer jsme se měli jet podívat do Telmiru. Na náměstí mají hrát kočovní herci a maminka mi slíbila, že se můžu jít dívat s Rawneovými. Bude tam i Eric a dokonce i malá Belle. Můžu jít, prosím, prosím, i když Galad bude tady, nemusím tu zůstat s ním, viď, že ne?“ škemral August.

„Jak jsem říkal, promluvím s nimi,“ zopakoval Daren, chytil svého syna za rameno a vedl ho pryč.

Karol a její doprovod se také zvedli k odchodu, ale ještě je zastavil králův hlas.

„Slečno Volanová!“ zavolal tichounce.

Otočila se.

„Děkuji. A je mi líto, že jsem vás nikdy nemohl obejmout jako dceru.“

Cítila, jak se jí do očí derou slzy, ale dokázala se na starého muže usmát. Polkla, aby zahnala pocit, že se jí v krku vzpříčil knedlík. Napadlo ji, jestli by mu neměla říct, jak moc Rebeka litovala, že se s ním rozešla ve zlém. Ale to by ho určitě zranilo ještě víc. Svalila bych tak celou tu vinu na něj.

A tak mu jen mlčky pokývla a připojila se k čekající trojici.