Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-42 • Vydáno: 31.8.2016 20:49 • Autor: Lomeril
Tak a máme tu vrchol Zlata a stříbra. Už nám zbývá jen tahle a pak poslední kapitola a epilog. August Halim byl provolán králem, i když jen malou skupinou několika lidí, a Karol a ostatní se musí rozhodnout, co dělat. Jenomže kletba je začne dohánět...
Tisíceré díky patří Jackie za prvotřídní kritiku.
Krev, jež ho žene
„Máme krále,“ řekla Dairin, když se znovu posadili do křesel a porada pokračovala. „Ale nevíme, co dělat.“
Rozhlédla se po ostatních, ale nedočkala se odezvy. August byl stále celý pryč z toho, že byl provolán králem, Ardol se s nasupeným výrazem díval do země a Kerstin a Roman se neodvážili promluvit.
„Šel bych na náměstí nebo na trh, ukázal lidem Augusta a požádal bych je o podporu,“ navrhl Eric.
„O jakou podporu? Co od nich budete chtít? Aby s vámi šli dobýt Wildaran?“ utrousil Ardol jedovatě.
„Když se Niman nevzdá,“ pokrčil Eric rameny.
„Počkej, Ericu,“ zavrtěla Karol hlavou. „Takhle ne. Musíme přemýšlet. S ukvapenými rozhodnutími daleko nedojdeme.“
„Omlouvám se,“ ozval se nesměle Roman Broke, „ale neměli bychom se nejdřív někam přestěhovat? Chci říct,“ dodal spěšně, když zjistil, že se na něj všichni dívají, „když sem mohla přijít ta žena, asi ví, kde jsme, a příště třeba přijde někdo další...“
„Má pravdu.“ Dairin vypadala, že ji udivilo, že i vesnický chlap dokáže vymyslet něco rozumného.
„Ale kam?“ rozhlédl se bezradně Ardol.
„Talron,“ odpověděli Karol a Eric najednou.
„Ta Angusova schovávačka?“ nakrčila Dairin nedůvěřivě nos. „Tam to bude dost malé, ne?“
„No, všichni se tam nevejdeme, ale pokud bychom tam měli žít déle, není problém nějaké přístřešky přistavět,“ ujistil ji Eric.
„Nebudeme tam žít dlouho,“ ozval se král August. „Já jsem přece král. Musím bydlet v paláci, ten chlap, co zabil maminku, mě přece musí poslechnout, když jsem král!“
„August by měl jet s někým odděleně od nás,“ ignorovala ho Karol. „Velká skupina upoutá pozornost, sám s někým tak nápadný nebude. Trevore, ty znáš cestu, viď?“ Přece jen to byl drak, ten by mohl vědět, jak se dostat k jednomu loveckému srubu.
„Odejdu s chlapcem spolu s vámi a po cestě se oddělíme. Setkáme se na louce,“ přikývl Trevor.
„Půjdu s vámi,“ oznámila Dairin.
„Nepůjdeš,“ odsekl Eric. „Jestli sis toho nevšimla, máš tři vlastní děti, o které se musíš starat.“
„Měla jsem čtyři,“ řekla Dairin a v očích se jí zaleskly slzy, „ale syna mi vzali. Augustovi vzali matku. Je jen přirozené, abychom přijali Augusta do naší rodiny.“
„Tak si vyber, jestli z něj chceš mít syna nebo krále. Žádný Rawne se králem nikdy nestane,“ prorokoval Eric.
Dairin se zvedla a s potlačovaným pláčem utekla z pokoje. Eric se otočil k Trevorovi a ve tváři se mu zračila únava.
„Prosím, nedopusťte, aby se chlapci něco stalo,“ požádal ho tiše.
Chlapci... napadlo Karol. Chlapci, ne králi. Ani Eric si s ním není jistý.
„Teď se přesuneme do Talronu a zítra ráno si půjdeme na tržiště promluvit s lidmi,“ rozhodla Karol. „Kerstin, Romane, prosím, postarejte se o to, aby se všichni připravili na odchod.“
Ardol, který se ještě pořád zlobil, odešel s nimi. Trevor chytil krále za rameno a odvedl ho také. Karol osaměla s Ericem. Když se podívala na jeho tvář, plně si uvědomila, že přišel o prvorozeného syna. Bolest a únava se v jeho očích mísily se zoufalstvím a oheň, který v nich vídala, pohasl. Připomínal jí Sida Clemense na Angusově pohřbu. Oba vypadali jako dům, ve kterém se nebydlí – pustí, prázdní, tmaví, studení.
„Ericu? Měl by ses postarat o Dairin,“ oslovila ho tiše.
„Já vím. Ale proč nedokáže pochopit, že August není Galad?“ zašeptal napůl k sobě.
„Asi tím zaplňuje nějakou díru v srdci,“ odpověděla Karol neobratně.
Eric jen zavrtěl hlavou. Karol věděla, že on se upnul na ty děti, které mu zbyly, ale nedokáže se přenést přes to, že jeho žena se raději než o Erica, Anabelle a Marianne stará o cizího chlapce.
Colette. Galad možná Erica a Dairin rozdělí úplně stejně, jako Colette rozdělila moje rodiče. A já s tím nedokážu nic udělat, uvědomila si palčivě. Tohle bylo jenom mezi Ericem a Dairin.
Eric se svěšenými rameny vyšel ze dveří a Karol měla chuť něco rozbít. Od dne, kdy pozorovala, jak Angus odjíždí do války, nenáviděla bezmoc.
Nevěděla, komu podle práva patří Angusův dům, ale předpokládala, že ho po jejich odchodu zabere Loqar Niman. Proto služebnictvu řekla, že kdo chce, může jít s nimi. Přihlásil se jediný, Derek Roman, který řekl, že s sebou chce vzít i svou mladou ženu a dcerku. Dohodli se, že na ně Romanovi počkají u brány.
Správci Karol přikázala, že nemá odporovat nikomu, kdo by si dům nárokoval, a že další den ráno má propustit Michaelu. Odhalený zrádce nepředstavoval nebezpečí, král na ni už zapomněl a Karol měla pocit, že tím si s Michaelou vyrovná dluhy a až se příště setkají, nebude k ní mít žádné povinnosti.
Když pozdě odpoledne odcházeli, uvědomila si, jak málo má s sebou mužů. Až se od nich oddělí Trevor s králem, na pět mužů připadne šest žen a čtrnáct dětí. I když Falcon Dougs a Halvar Broke se dali počítat za napůl dospělé, pořád poměr vycházel žalostně.
Eric a Karol s Karmen vedli skupinu městem. Za nimi se šourala Dairin, která nesla Mariannu, a vedle ní se drželi za ruce Eric a Anabelle. Jane Styronová dohlížela na svou neteř a synovce, zatímco Ariana Levinová se ujala Roberta a Lavety. Linda Brokeová měla co dělat se svými vlastními dětmi, i když jí Kerstin pomáhala. Muži hlídali po stranách a Ardol a Petr Kobler malý průvod uzavírali.
Karol si vůbec nevšimla, kdy Trevor a August zmizeli, a přála si, aby si stejně dobře mohla nevšímat zvědavých pohledů. Lekla se, když uviděla dva muže, jak se k nim prodírají, ale pak si všimla, že se drží za ruce, a vzápětí jednoho z nich poznala.
„Nale!“
„Karol!“ Nale sotva popadal dech. „Karol, budeš mi schopná pomoct?“
„O co se jedná?“ vyhrkla zaskočená a zmatená Karol.
„Michaela zmizela i s mojí dcerou. Prosím, Karol, pomoz mi ji najít,“ žadonil polohlasem.
„Setkala jsem se s ní,“ přiznala Karol. „A po tom, co jsem viděla, jsem se rozhodla, že jejím dětem bude lépe dál od ní. Robert a Laveta jsou tady se mnou.“
Na chvilku se zdálo, že se Nale samou úlevou zhroutí. Jeho společník – Karol netušila, jestli je to Pravé nebo Levé oko – ho podepřel. Nale ale jeho pomoc odmítl, sedl si na bobek a roztáhl ruce.
„Lavetko? Lavetko, kdepak jsi?“ zavolal.
„Tatí!“ zavýsklo děvčátko a přiběhlo do jeho rozevřené náruče.
Nale ji k sobě přitiskl, jako by ji chtěl udusit. Potom opatrně ohmatal její obličejík, jako by se chtěl přesvědčit, že je to ona. Když se nabažil své dcery, znovu zvedl hlavu.
„Roberte? Jsi tu taky?“
„Jo,“ broukl Robert a neochotně se k němu přiloudal.
„Karol, možná bychom měli nechat Roberta, aby se vrátil ke své matce,“ řekl Nale vážně. „Už je dost velký na to, aby si svobodně vybral.“
„No dobrá,“ přikývla rozpačitá Karol. „Roberte, jestli chceš jít domů, můžeš.“
Chlapec se chvilku kroutil a museli čekat, než se vyjádřil, ale nakonec z něj vypadlo, že by rád zůstal s nimi, protože maminka na něj stejně hodně křičí. Bylo to vyřízeno a Karol, která z dlouhého stání byla jako na jehlách, začala všechny popohánět dopředu, když se vyskytlo další zdržení.
„Ericu!“ zakřičel někdo na celou ulici. Vzápětí se k nim přiřítil muž oblečený jako šlechtic.
„Ericu, je to pravda?“ zvolal. „Je princ August skutečně naživu?“
„Korneli,“ vydechl Eric udiveně. „Kdo ti to řekl?“
„Otec byl ráno v paláci a tvrdí, že se od služebnictva dozvěděl, že tam zemřel jiný chlapec,“ vysvětlil šlechtic. „Říkal jsem si, že tvoje paní se přátelila s princeznou....“
„Ten chlapec, který byl zavražděn místo prince, byl náš syn,“ ozvala se Dairin temně.
Kornel se zarazil a nevěděl, co říct. Karol už viděla čumily, kteří hltali každé jejich slovo, a její nervozita rostla. Proto se rozhodla jednat.
Stáli na celkem rušné ulici. Rozhlédla se a všimla si vozíku, který stál před jedním domem. Vyskočila na něj a usmála se, když ucítila, jak se k ní obracejí pohledy většiny ulice.
„Lidé Aldormy, poslouchejte mě!“ rozkřikla se. „Co vám řekli? Že je rod Clemens mrtvý?“ Počkala na souhlasné zamručení, než pokračovala. „Není! August Halim, chlapec, kterému chamtivost Loqara Nimana sebrala celou rodinu, díky šťastné náhodě přežil. Místo něj zahynulo jiné nevinné dítě, princův přítel. Rodiče toho chlapce jsou přímo tady,“ ukázala na Erica a Dairin, kteří se tvářili jako ztělesněný nesouhlas. „Nevěřte muži, který zabil princeznu Fionu, jejího manžela a také naši dobrou královnu Valerii! Odmítněte poslušnost rodu Niman!“
„Karol, zbláznila ses?“ zaprskal Ardol tiše.
„A kde máte toho prince?“ ozval se z davu jakýsi hlas. „Ukažte mi ho a uvěřím vám!“
„Je v bezpečí. Prozatím musí stačit naše slovo,“ odpověděla Karol.
„Máte kulový!“ zakřičel na ni někdo.
„Karol, slez dolů,“ naléhal Ardol.
„Kecáte všichni!“ zahulákal někdo jiný.
„Karol, jdou si pro tebe!“ vykřikl Ardol a ukázal k ústí ulice, kde se objevila skupinka městských biřiců.
„Utíkejte!“ sykla Karol. „Nehlaste se ke mně. Zmizte.“
Ženy a děti, v čele s Dairin a Lindou Brokeovou, poslechly. Všimla si, že malá Gabriela Koblerová ještě popadla za ruku Karmen. Ještě stačila zahlédnout Nalea a jeho průvodce, jak poněkud opožděně následují ženy a děti. Ale ostatní muži, doplnění Falconem a Kerstin Dougsovými, se shlukli kolem ní.
„My vás nedáme,“ oznámil Roman Broke prostě a vytáhl nůž.
„Ne!“ vyhrkla zděšeně Karol. „Nesmíte nikomu ublížit!“
„Když se chováš jako pitomec, dovol to i ostatním,“ odbyl ji Eric.
„Ne, já jsem nikomu neublížila, jenom jsem mluvila, nesmíte se porvat,“ žadonila je, ale nikdo ji neposlouchal. Kerstin Dougsová, která nejednou tahala svého muže z hospodských pranic, si vyhrnula rukávy. Celá skupinka, ke které se kupodivu přidal i Kornel, ať už to byl kdokoliv, pomalu couvala dolů ulicí. Od brány je dělilo sotva dvě stě metrů.
„Uhněte!“ zaslechla Karol Romana Brokea, který se jim snažil prorážet cestu. „No tak, uhněte!“
Neviděla, kdo to začal, ale najednou se všude kolem ní bojovalo. Karol křičela, jenže ji nikdo neposlouchal. Někdo naříkal bolestí. V tlačenici nic neviděla.
Jak náhle rvačka začala, tak náhle skončila. Ozval se hluboký tón a skupinku oslepila rudá záře. Karol ucítila na hlavě podivné mravenčení a bezděčně si prohrábla vlasy. Potom rudá záře polevila a několik lidí zaječelo překvapením.
Všichni z Karoliny skupinky a dokonce i pár lidí v davu mělo vlasy krvavě rudé. Ti ostatní, kterých se podivná změna nedotkla, od nich začali rychle couvat. Karol měla pocit, že v davu zahlédla mladíka s fialovými vlasy a opálovýma očima, který se s nějakou rudovlasou ženou prodíral směrem od nich.
Pak Karolinu pozornost připoutalo něco jiného. Jak se kolem nich utvořil široký prázdný kruh, uvědomila si, že na dláždění leží několik mrtvých těl.
My jsme je zabili... Ne, tohle se nemělo stát... Tohle ne...
Jak jedinkrát zradí tvé krve,
ideály draky ctěné,
vlasy nechť má rudé
stejné jak krev jež ho žene.
Slova kronikáře Rodena ji pálila v mysli jako roztavené železo.
Stali jsme se zrádci...