Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=panenka-z-porcelanu/panenka-z-porcelanu-kapitola-4  •  Vydáno: 1.9.2016 7:42  •  Autor: Jackie-Decker

Panenka z porcelánu - Kapitola 4

Panenka z porcelánu - Kapitola 4Předně se chci omluvit, že mi to trvalo tak dlouho, ale tenhle díl se nepsal zrovna snadno a to sjem se ještě nedopsala k tomu hlacvnímu co v něm mělo být. to každopádně napravím v příští kapitole a sama ještě uvidím jak mco to Kolgarovi a Termii zkmplikuji. Každopdně to rozhodně nebudou mít jednoduché...

A co že je čeká nyní? Zaslechl někdo vrzající mříže? Číhá na ně někde ve starém domě nějaké nebezpečí? A co když dům přecijen skrývá nějaké tajemství?

Záhada starého domu

     

      Nic…

      Stál zcela nehnutě. Cítil, jak mu začíná mravenčit v rukou a nohou od napětí ve svalech.

      Všude bylo ticho.

      Srdce cítil až v krku.

      Bál se jakkoliv pohnout, aby náhodou něco nepřeslechl. Uši měl tak nastražené, že kdyby to bylo možné, přísahal by, že mu povyrostly.

      Nic…

      Termie se chvěla, ale z nějakého důvodu nic neřekla, jen drkotala zuby o sebe a to Kolgara nemístně rozčilovalo. Do psí a hadí, přestaň se třást! Přitiskl sestru blíž k sobě.

      Nic… Uff…

      Povolil všechny svaly a vydechl si. Křečovité sevření paže také uvolnil a nechal sestru, aby se od něho odtáhla, jak sama uzná za vhodné. Jenže ta se ani nepohnula. Tak co je sakra?! Nasupeně se na ni otočil. Naštěstí byla všude taková tma, že i kdyby chtěla, nemohla zahlédnout víc než jeho matný obrys.

      „Termie,“ zašeptal, „co to mělo bejt, hm? Nechápeš, že musíme bejt zticha?“ Tohle už je fakt příliš, už aby to skončilo…, jenže si moc dobře uvědomoval, že tohle asi jen tak neskončí, vlastně sám neuměl říct, jak by si takový konec představoval…

      „Ale…“ Ale… Neumíš něco jinýho?! No nic, teď už je to fuk…

      „To nic…“ vypravil ze sebe. „Nakouknem sem, drž se u mě,“ vybídl ji, aby nemusel poslouchat její hloupé výmluvy a vkročil do místnosti jako první.

      Cosi mu začvachtalo pod nohou. Do něčeho šlápl a to něco nehezky zavanulo jemu přímo pod nos. Herdek filek!

      Zaslechl šramot. Prudce se otočil, ale nikde žádné světlo, nebo pohyb.

      Znovu to šramocení.

      Kdesi zapískala myš. Myš…, konečně mu došlo, co Termie tolik vyděsilo. Zřejmě se jí otřela o nohu, napadlo ho. Nevěděl, že se Termie bojí myší, ale on to vlastně ani vědět nemohl. Doma s myšmi nikdy nepřišla do styku, aby si vůbec sama mohla takový strach uvědomit. Asi ani neví, co jí vyděsilo. V té tmě kolem se to jevilo vcelku pravděpodobně. Cítil jak je strnulá a křečovitě mu zarývala drobné prstíčky do kolení jamky. Au…! Skousl si ret, aby nevykřikl.

      Termie popotáhla. Byl to velice ošklivý zvuk. Proč si myslíš, že sem tě učil smrkat?! Otočil se po zvuku.

      „Vysmrkej se…“ vybídl ji šeptem. Snažil se o trpělivý tón, ale sám si nebyl jist, zda mu snaha vyšla či nikoliv.

      „Nemám kapesník…“ vypravila ze sebe smutně. Byl to takový ten nevinný hlásek plný bezmoci. Stále se ho nepouštěla.

      „Tak…,“ Sakryš to je ale den! „se vysmrkej do rukávu.“ Nikdy si nepomyslel, že jí něco takového byť jen dovolí, natož přikáže. Jejich podmínky nebyly nikdy dobré, ale aspoň se snažil, aby ji naučil základní věci, které kojná nestihla, protože sotva byl Termii rok, jejich otec jí přestal platit. Jenže teď byla jiná situace a to poslední co potřeboval, bylo, aby polykala hleny, což by jen mohlo uspíšit možnou nákazu. Věděl to, protože mu to matka kdysi sama vštěpovala, i když v tu chvíli by si nevzpomněl, odkud to ví. Prostě to věděl. Musel se soustředit na jiné věci.

      Dobře… Sou tu myši.

      To není dobrý.

      Ale celkem pochopitelný…

      Můžou roznášet nemoce…

      Ale daj se jíst…

      Když se nechaj chytit.

      To nemůže bejt tak těžký.

      Termie hlasitě smrkla, až instinktivně zaťal ruku v pěst a jen tak-tak se zadržel, než by jí udeřil.

      Klid… Nabádal se. Bylo to obtížné. Cítil se jako na trní. Přese všechno se však zdálo, že ani hlasité zavrzání, ani smrknutí či předchozí výsknutí jeho sestry, neslyšel nikdo jiný než oni sami a ty myši.

      Dobře. Takhle to tu ale neprohledáme. Fakt to chce světlo. Musím najít ty schody…

      Vzpomínal si, že tehdy běžel s Valenem jen rovně, což by znamenalo, že když se teď vrátí na tu chodbu a bude pokračovat v původním směru, musí dříve či později narazit na schody.

      „Klid, to byla jen myš, ta ti nic neudělá, poď najdem schody a pudem nahoru, jo?“ promluvil tiše k sestře, aby ji uklidnil a opatrně vycouval zpět.

      „Já se bojím…“ pípla Termie, ale to bylo vše. Stále se ho držela, ale tentokrát jí stačila jeho ruka.

      „Já vim, ale za chvíli už budem nahoře, tam to bude lepší.“ Nebo minimálně tam už bude něco vidět. Kolgar se snažil vybavit si předchozí běh touto chodbou, ale vzpomínal si jen na strach a pocit naléhavosti, který jej vedl v před. Všechny podrobnosti se mu slévaly v nicotný opar temnoty, kterým nedokázal proniknout a tak mu nezbývalo, než pokračovat stejně opatrně jako vedl sestru do teď.

      Měl pocit, že to co tehdy trvalo sotva několik vteřin se nyní protáhlo na celé hodiny. Neměl přehled o čase a věděl už, že nemůže běžet rychleji, nebo pomaleji, ale zrovna tak nemohl zcela pomíjet, jaké měl z jeho plynutí pocity. Ačkoliv věděl, že jsou to jen pocity…

Nakonec se vyhnuli několika překážkám po cestě, minuli další mříže a sklepní místnosti a stanuli pod schody, které si Kolgar pamatoval.

      Uf… Konečně. Ulevilo se mu. Neměli sice zdaleka vyhráno, ale první záchytný bod, byl přímo před nimi, což rozhodně nebylo něco, nač by si hodlal stěžovat.

      „Sou tu schody, tak bacha…“ upozornil tiše svou sestru a pomalu začal stoupat vzhůru s tím, že jí podpíral, aby náhodou neupadla. Nechtěl ji nechat ani o krok za sebou, ale vzhledem k neznalosti domu a případných obyvatel, ji nechtěl pustit ani před sebe. Ne, že by snad mnoho zmohl, kdyby se dostali do nebezpečí, ale šlo o ten pocit, že má všechno pod kontrolou. Ne, že by to byla úplná pravda.

      „Kam to vede?“ zeptala se ho Termie, u které zvítězila zvědavost. Nejspíš si ani neuvědomila, jak nahlas promluvila.

      „Pšššt…!“ přiložil si prst k ústům. Shora k nim pronikalo bledé denní světlo. Nebylo ho moc. Obloha byla stále potažená černými mraky, ale stačilo to, aby s každým krokem, kterým se přiblížili vrcholu schodiště, ho přibývalo.

      Konečně byli nahoře a bratr mohl sestru pustit. Rozhlédli se. Co bylo jasné už v první chvíli, bylo, že jsou zde sami. Po obou stranách schodiště stála zeď a těsně před schody byly ještě patrné zbytky pantů, ale samotné dveře už vzaly dávno za své a nezbylo po nich ani těch pár dřevěných třísek. Sotva však vyšli z přístěnku, ocitli se v nevelké místnosti s jedním vyskleným oknem a otvorem pro dveře (taktéž prázdným) v protější zdi.

      Tohle místo už si Kolgar vybavil mnohem snáze než temnou chodbu ve sklepení. S Valenem tehdy proskočili právě tímto prázdným oknem, aby unikli bandě pronásledovatelů. S tichým zadostiučiněním musel tehdy konstatovat, že jsou všichni hloupí, když je nenapadlo poslat někoho, aby hlídal další možnosti úniku z domu. Jenže teď na tom nezáleželo. Místo Valena měl po svém boku Termii a zdálo se, že přes veškerý ruch tam dole, na ně nečíhá žádné nečekané nebezpečí.

      Podruhé již stál v této místnosti. Na první pohled se jevila prázdná, ale už na ten druhý, zahlédl něco, co mohlo být důležité. Když pominul všudypřítomné pavučiny, čerstvé i ty staré pokryté prachem, s jejich majiteli či prázdné, zahlédl pod oknem kus staré látky, neidentifikovatelné tmavé barvy.

      Vykročil.

      „Páni… To je veliký,“ poznamenalo děvčátko užasle. Jestli nezmlkneš tak tě uškrtím! Nikdy by sestře neublížil, ale v některých chvílích mu lezla přímo až krkem.

      Klid… Ohlédl se. Termie tam stála, rozhlížela se a modré oči měla doširoka rozevřené. Protočil oči v sloup. Děti! Konstatoval sám pro sebe jako nějakou němou stížnost a pokračoval směrem k hadru na zemi, který si vytyčil jako cíl.

      Zastavil se těsně u něj. Smysly měl stále nastražené. Strčil do něj nohou…

      Nic.

      Šlápl na něj. Nedělal si starost s tím, že by ho mohl zablácenýma botama ušpinit, uznal, že více než to je, už to ušpinit nemůže.

      Nic…

      Sehnul se, aby to zvedl.

      „Našels něco?“ ozvalo se za jeho zády. Ne asi, tu čumim, jak pavouk dělá pavučinu…!

      Prudce škubl kusem hadru, který zřejmě před lety plnil funkci závěsu. Z hadru se vyvalilo mračno prachu. Termie, přikročivší k bratrovi se zakuckala.

      A pak to uviděli. Zpod hadru se vyplazilo několik desítek svinek a zamířilo si to všemi směry.  Co to…? Následoval sestřin zděšený výkřik.

      „Termie!“ okřikl ji, sám oči doširoka rozevřené, překvapením. Zčásti z brouků, zčásti kvůli sestřině reakci. Děvčátko couvalo před brouky, kteří mezi tím začali míjet jeho vlastní nohy.

      „Termie!“ zvolal znovu. Tentokrát ne zlostně, ale naléhavě. Byla bledá jako vápno. Sakra!

      Přiskočil k ní a zatřásl s ní. Byla apatická…

      „Termie, klid…! Sou to jen sviňky, nic víc, jen sviňky, bojí se tě víc než ty jich!“ Naléhal nejistě. Nevěděl, jestli je to pravda, ale usoudil, že když jsou tak malincí, musejí se nutně bát někoho tak velikého jako jsou oni. Nevěděl vůbec, co má dělat. Strach o sestru mu zastínil rozum. Podívala se na něj, ale její modré oči se zdály prázdné. Zděsil se. V takovém stavu ji ještě nikdy neviděl. Popadl jí do náruče a vynesl na chodbu, kde už po broucích nebylo ani vidu ani slechu. Dobrý…Chtěl ji postavit na nohy, ale držela se ho jako klíště. Zalapal po dechu. Ségra… no tak… Pusť se… Byl už po dnešním dni značně unavený a připadalo mu, že se drží na nohou jen silou vůle. Natož když ještě musel držet ji. Sestra se stále třásla a tiše plakala. Tohle přesně Kolgar nechtěl. Nechtěl, aby plakala, aby se bála. Pitomý brouci! Měla to pro ní bejt hra…!

      Bezradně ji hladil po zádech a natřásal s ní. Co teď? Ozývala se jeho nitrem jediná naléhavá otázka. Jako ona byla zkoprnělá šokem, jeho držela v okovech bezmoc, kterou tolik nenáviděl.

      „T-termie…“ snažil se nevnímat vlastní bezradnost a rozpaky. „Ségra, už je dobře… slyšíš…? Haló…!“ pohladil jí po vlasech starostlivě. Sakra co mám dělat? Jak jí mám uklidnit? Co mám dělat?

      Posaď ji, sedni si k ní, polož jí ruce kolem ramen, jako to dělala máma tobě a něco jí zazpívej.

      Zpívat? Teď? To snad radši ne…

      Zaklekl, pomalu jí přiměl povolit sevření, posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen. Kdysi tak tišila matka jeho vlastní strach, když se v noci probudil ze zlého snu. Nerad na to vzpomínal, vlastně si na to vzpomněl až nyní po dlouhé době. Už dlouho se mu v nocích nic nezdávalo, natož aby si přiznal, že se něčeho bojí…

      Termie se stále třásla, i když mu připadalo, že se trošičku uvolnila, když se jí dotkl.

      „Ségra… No tak… Už je to dobrý, slyšíš…? Už je to dobrý… He-eej… Přece mě nenecháš, abych to tu prohledával sám, ne?“ Ačkoliv by to bylo tisíckrát lepší, než tohle! „Víš jak je to tu veliký? Třeba najdeme nějakej skrytej poklad, co ty na to? Přece se nenecháš odradit pár broukama, ne…?“ šeptal k ní a s úlevou zjišťoval, že čím déle mluví, tím je jí lépe.

      „P-pok-klad?“ vypravila ze sebe třesoucím se hlasem. Cože? Jo, už vím…

      „No a proč ne? Jak můžem vědět, že si tu někdo něco někam něco neschoval?“ snažil se o bezstarostný a nadšený tón hlasu, ale samozřejmě, že moc dobře věděl, že zde nic takového nenajdou a ani najít nemohou. Jo to by byla náhoda… Zrovna takovej smolař jako já tu najde třeba ukradenou královskou pokladnici, to by bylo žůžo! Pomyslel si ironicky.

      Otočila se na něho. Bledá, oči vytřeštěné.

      Povzbudivě se pousmál.

      „T-tak, jo…“ odvětila a pokusila se vstát. Pomohl jí, ale myšlenkami už byl zpět u deky, kterou v návalu paniky zanechal v předchozí místnosti. Musím jít zkontrolovat v jakým je stavu.

      Jo a předem vysypat všechny sviňky…, uvědomil si otráveně.

      „Počkej tu, jo?“ požádal Termii, ta ho ale naléhavě chytila za ruku. „K-kam d-deš…?“ vyhrkla rychle. Zabít je málo…

      „Jen přinesu ten hadr, jo? Hned sem tu!“ řekl tak pevně a nekompromisně jak dokázal.

      Pustila ho.

      Když se vrátil do místnosti, všichni brouci už byli z dohledu. Cítil sám na sobě, že se také chvěje. Nechtěl se třást, ale cítil následky šoku. Ruce se mu chvěly, hlava se točila a žaludek měl jako na vodě. U všech draků…, postěžoval si v duchu. Takhle se vyděsit… Musim dávat větší pozor, ještě pár takovejch zkušeností a nebudu vědět co si s ní počít… Že sem jí radši nenechal v tom sklepě, tam by aspoň neviděla, co kde kolem leze…

      „Co oko nevidí, to srdce nebolí…“ vzpomněl si na jedno z oblíbených rčení jejich matky.

      Zhluboka se nadechl a co nejklidněji dokázal i vydechl. Tak jo. Mám jeden hadr, to je lepší než před pár minutami… snažil se myslet prakticky, ale stále se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu strachu, který pocítil, když viděl sestru ve zcela apatickém stavu. Její skelný pohled mu připomněl zemřelou matku a to jím otřáslo více než by si býval přál, nebo jen připustil, že je možné.

      Zvedl tu starou, špinavou, děravou deku a zcela bezmyšlenkovitě z ní vysypal zbytky svinek. Mravenčilo jej v zátylku, když se vším přemáháním zůstal na místě a nechal brouky,  aby si šli po svých, zatímco sám kontroloval stav látky, kterou již zub času značně ohlodal. Tak jo, jednu deku, už máme…

      Vrátil se zpět k sestře. Termie podupávala nohou na místě a když se objevil v bývalých dveřích, div se k němu nevrhla a neobjala ho.

      „Poď sem, tohle si vem.“ Zarazila se. „Žádnej už tam není, koukej…“ zatřepal dekou, aby jí ukázal, že ji skutečně všech brouků zbavil a Termie se nejistě pousmála, přičemž jí tváře lehce zrůžověly. Když jí přehodil deku přes ramena, zachvěla se, ale brzy povolila, když zjistila, že po ní skutečně nic neleze.

      „Dobrý?“

      „Ehmh…“ přikývla. Tak fajn…

      „Tak jo, dem hledat dál, ne?“ nadhodil co nejledabyleji. Stejně najdem přinejlepším, třísky, kusy hadrů a zbytky co nesežrali ani krysy…

      Vydali se hlouběji do útrob domu. Všude to vypadalo stejně. Prázdné místnosti, žádné dveře… V jedné našli střepy po nějakém nádobí, jinde kupu starých hadrů ve zhruba stejném stavu jako původní závěs v té první. Tady přinutil Termii převléknout se z mokrých šatů. Ne, že by tyhle byly o tolik lepší. Ve starém, nalezeném oblečení zely díry nejrůznějších tvarů i velikostí, prach se mísil s plísní a některé kusy dokonce páchly i po močůvce, místy byly i vlhké, ale rozhodně to Kolgarovi připadalo snesitelnější než vyloženě mokré oblečení, které na sobě měli doteď.

      „Hlozně to smldí, bláško…“

      „Lepší než aby to bylo mokrý.“

      „Je to moc veliký…“

      „No a?“ zeptal se. „Svůj účel to splní.“ Aspoň zatím.

      „Kdy uš najdeme ten poklad?“ ptala se ho Termie, když se převlékal sám. Stěží jí však mohl odpovědět, že s největší pravděpodobností nic takového nenajdou…

      „To uvidíme, ještě sme zdaleka neprohledali všechno…“ Sice nic nenajdem ani, když to prohledáme všechno, ale teď ještě musíme hledat…

      Vydali se dál. Zde v přízemí jim zbývala poslední místnost až na konci chodby, kde ještě nebyli. Už na první pohled se zdála jiná než ty ostatní. Byla jediná, která ještě měla dveře. Ne moc pevné, ale dveře.

      Kolgarovi to přišlo divné. Přeci jen, někdo si dal tu námahu, aby všechny ostatní dveře odnesl, ať už použil jejich dřevo na oheň, nebo na cokoliv jiného, ale tyhle jedny tu zanechal. Vzedmula se v něm zvědavost a mimoděk, zcela instinktivně zpomalil a nastražil všechny smysly. Takové dveře mohly mít v tomto případě jen velmi málo úloh. Někdo za nimi chtěl něco skrýt. Pokud by tomu ovšem tak bylo, byly by zamčené. Usoudil však, že vzhledem k riziku, že sem někdo vleze, to nejspíš nebude jejich skutečný účel. Ten někdo by se dveřmi nedal odradit a možná by sám chtěl použít jejich dřevo, aby se ohřál. Vylomit takové dveře nemohlo dát někomu dospělému a dostatečně odhodlanému příliš práce, to si odvodil, takže pokud za nimi chtěl někdo něco schovat, nevybral si nejlépe. Druhá možnost byla, že za nimi někdo přebývá. To byla ta horší, ale pravděpodobnější, možnost, jak sám uznal, protože to by odůvodňovalo jednak, proč zde ty dveře ještě jsou, druhak proč tu zatím na nikoho nenarazili.

      Termie byla nedočkavá. Pro ni to byly jen dveře a jejich neobvyklost si zřejmě vůbec neuvědomila. Prostě k nim přiskočila a než Kolgar stačil cokoliv říct, nebo udělat, vzala za kliku a otevřela. NE!!!

      Dveře nekladly žádný odpor. Dokonce navzdory pravděpodobnosti a Kolgarově předpokladu, ani nevrzaly. Termie je uvrhla přímo do jámy lvové…

      Kruci, poď sem! Popadl ji za ruku a přitáhl si ji blíž, aby se mohl postavit mezi ní a případné nebezpečí, kterému by museli čelit.

      „Ale…“ pípla.

      Nic…

      Držel ji za sebou a nahlížel do místnosti. Snažila se mu vykroutit a pořád cosi brblala, ale on ji neslyšel. Plně se soustředil jen na neznámý prostor, který odhalila svou horlivostí.

Co však viděl, mu připadalo zcela nepochopitelné. V místnosti nikdo nebyl. Nad jedním jediným oknem visely černé těžké závěsy nijak staré ani moc špinavé. Uprostřed místnosti stál stůl, a i když se nejednalo o nijak drahý ani pěkný kus nábytku, evidentně nebyl tak starý jako celý dům. U stolu stála jedna židle, přesně na té straně proti dveřím a celkově měl Kolgar z místnosti špatný pocit. Všechno v ní vypovídalo, že by to tu nemělo být, jenže to zde bylo a jemu bylo jasné, že tuhle místnost někdo k něčemu používá.

      „Tak co je, bláško? Je tam ten poklad? Našla sem ho?“ ptala se Termie za jeho zády a neustále se pokoušela vykouknout, aby zahlédla totéž co její bratr.

      Kolgar ji pustil. Nebezpečí nehrozilo a tak nebylo zapotřebí, aby ji držel.

      „Jůůůů… to je heský… Koukej, Kolgu stůl…“ Neřikej mi Kolgu! Zpražil jí nevlídným pohledem, ale ona to neviděla, protože se právě drápala na židli.

      „To je klásný dům, bláško, tady budeme bydlet, še jo, še jo plosím…“ sepjala prosebně dlaně a třela jimi o sebe. Ty velké, modré, bezelstné oči jasně hovořící o tom, jak moc se jí zde ve srovnání s prázdnými místnostmi a temným sklepením líbí, mu přímo trhaly srdce. Sám by hrozně rád řekl, že ano, jenže na rozdíl od sestry věděl, že právě proto, zde zůstat nemůžou. Cosi mu říkalo, že by neměli zůstávat ani nikde v domě, ale této myšlenky se Kolgar hned vzdal. Bylo už pozdě. Venku se začínalo smrákat a za nedlouho přijde čas, aby se někde uvelebili ke spánku.

      „Ne!“ Konstatoval nekompromisně. Během okamžiku z Termie vyprchalo všechno nadšení.

      „Ploč?“ nechápala. Jo proč vlastně?, posmíval se mu v duchu toužebný hlásek. Ten, který mu našeptával, že si má minimálně uzmout pro sebe ten závěs, který by mohli použít jako deku, a nebo rovnou usurpovat celou místnost a zabrat jako jejich nové útočiště.

      „Protože tady už někdo bydlí.“ Řekl zrovna tak sám sobě jako své sestře.

      „A kdo?“ vykulila nechápavě oči. Kdo asi…?! Není to fuk? Sidus Clemens to nebude!

      „To nevim, jasný? Vim jen to, že tuhle místnost někdo používá a opravdu se s tím dotyčným nechci potkat, takže si musíme najít jiný místo.“ Natáhl k ní ruku. Termie posmutněla.

      „Ale…“ nedořekla.

      „Zkusíme podkroví, jo? Stejně je čas jít spát…“ naznačil.

      „Mě se nechce spát,“ zakroutila odmítavě hlavou.

      „Ale už je večer a večer se musí spát.“ Vzal ji za ruku a vedl ke schodišti do podkroví. Padací dveře tu kupodivu ještě byly. Když se do nich, ale Kolgar opřel, aby je otevřel, bylo to zbytečné.

      „Ksakru!“ Do psí a hadí, tak už povol… Namáhal se stále znovu a více, ale nešlo to.

      „Co je?“ zeptala se ho sestra starostlivě. Kolgar však dobře viděl, jak se jí zalesklo v očích nadějí, že by se třeba mohli vrátit do té místnosti se stolem…

      „Nic… Je to asi vzpříčený, nic víc. Musím si dát voraz, jo?“ prohodil jen. Co teď?

      Do tý místnosti nemůžete to je jasný.

      Jo, ale kam jinam? Všude jinde nás může ten dotyčnej najít.

      Ve sklepě už hůř. Proč by se tam obtěžoval?

      Jo, jenže co když tam má něco schovanýho, co mi nenašli, protože sme neměli světlo?

      Tak si musíš dát pozor, kde se uložíte…

      Ale jak když pořád nemáme žádný světlo?

      Za chvíli už nebudete mít ani to denní… S tou myšlenkou Kolgar vstal a sešel po schodech za sestrou.

      „Vrátíme se do sklepa, tam přespíme a zítra si zkusíme najít ve městě jinou skrýš, aby nás tu nenašel ten, co tu už bydlí, jo?“

      „A ploč? Neměli bysme na něj počkat? Tseba by nám dal něco k jídlu… Mám hlad…“ vypravila ze sebe a Kolgar si povzdechl. Začínala ho bolet hlava a toužebně si přál, aby už Termie spala a on měl alespoň trochu svého klidu…

      „Jo já vím, ale další jídlo seženu až zítra jo? Dneska už je dlouho, Term. Poď, pudem spát. Můžeš si nechat zdát o voňavých koláčích, čerstvých koblihách, makových rohlíčcích a lahodném uzeném mase…“ Zakručelo mu v žaludku, že mu to samotnému připomnělo hřmení a Termie se rozesmála.

      „Bláška má hlad,“ poznamenala. Kolgar se jí to ani nepokoušel vyvracet.

      Vrátili se do sklepení, kterým provedl sestru stejně opatrně jako předtím a uložil jí na hadr, který měla doteď kolem ramen. Zabalil ji do něj, jako do deky, i když to samozřejmě zdaleka nebylo tak teplé, jak by býval chtěl. Nemohl ale dělat nic víc. Mokré oblečení rozložil na zem k místu, kterým vlezli dovnitř, aby alespoň trochu oschlo a sám se uvelebil na chladnou zem, přitulil se k sestře a hřál ji vlastním tělem.

      „Kolgu?“

      „Hm…“

      „Vyplávěj mi něco…“ Už zas…?

      „A co?“

      „Tu pohádku o Olisovi, jak měl dlačí sldce…“

      „O ORisovi DRačí SRdce!“ opravil ji, unaveně.

      „Jo,jo, plesně tu…“ zaprosila. Doufam, že už z toho brzo vyroste…, zadoufal v duchu, tiše si povzdechl a pak začal vyprávět. Pohádka, tedy spíše legenda, byla v jeho podání dosti zkrácená a rozhodně se jeho hlas ani zápal, nedaly srovnávat se zkušeným vypravěčem, nebo milující matkou. Přesto však nepolevil a sestra ho poslouchala od začátku do konce…

 

      Pro Termii to byl nejzvláštnější den v životě. Nevěděla, že má její bratr narozeniny. Vlastně si nikdy nepamatovala, že by nějaké slavil. Nedávno se ho ptala, kdy bude mít narozeniny, ale on jí řekl jen: „Za dlouho.“ Nevěděla, zda se ho na to ptala už někdy dříve. Pokud ano, nepamatovala si to.

      Jenže dneska bylo všechno do rána postavené na hlavu. Když se ráno probudila, bratr už byl pryč a na stolku vedle ní ležel jen krajíc chleba. Často býval po ránu pryč, zatímco otec vyspával, ale tentokrát když vstala, najedla se a vycupitala na chodbu, uviděla tatínka sedět na židli ve světnici. Seděl tam zády k ní, ale ona přece věděla, že je něco špatně. Přišla k němu a viděla, jak si opírá hlavu o ruku a dívá se prázdným pohledem kamsi do zdi, kde ona sama vůbec nic neviděla. Byla to jen zeď…

      Snažila se na něj mluvit, ale on ji neposlouchal. Měl velké kruhy pod očima a ona o něj měla velkou starost. Ještě nikdy neviděla tatínka vypadat tak nezdravě. Ptala se, zda není nemocný, nebo tak, ale on s ní vůbec nemluvil. Neřekl ani slovo. Hrozně se bála, ale Kolgar nikde nebyl, aby jí pomohl. Nikdo nikde nebyl…

      Až potom. Objala tatínka a plakala. Chtěla ho utěšit, ale ze všeho nejvíc si přála aby na ní alespoň promluvil, aby jí řekl třeba ať jde do pokoje, jenom aby promluvil… On jí však jenom nepřítomně pohladil po vlasech a začal si pro sebe tiše něco šeptat. Nerozuměla mu. Pak se otevřely dveře a dovnitř vešel bratr. Hned v závěsu pak nějací muži. Kolgar se s nimi dohadoval. Obzvlášť s tím tlustým, že je to určitě omyl a kdesi cosi, šla jí z toho hlava kolem. Hned se k bratrovi rozběhla, aby ho objala. Nechal se, jen ho to překvapilo. Alespoň tedy usoudila, že byl překvapený, protože podivně vyhekl.

      Když se ohlédla, otec už stál. Němě otevíral ústa, zatímco neznámí návštěvníci se suverénně začali roztahovat po jejich domě. Ten tlustý pak k jejich otci promluvil, ale ona nechápala, o čem mluvili. Něco o kartách a o tom, že mají jít všichni ven. Nechtěla odejít, ale Kolgar ji odvedl.

      Sledovala celé to dění a plakala. Nikdo jí nic nevysvětlil, nikdo s ní pořádně nemluvil a ona jen cítila hroznou bolest na prsou a strach. Viděla otce, jak prosí toho cizince, ale nechápala proč to dělá. Viděla toho tlustého pána, jak vydává rozkazy a ty dva svalovce jak vynášejí ven jejich věci a některé i rozbíjeli. Nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale určitě to nebylo krátce. Začalo pršet…

      A pak chtěli zahodit i její panenku. Úplně se jí rozšířily oči. Pokud směly všechno to ostatní, tak tohle ne. Kolgar jí přeci slíbil, že je Karol její panenka a až bude větší tak jí ji sundá z té poličky a ona si s ní bude smět hrát… Tu nesměli rozbít…

      Jakoby slyšel její myšlenky, si toho ten velitel podivných loupežníků všiml a zastavil toho muže v jeho konání. Chtěla svou panenku. Chtěla pro ni jít, ale Kolgar ji nepustil. Ten muž řekl, že ji dá své dceři. Jasně ho slyšela. To přeci nesměla dovolit… A přeci ji bratrův stisk a temný pohled, který upíral na ty muže, zastavil. Cosi na něm ji přimělo, aby přestala klást odpor. Netušila co to bylo. A pak se prostě otočil a vedl ji pryč. Neřekl nic, jen šel pryč a zrychloval, až mu stěží stačila a musela vedle bratra běžet, div na mokrém dláždění neuklouzla.

      Pršelo snad pořád víc a víc a než se Kolgar poprvé zastavil, byla už celá promočená. Potřebovala si odpočinout, píchalo ji v boku a nemohla dýchat, ale nic neříkala. Chtěla jen vědět, kam jdou a jestli za nimi tatínek přijde. Měla o tátu strach…

      Řekl jí, že si jdou hrát, ale ať říkal cokoliv, rozhodně to nevypadalo, že by si chtěl hrát. Zaslechla tátův hlas, ale to už s ní bratr škubl a znovu pospíchal svými velkými kroky kamsi hlouběji do města.

      Už nemohla. Bolely jí nožičky, píchání v boku jí hrozilo ochromit a téměř bezmocně lapala po dechu…

      Pokusila se bratra zastavit. A on se skutečně zastavil…

      Už v to ani nedoufala. Souhlasil s odpočinkem a ukázal na konec ulice. Sice musela ještě chvíli jít, ale pak si skutečně mohla odpočinout. A ta vůně… Poprvé toho dne měla skutečně radost. Žaludek se jí kroutil, jak měla hlad, ale Kolgar jí přeci nemohl odepřít něco k jídlu, když to tak lákavě vonělo…

      Poprosila ho ať jí něco koupí a on souhlasil. Věděla, že bude souhlasit. Byl to její velkej brácha… Sliny už se jí sbíhaly. A když potom řekl, ať štěká a že když to vydrží až do konce, zahraje si s ní, co bude chtít, měla pocit, že nakonec nebude tak zle, že všechno bude dobré. Tohle jí Kolgar ještě nikdy neslíbil a ona se těšila. Úplně už si představovala, na co si budou hrát…

      Jenže když pak šel dovnitř a ona hafala, jak po ní chtěl, někdo k ní přišel. Byl to úplně cizí člověk a ona se bála. Ptal se jí, proč štěká a ona se mu to snažila vysvětlit, že jeto jen hra a její bratr jí šel něco koupit. V jednu chvíli už se bála, že jí ten muž popadne a někam odvede, ale nakonec Kolgar vyšel ven i s ošatkou plnou nějakého pečiva, které neviděla a zachránil jí, ze spárů toho člověka. Dokonce řekl, že půjdou domů…

      Jenže ať šli kamkoliv, domů to nebylo. Dal jí ošatku, ale v ní byly jen kůrky. Cítila se zklamaná. Nejen, že nevydržela štěkat do konce, jak jí připomněl, ale také nedostala nic dobrého, jen ty kůrky… Kolgar jí vysvětloval důvody, ale jí to příliš nepomáhalo. Začala jíst, měla hlad, ale přišlo jí líto, že jí nekoupil nějaký z těch báječných koláčků…

      Zastavili se pod malou stříškou u velkých dveří a ona po chvíli kůrky přímo hltala. Na okamžik vzhlédla, aby rozžvýkala obzvlášť velké sousto a uviděla jak se Kolgar dívá na prázdnou ulici kolem a déšť, stejně jako předtím sledoval prosícího otce a cizince v jejich domě. Najednou si uvědomila, že bratr nic nejedl a přišlo jí ho líto.

      Nabízela mu, ale on odmítal. Věděla, že lže, když tvrdil, že nemá hlad. Musel lhát, vlastně ho už pěkně dlouho neviděla vůbec něco jíst, tak jak by neměl hlad? Byla smutná, když jí lhal. Nechápala to. Proč by něco takového měl dělat? Chtěla mu přeci jen pomoct…

Nakonec začal taky jíst, ale říkal, že musí pokračovat a nesmí už mluvit o tátovi. Slíbila mu to. Měla pocit, že jinak by nejedl.

      A tak tedy vykročili, až se objevili na dohled místu, z kterého šel strach už na první pohled. Neznala to tady a vůbec se jí to nelíbilo, ale Kolgar tvrdil, že to je přesně to místo, kde se před tátou schovají.

      Začala bouřka a její strach se zdvojnásobil. Bratr jí uklidňoval, že je to jen bouřka a pak aniž by dále čekal, ji vzal zase za ruku a vedl jí kupředu. Nic jí nedávalo smysl, ale uposlechla ho. Vlastně jí Kolgar nedal moc na výběr. Když ale po ní chtěl, aby lezla do té díry za ním, vůbec se jí nechtělo. Nechtěla tam jít, ale on na tom trval. Dokonce jí přenesl i přes bodláky, jak mu záleželo na tom, aby šli právě sem. A pomáhal jí i potom, když slézali z toho kopce. Dokonce jí nesl na zádech přes ty velké louže dole. Byl to prostě její velký brácha, a i když měla strach, připadalo jí, že dokud je s ním, nemůže se jí nic stát.

      Dokud nechtěl, aby vlezla do toho tmavého sklepa. Došla až tak daleko, ale nechtěla pokračovat. Měla z toho místa husí kůži, do toho ta bouřka a déšť a foukal vítr, až se klepala zimou…

      Jenže Kolgar ztratil trpělivost a pohrozil jí, že jí tam nechá. To nechtěla. Nesměla ho ztratit. Udělala by cokoliv, aby jí tam nenechával samotnou. Příliš se bála. Vlezla tedy za ním a on jí opět pomohl přes kameny.

      Uvnitř byla tma. Hrozná tma… Posadily se na vlhké vyvrácené kameny a Kolgar úplně strnul. Měla o něj strach, ale když se ho ptala co mu je, jen se slovně vykrucoval a začal jí ždímat její mokré oblečení. Bylo jí líto, že jí neříká pravdu a nic jí nechce vysvětlit. Byla si jistá, že by to pochopila a pomohla mu. Chtěla mu pomoct…

      Jenže Kolgar vůbec nevypadal, že by jí to hodlal umožnit. Začala mu taky ždímat mokré šaty, ale on se na ní jen rozezleně utrhl. Bylo jí to líto. Všechno na ni padlo během okamžiku, celá tíha všeho co se stalo toho dne, všechny smutné okamžiky, co dnes zažila… Nechápala, proč je na ni bratr takový zlý, vždyť ona mu přeci nic neudělala, ne? Snažila se. Dělala, co jí řekl, šla s ním, dokud jí stačil dech, tak proč?

      Kolgar který zatím vstal a pohnul se, se znovu posadil naproti ní a svěsil hlavu. Vzhlédla a on se jí omluvil. Ptal se, zda jí něco není a měl o ní starost. V tu chvíli věděla jen to, že je to zase její starší bráška a že ho něco móc… trápí. Něco, čemu stále nerozuměla. Byla jí hrozná zima a měla pořád hlad, ale nic jí nebolelo, kromě unavených nožiček, tak mu řekla, že jí nic není, jen trochu zima. Ačkoliv jí byla zima spíše trochu víc. Vzal její ručičky do svých a začal na ně dýchat teplý vzduch. Zatímco jej pozorovala v té troše světla zvenčí, připadalo jí, že se mračí. Na čele mu vyskočila tenká linka a jeho husté černé obočí se téměř spojilo. Už ho párkrát takhle viděla a vždycky, když se ho ptala proč se mračí, řekl jí, že se nemračí, že přemýšlí… Pojednou ji napadlo, že tohle vůbec nepřipomíná hru na schovávanou a zeptala se na to. Chtěla pochopit všechno to, co se stalo, ale bratr mluvil zmateně. Místo vysvětlení se jí ptal, proč si myslí, že jim ty divní cizinci vystěhovávali dům. Jediné co jí napadlo, bylo, že se budou stěhovat. Před nějakým časem takhle vynášeli věci sousedé, a když se ptala otce co se děje, řekl jí, že se sousedi stěhují pryč. Jenže Kolgarova odpověď na její domněnku jakoby ani žádnou odpovědí nebyla. Ptala se tedy ona. Ale on pak začal mluvit o panence, kterou jí slíbil. Jak jim jí vzali, že otec prohrál jejich dům a všechny ty věci, že se nemají kam vrátit… Nechápala to. To přeci nemohla být pravda, ne? Tatínek by jim něco takového nikdy neudělal…

      Jenže Kolgar se netvářil jako by to byl žert. Jenže to přeci nemohla být pravda. Ne, tomuhle nemohla věřit. Určitě musí existovat něco jak se z toho dostat, Kolgar určitě něco vymyslí, je to její starší brácha, vždycky něco vymyslí…

      Napadlo ji, jestli by to nemohli vyhrát zpět a pak už se Kolgar uvolnil a dokonce měla pocit, že i jemu je lépe, když se pousmál. Navrhl, že budou bydlet tady v prázdném domě a jí to připadalo jako báječný nápad, jako nějaké velké dobrodružství…

      Jenže dobrodružství se velmi rychle zvrtlo v noční můru, plnou odporných brouků. Něco tak ošklivého ještě nikdy neviděla a bylo jich moc a cupitali přímo k ní…

Kolgar ji zachránil. Už zase… Seděl u ní, dokud jí nebylo líp a pak se do té hrozné místnosti vrátil, aby ty brouky zahnal a přinesl již vyklepanou deku. Hledali dál a ona už se vždycky raději držela vzadu. Jakoby toho snad našli víc než pár střepů a nějaké staré potrhané páchnoucí oblečení, které jí bratr přinutil si obléct. Všechno jí bylo velké a škrábalo to a smrdělo, ale Kolgar na tom trval. Pravda byla, že jí v tom bylo lépe než v mokrém a koneckonců on se tam taky převlékl…

      A pak našli v celém domě tu nejlepší místnost. Měla všechno kromě postelí. Stůl, židli, dveře… Jenže Kolgar tam nechtěl zůstat. Odvedl ji zrovna, když chtěla otevřít šuplík v tom stole. Říkal, že půjdou do podkroví, ale nešlo mu otevřít padací dveře, nakonec se tedy museli vrátit do sklepa… Do toho tmavého, páchnoucího místa, které ji děsilo. Přesto však neprotestovala. Byla s bratrem a věděla, že on jí vždycky zachrání…

      Zabalil jí do deky a lehl si hned těsně k ní. Bylo jí chladno a pořád jí teklo z nosu, ale bratr byl u ní a hřál ji, jak to jenom šlo. Dokonce jí i vyprávěl pohádku o rytíři Orisovi. Slyšela ji už mnohokrát, ale pořád se jí líbila.

      Jenže teď Kolgar domluvil a říkal, že by už měla spát. Nedařilo se jí to. Bylo jí hrozně. Ležela sice zabalená do deky, ale od země bylo chladno a všude kolem to hrozně smrdělo. Stýskalo se jí. Stýskalo se jí po posteli, peřince, panence, na kterou se dívala, dokud neusnula, tátovi, po jejím pokoji, po ohni, který praskal v krbu… Stýskalo se jí úplně po všem a stýskalo se jí tak moc, že cítila slzy v očích a pak už nebyly jen v očích, ale ztékaly jí po tvářích a nedaly se zastavit. Kdykoliv zavřela oči, viděla celý svůj pokojíček, připadalo jí, že slyší všechny zvuky svého domova a pak otevřela oči a všechno bylo pryč. Vzpomněla si na ráno a neměla nic než ty vzlyky a Kolgara, který však mlčel. Přemýšlela, jestli se mu taky tak stýská, ale nezeptala se ho. Slyšela jeho tiché: „Pšššt…“ a snažila se spát. Kéž by to bylo tak jednoduché… Nemohla přestat myslet na tátu. Kde asi je? Hledá je? A proč už se s ním, nesmějí vidět? Nechápala to a hrozně jí to bolelo. Nic si nepřála víc než být zase doma s tatínkem a bráškou, mít zase na vysoké poličce svoji Karol a snít o tom, že až bude veliká, bude si s ní moc hrát…

 

      Plakala. Kolgar ji slyšel a vnímal všechny otřesy jejího tělíčka. Bodlo ho u srdce. Nenapadlo ho, že to bude až tak těžké. Odvedl jí proto, aby jí pomohl. Nechtěl, aby byla smutná, ale nedokázal tomu zabránit. Připadal si skoro stejně špatný jako jejich otec. Měl se o sestru postarat a ne riskovat její zdraví na takovém místě a v takové situaci. Hladil ji přes deku, tiše se jí snažil utěšit, ale nic neříkal. Chtěl přemýšlet, a že měl o čem přemýšlet, a vlastně ani nevěděl, o čem by měl mluvit. Tak nějak tušil, že se musí sama pláčem unavit, aby usnula…

      Bylo mu hrozně. Připadal si ztracený. Neuměl si představit, co je čeká zítřejší den a ať plánoval jak chtěl, nenapadlo jej jak z této situace ven, kam by mohli jít, když tento dům už si zjevně někdo zabral, kde sehnat jídlo… Stál sám proti celému světu a z té pasti neexistovalo východisko. Nejhorší na tom bylo, že s tím nemohl nic dělat. On tuhle válku nevyvolal…

Probíral se všemi událostmi dnešního dne. Snažil se vybavit si každičký detail, když už se nemohl dneska s Valenem učit, cvičil paměť alespoň takhle. A pak ho něco napadlo… Šuplík…

      Termie už spala. Opatrně se od ní vzdálil. Musel se tam jít podívat…

      To je blbej nápad…!

      Ne, když dam pozor.

      Chytil se zdi a opatrně kladl nohu před nohu.

      Nevíš, kdo to tam dal a jestli tam právě teď není…

      Přes noc tu nebývá.

      Jak to víš?

      Neměl tam postel, takže pokud nespí na stole, tak tu přes noc není.

      Cítil, jak mu srdce rychle bije a samou nervozitou cítil potřebu se rozběhnout.

      Třeba je na půdě.

      To by musel bejt sakra silák.

      Snažil se uklidnit.

      Třeba je.

      Když budu tiše, neuslyší mě. Ty dveře nevržou…

      Vlastní dech mu připadl příliš hlasitý.

      Co když se Termie vzbudí?

      Je utahaná, ta bude spát, krom toho sem za chvíli zpátky…

      Je to riziko.

      Jako všechno!

      Co čekáš, že tam najdeš?

      Nevím…

      Proč?

      Chci vědět co je to za člověka, proč to tu je, a jestli tam není něco, co můžem použít… Jakkoliv použít…

      Jediné čeho litoval, když se mu podařilo dostat se ke schodům, bylo, že nemá žádnou zbraň, alespoň klacek, aby se případně mohl bránit…

      Stál nahoře. Přitiskl se na zeď. Rozhlédl se. Všude byla tma.

      Dobrý…

      Něco zaslechl. Co to? Zaposlouchal se. Rozeznal kroky a také hlasy. Nerozuměl jim, ale bylo jich hodně. To není možný… Co se to děje? Nečekal, že by tu mohl narazit na více nocležníků, natož že se tu bude dít nějaká sešlost. Rozum mu velel jít se schovat, vrátit se k sestře, ale zvědavost jej nutila, aby pokračoval a pokusil se o tom něco zjistit…

      Vykročil.

      Našlapoval co nejtišeji. Boty si zul už dole, než šli spát, nechtěl strávit noc v mokrých botách. Teď se mu to vyplatilo.

      Přitiskl se na zeď vedle otvoru, kde kdysi stávaly dveře. Kdosi prošel okolo. Pokud mohl soudit, podle spěšných kroků, pospíchal. Byl to lehký člověk a možná dokonce ještě dítě. Zrychlený dech vypovídal o strachu, nebo minimálně dlouhém běhu, který dotyčný absolvoval, než se sem dostal.

      Kolgar sám se téměř bál dýchat…

      Vyklonil se do chodby. Dveře do místnosti na konci byly otevřené a v nich zahlédl konec fronty mladých chlapců, zhruba v jeho věku, starších i mladších, ale nejstaršímu tipoval kolem třinácti. Neviděl co se děje uvnitř, ale jedno bylo jasné. Ti kluci nepřišli jen tak.

      O co tu de?

      Měl by ses vrátit… Ohlédl se zpět do tmavé místnosti za sebou. Oknem dovnitř pronikalo slabé světlo hvězdné noci.

      Ne! Musím vědět o co de. Třeba by se toho dalo využít…

      Ať je to cokoliv, scházej se tu v noci!

      Já vím, ale sou to jen kluci.

      Chtěli vás zbít! Varoval ho stále ten vnitřní hlas.

      Já vim, u všech draků! No a? Třeba zjistim něco důležitýho. Určitě něco kujou, když se tu slejzaj… a s tou myšlenkou se vyloupnul zpoza rohu a tiše přeběhl do další místnosti a posunul se tak přes chodbu blíž konci té fronty. Sotva se opřel o zeď z vnitřní strany, zaslechl další kroky a kdosi další se zastavil kus od něj. Srdce měl až v krku.

      Seš blbej! Blbej…! Blbej! Nadával si.

      Teď už je to jedno… Buď mě viděl, pak mě tu najdou, nebo neviděl. Nemá cenu se vracet. Jen bych ohrozil Termii… Měl pravdu. Teď už nebylo cesty zpátky.