Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=volani-krve/volani-krve-kapitola-1  •  Vydáno: 1.9.2016 18:04  •  Autor: Lomeril

Volání krve - Kapitola 1

Volání krve - Kapitola 1 Tak jsem se odhodlala vložit první kapitolu Volání krve. Je hodně krátká a stručná, ale protože si ještě pořád nejsem jistá, o čem to bude, jsem překvapená, že jsem napsala vůbec něco Včera jsem sedla nad Aldormu, ale místo VK jsem napsala další stránku k pokračování Skrytých pokladů... Inspirace je děvka.

Holčičí lásky

Kolik let jí mohlo být toho slunečného odpoledne u řeky? Třináct? Čtrnáct? Víc to nebylo. Seděla s Belle Rawneovou na dece na louce a obě se snažily vypadat co nejpůvabněji, aby udělaly dojem na procházejícího Halvara Brokea, do kterého se před čtrnácti dny obě dvě beznadějně až na smrt zamilovaly. Pravda, už byl dost starý, blížily se jeho dvacáté narozeniny, ale pokud by jednu z nich obdařil svou přízní, dokázala by ta dotyčná na věk velkodušně zapomenout.

Jenomže v tu chvíli si k nim přisedl Robert Daven a začal na ně mluvit. Halvar prošel kolem nich a dal se do řeči s Gabrielou Koblerovou, o které přece každý věděl, že dělá oči na Arwella Elata. Na Karmen a Belle tak zbyl jen Robert a jeho pitomá malá sestra Laveta, která ale naštěstí po chvilce někam odešla s Bellinou sestrou Marianne. Karmen a Belle si vyměnily vědoucí, dospělý pohled. Tyhle dvě byly ještě taková mimina!

Z nedostatku lepší zábavy se tedy daly do řeči s Robertem. Podrobnosti už Karmen zapomněla, pamatovala si jen, že se tehdy věnoval daleko víc jí, takže se Belle urazila a za chvilku odešla, ale Karmen tehdy napadlo, že by se do Roberta mohla i zamilovat.

Dalších pár dní na Roberta narážela nepochopitelně často, i když jí to vůbec nebylo proti mysli. Pomohl jí s vodou, utrhl jí kytičku, nakrmili spolu slepice, ukázal jí v lese místo, kde rostly nádherné, obrovské jahody a než uplynul týden, přenechala Karmen lásku k Halvaru Brokeovi Belle a sama se beznadějně až na smrt zamilovala do Roberta Davena.
Jednou tajně vyklouzli z vesnice a vytratili se na procházku do lesa. Dovolila mu chytit ji za ruku a když dospěli až na jejich oblíbené místo u jahodníků, odvážila se zeptat se ho na jednu zásadní věc:

„Takže my jsme teď milenci?“

Podíval se na ni a moc krásně se usmál.

„Asi jo. Můžu ti dát pusu?“

Začervenala se a přikývla. Robert se k ní sklonil a přitiskl svoje rty na její.

O dva dny později se s Robertem sešli za jedním dřevníkem. Jeho polibek byl stejně krátký a nesmělý jako ten první, ale Karmen stačilo, že má skutečného, opravdového milence, což bylo víc, než mohla říct Belle, která jí ho taky patřičně záviděla.
Tím hůř se lekli, když se ozvalo dětské chichotání a zahlédli Marianne a Lavetu, jak utíkají pryč.

„Máňa pitomá!“ ulevila si Karmen na adresu malé Marianne. Na Lavetu si nadávat netroufla, Robert měl svou sestřičku moc rád.

„Nevšímej si jich, lásko,“ pohladil ji Robert neobratně. „Jsou to mimina.“
 

 

Kdyby se Karmen narodila jako někdo jiný, jako jedna z těch obyčejných dívek, jako Laveta nebo Gabriela Koblerová, snad už by si na holčičí lásku k Robertovi později nevzpomněla. Jenomže pro Karmen znamenala tahle holčičí láska vstup do světa dospělých.

Tehdy bydlela se svými opatrovníky: Ardolem Branganem, bratrancem její matky, a starým Trevorem. Večer toho dne, kdy Karmen a Roberta viděla malá Marianne, se k nim přiřítila teta Dairin, Bellina matka, a dožadovala se okamžitého rozhovoru s Ardolem a Trevorem. Ardol poslal Karmen do jejího pokoje, ale sotva se s Dairin zavřeli v pokoji, kde spával Trevor, Karmen se vyplížila na chodbu a přitiskla ucho na dveře.

„...líbala s Robertem Davenem!“ prskala právě Dairin.

„No a co? To je normální. Má na podobné věci věk,“ odporoval Ardol.

„Když odhlédnu od toho, co je to za kluka, tak tady stejně pořád zůstává Karolino přání!“ Dairin zněla rozzuřená na nejvyšší míru.

„Uklidni se! Karmen ještě nemá věk na vdávání, kromě toho jsem si jistý, že jí to během pár týdnů přejde,“ snažil se ji uchlácholit Ardol, i když z jeho hlasu Karmen poznala, že i on se začíná zlobit.

„A když jí přejde Robert Daven...“

Víc z Dairininy věty Karmen neslyšela, protože ji někdo popadl za ucho jako neposlušné děcko a odtáhl ji ode dveří. Jakmile ji pustil, narovnala se a zjistila, že přišel Bellin otec, Eric Rawne starší.

„To ti nikdo neřekl, že poslouchat za dveřmi je velká nezdvořilost?“ řekl jí tiše. „Kdyby se to dozvěděl Ardol, nařezal by ti jako malé holce, takže buď ráda, že to nikomu neřeknu. Mazej do svého pokoje,“ postrčil ji směrem k pootevřeným dveřím její malé komůrky.

Ten den se už neodvážila poslouchat za dveřmi, ale i tak k ní doléhaly zvýšené hlasy. Rawneovi a Ardol se zase hádali za zavřenými dveřmi. Od smrti Karmeniny matky to bylo skoro na denním pořádku, ale teď cítila, že jde o něco jiného než o rozpory ohledně spravování vesnice.

Další den ráno u snídaně poznala, že je Ardol z něčeho nervózní. Nevydržel chvilku v klidu – urovnával věci na stole, namáčel prst v troše rozlitého odvaru z lianemu a kreslil nejroztodivnější tvary, prohrabával si vlasy a občas mezi sousty nepokojně pomlaskával.

„Karmen?“ oslovil ji nakonec.

A je to tady, pomyslela si.

„Karmen, zaslechl jsem, že se často scházíš s mladým Robertem,“ začal neobratně.

„Jsme milenci,“ odpověděla se vší vážností.

Zahlédla, jak Trevor zadržuje smích, a nebýt Ardolovy reakce, byla by se rozzlobila. Ardol oproti tomu vytřeštil oči a zalapal po dechu.

„Myslíš tím, že tě políbil,“ konstatoval Trevor.

Karmen hrdě přikývla. Nechápala, proč se Ardol náhle uklidnil.

„Dobrá. Tedy chtěl jsem říct, že to musí přestat. Nesmíte se dál vídat,“ řekl Ardol.

„Cože?“ vyjekla Karmen a do očí jí vhrkly slzy.

„Můžete zůstat přátelé, ale nepřipadá v úvahu, abys měla jakéhokoliv milence,“ upřesnil Ardol.