Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=volani-krve/volani-krve-kapitola-9  •  Vydáno: 1.9.2016 19:54  •  Autor: Lomeril

Volání krve - Kapitola 9

Halvar a Belle se vzali, tralalí tralalá, ale konečně přistupujeme k hlavním událostem povídky. Je čas opustit Talron. Jak proběhne cesta zrádců přes Aldormu a do Tristenolu?

Hůrka

„Kdy tě zase uvidím?“ šeptala Karmen v Ericově náruči.

„Možná dřív, než si myslíš,“ mrkl na ni Eric. I přes melancholickou náladu odjezdu mu v očích jiskřilo a Karmen si s úžasem uvědomila, že má přímo skvělou náladu. Trochu ji to urazilo.

Políbil ji, zároveň něžně a vášnivě, a pak jí starostlivě upravil plášť.

„Brzy na viděnou,“ řekl jí.

Dala mu poslední letmou pusu a se slzami v očích opustila svůj pokoj. Eric měl počkat, až všichni odejdou vyprovodit Karmeninu výpravu, než odejde. Už dřív se domluvili, že on jí zamávat nepůjde.

Než vykročila z domu, osušila si oči. Měla se stát královnou, neslušelo se, aby plakala jako malá holka.

Její doprovod už čekal. Ardol držel jejího koně. Vedle se drželi za ruce Belle a Halvar. Halvarův otec Roman seděl na svém koni hned vedle syna. Poslední z výpravy, Petr Kobler, právě nasedal.

Vyhoupla se do sedla něžné hnědé klisny a pohladila ji po krku. Naposledy se rozhlédla po známých tvářích: Rawneovi s malou Marianne, Nale Kristond a jeho nerozlučný strážce, Robert a Lavetka, Arwell Elat a Gabriela Koblerová, která se právě v slzách loučila s bratrem, Josen Amerto, Ferettiho dvojčata, Kerstin a Falcon Dougsovi, Linda Brokeová a její tři děti, Rosumovi, Levinovi... a samozřejmě král August, který ji pozoroval ze vzdálenosti několika kroků. Chyběli jen Eric a Trevor, který se kvůli odjezdu ještě pořád zlobil.

Podívala se na Ardola a kývla. Přetáhli si přes hlavu kápě a ještě je pod bradou zapnuli na dva knoflíky, aby jim při jízdě nespadly. Odhalit své vlasy na půdě Aldormy mimo Talron znamenalo smrt.
 

Cesta k hranicím byla nepříjemná, nebezpečná a zdlouhavá. Museli postupovat pomalu a opatrně po vedlejších stezkách, ale Karmen nic z toho téměř nevnímala. Kdysi by byla šťastná, že může opustit Talron, ale teď jen čekala na chvíli, kdy se z lesa vynoří Eric a připojí se k ní.

Nestalo se to.

Projeli lesem a vesnicemi. Těch pár lidí, které potkali, se na ně dívali s podezřením a raději se s nimi nevybavovali. Poslední noc v Aldormě strávili ve vesnici Hůrka.

Ubytovali se v hostinci a navečeřeli se tam. Posadili se trochu stranou, aby je někdo náhodou neodhalil. I tak jim vesničané očividně nedůvěřovali a bavili se jen mezi sebou.

„Na hranicích jsou teď na cestě zátarasy. Hlídkujou tam vojáci,“ vyprávěl hlasitě jeden z dřevorubců.

„Jo a komu nevidí na vlasy, ten je musí ukázat. Lapají zrádce,“ doplnil ho další.

Karmen vrhla vyděšený pohled po Ardolovi. Ten jen zavrtěl hlavou a dál všichni seděli, jako by se nic nedělo. Dojedli a odešli nahoru do svých pokojů. Tedy spíš do malého, zatuchlého pokoje, který obývala Karmen s Halvarem a Belle.

„Co budeme dělat?“ vyhrkla Belle, sotva se zavřely dveře.

„Hlavně nepanikařit,“ uklidňoval ji Ardol. „Někdo z vesnice se v lese určitě vyzná a provede nás jinudy. Jakmile jsme za hranicí, jsme v bezpečí.“

„A jak se ujistíme, že nás nezradí? Že nás nedovedou do náruče vojákům?“ namítl Roman Broke.

„Najdeme někoho důvěryhodného,“ odpověděl Ardol.

„Jenomže než se ujistíme, že je důvěryhodný, může to trvat věky,“ vložil se do debaty Petr Kobler. „Když se tu zdržíme moc dlouho, odhalí nás.“

„Můžeme zkusit projít sami,“ navrhla Belle. „Umíme se pohybovat v lese.“

„Ale neznáme to tady,“ zamračil se Halvar. „Vůbec bychom se nemuseli z těch lesů dostat.“

„Má pravdu,“ podpořila ho Karmen. „Musíme najít někoho místního.“

V tu chvíli se ozvalo zaťukání. Všichni ztuhli. Roman Broke vytáhl nůž a zastrčil ho pod pokrývku vedle sebe. Petr se zvedl a šel otevřít.

Ve dveřích stála malá, stará žena.

„Uhni, uhni,“ zamumlala směrem k Ardolovi, který se k ní vydal, a s naprostou samozřejmostí vešla do pokoje. „A zavři ty dveře,“ štěkla na Petra.

Karmen a Belle si vyměnily znepokojený pohled. Naštěstí nikdo ani v soukromí nesundával kápi, takže alespoň jejich totožnost byla prozatím v bezpečí.

„Co tu chcete?“ zeptal se Roman Broke ostře.

„Já nechci nic,“ odsekla stařena. „To vy chcete do Tristenolu a jestli se nepletu, tak by vás hraniční kontrola moc nepotěšila.“

„Jak to víte?“ vyskočil Halvar.

„Říkají mi tu Vědma,“ ušklíbla se. „Kromě toho, když jste do Hůrky přišli ze západu, není těžké si domyslet, že míříte na východ, a na východ od Hůrky už je jenom Tristenol. Navíc jsem nikdy neviděla tak velkou skupinu, ze které by si nikdo nikdy nesundal kápi.“

Rozhostilo se ticho. Všichni si uvědomovali, že jsou podivínské stařeně vydáni na milost.

„Nebojte se,“ řekla Vědma po chvilce laskavějším tónem. „Nejsem velkou přítelkyní rodu Niman a nemám v úmyslu vás udat.

Podle mého názoru sice cesta do Tristenolu není nejšťastnější volbou, ale může přinést mnoho dobrého, stejně jako mnoho zlého. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Budete připravení zítra za svítání na konci vesnice?“

„Budeme,“ přikývl Ardol.

A co Eric? chtělo se Karmen vyhrknout, ale nesměla. Nikdo o jeho plánu nevěděl, dokonce ani Belle. Karmen musela mlčet, ale tušila, že sám se Eric za hranice nedostane. Doufala jen, že bude mít dost rozumu na to, aby se vrátil do Talronu.

Představa, že by ho chytili vojáci... Nasucho polkla.

Vzápětí si uvědomila, že Vědma stojí přímo před ní. Stařena natáhla vrásčitou ruku, rozepnula knoflík a shodila jí kápi. Roman vyskočil, ale Karmen se nepohnula.

„My dvě se známe, maličká. Setkaly jsme se kdysi v Donnelu, ale nečekám, že si to budeš pamatovat. Máš jeho oči, ale její povahu,“ řekla tiše. Pak se prudce odvrátila. „Zítra za svítání na konci vesnice,“ zopakovala nahlas a odešla z pokoje rychlostí vzhledem k jejímu věku poměrně překvapivou.

Belle přispěchala ke zkoprnělé Karmen a starostlivě jí zvedla a upravila kápi.

„O čem to mluvila?“ ptala se. „Znáš ji?“

Karmen zavrtěla hlavou. „Nemám tušení,“ zalhala. „Asi blázní.“

„Ale zítra tam půjdeme, ne?“ ujišťoval se Halvar.

„Ano,“ řekl Ardol. „Půjdeme. Nevím proč, ale připomíná mi v něčem Trevora...“

Ještě chvíli probírali, co se stalo, ale Karmen je neposlouchala. Přemýšlela nad Vědminými slovy. Setkaly jsme se v Donnelu...

Donnel byl hrad, kde prý jako malá nějakou dobu žila, hrad, ze kterého pocházel Nale Kristond a malá Lavetka. Prý se nacházel někde u hranic. Mohly se skutečně setkat už dřív? A co myslela těma očima? Mluvila snad... Znala snad jejího otce? Říkala si Vědma, viděla tedy, že přijde dcera Anguse Clemense?

Nepřestávalo jí to vrtat hlavou ani když už ležela v posteli a usínala. Když se konečně propadla do hlubin spánku, zdály se jí divoké sny. Vrátila se jí vzpomínka na matku, jedna z prvních, které měla, jak si se slzami v očích stříhá své nádherné dlouhé vlasy, aby už neviděla jejich rudou barvu. Neměla to tehdy vidět a když ji Trevor přistihl, jak matku pozoruje, odvedl ji pryč.

Potom vzpomínka zmizela a její sen se skládal jen ze zmatených obrazů. Muž bez tváře se šedýma očima a planoucí korunou. Chladná šedá krypta, matčin tvrdý výraz a pohřební zpěvy. Plameny, křik a Trevor, který ji táhnul podél zdi. Ericův něžný výraz, kdykoliv byli spolu. Natáhla k němu ruce a srdce jí poskočilo radostí, jenomže náhle se přes obraz přelila vlna krve a odnesla ho pryč. Obrovský obličej staré ženy, který se nad ní skláněl. Chtěla vykřiknout, ale z úst se jí vydral jen dětský pláč.

Budeš mít jeho oči, ale její duši. Je to dobře, nebo ti to přinese zkázu, Karmen Clemensová? řekla stařena.
Karmen se s výkřikem probudila.
 

Vykradli se z hostince za svítání. Stařena na ně čekala na konci vesnice, jak slíbila. Beze slova jim pokynula a oni ji následovali. Byl to zvláštní pocit, svěřit se do rukou neznámé ženy, ale Karmen jí z nějakého důvodu věřila.
Setkaly jsme se v Donnelu... Napadlo ji, jestli ta část snu, kdy se nad ní stařena skláněla, byla jen sen nebo nějaká hluboko zasunutá vzpomínka, která se vrátila.

Šli lesem několik hodin docela ostrým tempem. Vědma se zdála být na svůj věk velice energická, místy měli co dělat, aby jí stačili. Nakonec, když už se blížilo poledne, zastavila před mělkým potůčkem.

„Tam,“ ukázala. „Tam je to, co hledáte. Za tímhle potokem už leží Tristenol. Přejděte ho a pokračujte dolů po proudu. Dovede vás na cestu do míst, kam není vidět ze stanovišť vojáků. Dál si budete muset poradit sami.“

Les na druhém břehu nevypadal nijak odlišně, ale pro ně ten potok představoval hranici. Konec pronásledování, strachu o život, konec skrývání. Karmen se usmála.

Ardol vkročil do vody první. Belle ho následovala a Halvar šel hned za ní. Karmen zaváhala a ohlédla se po Vědmě.

„Jen běž, maličká,“ řekla stařena. „Ale buď opatrná, jako jsi ještě nikdy v životě nebyla. Pouštíš se do nebezpečné hry.“

„Kdo jste?“ Musela se zeptat.

Stařena zvlnila rty v hořkém úšklebku. „Jsem Vědma,“ odpověděla, otočila se a odešla do lesa.

„Karmen? Pojď už,“ napomenula ji Belle z druhé strany potoka.

Zatřásla hlavou a vstoupila do potoka. Studená voda jí zmáčela boty a sukně, ale stačilo pár kroků a byla na druhé straně. Byla v Tristenolu.

Ericu! vykřikla v duchu. Slíbil‘s mi, že přijedeš. Že nás dohoníš. Proč tu ještě nejsi? Najdeš mě v Tristenolu?

Po tváři jí stekly dvě slzy, které rychle setřela. Nesměla plakat, čekal ji Tristenol.

Prudkým pohybem si strhla kapuci a rudé vlasy se jí rozsypaly po ramenou.