Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=doba-zmen/doba-zmen-kapitola-2  •  Vydáno: 4.9.2016 8:54  •  Autor: Eillen

Doba změn - Kapitola 2

Doba změn - Kapitola 2 Ráno přineslo nejen nepříjemné probuzení, ale i nečekané setkání. Koho chlapec potkal? Co vše se při setkání stalo?

To a víc se dozvíte, když se dáte do čtení.

  Setkání

Ráno nebylo jedno z těch příjemných. Svaly mě bolely při každém pohybu a vdechovat ledový vzduch také nebylo milé. Ani jsem netušil, že je poblíž nějaká voda. Chodíval jsem tím místem už tolikrát, ale nikdy jsem neslyšel ani kapičku spadnout ze stromu. A najednou jsem cítil tekoucí potůček. Ta vůně se nedala s ničím zaměnit. Zavřel jsem oči a snažil jsem se zaposlouchat do zvuků lesa.

Chvíli se nic nedělo, ale po pár minutách jsem byl schopen určit, kde potůček protéká. Pomalu jsem se zvedl ze země a protáhl své ztuhlé tělo. První kroky byly obtížné. Ztuhlost ale rychle opadla a já pevným krokem procházel lesem. Poznával jsem místa, kde jsem si ještě před rokem hrál s přáteli. Ale najednou bylo to místo jiné. Stromy vypadaly na pohled stejně, ale najednou jsem si připadal, že jsem na jiném místě.

Otřásl jsem se tou představou a pokusil jsem se myslet na něco jiného. Naštěstí mě upoutal sílící zvuk potůčku. Už jsem byl u něj. Seběhl jsem ke břehu a klekl si, abych mohl nabrat do rukou vodu a napít se. Byl jsem tak žíznivý, že jsem si neuvědomil, jak bude voda ledová. Mráz mi projel celým tělem. Chvíli jsem si musel třít ruce o sebe, abych se trochu zahřál. Najednou mě však vyrušil podivný zvuk.

Otočil jsem se jeho směrem a uviděl jsem chlapce v mém věku. Leknutím jsem spadl do vody, a ač nebyl potok hluboký, začal jsem se topit. Chtěl jsem se nadechnout, ale vdechl jsem jen vodu. Nedokázal jsem přemýšlet. Začal jsem panikařit a myslel jsem si, že to bude můj konec. Onen chlapec bez váhání přiběhl a pomohl mi na nohy. Držel mě, než jsem se vykašlal a dokázal se postavit bez opory.

Kdo, kdo, kdo jsi?“ vykoktal jsem přes drkotající zuby. Ledová voda začala působit a mně byla děsivá zima.

Mé jméno zní Alex Elat,“ pronesl hrdě chlapec a narovnal se. Vypadal v tu chvíli tak komicky a já se neudržel a vyprskl jsem smíchy.

Čemu se směješ? Jaké je tvé jméno?“ odsekl naštvaně chlapec.

Já jsem Bheirg,“ odpověděl jsem mu klidně. Teď se začal smát on. Chápal jsem ho. Jeho jméno znělo mnohem lépe, než mé, ale mně to bylo jedno. Alespoň jsem se při představování choval normálně a ne jako nějaké princátko. Kdybych tehdy tušil, kdo Alex je, asi bych se nerozesmál. Bohužel tehdy jsem byl obyčejným vesnickým klukem, který neměl o historii země žádné tušení.

Proč jsi se mě tak lekl? Vždyť jsem ti nic neudělal,“ obrátil hned Alex rozhovor na něco jiného. Chvíli jsem si ho měřil zkoumavým pohledem. Myslel jsem si, že si ze mne dělá legraci.

Viděl ses? Máš rudé vlasy. To znamená, že patříš k nim.“

Ke komu? Jen to řekni!“ vyjel na mě uraženým a bolestným hlasem.

Ke Zrádcům,“ zašeptal jsem stydlivě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsou to lidé, kteří věří v právoplatného krále a přízvisko Zrádce pro ně bylo urážkou, kterou jsem už od té doby nikdy nepronesl. Bolestivý pohled Alexe se mi vryl do paměti a já pochopil, jak se asi ti lidé museli cítit, když byli vyhnáni z míst, která považovali za svůj domov.

A proč mi tak říkáš? Vždyť i ty věříš. I ty máš rudé vlasy,“ pronesl smutně Alex.

Cože?“ vyhrkl jsem překvapeně a opět jsem se obrátil k vodě. Naklonil jsem se a podíval se na svůj odraz. Alex měl pravdu. Mé vlasy opravdu byly rudé. V tu chvíli to byl pro mě šok. Rychle jsem si namočil hlavu a pokoušel se smýt tu barvu dolů.

Ale nešlo to. Po půl hodině marného snažení jsem si sedl na zem a dal se do pláče. Alex mě nechápavě pozoroval, ale neodvážil se na mne promluvit. Nakonec jsem se uklidnil. Zvedl jsem hlavu a pronesl k Alexovi: „To proto mě rodiče vyhodili z domova?“

Alex jen přikývl.

Ale proč? Vždyť já ani nevím, kdo je pravý král. Je mi to jedno. Jen jsem si přál, aby se vrátil, když na to má právo. Já nechtěl skončit takhle.“ Beznaděj prýštila z každého mého slova.

Je mi to líto,“ pronesl tiše Alex. Podíval jsem se mu do očí.

Jak to myslíš?“ zeptal jsem se překvapeně. Něco mi našeptávalo, že se od toho chlapce dozvím něco opravdu zajímavého.

Já… mám zakázáno o tom mluvit. Táta si to nepřeje. Ale když půjdeš se mnou do vesnice, možná ti to řekne on sám,“ nabídl mi ruku, aby mi pomohl se zvednout. Díval jsem se na nastavenou dlaň, ale neměl jsem se k pohybu.

Proč si myslíš, že s tebou někam půjdu? Vůbec tě neznám,“ odpověděl jsem popravdě. Alex se usmál. Poprvé to byl veselý úsměv.

Protože nemáš kam jinam jít. A u nás ve vesnici tě rádi přijmeme. Bude se ti tam líbit. Věř mi. Nic se ti nestane. Navíc jsi celý mokrý, a jestli se brzy nezahřeješ, tak můžeš onemocnět.“

Uznal jsem, že má pravdu. Chytl jsem jeho dlaň a nechal se vytáhnout na nohy. Alex se znovu usmál, vzal mě kolem ramen a vedl mě vstříc novému životu.

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich