Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=doba-zmen/doba-zmen-kapitola-3  •  Vydáno: 4.9.2016 8:57  •  Autor: Eillen

Doba změn - Kapitola 3

Doba změn - Kapitola 3 Po dlouhé době přicházím s novou kapitolou doby změn a další právě rozpracovávám. Prozatím neprošla Beta-readem, tak prosím gramatické chyby a překlepy omluvte.

„Jsem přeci princ. Nemusím neustále sedět doma a dělat práce pro ženské. Nikdo nemá právo mi něco nakazovat," odsekl. V tu chvíli ucítil dlaň svého otce na tváři.

„Měl by ses uklidnit. Jsi možná princ, ale já jsem král. A jestli nechceš poslouchat krále, tak budeš poslouchat alespoň svého otce. Vyprošuji si, aby ses k nám takto choval. Pamatuj si to pro příště." Alex se snažil, aby nedal najevo, jak moc ho ranilo, že jej otec uhodil.

 Tehdy jsem se chtěl propadnout do země. To se nemělo stát. Neměl jsem být svědkem té rány. Ale naštěstí to naše přátelství nikdy neovlivnilo. Oba jsme dělali, že ten moment neexistoval.

 „Tady máš, Bheirgu, suché oblečení. Rychle se obleč a pak s Alexem přijďte do kuchyně. Dám vám oběma polévku."

 „Moc vám děkuji, paní," pokusil jsem se být slušný a asi se mi to povedlo. Na tváři ženy se objevil veselý úsměv.

 „Nemáš zač děkovat. A mé jméno je Anatola. A můj muž se jmenuje Artur. Rádi tě oba poznáváme." podala mi ruku a já ji váhavě přijal. Poté, už trošku klidnější, jsem přijal i pevný stiskl jejího muže. Poté oba odešli a nechali mě s Alexem samotného.

 „Takže. Ty jsi princ? A tví rodiče jsou Král a Královna Aldormy?" zeptal jsem se obdivně.

 „Kdo jiný bych byl? A neměl by jsi se mnou tak mluvit. Jsem princ, tak bys mi měl vzdávat úctu," pronesl pyšně a rázným krokem odešel z místnosti. Ne, nesmál jsem se. Nebylo proč. Jeho chování nebylo k smíchu. Spíše k pláči. Byl tak arogantní, ale přesto jsem cítil, že touží být jako každý jiný. Že si přeje být obyčejný chlapec, který by si mohl dělat, co ho zrovna napadne.

 Rychle jsem se oblékl do věcí, jež jsem dostal a nesměle jsem došel do kuchyně. Počkal jsem, než si ostatní sednou a teprve poté jsem se posadil na poslední židli, jež v místnosti zůstala.

 „Bheirg se jmenuješ?" zeptal se tehdy jen tak král Artur.

„Neznám tě. To je divné, jelikož mám dobrou paměť a ještě dnes ráno bych si troufal říct, že znám každého, kdo zde žije."


 „Já nejsem zdejší," pípl jsem a vzal si do rukou talíř, který mi jeho žena nabízela.

 „A kde máš rodiče?" zeptala se náhle starostlivě. V tu chvíli jsem se neudržel a nekontrolovatelně jsem se rozbrečel.

„Ale no tak. Neplakej. Však oni se najdou," vyskočila od stolu, přiběhla ke mně a začala mne utěšovat.

„Já vím kde jsou," pronesl jsem mezi vzlyky. „Oni mě vyhodili. Nechtějí mě. Nemají mě rádi," dostal jsem ze sebe poslední slova a opět jsem se rozplakal. Alex se na mne tehdy díval s odporem, ale mně to bylo jedno. Potřeboval jsem to ze sebe dostat.
 
"Nemysli si, že tě přestali mít rádi. To není pravda. Máme s tím mnoho zkušeností. Oni tě stále milují. Jen mají hrozný strach. Však víš, co se stalo s Telmirem. Pro jejich víru v krále je nechali uzavřít za městské zdi. Lidé trpí hlady a dívají se, jak jejich strážní vyhazují zbytky jídel, jež nedokáží sníst. A to je ten lepší případ. V jiném městě popravili tři z nás. Tví rodiče se prostě bojí o holý život. Nesmíš jim to mít za zlé," pronesl klidně král. Tehdy jsem ho začal obdivovat. Krále nedělá koruna, tu si může nasadit každý. On byl pravý král. Z jeho hlasu, tak nádherně uklidňujícího, byla znát síla, kterou málokdo oplývá. Přestal jsem plakat a vděčně jsem se usmál. Uchopil jsem lžíci a dal se do jídla.
 
"Jelikož jsi moc mladý, abys žil sám, budeš bydlet u nás. Ale nemysli si, že se budeš jenom bavit. Je tu dost práce pro každého z nás. Každé ráno, spolu s Alexem, budeš trávit tři hodiny nad učením. Zítra budeme probírat staré proroctví. Dále se pak budete oba cvičit v psaní. Poté pomůžete s obědem a odpoledne mi budete oba při ruce. A večer se můžeme projet na koni. Ukážu vám místo, které jste ještě ani jednou neviděli," ukončil výčet povinností a usmál se. Alex mu úsměv oplatil. Byl nadšený, že pozná nové místo. A já měl radost, že nebudu muset usínat sám.

-*-

Stařec odložil pero, počkal až inkoust zaschne, zavřel knihu a šel si lehnout. Než usnul, jakoby z dálky slyšel známé hlasy šeptat: "Krásné sny, Bheirgu."

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich