Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=doba-zmen/doba-zmen-kapitola-10  •  Vydáno: 4.9.2016 9:07  •  Autor: Eillen

Doba změn - Kapitola 10

Alex odjíždí a Bheirg nečekaně nalezne nové přátelství.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když mě probudil Lewis, byla tma. Neslyšel jsem, co mi říkal. Nechal jsem se zvednout a postrkováním dovézt do ložnice. Ačkoliv Lewis měl druhý den strávit na koni, přenechal mi svoji postel a sám si lehl na zem. Ještě pár vteřin jsem vnímal, ale poté jsem zase usnul.

Ráno jsem se probudil a v místnosti nebyl nikdo. Rychle jsem vyskočil a běžel ven. Bylo už pozdě. Silueta pěti lidí na koni pomalu mizela za obzorem.

Najednou jsem si připadal sám. Ani jsem se nestihl rozloučit. Uvědomil jsem si, že měl Arthur pravdu. Alespoň z mé strany jsme přáteli zůstali. Uvědomil jsem si to ale velmi pozdě. Ani jsem se nestihl rozloučit. Teď mi nezbývalo, než doufat, že Alex najde sílu nezahodit můj dopis a přijme dar, který jsem mu dal.

„Bheirgu?“ slyšel jsem za sebou hlas Anatoly.

„Ano, má paní?“ odpověděl jsem stejně, jako ji odpovídali ostatní vesničané. Nesměl jsem se chovat jinak. Nemohl jsem. Bál jsem se, že by mě mohla považovat za syna. A to jsem nemohl Alexovi udělat. On byl jejich jediný syn. Já byl jen kluk, který se měl stát archivářem královského rodu.

„Arthur tě volá. Čeká u posledního domu u lesa. Právě tam se nachází archiv,“ odpověděla mi se smutným úsměvem. Uklonil jsem se a odešel jsem. Arthur čekal před dveřmi domu a tvářil se velmi vážně. Začal jsem cítit vzrušení. Právě mě čekal nejdůležitější okamžik mého života a netušil jsem, zda jsem připravený. Bylo mi tehdy necelých patnác let a nechápal jsem, proč mi tak důvěřují.

„Vítej Bheirgu. Měl by si na sebe být hrdý. Budeš prvním v historii, kdo vstoupí do našeho archivu a není z královského rodu. Vždy jsem si myslel, že to bude můj syn, komu předám rodinné informace, ale nakonec jsem rád, že se tímto člověkem stáváš ty. Jen prosím nebuď zklamaný. Veškeré svitky jsou psané v bodech. Žádné dlouhé příběhy. Žádná vyprávění. Má to dva důvody. Zaprvé, o archiv se vždy staral nejstarší z našeho rodu. A protože tento člověk zároveň byl nejvýše postaveným této vesnice, na archiv měl velmi málo času. Druhým důvodem je praktičnost. Pokud by hrozilo nebezpečí, lépe převezeme tyto svitky. Kdybychom měli mnoho knih, mohlo by se stát, že o ně přijdeme.“

„Chápu. Ale mohl byste mít obojí. Svitky, které by byli připravené k okamžitému přesunu, i knihy, které budou podrobnější. Kdyby hrozilo nebezpečí, mohl byste je nechat zničit a stejně byste zachránil vše, co bylo třeba,“ navrhl jsem nesměle.

„Který člověk by dokázal zničit své dílo?“ odpověděl mi Arthur otázkou. Chvíli jsem se zamyslel, zda bych dokázal spálit knihy, které bych napsal.

„Nevím, zda bych toho byl schopný. Ale pokud by na tom závisel život Váš a Vaší rodiny, udělal bych, co by bylo nezbytné,“ prohlásil jsem pevně, ačkoliv jsem si sám nebyl jistý.

„Dobrá. Budu s tebou po večer spolupracovat. Přes den si vždy pročteš svitky z určitého období. Pokusíš se pochopit, co se tehdy stalo. Připravíš si otázky a já ti na ně budu večer odpovídat. Společně se nám třeba podaří rozšířit archiv. Jen doufám, že nikdy nebudeme v situaci, kdy bychom museli archiv zapálit.“

„Ještě mám dotaz. Nebude vadit, když bych si vždy pár svitků vzal ven a četl je venku. Dokud je hezky, chtěl bych si užít tepla. Nechtěl bych být celé dny zavřený uvnitř a vycházet jen na noc, abych přešel jinam.

Arthur se jen rozesmál. „Samozřejmě, že si můžeš svitky brát ven. Nikdo tě nenutí, abys celé dny jen studoval. Stejně vše přečteš během několika dní. Se psaním však budeš mít víc práce. A pokud bude venku hezky, nevidím žádný důvod, proč bys toho nemohl využít. Zde máš klíč, který bude od teď v tvé ochraně. Vydat jej smíš jen dědici trůnu, nikomu jinému. Pokud bys myslel, že hrozí nebezpečí, tento klíč musíš za každou cenu ochránit a předat jej právoplatnému majiteli. I kdyby tě to mělo stát život,“ pronesl vážně Arthur a odepjal sponu, která držela kožený řemínek na němž visel klíč. Zavěsil mi jej kolem krku a aniž by to tušil, nahradil tím prázdno, které jsem cítil.

Poté mě nechal samotného. Všiml jsem si, že klíč sám je na zvláštním háčku, který jej umožňuje sundat, aniž bych musel sundavat řemínek. Sundal jsem klíč z krku, odemkl dveře a vstoupil do archivu.

Ačkoliv jsem byl upozorněn, že zde bude málo svitků. Jejich množství mě překvapilo. Po spočítání jsem zjistil, že jich je necelých sto. Chvíli jsem přemýšlel, který začít číst jako první, když jsem si všiml zvláštního uspořádání. Na jednom svitku byla zobrazena koruna. Na další byla větší, další zase větší. Od určité doby byla koruna menší a slabší. Došlo mi, že to musel být svitek z doby, kdy se králové začali ukrývat. Ačkoliv mi toto uspořádání přišlo logické, rozhodl jsem se, že své knihy budou mít systém lepší. Přehlednější. Každá kniha bude o vládě jednoho z králů. Vytvořím tak časovou linii s jejich jmény. A nakonec vytvořím knihu o geneologii tohoto významného rodu.

Vzal jsem do ruky první tři pergameny, vyšel ven a zamkl dům. Posadil jsem se na schody a dal jsem se do čtení.

Během hodiny jsem vše podruhé dočetl a začal jsem pomalu všem informacím rozumnět. Došel jsem si zpět do domu pro prázdný pergamen a pero, které jsem tam zahlédl a dal jsem se do psaní otázek. Po chvíli jsem si uvědomil, že mě někdo pozoruje. Zvedl jsem zrak od pergamenu a spatřil jsem dívku, která mohla být o rok nebo dva mladší, než já.

„Ahoj, já jsem Daniela,“ ozvala se ve chvíli, kdy jsem se na ni podíval a usmívala se.

„Ahoj, já jsem Bheirg,“ pozdravil jsem ji zpět a také jsem se usmál.

„Já vím. Viděla jsem tě včera z Alexem. On je tvůj kamarád, viď?“ Její upřímnost mě překvapila. Ale byl jsem rád, že se ptá.

„Ano, jsem. Alespoň já ano,“ dodal jsem, ačkoliv mi nemohla rozumět.

„A když je teď pryč, tak co budeš dělat? S kým si budeš hrát?“ Byla opravdu zvědavá, ale zároveň se snažila tvářit dospěle. Bylo to roztomilé.

„Třeba bych mohla být tvojí kamarádkou i já,“ dodala, když jsem jí neodpovídal.

„Ty bys chtěla?“ škádlil jsem ji.

„No jasně!“ rozzářila se.

„Tak dobrá. Budeme kamarádi. Ale já mám i povinnosti. Domluvíme se takhle. Ty budeš dopoledne pomáhat mamince se vším, co bude potřebovat a já zatím udělám svoji práci. Odpoledne si pak spolu budeme hrát. Platí?“

„Platí,“ usmála se Daniela a s křikem utíkala za maminkou. Slyšel jsem, jak na ni volá, že má nového kamaráda a musel jsem se tomu smát.