Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=doba-zmen/doba-zmen-kapitola-13  •  Vydáno: 4.9.2016 9:10  •  Autor: Eillen

Doba změn - Kapitola 13

Doba změn - Kapitola 13 Co přinese nový den pro Bheirga? Bude plný smutku nebo konečně nalezne i kousek štěstí?

Ráno jsem se probudil překvapivě odpočatý. Sebastian seděl na podlaze a pozoroval mě.
"Zvládneš to?" zeptal se jednoduše a já věděl, že v té jedné otázce se ptá na mnohem víc. Kývl jsem na souhlas.
"Kvůli královně," zašeptal jsem pevným hlasem a sám jsem byl překvapen, že se mi nechvěje.
"Kvůli královně ne. Kvůli Any," opravil mě a já jsem konečně pochopil. Nebyla to královna, kdo potřeboval dodat sílu. To obyčejná žena jménem Anatola trpěla pro ztrátu své životní lásky.
"Kvůli Any," opakoval jsem. Sebastian se smutně pousmál. Chtěl se zvednout, ale já ho musel zastavit.
"Král mi dal knihu. Chtěl, abych ji udržel v tajnosti, ale nějak tuším, že vy máte právo o ní vědět a přečíst si ji. Jsem tu sice jen krátce, ale vždycky mi připadalo, že mezi vámi bylo mnohem víc. Nechápal jsem to, ale teď mi to dochází. Vy jste byli přátelé. Netuším, co se mezi vámi stalo, nechci to vědět. Jediné, co chci, je abyste si tu knížku přečetl první. Prosím," zašeptal jsem poslední slova a vyndal jsem knihu zpod polštáře, kde jsem ji schoval. Sebastian se pro ni bezmyšlenkovitě natáhl.
"Jsi si jistý? Jestli Arthur chtěl, aby si ji držel v tajnosti, nepřál si, aby se mi dostala do rukou." Chvíli jsem přemýšlel.
"Dal mi ji s vědomím, že udělám, co bude nejlepší. Vybral mě, abych ji střežil, a myslím, že by mu nevadilo, že jsem se rozhodl o to tajemství s vámi podělit."
"Jak myslíš Bheirgu," odpověděl Sebastian klidně a rozevřel knihu na první stránce. Pohodlně jsem se usadil a pozoroval ho. Jeho obličej byl nečitelný. Poznal jsem, že to, co právě čte, si moc dobře pamatuje a teď se mu odhaloval pohled jeho mrtvého kamaráda.
Seděli jsme oba nehnutě. Sebastian četl knihu a já jej pozoroval. Po několika hodinách se objevila ustaraná Lucie s nějakým jídlem a pitím. Rychle nám je položila na stůl a poté odešla pryč. Přemýšlel jsem, kolik toho ví ona.
Celý den jsme zůstali v té místnosti, ani jeden nepromluvil. Nakonec se Sebastian dostal na poslední stranu. Jeho výraz byl stále nečitelný. Zavřel knihu a odložil ji na stolek. Odešel z místnosti a vrátil se s lahví vína. Do pohárů, které už stály na stole, nalil víno skoro až po okraj. Beze slov jsem uchopil svůj pohár a opatrně jsem upil. Nikdy jsem neměl víno, ale chutnalo mi. Napil jsem se ještě jednou a pohár jsem odložil. Podíval jsem se na Sebastiana, který zamyšleně sledoval hladinu na svém poháru.
"Nikdy jsem mu nedal šanci, aby mi to vysvětlit. Nechtěl jsem vědět, jaké to pro něj bylo a co vše…" odmlčel se a zhluboka se napil. Poloprázdný pohár odložil na stůl.
"Je to ironické, když se nad tím zamyslím. Za jeho života jsem ho nenáviděl a přál jsem si, aby zapomněl. Nenáviděl jsem ho, že mi to stále připomíná. On a Any byli šťastní, zatímco já jsem nemohl. A teď jsem mu vděčný. Až díky jeho smrti jsem dokázal zapomenout na svoji nenávist. Byl jsem hloupý. Cítil jsem jenom svoji bolest a jeho mě nezajímala. Jsem rád, že jsi mi o té knize řekl, Bheirgu. Moc to pro mě znamená. Teď tě nechám o samotě. Měl by sis ji také přečíst. Možná potom pochopíš, proč jsem se vyhýbal Arthurovi v jeho posledních dnech. Já teď půjdu za Lucií a Any. Myslím, že mě obě potřebují a musím se jim omluvit, že jsem se jim dnes nevěnoval."
Pozoroval jsem Sebastiana, jak dopíjí své víno a odchází. Chvíli jsem vyčkával, než jsem si byl jistý, že odešel do jiné místnosti a neuslyší mě. Nechtěl jsem tu knihu číst, ne když jsem věděl, jak moc Sebastiana bolelo to, co v ní bylo napsáno. Nevěděl jsem, jestli v sobě mám sílu čelit další bolesti.
Potichu jsem otevřel okno a vyskočil ven. Štěstí, že Sebastian a Lucie žili na kraji Talronu a já jsem mohl nepozorovaně zmizet v lese. Nebo jsem si aspoň myslel, že nepozorovaně.
Po několika málo minutách, kdy jsem se snažil na nic nemyslet, jsem ucítil lehký dotek na rameni. Vyskočil jsem a otočil se. Přede mnou stála vyděšená Daniela.
"Bheirgu, to jsem jen já," snažila se mě uklidnit, ačkoliv byla ve stejném šoku jako já. Opatrně jsem se k ní přiblížil a objal jsem ji.
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jen jsem myslel, že o mně nikdo neví a budu sám. Překvapila jsi mě."
"To já bych se měla omluvit. Ale potřebovala jsem tě vidět. Celý Talron je v šoku. Bojí se, jak to zvládne královna."
"Královna je silná. Povede svůj lid dál. Bojím se spíš o Anatolu," odpověděl jsem jí šeptem. Najednou jsem chápal, proč mě Sebastian ráno opravoval.
"Měl by si napsat Alexovi. Musí se vrátit. Ona ho potřebuje," odpověděla mi Daniela. Nechtěla říct Královna, ale zároveň se bála vyslovit její jméno. "Jste přeci přátelé," dodala tiše.
"Tím si nejsem jistý. Ale máš pravdu, napíšu mu hned zítra. Teď ale chci zapomenout, nemyslet. Být aspoň na chvíli šťastný," zašeptal jsem. Daniela se vyprostila z mého náručí, dívala se mi upřeně do očí a já jsem v těch jejích viděl, jak moc ji trápí sledovat moji bolest a jak moc je zoufalá, že mi nemůže pomoct.
V tu chvíli jsem přestal myslet. Pomalu jsem se k ní naklonil a doufal jsem, že ji nevystraším. Zhluboka jsem se nadechl a sebral své odhodlání. Všiml jsem si, že zavřela oči a čeká.
Byl to náš první polibek. Oba jsme byli nesmělí a nevěděli jsme, jak se chovat. Trvalo to jenom chvilku, ale mně to přišlo jako věčnost. Bál jsem se otevřít oči, ale nakonec jsem našel sílu ke zvednutí víček. Nesměle jsem se pousmál a Daniela mi úsměv oplatila. Uchopila mě za ruku a kývla směrem k Talronu.
Nepotřebovali jsme mluvit, abychom si rozuměli. Pomalým krokem jsme vyšli zpět k domovu.