Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-1  •  Vydáno: 4.9.2016 9:25  •  Autor: Jackie-Decker

Střípky příběhů - Kapitola 1

Ahoj,

stal se zázrak, dalo by se říct. Jackie má opět inspiraci a píše o sto šest. Mardom vám to jistě potvrdí. Víte pořád mi vrtalo hlavou co s Dračí stezkou. Od původní jednorázovky: Králova konkubína; ušla Aldorma velký kus cesty. Vkládala jsem DS na saspi a objevil se názor, že je to nudné a klišé a zbytečně protažené a nedodělané... A já se tím dost trápila. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že už neumím psát.

Ale v nedávné době jsem dostala zásadní nápad, který může celý příběh změnit. A tak se i stalo. Střípky příběhů mají jiného hlavního hrdinu než Kleu. A přesto se této dívky nerozlučně týká. Podíváme se do časů,kdy Klea už je sedm let mimo Talron a Alexander přivedl do vesnice Bheirga. Jak to spolu sovisí? To už si budete muset přečíst sami.

A tady je tedy první kapitola.

Bod zlomu

      Prokletí - bylo to jako nemoc. Jednoho dne prostě zachvátila lid Aldormy a nikdo netušil, odkud se vzala. Zvěsti o ní se šířily jako mor. Každý komu zrudly vlasy, byl od té chvíle, pod trestem smrti, prohlášen za zrádce a nepřítele říše. Lidé se tak bojí, že ty které postihne, vyhánějí z domovů a zabíjejí i zrzavé novorozence.

      Sami Zrádci se skrývají v malé vesnici uprostřed lesů. Věří, že je chrání Draci, ale přesto žijí v neustálém strachu z okolního světa.

      Já se teprve učím dívat se na svět jejich očima. Jmenuji se Naidh Bheirg Caldwelt. Je mi patnáct let a mezi Zrádce patřím třetím dnem…

      Byl jsem požádán, abych se účastnil projížďky s králem a princem. Možná mě chce král jen líp poznat, napadlo mě, nebo to souvisí s tím pergamenem, co jsem přinesl. Ale ať už za tím bylo cokoliv, odmítnout jsem nemohl.

      Vyjeli jsme podél pole směrem k lesu, do něhož jsme se vnořili o pár minut později. Já, král Arthur a jeho syn Alexander. Pořád nemůžu uvěřit, že to není jenom sen. Slunce se již překlenulo přes polední výši a teplý svěží větřík zpříjemňoval jinak obtížně snesitelné teplo dne. Nervózně jsem držel otěže, jak mě princ naučil a klusal na půjčené klisně hned vedle něj.  Jestli spadnu, tak to bude asi bolet. Král Arthur se držel kousek před námi a vedl nás po sotva viditelné lesní pěšince vyšlapané zvěří. Já se ale více než na cestu soustředil hlavně sám na sebe a po nesourodém lese, který se rozprostíral kolem nás, se nijak nerozhlížel.

      Náhle králův hnědák zastavil. Co je? Vzhlédl jsem a zjišťoval, co se stalo. I naši koně se zastavili. Král Arthur uchopil měch s vodou a přiložil náustek ke rtům. Náhle se však rozkašlal a upustil ho. V jedné ruce křečovitě sevřel otěže a do druhé v předklonu plival krev.

      Hrklo ve mně, jak jsem se vyděsil. Otočil jsem se na prince a ten mi pohled opětoval. Na nic nečekal a popojel až ke svému otci.

      „Jsi v pořádku, tati?“ vyhrkl třesoucím se hlasem. Pramen rudých vlasů mu zastínil nos.

      Arthur Elat zvedl zakrvácenou dlaň a ještě čtyřikrát si odkašlal, než se mu podařilo sípavě odpovědět:

      „Už – je to – dobré… Pojedeme dál.“ Doplnil svá slova slabým náznakem úsměvu. Alex dal otci ruku na rameno. Ten se ale jen znovu rozkašlal. Princ se po mě bezradně ohlédl. Ale já nevím… Nevím co dělat? Nerozhodně jsem pokrčil rameny.

      „Musíme domů.“ Otočil se tedy znovu na svého otce.

      „Ne! Budeme – pokračovat… Dal jsem - vám slib - a ten splním.“ Král Arthur se v sedle narovnal a odstrčil synovu ruku.

      „Jsi nemocný. Musíš jet zpátky! Léčitel ti pomůže…“

      „Alexandře, - řekl – jsem, – že jedeme – dál!“ Z očí Arthura Elata sršely zlověstné jiskry.

      „Ale…“

      „Jestli – nechceš – poslechnout – otce, - uvědom si, - že jsem – i král.“ Arthur Elat se sice skrýval v exilu a vládl jen jedné vesnici, nic to však neměnilo na faktu, že měl legitimní právo na Aldormský trůn. Chytil syna za paži. Patrně aby dodal svým slovům alespoň zdánlivou sílu, když mu selhal jindy energický hlas.

      „Mě je jedno co říká král, nechci ztratit otce! Jsi jediný přítel, kterého mám.“

      „Máš Bheirga.“ Král při těch slovech pohlédl na mě a já sklopil pohled k zemi.

      „Ale on není můj táta. Prosím! Pojeď zpátky. Můžeme jet někdy příště -“

      „Řekl jsem, že pojedeme dál. Už o tom nebudu diskutovat!“ Našel král Arthur konečně potřebnou sílu a dech.

      Alex vyškubl ruku z otcova sevření.

      „Tak si jeď! Je mi to jedno! Nechci být svědkem tvé smrti, jasné? Já jedu domů! Buď pojedeš se mnou, nebo se vrátím sám.“ Oči se Alexovy leskly. Já těkal pohledem z jednoho na druhého. Alex má pravdu, vrátíme se, co je na tom? Jenže otec ani syn neustoupili.

      Alex přitáhl otěže svého černého hřebce a vzpurným pohledem se zabodl přímo do mě.

      „Pojeď, Bheirgu!“ Cože? Chceš odjet a nechat ho tady? Ale to přece… Ohlédl jsem se po králi značně nejistě.

      „Alexi, nemůžeme -“

      „Tak si tu zůstaň!“ utrousil. Všiml jsem si, jak se mu zachvěl horní ret.

      Alexi…

      Pobídl koně, odcválal pryč a já zůstal s králem sám.

      Pan Elat si otřel dlaň potřísněnou krví do koňské srsti. Synův odjezd sledoval, dokud bylo Alexandera vidět a když mu zmizel z dohledu, jeho ramena smutně poklesla.

      „Jen za ním jeď,“ vybídl mne, „potřebuje tě.“

      Povzdechl jsem si. Potřebuje? A vy snad ne?

      „To nejde.“ Sklopil jsem hlavu.

      „Nejde? A proč?“

      „I kdybyste nebyl král, jste nemocný člověk. Záchvat vás může přepadnout naprosto kdykoliv a vy pak můžete být závislý na něčí pomoci.“ Nemůžu vás opustit. Vzhlédl jsem a zadíval se mu do očí. Nechápu, že Alex může…

      „Dobrá tedy, když to vidíš takto.“ Usmál se na mě, ale jeho oči mi připadaly stále smutné.

      „Rád bych se vrátil, Bheirgu,“ začal ke mně unaveně mluvit, když jsme opět vyrazili na cestu, „opravdu rád bych otočil koně a jel za Alexem. Omluvil bych se mu, že jsem na něj křičel a všechno by bylo dobré. Ale to nejde. Jen tam, kam teď jedeme, roste bylina, která má tu moc oddálit moji smrt. Kvete jen při úsvitu nového měsíce. Právě dnes.  Jediný lék…“ Pomalu pobídl koně k další cestě a já ho následoval.

      „Ale proč jste mu to tedy neřekl?“ A proč mi to říkáte teď? Ano, slyšel jsem váš rozhovor s Alexandrem dnes dopoledne. Vím, že umíráte, a že to má co dočinění s kletbou, která z vás udělala rudovlasé Zrádce. Ale i když se dotkla i mně a učinila ze mě, v očích všech tam venku, vašeho věrného stoupence, nechápu proč zrovna mě? Vždyť jaký já jsem věrný stoupenec…?

      Král si povzdychl.

      „Mohl jsem mu to říct, ale neměl by snad syn svému otci důvěřovat i bez složitých vysvětlení?“ zeptal se unaveně. „Jak ho mám něčemu naučit, když mi nevěří? A on potřebuje ještě tolik zmoudřet…“ Sáhl po měchu, ale uvědomil si, že ho zapomněl na místě, kde prve zastavil.

      „Počkej tady,“ řekl mi, sesedl z koně a vrátil se několik kroků zpátky, kde se sehnul pro svůj měch. Za kmenem břízy ho téměř nebylo vidět. No jo, ale… Moudrost přece přichází až se stářím ne? Tady asi nebude chyba jen na Alexově straně…

      Arthur se vrátil, napil se, nabídl vodu i mně a jak se vyhoupl zpět do sedla, pokračovali jsme v cestě. Tentokrát mlčky. A to se Alex na tenhle výlet tak těšil… Nakonec mi to přeci jen nedalo.

      „Alex by to jistě pochopil,“ řekl jsem, z úcty ke králi, jen tiše.

      „Možná,“ zamyslel se, „ale možná má pravdu. Je mladý na to, aby viděl umírat otce.“ Odmlčel se. Jelo se hůř a les byl čím dál hustší. Ale vy snad ještě neumřete ne? Říkal jste, že to, pro co jedeme, je lék. A jestli tohle přežijete, tak vás uvidí umírat někdy jindy, ne?

      „Měl ses vrátit s ním -“

      „To ne. Já - “

      „Nech mě domluvit, prosím.“ Dotkl se mé paže. Ano, ale…?

      „Jsi po Klee první, s kým se Alex trochu baví. Nemá jiné kamarády. Potřebuje tě. Jednou z něj bude král a musí být připraven. Je možné, že to bude on, kdo usedne na skutečný trůn. Musím ho ještě hodně naučit. Proto potřebuji ty byliny, abych měl dost času. A můj syn potřebuje tebe. Tedy pokud máš dost odvahy být jeho přítel.“ Otočil se na mě. Jeho pohled byl tak upřený, že jsem nedokázal odpovědět. Odvrátil jsem se od něho a král si hlasitě povzdychl.

      „Neměl jsem žádný skutečný důvod, abych mu to neřekl. Upnul jsem se k té rostlině a chtěl dojet na místo co nejdřív. Vždyť je dnes jediný den v měsíci, kdy pokvete a bez ní, jak už víš, zemřu, než se překlene.“

      „Aha.“ Vzdychl jsem. Tak to pak jo, no… Však ono to Alexovi je určitě taky líto. Jen maj oba tvrdou hlavu, to je celý.

      Ponořil jsem se do svých myšlenek a přemítal nad tím, jak já k tomu vlastně přijdu.