Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-7  •  Vydáno: 4.9.2016 14:03  •  Autor: Jackie-Decker

Střípky příběhů - Kapitola 7

Střípky příběhů - Kapitola 7 Opět se mi podařilo dokončit další díl povídky. Po tom, co se Bheirg dozvěděl od krále, a po všech předešlých zážitcích, má jistě o čem přemýšlet. Jak to ale bude dál? Co by měl dělat? Kam jít? S kým mluvit? A měl by vůbec?

Doufám, že další vývoj událostí nebude zklamáním. Je načase si představit blíže další z důležitých postav Talronu. Hezké čtení :)

Dopis

 

      Strávil jsem na tom paloučku celý den a přemýšlel o všem, co se za poslední dny událo. O králi, královně, mně i Alexovi, i o dívce, kterou Arthur Elat zmínil ve svém vyprávění. Sice jsem měl brzy zase hlad, ale vracet se mi vůbec nechtělo. Až když se slunce začalo sklánět nad korunami stromů a po těle mi začínalo být chladno, bylo jasné, že mi nic jiného nezbude.

      Vstal jsem a vydal se do vesnice. Zastavil jsem se na jejím okraji a chvíli sledoval, jak se lidé vracejí do svých domovů a v jednotlivých oknech rozsvěcují slabá světla. Pohled mi padl i na dům krále Arthura. Co mě sem Alex přived, spal jsem u nich… Povzdechl jsem si. Je vlastně docela chudák… Otec mu umírá, teď ho ještě v podstatě vyhostil, kamarádka mu před lety zmizela a o mně si myslí, že jsem ho asi zradil, nebo co… Ať si král Arthur říká, co chce, tohle není to nejlepší řešení! Ani nezbytné…

      Skrze okno bylo vidět do sednice. Královská rodina právě zasedla k večeři a můj žaludek o sobě dal hlasitě vědět. No jo… Vykročil jsem dál do vsi. Podruhý jsem byl někde skoro doma a podruhý mě vyhodili… A copa mě. Já ať už dneska přespim kdekoliv, tak zejtra zůstanu ve vsi, To Aliho pošlou pryč… Tohle jsem přece nechtěl. Kdybych mu to tak moh vysvětlit… Alex mi dal ale jasně najevo, že mě poslouchat nechce, tak jako já jemu, že už s ním nechci mluvit. Třeba bych mu moh aspoň napsat dopis… Zastavil jsem se a ohlédl zpátky. Jenže holýma rukama se mi bude psát opravdu skvěle…

      Vybavili se mi dva lidé, kteří by mi mohli pomoci. Sebastian Rawne a Tim Veill. Přičemž, kde bydlí pan Rawne mi zůstávalo skryto. Vyrazil jsem tedy k domu léčitele a zaklepal.

      Nic.

      „Je někdo doma?“

      Zevnitř se ozvaly pomalé šouravé kroky. Ukročil jsem zpátky akorát v čas. Dveře mi otevřel starý vrásčitý muž. Vybavil jsem si ho. V noci stál u plotny a připravoval medicínu pro krále, který ležel v mdlobách. Pan Kolgar?

      „Dobrý večer,“ pozdravil jsem ho.

      Jeho temně modré oči mne nevlídně propalovaly.

      „Dobrý…“

      „Mohu dál?“

      Chvíli mu trvalo, než odpověděl: „Jo.“

      Ustoupil, já vešel a on za mnou zavřel dveře.

      „Díky.“ Uvnitř bylo teplo. Malá místnost voněla po bylinkách a na stolku stál jeden šálek a svícen. Stařec se bez odpovědi, došoural zpět na postel naproti dveřím, která v noci sloužila jako lůžko pro pacienta.

      „Tak si sedni,“ vyzval mně strohým hlasem.

      Přišel jsem blíž a posadil se na židli u stolu naproti němu. Jen si mě prohlížel a mlčel. To ho ani nezajímá, proč sem přišel?

      „Hledám pana Veilla.“

      „Nevypadáš zraněně ani nemocně…“

      „Ne, já jen… Něco jsem… Potřeboval bych…“

      Jeho zkoumavý pohled se ve světle svíce změnil na tázavý.

      „Chtěl jsem ho jen poprosit o pergamen a pero.“

      Starý léčitel se uchechtl, sáhl do šuplíku a obojí mi bez otázek podal. Jen tak? Ani se nezeptá, na co to chci? Nebo proč s tím jdu zrovna sem?

      „Díky.“

      „Neni zač.“

      Nervózně jsem se ošil a rozložil psací potřeby. Ale jak začít…?

 

Drahý Alexi,

      Doufám, že tento dopis nezničíš dříve, než si ho přečteš. Jen jsem ti chtěl říct, že mě moc mrzí směr, který události nabraly.

      Nikdy jsem tě nechtěl nahradit a nechtěl ani, aby to tak vypadalo. Vím, že nemohu změnit nic z toho, co se stalo, ale chci ti něco slíbit.

      Jakmile poznám, že se tvému otci přitížilo, i kdyby měl jen horkost, napíšu ti. Máš na to právo. Ne jako princ, ale jako králův syn.

      Doufám, že až se vrátíš, zmizí ta nenávist mezi námi. Opravdu bych si přál, abychom spolu vycházeli.

                                                                                                                                                           

                                                                                                                     Naidh Bheirg Caldwelt

 

      Jo, to by šlo… Přečetl jsem si to po sobě ještě jednou a dopsal krátký dodatek:

 

      Vím, že nejsi arogantní princátko, které jenom nadává. A Omlouvám se, že jsem to kdy řekl.

 

      No tak jo, lepší už to nebude… Na závěr jsem ještě přiložil k dopisu kamínek, který mi dal jeho otec. Pochopí to? No pokud není úplnej ignorant, tak jo.

      Takže nepochopí...

      Dostavil se u mě divný pocit. Takový, který mívám, když vím, že mě někdo pozoruje. Vzhlédl jsem a všiml si pronikavých očí starého pana Kolgara.

      „Stalo se něco?“

      „A stalo?“ opáčil mi.

      „Co?“

      „Napsals dopis,“ kývl rukou k pergamenu na stole. Mimoděk jsem ho hned sroloval, aby nemohl nahlédnout.

      „Ano, to ano…“

      „Seš ten novej, kterýho sem přived princ.“

      Přikývl jsem.

      „Kromě něj tu nikoho neznáš a Alexander bude shodou okolností zejtra odjíždět. Komu si asi tak mohl psát?“ Vstal a já ho nepřestával pozorovat. Spadl z hvězd, či co?

      „Chceš se udobřit za to, že sis od něj nechal málem přerazit nos? Zajímavé…“

      „Ale tak to…“

      „No jestli to tak neni, nemusíš mě poslouchat, můžeš klidně jít,“ kývl hlavou ke dveřím a já vstal.

      „Ale jestli to tak je, a ty seš moc velkej srab, na to aby ses tomu postavil čelem, tak doporučuju svěřit dopis Lewisovi. Pojede s princem a určitě mu ho dá.“

      Ještě jsem se zastavil a ohlédl.

      „Lewisovi?“

      „Bude ve stájích, stará se o koně.“

      „Díky,“ vzal jsem za kliku a krotil zrychlený dech, „za všechno.“ Otevřel jsem a vyšel do chladnoucího večera. Ten má asi taky hodně přátel…