Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-8  •  Vydáno: 4.9.2016 14:05  •  Autor: Jackie-Decker

Střípky příběhů - Kapitola 8

Střípky příběhů - Kapitola 8 Tak se mi podařilo dodělat osmou část povídky. Samozřejmě je možné opět namítnout, že se jedná o krátký díl, ale považuji jeho obsah za důležitý. Navíc není o nic kratší než ten minulý.

Bheirg napsal dopis pro Alexe a bylo mu doporučeno svěřit list Lewisovi. Ale Bheirg žádného Lewise ještě nezná. Jaký je muž, který sev Talronu stará o koně? A převezme Bheirgovu zásilku?

Za každý komentář předem děkuji...

Lewis

 

      Vyrazil jsem do stájí. Nešlo je minout, protože tu byly jen jedny. Vešel jsem dovnitř a hned ucítil charakteristickou vůni koňského pižma, potu a sena. U stropu visela jediná lucerna a u králova černého hřebce, kterého jsem už znal, stál jakýsi muž. Snad je to on… Byl vysoký, silný a mohlo mu být jen o málo méně než králi. Asi bych měl pozdravit.

      „Dobrý večer.“

      „Dobrý, dobrý…“ Ani se po mě neohlédl a pokračoval ve hřebelcování.

      „Jste pan Lewis?“

      „Ne, král.“

      Co? Vykulil jsem na něho oči a on se zasmál.

      „Dělam si legraci, to víš, že jsem Lewis.“

      „A-aha…“

      „Tebe jsem tu ještě neviděl, ty si ten novej, viď?“ zkoumavě si mě prohlédl.

      „A-ano, Bheirg,“ došel jsem k němu a podával mu ruku.

      „Díky,“ vtiskl mi do dlaně kartáč.

      Ale…

      „Polož ho támhle, prosím,“ ukázal na stoličku v rohu u zadních dveří. To myslí vážně? Lewis už se zase věnoval koni, tak jsem se tedy s povzdechem otočil a odnesl kartáč k ostatním pomůckám, které tam ležely. Začal si broukat nějakou písničku. Skvělý, a co teď? Dopis jsem stále žmoulal v ruce, ale že bych věděl jak mu ho svěřit, to zrovna ne… Další povzdech.

      „Nevíte, proč to král dělá?“ zeptal jsem se místo toho v naději, že snad něco vymyslím, pokud začneme nějak normálně mluvit.

      Pan Lewis nechal otírání koňského hřbetu slámou a podíval se na mně.

      „A co?“

      „Proč posílá svého syna do sousedního království?“ hlas se mi nervózně zachvěl.

       „A nemyslíš, že je to jen a jen jeho věc?“

      Ano, ale…

      „Není to nebezpečné?“

      „Ani ne,“ vyšel od koně a zavřel stání, „v Adaru, to je jedno Tristenolský město, žije vévoda Tegan. Kdysi navštívil Talron a seznámil se tu s jednou dívkou. Tu si nakonec vzal a odvezl odtud. Král s královnou tam odjeli za nimi hned po svý svatbě. Vrátili se za několik let a převzali Talron. Víme, že se dá dostat přes království a že na druhé straně Hraniční řeky čeká přítel. Neni to až tak hrozný, jak se na první pohled zdá. Nemusíš se o prince bát, Bheirgu.“

      „Proč potom ale žijete tady?“ musel jsem se zeptat.

      Lewis se usmál.

      „Jeden, dva, nebo šest jezdců. Tolik jich ještě možná unikne pozornosti Nimanových vojáků. Ale celá vesnice? Ženy, děti, vozy se zásobami, koně, slepice, kozy, krávy…? To nikam neschováš. Nemohli bysme jet mimo cesty kvůli vozům a po cestách, jak víš…“

      Na tom něco bude.

      „Ano, chápu. Je vás moc.“

      „Snad nás, ne? Už seš taky Zrádce,“ pocuchal mi vlasy a já se ošil.

      To nevim, teda…

      „Hm…“

      „To bude dobrý. Zvykneš si, uvidíš,“ poplácal mě po rameni.

      To určitě…

      „Nevím jak. Rodinu tu nemám, skoro nikoho neznám a Alex zítra odjede. Tedy… Princ zítra odjede…“ U Raitë…, zaklel jsem v duchu.

      „Chci říct, že když tu nebude, nemůžu dál bydlet u krále. Nebylo to vhodné. Jenže jinde nemám kde,“ pokrčil jsem rameny. Co mu to vykládám, stejně mi nepomůže, nemá jak…

      „Jestli chceš, můžeš zatím bydlet u mě. Co se dcery provdaly, mam doma dost prázdno.“

      Jen tak? Dělá si legraci?

      „Vážně?“

      „Jo, nevěřil bys, jak může lézt samota na nervy,“ zasmál se.

      „Ne, já myslím, vážně bych u vás mohl přepsat?“

      „Aby ne… Přece nebudeš spát venku. Navíc potřebuju někoho, kdo se mi postará o dům, když tu teď nějakej den nebudu, takže…“

      „Takže jedete s Alexem?“

      „Jo, to jedu. Proč?“

      „Dal byste mu tohle, prosím?“ podal jsem mu konečně ten dopis, do té chvíle umě skrytý za zády, a pan Lewis ho přelétl pohledem.

      „Nechce se mnou mluvit a já nechci, aby odjel ve zlém.“

      „Dám mu to, nemusíš mít obavy,“ schoval list do kapsy. Jen kamínek mu z něj vypadl, tak jsem se pro něj shýbl.

      „Tohle taky, prosím.“

      „Kámen?“ zatvářil se překvapeně.

      „Ano.“

      Lewis kamínek přidal do kapsy s dopisem.

      „Ještě něco?“

      „Asi…ne.“

      „Tak poď. Teda jestli chceš…“

      „Díky,“ podařilo se mi i usmát. Pořád mi nešlo uvěřit vlastní uším a očím, že mě klidně pozve žít k němu do domu.

      Pan Lewis přešel stáje, ještě tu a tam něco přesunul, opřel, zavřel a pak už sundal lucerničku, co visela na stropním trámu, a vedl mně k sobě.

      Šel jsem za ním neschopen jakékoliv jiné reakce. Žádné podezření, žádná zášť, žádné… Co to vlastně dělám?

      Nebydlel daleko. Jeho dům připomínal ten, kde jsem se narodil - přízemí s půdou. Dole byla sednice, ložnice a další dva pokoje, na půdě pak sklad toho, co už nebylo třeba.

      „Jedl jsi něco?“

      „Ano. Tedy ne… vlastně - “

      Pan Lewis postavil na stůl kus uzeného s chlebem a taky si přisedl.

      „Jen jez.“ Sedl jsem si a počkal, až si odkrojí jako první.

      „Nevadí vám to?“

      „Kdyby mi to vadilo, tak bych tě sem nezval, ne? Přestaň bejt tak zakřiknutej a koukej jíst, ať máš sílu.“

      Raději jsem ho poslechl. Maso bylo moc dobré a chleba sice nebyl z nejčerstvějších, ale po celém dni hladovění bych vzal zavděk čemukoliv.

      Jedli jsme tiše a za chvíli měli oba dost.

      „Zaber si jeden pokoj a pak spát. Zejtra bude pernej den,“ usmál se na mně.

      „Dobrou noc, pane Lewisi.“

      „Dobrou noc, Bheirgu. Ať ti Draci dopřejou klidný spaní.“

      Zašel jsem do pokoje a plácl s sebou o postel. Tak to je vážně moc. Co je tohle za lidi? U nás by každýho cizince nejradši rozsápali a tady se ke mně chovaj, jako bych se tu snad narodil, nebo co… Myslím, že každému by to na mém místě připadalo podivné, ale darovanému koni, se nemá koukat na zuby. Ať už jde skutečně o koně, nebo třeba vesnici plnou milých lidí, kterou mi Draci postavili do cesty. Ačkoliv pocitu, že to všechno nemůže být zdaleka tak idylické, jak se snaží vypadat, jsem se zbavit nedokázal.

      Povzdechl jsem si. Hlavně, abych zejtra vstal včas…

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde