Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-16 • Vydáno: 4.9.2016 14:23 • Autor: Jackie-Decker
Další velice krátký díl Střípků. Vzhledem ke konci téhle části jsem se rozhodla ponechat ji jako velmi kratičkou kapitolku, protože spojení s tou další nebo jiné rozdělení, by zkrátka nemělo patřičný efekt.
Bheirg vypálil na Augustina Bourtyho otázku o Klee a ten mu zabouchl dveře před nosem. Půlka Talronu to slyšela a viděla. Proč to nebyl vůbec dobrý nápad, mu má vysvětlit Daniela. Ale neudělá Bheirg ještě něco horšího?
Ne, úplně dobrý nápad
Díval jsem se na lidi kolem a dech se mi krátil. No co je? Jen jsem se zeptal, ne? Ohlédl jsem se i po Daně, ale ta si založila ruce na hrudi a věnovala mi vyčítavý přísný pohled.
Co jsem proved?
Odvrátila se a šla pryč.
Hej!
Doběhl jsem ji.
„Co se stalo? Proč jsi naštvaná? Co jsem řek špatně?“
Nereagovala.
„Jen jsem se ho zeptal, nic víc…“
Prudce se otočila, nasupeně mě chytila za ruku a odvlekla nejbližší cestou do lesa.
„Seš v pořádku?!“ zvýšila hlas, když jsme konečně zastavili nedaleko řeky.
„Jo sem.“ Až na to že nic nechápu...
„Co tě to napadlo?!“ vyhrkla na mě. Musel jsem se tvářit jako dračí mládě, když se vyklube, zírá na svou matku.
„Napadlo co?“
„No ptát se Augustina, na Kleu, přece,“ vyčetla mi a založila si ruce na hrudi jako už jednou.
„A koho jinýho bych se měl ptát?“ Co tím chce říct?
„To já nevim, ale takhle to na něj nemůžeš vybafnout…! A ještě před Dovelem!“
Cože?
„Před kým?“
„Před Dovelem, to je můj strejda, abys věděl.“
Vytřeštil jsem na ni oči. Tvůj co…?
„To sem… To jsem nevěděl, tak promiň.“
Svěsila ruce.
„O to nejde,“ řekla již klidněji, „ale strejda Dovel je Augustinův kamarád už celý léta. Ty tam vletíš jako velká voda a ptáš se na Kleu. Na holku, o který se nemluví.“
„Nemluví? Král o ní mluvil a ty taky.“ Co po mě teda vlastně chcete?
„Jo jasně, ale král si jí brát neměl, ne? Já taky ne. Tin jo. Navíc, ne že by se o ní nesmělo mluvit. Spíš chtěj všichni zapomenout.“
Zapomenout? Proč?
„Na co zapomenout?“
„No na to jak zmizela. Jak se o ní báli, jak jí marně hledali celý dny, třeba? Já nevim, ale nemůžeš se divit, že ti zavřel dveře před nosem. Viděls ho s Veritou, běžels jsi za ním a ptal se ho na Kleu před celou vesnicí. Co si asi tak mohl myslet…!“ Ponechala svou větu neukončenou a já se trochu zastyděl. Jo to jo… Asi to nebyl dobrej nápad, jasně…
„Máš pravdu, přehnal jsem to. Jen mi to nejde do hlavy,“ přiznal jsem své pochyby a dilema.
„Co přesně?“
„Že král Arthur tak strašně chce, abysme s Alexem byli kamarádi.“
„Ale vždyť si jeho kamarád, ne? Říkals to.“
„Já nevím,…“ přiznal jsem a ona svěsil jsem ramena. Najednou mi ten slimák plazící se po mechu připadal strašně zajímavý. Lezl si svým hlemýždím tempem a žádná Klea, cizí vesnice, ani kletba rudých vlasů, ho nesužovaly.
„Jak mohu být kamarád někoho, koho znám tři dny? Navíc jsme se pohádali a poprali. Je to zkrátka divný. Alex mě přivedl do Talronu. Král Arthur mě vzal k sobě. To bych pochopil, než se pro mě najde jiný místo. Byli na mě s královnou hrozně hodný. Dokonce mi dali postel do Alexanderova pokoje,…“ povzdechl jsem si a podíval se na ni.
„Jenže pak mi král řekl, že vlastně chtěl, abysme byli kamarádi, protože jediná Alexovo kamarádka byla Klea a ta zmizela. Takže jsem jí měl vlastně jen nahradit. Ale já nevím, kdo byla Klea Rawneová. Nevím o ní nic. Alex si asi myslí, že ho zradila, když odešla. Ale co když neodešla? Nebo ne dobrovolně? Třeba by se Alex mohl z Tristenolu zase brzy vrátit a král s královnou by se přestali hádat a…“ Bezradnost a vina si proklestil cestu z mého nitra a zcela mě ovládly. Musely být dost znatelné i hmatatelné, protože mi Dana položila ruku na rameno a po předchozím kárání už nebylo ani stopy.
„On se snad vrátí stejně ne?“
„To asi jo, ale kdy? Král umírá, a pokud se Alex nevrátí brzy -“
„COŽE?! Král umírá?“